Devět z deseti žen má zkušenost s problémy způsobenými premenstruačních syndromem. S poruchami erekce se během života potká každý pátý muž. Přesto je erektivní dysfunkci u mužů věnována větší pozornost a také více vědeckých prací než mnohem častějšímu PMS u žen, upozorňuje britský deník The Independent. Důvodem tohoto nepoměru mohou být přetrvávající předsudky a mýty o PMS, včetně přesvědčení, že vlastně vůbec neexistuje.
Ač byl premenstruační syndrom popsán už v roce 1931 gynekologem Robertem Frankem, který jej označil za „premenstruační tenzi“, jeho výzkum a zejména možnosti léčby neprošly nijak velkým pokrokem. Nad jedním z opomíjených témat medicíny se zamýšlí britský deník The Independent a nabízí několik možných vysvětlení toho, proč ještě v 21. století ženy zažívají celou řadu obtíží spojených právě s premenstruačním syndromem a není jim poskytována odpovídající léčba. Zdaleka nejde o banální záležitost, premenstruační syndrom v různé míře závažnosti postihuje devět z deseti žen. U více než 40 % žen se pak nedaří jejich obtíže zvládat pomocí současných terapeutických možností. Zhruba u 5 až 8 % žen se pak rozvine závažná forma PMS a to PMDD neboli premenstruační dystrofická porucha. Tento závažný stav pak způsobuje, že se asi 15 % postižených žen v průběhu svého života pokusí o sebevraždu.
Je to jen v hlavě, žádný problém neexistuje?
Premenstruační syndrom u žen je často spojován s mnoha ironickými poznámkami či vtipy, a tak bývá mnohdy zlehčován či používán jako nepříliš korektní argument ve chvíli, kdy se žena chová jinak, než jak je obvyklé společenské očekávání. Nepanuje ani shoda nad tím, zda premenstruační syndrom, tedy soubor celé řady příznaků od depresivních stavů, nespavosti, přes bolesti hlavy, napětí v prsou až třeba po potíže s koncentrací či změny v příjmu potravy, vůbec existuje. Setkala se s tím psycholožka Kathleen Lustyk, který působí na University of Washington, a mimo jiné se věnuje problematice dopadu PMS na kvalitu života žen. Když žádala v grantovém řízení o finanční prostředky na výzkum tohoto tématu, setkala s odmítnutím, protože se jedná pouze o „produkt naší společnosti či kultury, který zobrazuje přirozený proces v negativním světle“. „Mám podezření, že se jedná o líbivý způsob, jak říct, že je to jen v hlavě ženy,“ popsala své zkušenosti portálu ResearchGate, jehož cílem je propojovat vědce a vědkyně a také jejich práci a zkušenosti.
Tento přístup ale může vést k tomu, že není zájem o větší výzkum problematiky PMS. Podle údajů portálu ResearchGate jsou studie zaměřené na erektivní dysfunkci u mužů pětkrát častější než studie věnované právě premenstruačnímu syndromu u žen. To i přesto, že PMS je u žen výrazně častější a postihuje v různé míře až 90 % žen. Oproti tomu se poruchy erekce týkají 19 % mužů. Automaticky to ale neznamená, že vědecký výzkum je vůči ženám vždy nespravedlivý a pokaždé zvýhodňuje muže. „Vyváženost pozornosti vůči mužským a ženským zdravotním problémům a spravedlnost v distribuci finančních prostředků na jejich výzkum nelze rozhodně posuzovat na základě srovnání přístupů u dvou náhodně vybraných jevů. Přesto se však může jednat o součást širšího problému, který je především důsledkem faktu, že je mužské tělo chápáno jako určitá norma lidského těla,“ vysvětluje Jana Dvořášková, výzkumná pracovnice Ústavu populačních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a také vyučující oboru genderová studia. „Mužské zdravotní potíže jsou tak implicitně vnímány jako nezpochybnitelný obecný zájem, v případě erektilní dysfunkce zvyšuje spatřovanou důležitost problému i hodnota erekce pro mužskou identitu. Ženské tělo je vedle toho předmětem pozornosti primárně v oblastech souvisejících s reprodukcí,“ nabízí možné vysvětlení vědkyně. Podle ní se problém nevyvážené pozornosti vůči specifikům mužských a ženských těl se neodráží pouze v odlišné míře financování výzkumu mužských a ženských zdravotních potíží. „Zejména z USA jsou dnes známy případy, kdy opomenutí žen a ženské fyziologie při vývoji a testování léčiv vedlo k závažným zdravotním rizikům pro ženskou polovinu populace, kvůli čemuž musela být tato léčiva následně stažena z trhu,“ dodává.
V minulosti hysterektomie, dnes antikoncepce a antidepresiva
Úskalím premenstruačního syndromu a také jeho závažné formy v podobě premenstruační dystrofické poruchy je, že není zcela zřejmé, co je způsobuje. „Je podivné, že existuje více než 150 různých příznaků PMS od deprese, přes bolesti zad po migrény, a stále máme málo odpovědí na to, proč a jak vznikají. Ještě podivnější je, že antikoncepční pilulky a antidepresiva jsou dnes nabídnuty jako jediné řešení a to často s nedostatečným vysvětlením,“ popsala spisovatelka a novinářka Hannah Ewens ve svém komentáři pro britský deník The Guardian. Podle ní je nepochopitelné, jak může v současnosti být stále tolik nejasností a nepochopení kolem ženského těla. Sama jako teenager zažila situaci, kdy jí byla mylně diagnostikována psychická porucha, dokud se nedostala ke specialistovi, který odhalil souvislost jejích potíží právě s menstruačním cyklem. Důsledkem toho, že není zcela zřejmé, co to PMS vlastně je, a co vše zahrnuje, je také problematická diagnostika. The International Society for Premenstrual Disorders, která se mimo jiné snaží o vytvoření jednotného standard pro diagnostiku PMS, proto ženám doporučuje, aby si vedly deník, do kterého si zapisují změny svého psychického i fyzického stavu a také potíže, které se u nich v průběhu cyklu objevují. Využít k tomu mohou také mobilní aplikace.
„Každá studie provedená u žen s PMS ukazuje, že měnící se hladiny jejich hormonů jsou normální,“ popsala Nanette Santoro, ředitelka divize reprodukční endokrinologie v Montefiore Medical Centre, deníku The Guardian. „Ale někteří vědci se domnívají, že určité metabolity hormonů mohou v mozku způsobovat změny nálady, nebo že některé ženy metabolizují hormony jinak. Nikdo to neví jistě,“ dodala. Proto není jasné, proč hormony mohou ženy ovlivňovat rozdílně. Pokud je o léčebné možnosti, je ženám zpravidla nabídnuta hormonální antikoncepce či antidepresiva na zmírnění psychických problémů. Ne všem ale tato léčba vyhovuje či poskytne dostatečnou úlevu. Mimochodem, ve třicátých letech byla ženám jako řešení doporučována hysterektomie, tedy operační odstranění dělohy. Jak uvádí deník The Independent, některé ženy volí tuto metodu i dnes a to právě ze zoufalství, že není možné jejich stav změnit jinak. I to je důvod k tomu, proč by tomuto tématu měla být věnována větší pozornost.
Ludmila Hamplová
