Kreditní systém má plno much. Rušit ho bez náhrady se ale může odrazit na kvalitě práce, obává se ČAS
Kreditní systém, jehož prostřednictvím bylo doposud zajišťováno celoživotní vzdělávání sester, bude zřejmě v dohledné době zrušen. Jak řekl před měsícem ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček, jde podle něj o „úžasný byznys“, v němž se „točí mnoho set milionů korun“. Proto mu chce novelou zákona o vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků udělat konec. Jak jsme zjistili z reakcí sestřiček na Facebooku Zdravotnického deníku, řada z nich změnu podporuje. Česká asociace sester i další ovšem upozorňují na to, že i když měl systém k dokonalosti daleko, rušit ho bez náhrady není úplně nejlepší nápad – hlavně proto, že tak část sester na vzdělávání zcela rezignuje.
„Domníváme se, že úplné zrušení kreditního systému není tím nejšťastnějším řešením. Podle nás by bylo daleko efektivnější systém zkvalitnit, odstranit některé nedostatky. Kreditní systém u nás funguje od roku 2004. Dvanáct let se v ČR buduje systém celoživotního vzdělávání, který chce prokazatelně dokládat, že se vzdělávají všichni nelékařští zdravotničtí pracovníci, nejen ti, kteří mají o vzdělávání aktivní zájem. Díky tomu se sestry dostávají k nejnovějším a kvalitním odborným informacím od erudovaných přednášejících. Tento systém teď skončí, respektive bude čistě na bázi dobrovolnosti. K části sester se tedy tyto informace nedostanou buď vůbec, nebo jen v omezené míře. Sestry se zájmem o sebevzdělávání a profesní rozvoj si budou muset mnohem více prosazovat účast na vzdělávacích akcích, protože řada zaměstnavatelů nebude podporovat to, co zákon neukládá. Sestry se budou muset samy proaktivně pídit po informacích,“ obává se prezidentka České asociace sester Martina Šochmanová.
Právě ony „kvalitní odborné informace“ ovšem ve facebookové diskusi řada sestřiček zpochybnila. „Kreditní systém je absolutní fraška. Kredity můžete sbírat i doma s neomezeným počtem pokusů složení úspěšného testu. Kolik sester si z toho pak něco pamatuje? Všem jde jen o to nasbírat je a mít registraci,“ píše Karla Maříková. Podobně to vidí i Kateřina Cikánová. „Buď je to o tom si doma posedět u PC a udělat nic nedávající test na tolik pokusů, kolik jen chcete, nebo si zaplatit a zajet na kurz, který stačí odsedět, eventuálně i prospat. Navíc jsou to naprosté sóloakce. I když se na kurzu dozvím něco nového, nikdy mi zaměstnavatel nedovolí nové postupy využít,“ poukazuje Kateřina Cikánková s tím, že by vzdělávací akce musel absolvovat celý zdravotnický tým včetně lékařů, aby nové poznatky bylo možné prakticky zužitkovat.
Před kredity bylo líp, myslí si ministr i některé sestry
Jaká je vize ministerstva, jak by mělo celoživotní vzdělávání sestřiček v budoucnu vypadat? Podle Němečka by bylo na místě, aby vzdělávání svých podřízených řídila vrchní či staniční sestra – tedy aby se vrátil systém, který tu byl před zákonem 96/2004. I s tímto systémem ovšem mají sestry rozporuplné zkušenosti – některé ho kritizují, jiné chválí. „Na seminářích jsme se dozvěděli podstatné věci, zatímco na to, abychom měli kredity a prošli, museli jsme na celkem zbytečné přednášky, v nichž jsme se nedozvěděli nic nového. Museli jsme si je platit a ještě byly po pracovní době. Podle mně úplný nesmysl,“ vyzdvihuje starý systém Marie Bláhová. „Dříve si nemocnice jedenkrát měsíčně pořádaly semináře samy. Byly prezentovány novinky, nové způsoby léčby nebo úspěchy. Přednášeli lékaři nebo sestry – ti, kteří to praktikovali. Semináře byly povinné,“ přitakává Renata Daníčková.
Jenže Lenka Šnajdrová, ředitelka projektu Ošetřovatelství.info, má jiné zkušenosti. „Pamatuju dobu, kdy žádné kredity nebyly. A zaboha si nemůžu vzpomenout na žádné školení, na které mě poslali z práce, kromě každoročního ústavního transfuzního školení a PSS v Brně, na které jsem se sama aktivně přihlásila. Na první celostátní chirurgický seminář jsem jela v roce 2000, a zajistila jsem si ho sama, od pozvánky až po ubytování. V době kreditů nám zaměstnavatel některá školení hradil, ale pořád platilo, že sestra si ho našla sama a požádala na základě kolektivní smlouvy o proplacení,“ píše Lenka Šnajdrová v komentáři, který si v celém znění můžete přečíst zde. „A úplně nerozumím, proč se má vracet systém, kdy staniční či vrchní řídí vzdělání sester. On se ten systém někam ztratil? Současný zákon ho nezakázal, ba ho přímo přikázal, protože povinné celoživotní vzdělávání zdravotníků je vzdělávání podle zákoníku práce, které plánuje a hradí zaměstnavatel! Proč to tedy nefunguje? Protože ministerstvo nedokáže kontrolovat zaměstnavatele, zda tuto povinnost plní, zato kontroluje sestry, zda mají kredity. Pro zdravotnické zařízení je tedy výhodnější (rozuměj levnější) přehodit povinnost na sestry, nechť si kredity seženou samy, ve svém volnu a za své! A sestry pak logicky jdou na školení, které mají blízko nebo za málo peněz. Abych se někoho nedotkla, jsou zařízení, která vzdělávání svých pracovníků plánují a hradí, a těm všechna čest,“ dodává Šnajdrová.
Mohlo by vás zajímat
Jedno až dvě školení za rok. Málo, nebo moc?
Další věcí je požadovaný rozsah vzdělávání, tedy 40 kreditů za deset let. „Jako zubní sestra se málokdy dostanu na nějaký seminář a tudíž dost nestíhám kredity sbírat, abych registraci neztratila,“ píše na Facebooku Lucie Ježková. Podle Adély Bartáškové ale zátěž velká není. „Nemyslím si, ze 40 kreditů za 10 let je nějak moc, navíc když se dají získávat i doma,“ uvádí Bartášková. A stejně to vidí Lenka Šnajdrová, která poukazuje na to, že jde o jedno až dvě školení, včetně těch přes internet, ročně. „Nechť mi nikdo netvrdí, že se to nedá zvládnout, v tom problém prostě není,“ říká Šnajdrová.
Jádro problému je spíše v tom, že mnohé sestřičky zkrátka mají práce takříkajíc plné zuby a ve svém volném čase chtějí mít klid. „Pokud nám bude zaměstnavatel kurzy platit a budeme se školit v pracovní době, tak proč ne. Když se podíváme na zaměstnance bank, ti mají školení, ubytování a stravu zdarma a placené, jako když jsou v práci,“ myslí si diskutující na Facebooku Silvie Rytířová. „Neumím si představit, kdy se vzdělávat, když máme tolik přesčasů. Já bych se vzdělávala, ale v pracovní době a proplaceně. Doma chci vypnout, věnovat se domácnosti, rodině, přátelům, zvířatům a mým koníčkům. Chci byt odpočatá, až zase půjdu do práce. Chci být na lidi milá a příjemná a odvádět svou práci dobře,“ souhlasí Peťa Ševčíková.
Ne všichni jsou ale v tomto zajedno. „Je to o našem životě. Pokud chci něco dokázat a být dobrý, tak na tom musím celý život pracovat. Ano, zaměstnavatel má z toho nějakou výhodu a měl by aspoň umožnit vzdělávání. A zaplatit? Raději ať pak těm, co se vzdělávají, slušně přidá, odmění je za to, že něco dělají,“ uvádí Ondřej Michalík. „Vzdělávat se musí každý (skoro), a platit si to má sám. Musí k tomu ale mít podmínky od zaměstnavatele (týká-li se vzdělávání jeho zaměstnání), tzn. čas, např. více dovolené, nebo studijní volno a peníze, tedy odpovídající plat. Obojí chybí. Speciální kurzy pak má platit zaměstnavatel. Za “speciální” považuji třeba školení na nové zařízení, ne nové postupy léčby. Systém kreditů není špatný nápad, ale špatně funguje. Nějak je třeba zdravotní sestry donutit se vzdělávat. Jinak by se vše dělalo jak za Krále Klacka,“ komentuje situaci Hroznata Wampeer.
Velký byznys za kytku a párek
Vraťme se ale k názoru ministra Němečka, který pokládá kreditní systém za velký byznys. Takové tvrzení je ale podle ČAS přehnané. „Nepovažuji tento výrok za úplně šťastný. Vzdělávací firmy, které sestry školí, to samozřejmě nemohou dělat zadarmo, jsou to firmy jako každé jiné. Školitelé a přednášející jsou obvykle renomovaní odborníci, kteří si zaslouží svůj honorář,“ poukazuje Martina Šochmanová.
„Byznys to nepochybně je, ale o té úžasnosti bych si dovolila pochybovat. Neznám agenturu, kterou by uživilo jenom pořádání vzdělávacích akcí pro zdravotníky. Většinou k tomu mají ještě nějaké jiné vzdělávání nebo činnost, akce pro sestry se konají jako součást lékařských kongresů či jsou pořádány odbornými společnostmi. Na řadě akcí přednáší sestry pro sestry – ve svém volném čase si připraví přednášku a jediné, co za to mají, jsou ty kredity, proplacený cesťák a účastnický poplatek. Jo, a ještě kytku nebo čokoládu. Na semináři za 200 Kč nezbohatnete a na seminář za 1000 Kč vám sestry nepřijdou. Já sama provozuju e-learnignové kurzy. Když odečtu náklady, můj loňský zisk z kreditů činí kolem 1000 až 1500 Kč za měsíc. Můžu pana ministra ujistit, že je mi zcela ukradené, že o tenhle byznys přijdu,“ vzkazuje Lenka Šnajdrová. Podle ní sice jsou v nabídce i kurzy za tisíce, například ty pro fyzioterapeuty či k bazální stimulaci, jde ale o školení s velkými požadavky na lektora i na pořadatele. „Špičkový lektor nebude přednášet za párek a pořadatel zase musí platit např. poplatky různým mezinárodním asociacím za práva pořádat kurzy. Tyto kurzy budou ale existovat i bez kreditního systému, protože absolvent v nich získá další kompetence,“ dodává Lenka Šnajdrová.
Placené kurzy pořádá i ministerstvo
Podle asociace sester je navíc v zájmu všech, aby bylo k dispozici kvalitní celoživotní vzdělávání, a sestry mají k dispozici jeho přehled. „Dodávali jsme erudované lektory v rámci „Projektu vzdělávání nelékařů“, který byl spolufinancován z Evropského sociálního fondu v rámci Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, jehož generálním dodavatelem pro MZ ČR bylo IPVZ. Zajišťujeme pro naše členy vzdělávací akce, konference, semináře. Netvrdíme, že stávající kreditní systém byl dokonalý, nicméně dílčí nedostatky se snažíme spolu s dalšími institucemi řešit, odstranit je. Rozhodně nepodporujeme vzdělávání formou firemních prezentací, ale prosazujeme kvalitní programy, jejichž přehled je k dispozici na našich webových stránkách. Účast na přednáškách a seminářích si sestry vždy platily a platí samy, peníze nejdou ze státní kasy, neposkytuje je ministerstvo zdravotnictví (výjimkou byl již zmíněný projekt), ani nikdo jiný. A je třeba říci, že i samo ministerstvo zdravotnictví nabízí vzdělávací akce, které rovněž nejsou zdarma a sestry si je musí hradit ze svého, případně jim na vzdělávání přispívá zaměstnavatel. Pokud jsou tedy z tohoto byznysu řádně odváděny daně, je to otázka nabídky a poptávky jako v každém jiném odvětví,“ zdůrazňuje Šochmanová. Podle ní pak zrušením povinného kreditního systému může nastat to, že určitá část sester se sebevzdělávání nebude tolik věnovat, což se může časem projevit na kvalitě jejich práce.
„Ministerstvo chce kreditní systém zrušit. Prosím, měl opravdu plno much, které se nepodařilo vychytat. Ale ruší se vlastně bez náhrady. Doufám tedy, že skutečně staniční a vrchní sestry budou vzdělávání svých podřízených pečlivě plánovat podle potřeb, jak to pan ministr řekl. Doufám, že zdravotnická zařízení ocení vyšším osobním ohodnocením sestry, které se budou vzdělávat a pracovat na sobě,“ uzavírá Lenka Šnajdrová.
Michaela Koubová
Michaela Koubová
