Pouze 57 % mladých bezdětných mužů deklaruje, že chtějí mít ve svém životě děti. Vliv na jejich rozhodování má vzdělání, partnerská historie a také to, jak vnímají hodnotu dítěte v lidském životě. Z pohledu medicíny jim k úspěšné reprodukci stačí méně spermií než v minulosti. Svou roli hraje i změna normy pro ještě normální spermiogram, který ukazuje na schopnost muže úspěšně oplodnit ženu.
S mužskou plodností to vůbec není tak špatné, jak se obvykle předpokládá. Právě naopak, čeští muži mají spermií celkem dost. Vyplývá to alespoň z dlouhodobého sledování mužského spermiogramu, které provádí v Sexuologickém ústavu 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Podle zde uchovávaných údajů byl spermiogram českých mužů vůbec nejhorší v 50. letech 20. století, kdy byla jeho koncentrace 32,9 mil. spermií/ml. V první polovině 80. let 20. století byl více než dvojnásobný, jeho koncentrace byla 72,3 mil. spermií/ml. Současné hodnocení spermiogramu, které na ústavu provádí u zdravých mužů, pak ukazuje průměrnou hodnotu 61,2 mil. spermií/ml. Průměrný věk vyšetřovaných mužů se přitom během posledních dvaceti let zvýšil o 10 let a právě věk je jedním z klíčových faktorů ovlivňující mužskou plodnost. Přesto je mezi lidmi rozšířený mýtus, že muž se může otcem stát kdykoliv bez ohledu na věk a na to mnohdy spoléhají i sami muži.
„Naše klinické zkušenosti nesvědčí pro pokles koncentrace spermií v ejakulátech zdravých mladých mužů, vyšetřovaných v souvislosti s neplodností. Také náš výzkum hypotézu o mužské neplodnosti v postupu let nepotvrdil,“ říká docent Jaroslav Zvěřina, sexuolog. Není však pochyb, že od padesátých let se postupně vyvíjejí názory na mužskou součást klinického fenoménu neplodnosti. Dříve bylo zvykem vyšetřovat muže z neplodných párů až po neúspěchu gynekologického vyšetření a neschopnosti otěhotnět ze strany ženy. „Změna praxe v reprodukční medicíně, kdy muži z neplodných manželství jsou vyšetřováni souběžně s ženami, u nás nastala postupně v šedesátých a sedmdesátých letech. To pochopitelně přivedlo do vyšetřovaných skupin více mužů, kteří netrpěli žádnou poruchou plodnosti,“ vysvětluje sexuolog s tím, že v minulosti došlo několikrát ke změně normy pro „normální“ spermiogram ze strany Světové zdravotnické organizace (WHO). Manual for Semen Analysis byl WHO vydán v roce 1987 a revidován v letech 1992, 1999 a 2010. Nyní platný manuál definuje jako minimum pro zdravého muže 15 mil. spermií/ml. „Změna této normy sama o sobě neznamená to, že by se mužská plodnost zhoršovala, ale na základě studií zpřesněnou nejzazší hranici, kdy je muž schopen oplodnit ženu,“ popisuje docent Michal Pohanka, přednosta Sexuologické ústavu 1. LF UK a VFN v Praze.
Podle lékařů by tak měli být prvně vyšetřovaní muži z neplodných manželství, jak tomu bylo i v posledních dvou dekádách. Jednalo se tedy o muže, kteří byli svými spermiologickými parametry mnohem bližší obecné populaci, než tomu bylo dříve. Postupné snižování spodní hranice normální koncentrace spermií, které bylo popisováno ve studiích výše, bylo tedy nepochybně výsledkem dlouhodobé zkušenosti stále vyspělejších center reprodukční medicíny. „Nejde o hodnotu statistickou a průměrnou, nýbrž výhradně o hodnotu funkční a klinickou, vztaženou na skupiny mužů z neplodných manželství. Tedy hodnotu, která nemusí odpovídat zhoršujícím se průměrným hodnotám v populaci,“ dodává docent Pohanka.
Mohlo by vás zajímat
I pro muže může být na početí „pozdě“
Muži jsou obvykle označováni za ty, kteří s rodičovství nijak spěchat nemusí, protože jejich schopnost reprodukce je stálá. Ve společenských rubrikách se běžně objevují muži, kteří se stali otci i padesátce nebo dokonce šedesátce. Vzniká tak dojem, že věk u mužů nehraje roli. „Ženám jsou od malička a ve věku kolem třicítky, ať už okolím nebo lékaři, připomínány biologické limity jejich reprodukce. Vědomí toho, že mají na početí omezený čas, značně strukturuje jejich partnerské plány,“ přibližuje socioložka Lenka Slepičková, která působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a věnuje se právě problematice lidské plodnosti. Ženy se tak ocitají v situaci, kdy je několik let na rodičovství „příliš brzy“, protože například musí studovat a získat nějaké profesní zázemí, a pak je najednou „příliš pozdě“, ať už vlivem nedostatku vhodných partnerů či kvůli možnému zhoršujícímu se zdravotnímu stavu. Naproti tomu jsou si muži podle ní vědomi, že se pro rodinný život mohou rozhodnout celkem kdykoliv. „Mnozí tak navíc činí opakovaně,“ říká s jistou nadsázkou socioložka.
Zkušenosti center asistované reprodukce ale ukazují ještě něco jiného. Muži jsou sice teoreticky schopni se stát otci kdykoliv, protože u nich probíhá tvorba spermií bez ohledu na věk, ale to ještě neznamená, že se jim skutečně podaří úspěšně oplodnit partnerku. „Zatímco ještě v devadesátých letech měli lidé běžně děti kolem dvacátého, pětadvacátého roku, dnes je rodičovství doménou třicátníků, případně starších ročníků. A týká se to jak mužů, tak žen,“ popisuje Ondřej Matěna, IVF specialista z brněnského Institutu reprodukční medicíny Unica. Vliv věku na reprodukční schopnosti muže je sice menší než u ženy, ale není zanedbatelný. „S věkem se u mužů více projevuje vliv vnějších faktorů, které zhoršují kvalitu spermií,“ dodává Matěna. Negativní vliv mají například poruchy metabolismu, tedy diabetes, obezita, ale i užívání některých léků, včetně těch, u kterých se obvykle nepředpokládá ovlivnění kvality a množství spermií. K nim patří například neuroleptika nebo léky používané při léčbě žaludečních vředů.
S věkem se také více projeví negativní dopady nadměrného užívání alkoholu, kouření nebo užívání jiných návykových látek. Ve vyšším věku se také častěji objevují pacienti, kteří prodělali nádorové onemocnění a následnou onkologickou léčbu. „Muž do třicítky bude mít pravděpodobně spermie více pohyblivé a ve větším množství. Samozřejmě i v tomto věku se mohou vyskytnout potíže, zejména pokud proběhlo nějaké onemocnění či úraz pohlavních orgánů. Padesátník už bude mít pravděpodobně horší kvalitu spermií a je vcelku reálné, že k početí potomka bude potřebovat pomoc odborníků. Opět to nelze generalizovat, protože jsou muži, kteří bez problémů počnou zdravé dítě i po šedesátce, ale statistiky hovoří jasně,“ upozorňuje IVF specialista. Rostoucí věk navíc ovlivňuje i další faktory ovlivňující úspěšné početí, jako je pohyblivost a kvalita spermií. Spermie starších mužů navíc častěji nesou genetické vady, které se přenáší na potomstvo.
Na dítě se „ještě necítí“
Rostoucí věk mužů, kteří se stávají otci, ať už „přirozeně“ nebo s asistencí lékařů, je faktem i v Česku. Neroste tedy jen věk žen, které se stávají matkami. Jak ukazuje studie Reprodukční plány mladých mužů, kterou provedly Renata Kyzlinková a Anna Šťastná z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, úvahy mužů o otcovství i následná realizace rodičovských plánů prošla v předchozích letech výraznou změnou. Zatímco u mužů, kteří se narodili do poloviny 60. let 20. století, byl nejčastější věk, kdy se stali otci, zhruba 26 let, u mužů o deset let mladších už to bylo 30,5 roku. U generace narozené v letech 1975-1979 to pravděpodobně bude už 35 let. Jak ale upozorňují autorky, není možné tento věk, kdy se muži stanou otci, přesně určit, protože v době sběru dat byla polovina mužů bezdětná. K největšímu odkladu rodičovství pak dochází u mužů narozených v 80. letech, na které se právě zaměřila studie. U žen se mezi lety 1990 až 2005 zvýšil průměrný věk při narození první dítěte o čtyři roky na 26,6 let. V roce 2015 byl pak průměrný věk prvorodiček 28,1 roku.
Studie ukázala, co ovlivňuje muže v rozhodování o otcovství. Pouze 57 % mladých bezdětných mužů ve věku 25 až 29 let deklarovalo, že chce v budoucnu mít děti. Stejný postoj naproti tomu měly tři čtvrtiny svobodných bezdětných žen. „Ženy jsou si limitů své plodnosti dobře vědomy. Naráží spíše na problémy s realizací svých reprodukčních plánů,“ vysvětluje socioložka Slepičková. Jsou tak spíše muži, kdo nemá rodičovství mezi svými životními prioritami a dávají přednost jiné náplni svého života. Praktickým příkladem jsou pak vztahy, které se rozpadají kvůli tomu, že se muž na dítě „ještě necítil“, zatímco žena jej vzhledem ke svému věku již nechtěla odkládat.
Mužské rozhodování o rodičovství překvapivě ovlivňuje vzdělání. „Mezi bezdětnými respondenty ve věku 25–29 let bylo přesvědčeno o tom, že chce mít dítě 70 % vysokoškoláků, 60 % středoškoláků, ale již jen polovina mužů se základním vzděláním nebo výučním listem,“ konstatují autorky studie. Pokud má muž pouze základní vzdělání, svou životní úroveň označuje jako špatnou, žije s rodiči a nikdy neměl stálý partnerský vztah, pak je jeho pravděpodobnost, že ve svém životě počítá s dětmi, pouze 44 % a to i v případě, že děti jsou pro něj významnou hodnotou v životě. Naopak se neprokázalo, že by vliv na ochotu mít děti měla vliv původní rodina, ve které muž vyrůstal. Zjištěná data neprokázala rozdíly mezi muži, kteří vyrůstali například úplné nebo neúplné rodině, zažili rozvod rodičů či měli odlišný počet sourozenců.
Chování mužů už ale ovlivňovalo to, zda bydlí samostatně, s rodiči nebo s partnerkou. Ve věku 25 až 29 celých 40 % bezdětných mužů žije se svými rodiči nebo u svých příbuzných a právě tito muži vykazovali menší ochotu k tomu stát se otci. „Výsledky ukazují, že šance, že muž plánuje ve svém životě děti, je významně ovlivněna zejména jeho vzděláním, partnerskou historií a vnímáním hodnoty dítěte v životě člověka. Pokud je muž vysokoškolák, má partnerku a domnívá se, že život bez dětí nemůže být stejně naplněný jako život s dětmi, pak jsou šance, že sám chce mít dítě, nejvyšší,“ shrnují autorky studie. Právě aktuální a stálý partnerský vztah zvyšoval ochotu mužů mít děti, stejně jako přesvědčení, že s dítětem bude život plnohodnotnější než bez něj. Naopak muži, kteří považují život s partnerkou, ve kterém se věnují svým zájmům a práci, za stejně plnohodnotný jako život s dítětem, pak měli významně nižší pravděpodobnost, že jejich životní plány budou zahrnovat rodičovství.
Ludmila Hamplová
