Poprvé v české historii do křesla hlavního hygienika usedla žena a poprvé osobnost bez lékařského titulu. Má řídit své kolegy hygieniky v celé republice, komunikovat případná zdravotní rizika, jimž mohou znenadání čelit obyvatelé Česka, připravovat nové právní normy a dát finální podobu hygienické službě. Eva Gottvaldová odpovídá opatrně a rozvážně. Pokud bychom se pokusili definovat její krédo, které nenápadně probleskuje z jejich slov, dalo by se vyjádřit heslem – méně represe, více diskuse. Nová hlavní hygienička chce změnit styl komunikace a zintenzivnit ji směrem k laické veřejnosti, například v oblasti očkování. Represe podle ní vyvolává spíše opačné reakce, než je žádoucí. Komunikaci musí zlepšit zejména Státní zdravotní ústav (SZÚ), který je zatím téměř neviditelný.
Jak se vám v Praze spí? Váš předchůdce hlavní hygienik doktor Valenta říkal, že se mu v hlavním městě spí špatně a do Liberce se vyloženě těšil.
Myslím, že mu vadily hlukové podmínky, já ale kvůli hluku problém se spánkem nemám.
Vy jste ale také mimopražská, odkud vlastně?
Mohlo by vás zajímat
Vyrůstala jsem v Blansku, za domem máme les a chráněnou krajinnou oblast. Tam je zase moc ticho.
Studovala jste sice na lékařské fakultě, ale nikoliv medicínu. Proč?
Byt to trochu únik, jak dělat ve zdravotnictví, ale zároveň nebýt lékař. Ke zdravotnictví mě to vždycky táhlo, nikdy jsem ale nechtěla dělat přímo medicínu.
Přibližte trochu vaše studia – obor, který jste vystudovala, není příliš známý.
Šlo o bakalářský obor výživa člověka.
Není to příliš úzký obor?
Nemyslím si. Inspirací byly Spojené státy, kde se studuje registrovaný dietetik. Ten má ucelené vzdělání jak ve vztahu ke komunitní výživě, tedy výživě na úrovni populačních skupin, tak ke klinické části. Mají tam pochopitelně také rozpracovaný systém registrací a postgraduálního vzdělávání, což se u nás bohužel už dál nerozvinulo.
Výživou se široce zabývá i resort zemědělství. Co je v této oblasti doménou zdravotnictví?
Rozdělení je poměrně logické. Když si vezmete základní materiálny zabývající se výživou, vždycky z nich plynou tři aspekty – food security, což je zajištění potravin, abychom měli co jíst, food safety, tedy, že vše, co je vyprodukováno, musí být bezpečné – tady se potkáváme s resortem zemědělství, a nakonec výživa a stravovací návyky, což je otázkou zdraví a sektoru humánní medicíny.
Když byl u nás evropský komisař pro zdraví, vystoupil na debatě s ním jeden náš lékař a ptal se, jak je možné, že v Česku máme jiné složení jogurtů než v Německu a vyslovil domněnku, že jsme jakési smetiště Evropy. Jíme horší potraviny než na západě, nebo je to mýtus? Má to zdravotnický dopad?
To je předmětem diskusí na evropské i národní úrovni. Před pěti sedmi lety byla zastávána teze, že potravina má být zejména bezpečná, a pokud je bezpečná, je určená k volné distribuci na vnitřním trhu. Nyní se připouští teze, že by složení výrobků mohlo mít vliv. Neviděla jsem ale objektivní studii, kde by to bylo vyhodnoceno. Téma se však začíná objevovat a diskuse o tom, jestli je to národní chuť nebo levnější produkce, je na stole, což je dobře. Máme definovaný problém, který můžeme řešit.
Věnovala jste se tématu výživy i po studiích?
Dělala jsem ještě navazující magisterské studium, kde jsem se zabývala i výživou, ale bylo tam více veřejného zdraví a pedagogiky. Pak jsem nastoupila na ministerstvo zdravotnictví, což bylo v době, kdy se rušily okresy a vznikaly kraje. Tím pádem se měnilo i uspořádání hygienické služby a na ministerstvu se vytvořila větší sekce. Já se sem dostala přes výběrové řízení. Tím, že se tehdy všechno tvořilo, byla tu spousta nových lidí a nově se nastavovaly procedury, skončila jsem na hygieně obecné a komunální.
Poté jste šla pracovat do Bruselu. Co dá českému úředníkovi evropská zkušenost? Dělají tam věci jinak než tady?
Záleží na úhlu pohledu. Když se srovnáváte s jednotlivými členskými státy a podíváte se na to, co dělají a jak to mají nastavené, je to zrcadlo a užitečná zkušenost. Pak je tu evropská rovina, kterou členské státy milují a nenávidí do určité míry úplně stejně. Zjistíte, že když odmyslíte určitá národnostní specifika a uspořádání, řeší všichni stejné problémy.
Je něco, co jste si z ciziny přinesla a chtěla byste teď uplatnit u nás?
Líbilo se mi, že pokud chcete něčeho dosáhnout, musíte mít argumenty. Potřebujete diskutovat a své kolegy přesvědčit, což je něco, co mi v Česku trochu chybí, i když i v Evropě umíme mít emoce a být nekonstruktivní. Když se ale bavíte o věcných tématech, je třeba si věci vyříkat, hledat jiné argumentace a umět se podívat na problém z odlišného úhlu pohledu – a pokud víte, co chcete, můžete věci posunout dál.
Finální podoba hygienické služby je věcí diskuse
Jeden z vašich předchůdců říkal, že hygienici jsou takový pytel blech a řídit je není snadné. Máte podobný pocit?
To je docela pádné přirovnání. Hygiena je neskutečná škála problematik a lidí, kteří se jimi zabývají, a to nejen lékařů, ale řady dalších od inženýrů přes magistry, bakaláře po další profese. Je to poměrně nesourodá skupina, která ale bojuje za stejnou věc, tedy kvality vymezené v daných oblastech zákonem.
Cítíte jako hendikep, že nejste lékař? Přece jen krajští hygienici jsou osobnosti, které na svých úřadech působí dlouhá léta.
O řadě krajských hygieniků vím a jsou to osobnosti hodné respektu. Na druhou stranu se nyní škála hygieniků obměnila a nejsou tam jen lékaři. Všechno to bude o komunikaci a společném zájmu.
Jak často se budete potkávat?
První schůzku s řediteli plánuji, kontakt už byl učiněn, ale trochu je to komplikované dovolenými. Předpokládám, že si najdeme nějaký pravidelný rytmus, ve kterém se budeme potkávat. Ne vždy to ale jde předpovídat, někdy je to dáno vnějšími okolnostmi.
Vy jste na tiskové konferenci říkala, že se ještě s některými detaily své práce musíte seznámit a že vám tu pan doktor Valenta přenechal balík spisů, které studujete. Překvapilo vás v nich něco?
Ještě se jimi probírám. Spíše zjišťuji, co je rozpracováno a v jakém stadiu. Řada věcí je připravených, ale je třeba je vykopnout a začít hrát.
Veřejně se řadu let diskutuje, jak velká má být hygienická služba, jak má být personálně zajištěna a kolik má mít financí. Od roku 2006 došlo k určité redukci, která měla svůj racionální základ a na níž se koneckonců tehdejší hlavní hygienik podílel. Pan doktor Valenta byl ale představitel jiného směru, za cíl i vytknul vrátit se k původním počtům. Jaká je vaše filozofie, chcete se vrátit na úroveň roku 2006, ať už personálně či finančně? Je to reálné a prospěšné?
Ještě se seznamuji s některými aspekty. Měnily se zákony, které daly hygieně další pravomoci a požadavky, trochu nám s tím zamíchal i zákon o státní službě. Budu tedy spíše zastávat pragmatický přístup ve vztahu k tomu, co nám jako úřadu přikládají zákonné normy. Filozofii mého předchůdce vezmu v potaz a zvážím, ale finální stanovisko nemohu říci.
Asi to bude i otázka diskuse s panem ministrem, jaké jsou rozpočtové možnosti.
Přesně tak.
Udělala jste nebo chystáte změny ve svém nejužším týmu?
Ne. Navíc platí zákon o státní službě, probíhají výběrová řízení.
Služební zákon se vztahuje jenom na krajské hygienické stanice?
Ano, to jsou úřady. Mimo jsou zdravotní ústavy, což jsou zdravotnická zařízení, na ty se zákon nevztahuje, podobně jako se nevztahuje například na nemocnice.
Pociťují nějak hygienické stanice dopady zákona?
Jedině tak jako všechny úřady, tedy že se ztížil nástup nových lidí. To je systémový problém.
Kdybyste měla nalákat mladého lékaře k práci na hygieně, co byste mu řekla?
Problematika infekční epidemiologie je velmi zajímavé téma. Pro toho, koho to baví, je tu také návaznost na evropské struktury a WHO, takže jsou tam příležitosti k mezinárodní spolupráci. Kdo nechce dělat vyloženě kliniku v nemocnici, je to hezké uplatnění. A když se řešila ebola, právě terénní epidemiologové chyběli nejvíce. Byli potřeba lidé, kteří půjdou do terénu, budou vyhledávat kontakty, budou schopni identifikovat riziko a s lidmi spolupracovat.
V čem se hygiena od roku 2006 proměnila? Má trochu jiné úkoly?
Podle dokumentů, které mi byly předány, byl velký důraz na podporu zdraví, vzdělávací aktivity a návrat k dřívějšímu stavu v této oblasti. Nebylo to tolik ve vztahu k tomu, co hygienická služba dělá jako orgán státní správy a v aktivitách daných zákonem, byť po novele zákona 258/2000 získala do vínku i podporu zdraví. Myslím si, že to ještě vyžaduje zvážení, zda je skutečně úkolem krajské hygienické stanice jako orgánu ochrany veřejného zdraví a státní správy do takové míry se věnovat vzdělávacím aktivitám, nebo jestli spíše není na místě vytvářet pouze prostředí ze strany ministerstva zdravotnictví, ve spolupráci s krajskými hygienickými stanicemi a jejich spolupráci na místní úrovni s krajským úřadem.
Zůstává tedy otevřené, jaká by měla být cílová podoba a personální zajištění hygienické služby s ohledem na to, jak se bude profilovat. Tlačí ale třeba krajské hygieny na rozšiřování počtu svých pracovníků?
V požadavcích, které nám nyní daly krajské hygienické stanice na systematizaci míst, šlo jen o pár přesunů a posílení v řádu jednotlivých případů. Jen ve vztahu ke změně stavebního zákona, kde nám trochu narůstá agenda, požadujeme navýšení.
Očkování: Nejsem příznivkyně represe
Jak to vypadá s přípravou zákonné úpravy týkající se odškodňovacího fondu poškozených povinným očkováním? Kdy by měla jít do vlády, eventuálně kdy by měla začít platit?
Na základě odborných diskusí nebylo rozhodnuto, že by se jednalo o odškodňovací fond, ale šlo by vyloženě o odškodnění ze státního rozpočtu. Byl připraven návrh zákona, který byl odbornou sekcí předán ministerským právníkům v legislativní sekci, která to má nyní ve svých rukou. Z úrovně věcného útvaru je to tedy dopracováno, pak to ale bude z ministerstva zdravotnictví předloženo ven a bude to předmětem dalších diskusí jak v rámci meziresortního řízení, tak i potom širší politické debaty v parlamentu.
Jde odhadnout, zda to bude do konce roku, případně během příštího roku?
Netroufám si odhadnout, jak to budou kolegové schopni zpracovat.
Můžete tedy upřesnit, jakou formu jste pro odškodňování zvolili?
Je navrhováno, aby v případě prokázaných nežádoucích účinků bylo jednorázové odškodnění 300 tisíc korun. Jde samozřejmě o výchozí návrh určený k další diskusi s tím, že případné navýšení částky by bylo na zvážení u jednotlivých individuálních případů. Na úrovni ministerstva by k tomu zasedala pracovní skupina a byla by tu možnost odvolání do rozkladové komise k panu ministrovi, další instancí by pak byl správní soud.
Budou na odškodňování nějak přispívat výrobci vakcín?
To by se bylo zvažovalo, kdyby byla zvolena varianta fondu. Bylo to ale vzato jako věc státu a úloha rozpočtu. Modelů, jak to funguje v jiných státech, je samozřejmě více. Odškodňovací fondy má třeba Dánsko, a to nejen ve vztahu k vakcínám, ale i lékům a klinickým zkouškám.
Máte na základě zahraničních zkušeností odhady, kolik lidí by ročně mohlo být odškodňováno? Asi půjde spíše o jednotky.
V tisku se uvádělo, že jsme jedni z těch, kdo uvádějí nežádoucí účinky u vakcín nejčastěji. Je pak ale otázka, jestli je to oprávněné a zda je to prokázáno, nebo jde o kverulantství.
A to bude posuzovat pracovní skupina na ministerstvu…
Ano.
Jak se vy osobně díváte na míru represe v souvislosti s očkováním, ať už ve vztahu k rodičům, kteří ho odmítají, nebo směrem k lékařům, kteří dokonce odrazují od očkování?
To patří do diskuze v rámci kampaní. Otázkou jsou cílové skupiny. Jednou jsou rodiče, další lékaři. Osobně si nejsem jistá, zda represivní aktivity vůči rodičům spíše nepodporují antivakcinační vášně. Bylo by vhodné vnímat reminiscence z minulosti. Lidé jsou citliví na povinnosti a represi, o jejichž významu nejsou přesvědčeni. Tady bychom se měli zastavit a zamyslet se při přípravě dalších komunikačních strategií. Co se týče lékařů, je to na diskusi obecně o jejich vzdělávání – nejde totiž jen o očkování.
Očkování je povinné, vy i ministr máte nějaký poradní sbor, kde sedí různí lidé, kteří mohou mít konflikt zájmů. Odborníků máme málo a každý nějakým způsobem s firmami „peče“. Jak zajistit, aby byl konflikt správně deklarovaný, a jak postupovat, když by někdo měl podnikání, kde dostává peníze od farmaceutických firem? Může takový člověk být vaším poradcem, může radit ministrovi třeba s tím, jaké vakcíny hradit?
Máme tu deklaraci konfliktu zájmů, myslím, že jde o standardní formát, který je používaný i v mezinárodní oblasti. O konfliktu zájmů se vedou diskuze na všech úrovních včetně mezinárodních institucí. Když jsem teď byla v Bruselu a projednávala se farmaceutická legislativa, také se diskutovalo o tom, co to konflikt zájmů je a jaká je jeho míra a že si musíme uvědomit, že buď je dotyčný odborníkem, nebo nemá konflikt zájmů. Když jste na nějakou oblast specialista, do určité míry tam konflikt zájmů prostě je. Je tedy důležité o problému vědět, diskutovat o něm a deklarovat věc veřejně, o což se také snažíme, a pokud možno podle pravdy. To je pak ale samozřejmě o osobní zodpovědnosti dotyčného. Na mezinárodní úrovni často bývají deklarace zájmů veřejně publikované a podléhají tudíž veřejné kontrole. Je i na společenské diskusi, aby tu byla také nějaká supervize.
Budete si to nějak kontrolovat a projdete si, kdo je teď aktuálně v takových komisích?
Určitě.
SZÚ musí být viditelnější
Chystáte nějakou kampaň na podporu očkování, případně chcete v tomto směru nějak podpořit nebo zatlačit na Státní zdravotní ústav?
SZÚ samozřejmě má možnost nějaké kampaně udělat a nyní se s paní ředitelkou snažíme nastavit způsob spolupráce. Identifikujeme oblasti, na které bychom se zaměřili. Samozřejmě co odborník, to téma, které by rád prosazoval, a témat v rámci veřejného zdraví je tu opravdu hodně. Snažíme se je tedy nalézt tak, aby navazovala na další oblasti. Jsou tu takové evergreeny, jako je antimikrobiální rezistence či očkování – ostatně antivakcinační kampaně probíhají v celé Evropě.
U nás ale odpověď na ně není příliš vidět. Když se podíváme do Spojených států, tak i prezident a další politici a vysocí úředníci velmi aktivně vystupují provakcinačně. To v Česku chybí. O aktivitách SZÚ není slyšet a vidět vůbec nic.
Moje představa je, že by se měl SZÚ více zviditelnit v aktivitách, které dělá – nejen v podpoře zdraví a kampaních. Mám pocit, že se rozmělnily v malých dílčích aktivitách. Proto identifikujeme větší témata, na která by se měl zaměřit.
V mediální době by takové kampaně asi neměly být čistě akademické, komunikovány třeba i přes sociální sítě?
Také si myslím. Na SZÚ se dělá spousta úžasných věcí ve vztahu k odbornostem a aktivitám, které potřebuje státní správa, a také ohledně podkladů pro nás i další ministerstva. O tom se moc neví. Pak je tu na druhou stranu role v podpoře zdraví, kde by SZÚ měl být velkou odbornou institucí s dobrým jménem. Měl by se tedy promítnout i v této oblasti, a tady je prostor pro další práci a zlepšování.
Mohli by hygienici nějak pomoci pediatrům? Mnozí dětští lékaři, i když jsou zastánci očkování, neví, co přesně mají odpovědět na otázky pacientů, kteří přicházejí s bláboly z internetu. Pak jsou tu samozřejmě pediatři, s nimiž začíná mít problém i odborná společnost, kteří hlásají bludy a otevřeně rodiče od očkování odrazují.
Každá krajská hygienická stanice má územní pracoviště, takže jsou zvyklí pracovat s terénem a snaží se komunikovat s lidmi…
Mohli by připravit nějaký návod pro pediatry, jak odpovědět na všetečné otázky?
Může to být jednou ze součástí kampaně připravené SZÚ. Prostor pro spolupráci a zlepšení je tu vždycky.
Zatím jenom noční můra
Vy jste se v Evropě zabývala také tématem vážných přeshraničních zdravotních hrozeb. Co s tím pod tím máme představit?
Dělala jsem atašé, tedy styčného pracovníka ministerstva zdravotnictví v Bruselu. Komise vzala při nařízení za vzor Mezinárodní zdravotní řád, kde jsou vyjmenované všechny hrozby od biologických po chemické a radiační. Výbor pro zdravotní bezpečnost vznikl v návaznosti na pandemickou chřipku, kdy členské státy měly potřebu sdílet své zkušenosti, vyměňovat si rychle informace a domluvit se, jak komunikovat riziko svým občanům. Tím, že máme otevřené hranice a lidé mají tendenci číst i jiné zprávy, něž jen ty ve svém národním jazyce, bylo potřeba, aby se komunikace nerozptylovala. Platforma má i různé pracovní mechanismy, jako jsou hlásicí systémy, takže víme o potenciálním riziku a je tu možnost komunikovat.
Co reálně dnes, v srpnu 2016, Čechům hrozí?
Mediálně zajímavá je Zika, kterou si můžeme dovézt, pokud se dle doporučení nechráníme. Pak jsou tu samozřejmě hrozby v rámci cestovatelských vášní v závislosti na tom, kam Češi jedou.
Takže skutečně platí, že největší zdravotní hrozbou zavlečení infekcí jsme my sami Češi jako cestovatelé? Strašilo se uprchlíky, kterých je tu pět a půl a na to, že přicházejí z války, jsou relativně zdraví. Máme tu ale také sto tisíc Ukrajinců… Je tu něco akutního?
Ve vztahu k migraci a přeshraničním hrozbám ne.
Je pro vás jako hlavní hygieničkou černou můrou představa, že jednoho krásného dne dorazíte do práce a přijde vám zpráva, že kdesi na severní Moravě pět lidí onemocnělo nějakou cizokrajnou nakažlivou smrtelnou nemocí? Budete muset přijímat opatření, komunikovat. Jak vidíte sebe sama v takové situaci?
Komunikace rizika je noční můrou obecně – kdy, co, jak komunikovat a jak zareagují média. První, co uděláte, je, že si projedete epidemiologické zpravodajství a zjistíte si, co kde je a co se ví. Kolikrát to totiž není o komunikaci samotného rizika, ale o tom, že se začnou šířit mýty a nepravdy. Komunikační situace tedy záleží na tom, jaký máte výchozí bod a kam a v jaké formě se informace dostala. To je pak i o práci s tiskovým oddělením.
Správná komunikace je v hygieně jedna z nejdůležitějších věcí…
Takové diskuse se vedly i ve zmíněném Výboru pro zdravotní bezpečnost – co a jak říct, jak definovat první zprávu, která se pustí ven, a koordinovat informace.
Je tedy třeba najít takovou míru, aby lidé byli informovaní, ale zároveň nepanikařili?
Ano. Tam pak hrají roli i kulturní aspekty či skepse vůči vzkazu, který dává státní úřad.
Epidemiologická situace HIV/AIDS je znepokojující
Na nedávné tiskové konferenci bylo zmíněno, že se chcete věnovat problematice HIV/AIDS. Jak vnímáte současnou epidemiologickou situaci?
Není to jen mojí prioritou, ale i pana ministra. Jako Česká republika sice patříme k zemím s nižším počtem výskytu nemocných HIV/AIDS, ale v poslední době sledujeme nárůst. V kontextu toho, že jsme byli zvyklí být zemí s nízkým počtem nemocných, nás nárůst znepokojuje. Proto si myslíme, že by problematika potřebovala oživit a měli bychom se jí více věnovat i v kontextu infekčních onemocnění jako takových, protože jsme poslední dobou kladli důraz více na neinfekční stránku.
Jaké preventivní programy na poli prevence HIV/AIDS považujete za efektivní?
Máme tu vytvořené podmínky pro žádání na dotační titul, tedy aby vznikly projekty ušité na míru určité skupině a území. Takto zaměřené projekty jsou však dlouhodobé a těžko se vyhodnocuje efektivita. SZÚ si ale například v této oblasti dělal studii, ze které vyšlo, že si mladí gymnazisté myslí, že je HIV/AIDS vyléčitelné nebo že je ochrání hormonální antikoncepce. A to ještě gymnazisté patří ke vzdělanější části populace. Právě to jsou tedy cílové prvky, na něž bychom se měli zaměřit a uvést je na pravou míru.
V čem by se měly programy prevence HIV/AIDS v České republice zlepšit?
Toto je jedna oblast. Protože nás navíc znepokojila epidemiologická situace, jsou také naplánované dvě studie SZÚ a Sexuologického ústavu, kde se chceme zaměřit na skupiny a zjistit, kde jsou prvky vedoucí k nárůstu incidence.
Jakým způsobem by se veřejnost měla dozvědět o možnostech preexpoziční a postexpoziční profylaxe proti viru HIV?
Postexpoziční profylaxe je dlouhodobá záležitost, která je vcelku běžná. U preexpoziční profylaxe jsme si vědomi, že momentálně probíhají diskuse na mezinárodní úrovni, jak se k tomu postavit. I my je nyní začínáme vést, ale jsme ještě na začátku.
Na závěr ještě k jiné infekční nemoci. Jsou poslední zprávy týkající se výskytu encefalitidy v Jižních Čechách znepokojivé? Jak jsou na tom jiné kraje?
Encefalitida stoupá. Jižní Čechy jsou tím navíc charakteristické. Bylo poměrně teplé a vlhké léto a jde o geograficky vhodné území, kde se klíšťatům daří, takže je incidence trochu vyšší. Jde o signál pro občany, aby se více chránili nošením vhodného oblečení a používáním repelentů, eventuálně zvážili očkování.
Očkování ale lidé moc nevyužívají.
Proočkovanost máme 23 procent. Když si vezmeme, že jsme oblast pro klíšťata vhodná, je to například ve srovnání s Rakouskem velmi málo.
Pan ministr uvedl, že nemoci klíšťat budou další prioritou. Co to znamená – bude to opět o vzdělávání? Lidé moc neví ani o borelióze…
Jsme hodně outdoorový národ a rádi chodíme do přírody, takže i v kontextu aktivit zaměřených na podporu pohybu by to bylo vhodné. Lidé by také měli sledovat aktivitu klíšťat, kterou každý týden vyvěšujeme na webu ve spolupráci s Českým hydrometeorologickým ústavem.
Tomáš Cikrt, Michaela Koubová
Foto: T. Cikrt
[infobox-cela-sirka]
