Velké očekávání i velká skepse. Tak by se dal shrnout postoj vědecké obce ke kmenovým buňkám. Rozpolcenost koneckonců ilustruje i letošní kauza Ústavu experimentální medicíny, která stála místo jeho ředitelku profesorku Evu Sykovou. Kmenové buňky totiž přinášejí etické otazníky spočívající v leckdy neopodstatněných nadějích, které v nich spatřují jak pacienti, tak odborníci. Také proto se kmenové buňky staly tématem podzimních Medialogů, které pořádá 1. lékařská fakulta UK.
„V medicíně i jinde dnes platí, že nevíš-li co děláš, čiň to velmi opatrně. Kmenové buňky jsou problematikou velmi širokou a my v mnoha případech nevíme úplně přesně, co děláme. To, jak se rozšiřuje potenciální indikační spektrum, ještě neznamená, že se to skutečně stane. Aplikujeme-li kmenové buňky, nejde pouze o to, co se může stát z těchto kmenových buněk, ale i o to, že vzhledem k tomu, že kmenové buňky existují v nějakém svém kontextu, mohou ovlivnit i něco dalšího. Právě komplexita problematiky je faktor, který velmi ztěžuje výzkum. Je to také velký apel na naši odpovědnost, abychom si byli schopni říci, kdy už pacientovi spíše pomáháme, anebo ještě zcela přesně nevíme, co to s ním udělá,“ nastiňuje problematiku děkan 1. LF UK Aleksi Šedo.
Kmenové buňky lze rozdělit do několika kategorií. Takzvané totipotentní kmenové buňky se nacházejí u velmi raného embrya ve stadiu několika prvních blastomer a jsou schopné dát vznik celému novému organismu. Jejich potomky jsou pluripotentní buňky, které umožňují vzniknout jakékoliv buňce kdekoliv v těle, už ale ne novému jedinci. U dětí po narození a dospělých pak existují kmenové buňky multipotentní umožňující vznik několika buněčným typům (např. kmenové buňky v kostní dřeni) a progenitorové buňky dávající vznik jednomu buněčnému typu. Embryonální kmenové buňky se přitom dnes v terapii nepoužívají, protože mohou být po aplikaci zdrojem zhoubného bujení.
Jediná prokazatelně fungující metoda: transplantace kostní dřeně
V současnosti je jedinou prokazatelně úspěšnou terapií právě transplantace kostní dřeně, která pomáhá lidem s leukémií, selháním kostní dřeně, některými vrozenými krevními chorobami, těžkými poruchami imunity či metabolismu. Metoda existuje už téměř půl století a dnes je každý rok provedena u desítek tisíc lidí. Přesto i na tomto poli zůstávají otazníky – ani v současnosti se totiž u některých pacientů nezdaří. Otázky se pak týkají také například užití mezenchymálních kmenových buněk, pokud dojde k reakci štěpu proti hostiteli, tedy poškození organizmu pacienta dárcovskou krvetvorbou.
„Je nezodpovězená otázka, zda aplikace kmenových buněk z tukové tkáně, tedy mezenchymové kmenové buňky, nemůže být pro pacienta rizikem. Ony se totiž podobají buňkám vytvářejícím mikroprostředí pro vznik nádoru. Jsou práce velmi renomovaných laboratoří, které ukazují, že když se zvířatům aplikují kmenové buňky karcinomu prsu, dojde k onemocnění myší, ovšem málo metastazujících. Naproti tomu když se zároveň, předtím nebo potom podají mezenchymové kmenové buňky, tak se ochota buněk nádoru růst mnohosetnásobně zvýší. Dovedu si představit, že masivní aplikace mezenchymových kmenových buněk může stimulovat klinicky němý tumor, o němž člověk neví a který by se jinak mohl rozjet za desítky let. V klinické praxi tuto otázku pořádně dosud nikdo nesledoval. Když pak vidím inzeráty na to, že v Asii mezenchymové kmenové buňky používají na vše, tak mě trochu mrazí v zádech,“ říká profesor Karel Smetana, přednosta Anatomického ústavu 1. LF UK.
Ovšem jak poukazuje profesor Jan Starý, přednosta Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN Motol, hodnotit rizika vzniku nádoru při využití mezenchymálních kmenových buněk kvůli reakci štěpu proti hostiteli je velmi ošemetné. Samotná reakce už totiž zvyšuje riziko nádorů, nemluvě o tom, že jde o metodu využívanou v krajních případech, kdy jde pacientovi o život.
Snadná řešení za velké peníze
Výše uvedený příklad, kdy jde o jedinou možnou a potenciálně život zachraňující variantu, je jednou stranou věci – jenže častěji slýcháme o kmenových buňkách v souvislostech se stavy, které nejenže nejsou život ohrožující, ale někdy se dokonce týkají pouze estetické stránky. „V medicíně se stává, že se některá oblast stane „sexy“ – hodně se o tom mluví, je kolem toho hodně kontroverzí a pak se toho chytají lifestylové časopisy. Je tu z mého pohledu řada bizarních aplikací, jako je růst vlasů či léčba vrásek, což přitahuje pozornost veřejnosti, protože nabízejí snadná řešení. Na to medicína naráží i jinde. Nabídnuté snadné řešení je velmi lákavé, je i mediálně zajímavé, ale může odvádět pozornost od vlastního substrátu, vlastní odpovědnosti i odpovědnosti biomedicínských pracovníků,“ poukazuje děkan Šedo.
Odpovědnost biomedicínských pracovníků je na místě zmínit také u léčby artrózy (psali jsme zde), u které ve prospěch kmenových buněk, alespoň podle děkana 1. LF, nehraje snad jediný důkaz – právě naopak. „Není to jen otázka toho, zda kmenová buňka může uškodit sama o sobě. Může uškodit také třeba to, že si pacient v dobré víře nechá transplantovat kmenové buňky do kloubu v domnění, že se zbaví artrózy. On se jí nezbaví a navíc může propásnout vhodný okamžik pro implantaci náhrady kyčelního kloubu,“ vysvětluje Karel Smetana.
Od vrásek po nádory
Odborníci se zároveň obávají, aby působení pofidérních klinik nakonec nevedlo k zdiskreditování celé oblasti, kterou se v základním i aplikovaném výzkumu seriózně zabývají odborná pracoviště. „Jsou centra, která léčí především pomocí mezenchymových kmenových buněk. Například v Thajsku na ostrově Phuket, který je turisticky velmi profláknutý, nabízejí třítýdenní pobyt spojený s aplikací mezenchymových kmenových buněk, která stojí nějakou částku – pobyt je zdarma jako spojení s dovolenou. Toto centrum léči 137 diagnóz počínaje premenstruální tenzí přes nejsložitější otázky některých zhoubných nádorů až po omlazení. Trochu to připomíná grotesky z časů němého filmu, kde byla oblíbená podkožní aplikace kozlích varlat, aby to ovlivnilo sexuální výkonnost,“ komentuje situaci Karel Smetana.
„Je neuvážené, že když si v současnosti zadáme do Google slova kmenové buňky a klinika, vypadne nám spousta pracovišť, o jejichž existenci jsme neměli tušení, a to nejen v zahraničí směrem na východ, ale i v Česku. Tato větev „výzkumu“ a aplikace kmenových buněk je něco, co do budoucna může tuto tematiku i zdiskreditovat. Je to velmi nebezpečné a my bychom měli působit na naše pacienty, aby si uvědomovali rizika,“ doplňuje Aleksi Šedo s tím, že jde o výdělečně atraktivní činnost, kolem které se točí turistika.
Na kvalitních pracovištích se platit nemá
U neléčitelných, zvláště pak smrtelných onemocnění, jako je ALS, je ovšem pokušení podstoupit neověřenou metodu snadno pochopitelné. I přesto se odborníci stavějí proti tomu, aby pacienti na renomovaných pracovištích za úplatu podstupovali neověřené postupy. „Buď máme klinickou studii, která je nějakým způsobem financovaná a splňuje-li pacient kritéria, je do ní přijat, nebo máme metody standardní a hrazené pojišťovnami,“ říká profesor Starý.
Pofidérní zařízení, která se na neznalosti nebo zoufalství pacientů obohacují a etickými otázkami se netrápí, ovšem bohužel zůstávají většinou bez trestu. „Kde není žalobce, není soudce. Na jednu stranu se stává, že medicínská pracoviště, která praktikují vědeckou medicínu lege artis, jsou i beztak osočena pacienty. Co se ale týče různých kosmetických klinik, můj soukromý názor je, že si lidé nestěžují, protože nechtějí vypadat jako pošetilci, kteří šli bizarní cestou,“ domnívá se děkan Šedo.
Osvěta v první řadě
Jak tedy tlumit naděje veřejnosti vkládané do kmenových buněk? „My jako učitelé bychom měli říkat studentům, co se o buňkách skutečně ví. Je to také otázka sdělovacích prostředků a akcí, jako jsou právě Medialogy. Některé naděje, které se do kmenových buněk vkládají, jsou totiž podle mě velmi liché – například v České republice byl soukromou agenturou podporován projekt, kdy někdo uvažoval o tom, že ve tkáňové kultuře vypěstuje končetinu. To je věc naprosto nesmyslná – vývoj člověka trvá devět měsíců a jde o velmi složitý, časový i prostorový průběh interakcí buněk, které spolu musí být v kontaktu a musí se ovlivňovat, aby končetina či orgán vznikly. Na druhou stranu si dovedu představit kmenovou buňku jako opraváře, který může pomoci tam, kde je jedna buněčná funkce v rámci orgánu poškozená. To chce ale čas a daleko více poznatků nejen o tom, jak orgán funguje, ale také jak vznikal a jaké molekulární interakce probíhaly při vzniku orgánu,“ myslí si profesor Smetana.
Bohužel to zároveň, alespoň podle profesora Starého a Smetany, zatím nevypadá, že by v klinické praxi byla na spadnutí vedle transplantací kostní dřeně další metoda využívající kmenové buňky – byť se některé postupy jeví slibně, jako například v případě diabetické nohy. „Je to jedna z velmi nadějných možností, která tu je,“ konstatuje Karel Smetana, ovšem s tím, že stav nemusí být trvalý.
Jen pro ilustraci, co se na poli vědy děje – výzkum kmenových buněk běží v diabetologii také na poli transplantace buněk tak, aby u pacienta začala produkce inzulinu. Využití se studuje také například v onkologii. Na Slovensku tak třeba přišli na to, jak u myší s glioblastomem geneticky zmanipulovanými mezenchymovými buňkami zapříčinit, aby původně nefunkční cytostatikum začalo účinkovat. Polem výzkumu je také to, že za udržováním tumoru stojí nádorové kmenové buňky – kdybychom tedy našli něco, co je pro tyto buňky specifické, umožnilo by to selektivně je zasáhnout a zlikvidovat. „Čas masové aplikace kmenových buněk ovšem asi ještě nenadešel,“ uzavírá profesor Smetana.
Michaela Koubová
