Novela o postgraduálním vzdělávání lékařů je změnou, o níž se mluví už roky. Velká část lékařů v parlamentu ji označuje za nejdůležitější úpravu v tomto volebním období, která se týká zdravotnictví. Není tedy divu, že mezi lékaři vyvolává silné vášně. Úvahy o změně týkající se vzdělávání praktických lékařů pro děti a dorost ovšem nevzbuzují emoce jen mezi odborníky, ale i mezi laiky – viz jen rodičovská petice. Diskuse na půdě poslanecké sněmovny na toto téma už čítají mnoho hodin a jejich současným výsledkem je, že při druhém hlasování o novele a pozměňovacích návrzích Výbor pro zdravotnictví jako garanční doporučil sněmovně, aby praktické lékaře pro děti a dorost zařadila zpět mezi základní obory. Konečný verdikt by přitom poslanci měli vyřknout 9. listopadu při závěrečném projednávání této novely. O tom, proč je pro dětské praktiky tak důležité zachování samostatného oboru, ale také o tom, jaké má dnes primární pediatrie postavení v systému péče a kudy by se měla do budoucna ubírat, si Zdravotnický deník povídal s šéfkou Odborné společnosti praktických dětských lékařů ČLS JEP Alenou Šebkovou.
Jak se díváte na samotnou prvotní myšlenku, která se při cestě sněmovnou vytratila, tedy na snižování počtu základních oborů?
Vlastní novela si kladla za cíl zjednodušení systému vzdělávání a též snížení počtu základních oborů. Proto je zajímavé, že z celé redukce se to nakonec týká hlavně oboru praktické lékařství pro děti a dorost (PLDD) a přeměny do jednoho společného oboru pro nemocnice i ambulance. Z mého pohledu proto zákon svůj cíl nenaplnil. Politici pracují s argumentací, že existuje jen jedna pediatrie. Jak se ale s tímto slučuje, že je interna, dále pneumologie, gastroenterologie, nefrologie, urologie či kardiologie? Onkologie jsou také dvě – klinická a radiační. I chirurgií je několik. Navíc obor PLDD je jedním ze čtyř oborů primární péče, o které se mluví jako o základu zdravotnického systému. Obecně si myslím, že rušit dětské obory, které byly zpočátku ohrožené všechny, je nesmysl. I děti mají právo na specializované odborníky. A stejně tak nezpochybňuji existenci žádného ze jmenovaných oborů. Vždyť žijeme ve 21. století – poznatků v medicíně přibývá a všichni pacienti mají právo na péči vzdělaných odborníků.
Další věc, kterou předkladatelé novely slibovali, je zjednodušení vzdělávání.
Mohlo by vás zajímat
V komplexním pozměňovacím návrhu se neobjevují ještě pracovní lékařství a angiologie. Tyto obory by snad měly být v návrhu nástavbových oborů, které zákon 95/2004 neřeší. Jenže například dle vyjádření předsedkyně Společnosti pracovního lékařství je obor vyžadující předchozí pětileté vzdělání plus nástavbu odsouzen k záhubě. A v našem případě se oproti stávajícímu stavu pro mladé kolegy, kteří by chtěli jít do praxe praktického dětského lékaře, vzdělávání prodlouží a současně se velmi významně zkrátí praktická příprava. Takže ani to, že se mělo vzdělávání zjednodušit a zkrátit, přičemž zazněl požadavek na důraz na praktickou přípravu, tedy není splněné. Před vznikem novely měla být jasně daná koncepce péče, a to nejen pediatrické, ale celého zdravotnictví – jak chceme, aby fungovalo. Dostali jsme se do situace, kdy říkáme, že je zdravotnictví v krizi a že odcházejí mladí lékaři. K oživení a zkvalitnění péče je přeci koncepce nutná. My jsme od počátku žádali koncepci pediatrické péče a jsme ochotni na ní participovat. Teprve pak měla přijít na řadu novela vzdělávání, jehož struktura a kvalita má odpovídat potřebám. Současný návrh je jediné, co máme. Něco škrtneme, něco „sloučíme“, návaznost žádná neexistuje. Co ze změny vzejde, nikdo neví. Tak proč to, co funguje, budeme místo zdokonalování ničit?
Jedním z argumentů, které zazněly ve prospěch novely, je to, že se dnes novopečení lékaři musí hned rozhodnout, kam jít. Pokud si ale zvolí praktické dětské lékařství, nejsou nemocnice motivovány je přijmout a je to hlavně o rezidenčních místech. Zastánci změny se tak domnívají, že sloučením bude adeptů víc.
Co děláme z mladých lékařů? Nesvéprávné lidi, kteří nevědí, co chtějí dělat? My jsme se také rozhodovali, co chceme dělat hned po absolvování studií. Jaký je rozdíl, když mladý lékař nastoupí po škole do oboru všeobecný praktický lékař, tedy praktik pro dospělé, nebo se rozhodne hned pro praktika dětského? Navíc první dva roky vzdělávání pro dětské lékařství i PLDD jsou společné, může tedy ještě své rozhodnutí změnit. A financování? To chce tedy ministerstvo říci, že nebude financovat rezidenční místa pro dětské praktiky, že to bude na bedrech nemocnic celé? Pak skutečně nevím, jakým způsobem se vygeneruje více lékařů, kteří pokryjí obě sféry, jak nemocniční, tak primární. Nemocnice stejně nebudou motivovány, a mladý lékař, který bude eventuálně chtít jít po skončení vzdělávání do praxe, o tom raději celou dobu nebude mluvit?
Obor PLDD vznikl jako samostatný v roce 2004. Vznikne-li nový obor, jeho vývoj má nějakou dynamiku. Než se někdo přihlásí, než jsou první odatestovaní. Navíc jsme feminizovaný obor, musíme počítat s tím, že kolegyně jdou i na mateřskou. Na začátku bylo tedy atestujících asi devět, ale poslední tři roky atestuje kolem padesáti lékařů ročně. Posledních pět let se navíc ročně hlásí do oboru kolem šedesáti nových zájemců, a to jsou čísla, která potřebu zcela naplňují. Je to úspěch současného sytému. Zpočátku to byli hlavně ti, kdo přecházeli, teď jsou to ale převážně ti, kdo jdou rovnou na PLDD. Začali jsme se dostávat do situace, kdy bychom byli schopni terén saturovat. A my to zase změníme?
Druhá strana argumentuje rovněž tím, že do roku 2004 také byla jedna pediatrie a nyní je to jen návrat k tomuto stavu, ve kterém byla koneckonců vzdělávána většina současných dětských praktiků. Tak co se změní?
Ona „jedna pediatrie“ je oblíbený argument. My se ale vůbec nepřeme, že by byly dvě. Jde o specializovaný medicínský obor, který je pochopitelně jeden. Musíme si ale uvědomit, že praktické lékařství pro děti a dorost, analogicky praktický lékař pro dospělé, není jen pediatrie, analogicky interna. K pediatrii, tedy teoretickému základu, jehož znalost pochopitelně dětský praktik musí mít a značná část vzdělávacího programu je stejná, má ještě další věci, které už nejsou součástí pediatrie, ale jsou součástí primární péče. Tento balík je jiný. Když to porovnám s dobou před třiceti lety, byly kompetence praktika podstatně užší a nároky na mimolékařskou práci menší. Dnes je trend tlačící maximum péče do ambulancí. Primární péče není jen očkovací kalendář, ale všechny souvislosti, které je třeba se naučit. Je to komunikace, je to balík preventivních prohlídek a opatření, kam patří třeba i prevence úrazů, obezity, rizikového chování či výchova k odpovědnému sexuálnímu chování. Je to balík posudkové péče, což musí lékař znát dopodrobna. Stačí totiž jeden chybně „vyplněný papír“ a lékař i posuzovaný mohou mít výrazný problém. Dále je potřeba znalost i sociálně – právních náležitostí.
Takže je částečně odlišná náplň, ale asi i způsob práce?
Když sedíte v ordinaci, přijde vám čtyřicet, padesát, při epidemii i víc pacientů. V takovém případě má lékař na dítě cca pět minut. Musí se tedy naučit rychle rozhodovat, zda přišlo s nějakou banalitou, jestli případ zvládne sám nebo bude potřebovat další vyšetření, případně zda dítě musí poslat do speciální péče nebo nemocnice. V nemocnici je „level“ nastavený jinak – lékař už nedělá „základní rozstřel“, ale musí se orientovat ve věcech, které potřebuje pro svou diagnózu on. I v této oblasti je obrovský pokrok. Takže samozřejmě máme mnoho společného, ale nůžky rozdílného se oproti dřívějšku rozevřely. S tendencí napřít péči do primární péče přicházejí stále nové úkoly, nová výživová doporučení, nové přístupy v léčbě onemocnění v primární praxi, dokonce i prevence onkologických onemocnění začíná již v dětském a dorostovém věku. Velkým tématem jsou poruchy autistického spektra, ADHD a další mentální poruchy. Je pravda, že do roku 2004 jsme měli vzdělávání stejné, ale rozsah práce takový nebyl. Byly nejrůznější „metodické pokyny“, co smí dělat praktik, například že kojenec se čtyřicítkou patří nemocnice, což už dnes není myslitelné. Dnes máme i nové vyšetřovací metody, včetně rychlé diagnostiky v ordinaci. Navíc většinou odpovídáme sami za sebe, jsme OSVČ nebo samostatné právní jednotky, takže praktik musí být manažerem, ekonomem, zaměstnavatelem, znát bezpečnost práce. Náplň i způsob práce jsou prostě jiné než před třiceti lety.
Mohl by podle vás návrat k dřívějšímu stavu vzdělávání vést k tomu, že se ve finále začneme odklánět od trendu péče v ambulancích?
Není pravda, že změna systému vzdělávání nemůže změnit systém poskytování péče. Doslechli jsme se argumentace, že by praktičtí lékaři měli chodit do nemocnic a pomáhat tam, protože je tam málo doktorů. Že mohou chodit na dva dny do nemocnice a pak být dva dny v ordinaci. To přece je změna systému péče. Pak ale ať někdo řekne, že v naší zemi preferujeme nemocniční péči a budeme vše napínat tam. My se určitě nebráníme kultivaci systému, on tu kultivaci rozhodně potřebuje. Jenže tady obor PLDD chceme zrušit – a ať se na mě nikdo nezlobí, není to sloučení. Když se podíváte do návrhu novely, je tam pediatrie, z níž má za 4,5 roku vyjít pediatr, takže tam opravdu PLDD nikde nevidím. Navíc ke změně není nic připraveno, prý se to pak udělá vyhláškou. Kdy? Až se systém rozbije?
Stejně se to říkalo o oněch povinných stážích v nemocnicích, které byly nakonec staženy.
To ale vůbec není opuštěno. Jedním oborem je k tomu otevřená cesta – jakmile budete mít v zákoně jeden obor, může se doktor pohybovat víceméně, kde chce. Pak přijde „někdo“ a prostě vám to nařídí.
Ten argument o prostupnosti oborů se tedy podle vás trochu překrývá se sloužením v nemocnicích…
My se nebráníme prostupnosti, pokud se jí myslí snadnější pohyb mezi obory. A není pravda, že dnes nemocniční lékaři nemohou do praxe. My jen chceme, aby se doškolili v oblastech, které v nemocnicích nevykonávali. Hned na začátku jsme nabízeli, že se nebráníme zohlednění praxe lékaře v nemocnici, kde dělá kurativu. Doplnil by to, co chybí, a pak z toho složil atestační zkoušku – ta je předepsaná zákonem. Chápu, že když někdo v padesáti jde někam jinam, nechce se mu dělat atestace z celé pediatrie. Ale to je o tom přiblížení příbuzných oborů, o kterém jsem mluvila na začátku. Navíc dětský pneumolog, dětský endokrinolog a podobně, tedy dětští specialisté, mají také atestaci z pediatrie, a přesto se musejí doškolovat ve specializaci a skládat z ní zkoušku. Stejně tak chápeme doškolení a složení zkoušky při přechodu z primární praxe do nemocnice.
Primárně ale vzdělávací program nastavujeme pro absolventy medicíny. Pro ně musí být rozumně dlouhý, musí obsahovat dostatečné množství vzdělání v té oblasti, které se lékař bude po složení atestace věnovat. A v primární péči musí být lékař schopen ihned dnem složení atestace pracovat samostatně, nemá vedle sebe staršího a zkušenějšího kolegu, na kterého se eventuálně může obrátit. Nebezpečí jednoho oboru tkví i v tom, že se mladí do oboru hned tak nedostanou: jak jsem řekla, jsme obor feminizovaný. Vzdělávání by bylo nastaveno na 4,5 roku a v nemocnicích není výjimečná praxe takzvaných stabilizačních smluv. Lékařka tedy v 25 letech nastoupí do nemocnice, kde se bude minimálně 4,5 roku vzdělávat, přičemž jí primář nemusí pustit ihned k atestaci – a pak bude mít pět let vazební smlouvu. A bude chtít samozřejmě jedno dvě děti, takže se do praxe dostane nejdříve ve čtyřiceti.
To si kmen moc neomladíte.
Nastoupí a za deset let se bude ohlížet po nástupci. Nedovede ani jednu generaci, když je přitom pro primární péči charakteristická dlouhodobá kontinuální péče. Většina z nás se stará již o druhé či třetí generace.
Další nebezpečí je v tom, že bude krátká příprava v praxi. Podle kolegů pro vzdělání u PLDD stačí měsíc až tři na doškolení. Ale to je nedostatečné! Dnes jsou mladí lékaři trochu jinak právně vzdělaní, než jsme byli my. Do toho, aby si šli sednout do ordinace v Horní Dolní, kde je nejbližší pomoc 50 kilometrů a nést tak kůži na trh, v případě nedostatečného vzdělání pro praxi nepůjdou. Budou tam tedy chodit starší lékaři, kteří v praxi vydrží pět deset let. Takže to především odnesou malé obce. Anebo se může naopak stát, pokud to vezmeme ad absurdum, že se lékaři z nemocnic seberou, půjdou do ambulancí a nemocnice se vylidní. Prostě nikde nevidím, jak si tím pomůžeme.
Jaký by byl váš recept na omlazení vašeho oboru, který má nejvyšší věkový průměr ze všech lékařů vůbec?
Už jsme v tom začali. Kromě jednoho okresu, který zestárl o 0,1 roku, ostatní okresy stagnují a tři omládly. Receptem pak je určitě hned začátek – zkvalitnění pregraduální výuky, ať už pediatrie jako takové, tak zařazení primární pediatrie. Mladí kolegové by také měli být motivováni tím, že si o prakticích přečtou, že jsou to důležití doktoři s dobrým vzděláním, kterých si stát váží, které potřebuje a které podporuje. A pak je to kvalitní vzdělávací program. Netvrdím, že ten náš současný nemá chyby, ale my do něj už tři roky nemůžeme zasáhnout kvůli práci na novele. Potřebovali bychom ho zkvalitnit, ale určitě ne ve smyslu delšího pobytu u nemocničního lůžka.
V čem tedy?
Mělo by tam být více mezioborových témat. Jde o styčné oblasti z jiných oborů, především kožní, ORL, infekce, částečně chirurgie. Dále nová témata, která je nutné řešit a o kterých jsem už hovořila, tedy výživa, očkování v jiném pohledu než jen kalendář, mentální poruchy a tak dále. Školenec se je ve společném oboru naučí, ale když je nebude používat, je to mrtvá informace. A pak je to i do našich řad – musíme mít dostatek kvalitních školitelů. O kvalitu se snažíme, máme nastavené minimální podmínky, které by školitel měl splňovat. A co se týče počtu, letos se přihlásilo 44 nových zájemců. Ani s tím by tedy neměl být problém, pokud lékaři budou mít motivaci. Místo toho jsme se ale teď dozvěděli dokonce to, že jsme na vychovávání drazí. Jestli se tím myslí rezidenční místa, tak to je nastaveno ministerstvem a jde o cca 1,8 milionu na rezidenta na čtyři roky, přičemž máme 25 míst. Vedle toho se podívejte třeba na to, kolik stojí jedna magnetická rezonance, kterou navíc za pár let musíte pořídit znovu.
Jak by to tedy mělo být s rezidenčními místy?
Na to jsme se také ptali, bylo nám řečeno, že budou. Zajímalo by nás ale jak a pro koho. Když totiž přijde lékař na dětské oddělení, nebudete 4,5 roku vědět, kam půjde – jestli zůstane v nemocnici nebo půjde do praxe. Bude se to tedy plánovat těžko.
Zásadní součástí vaší práce je komunikace. Jsou v tomto směru dnes lékaři dostatečně připravováni?
Komunikaci se mladý člověk učí od svého učitele. Bude-li mít výborného školitele, který se mu bude věnovat a sám se bude dobře chovat k pacientům i kolegům, pak bude umět komunikovat. Měl by také vidět, jaká je forma komunikace. Nemocniční lékař nemůže s pacientem za krátký interval probírat všechno. Jde o to, aby se mladí lékaři naučili být empatičtí, ale „nepřeháněli to“. Když máte nemocné dítě, nemůže se každý lékař vložit do nešťastného osudu. Měli by se také naučit pacientovi podávat informaci, protože mnohdy jde o závažnější choroby. Mám zkušenosti, že se rodiče chytnou toho nejhoršího, co jim doktor řekne, i když to tak třeba nemyslí – mámy neslyší začátek, ale až ten nejhorší konec, tu nejhorší možnost. I to by tedy lékař měl umět podat. Základem je empatie, slušnost i srozumitelná komunikace. Na to, aby to mladý člověk „nasákl“ do sebe, musí mít dostatečný prostor.
Co se týče oněch povinných stáží, od dospělých praktiků jsem slyšela i argument, že když už se dnes některý praktik chce jít podívat na svého hospitalizovaného pacienta, stává se, že mu to není umožněno. Setkala jste se s něčím obdobným?
Já tu možnost mám, ale to asi závisí na lokalitě. Já věřím, že kolegy někde nechtějí, protože je to přece jen zásah do péče a provozů na odděleních. Možnost dojít si za svým hospitalizovaným pacientem je určitě dobrá, ale v našich podmínkách, kdy se něco takového nikdy nedělo, to můžete udělat jen jako jakousi společenskou záležitost, kdy pacientovi dáte najevo, že vám na něm záleží a zajímáte se i o tuto část léčby. Je to forma spolupráce a komunikace mezi praktickými a nemocničními lékaři, a pokud vyhovuje oběma stranám, proč ne. Když jsem ovšem s kolegy mluvila o tom, že jim do nemocnice budeme chodit na povinné stáže, tak se podivili, co tam s námi budou dělat. Takovou věc nemůžeme ukládat zákonem.
Jak by tedy bylo na místě spolupráci mezi ambulancemi a nemocnicí nastavit?
Nám je vyčítáno, že nechceme sloužit. Spousta praktiků v různých lokalitách ale slouží. Je samozřejmě určité procento lidí, kteří sloužit nechtějí, často kvůli věku. Na druhou stranu jsou lokality, kde to nemocnice zajišťující pohotovost ani nechce – zajišťují si to sami. Existují nemocnice, kde se na službách podílejí lékaři obou sfér, a jsou místa, kde je zvláštní dětská pohotovost, jako třeba u nás v Plzni. Naši kolegové z profesní organizace i kolegové z České pediatrické společnosti dělali průzkum a vyšlo, že v 80 procentech je spokojenost se zajištěním jak ze strany nemocničních, tak praktických pediatrů. Buď slouží ambulance nemocnice, nebo smíšeně, případně zvlášť praktici – jak to komu vyhovuje. Ano, je pár výbušných ložisek. Něco jsme ve spolupráci dokázali srovnat, něco asi zůstane rezistentní a bude to vnášet vášně. Nebráníme se nějakým pravidlům, můžeme říci, že by se praktik měl na pohotovostech podílet – buď on sám, nebo by to měl nějak zajistit. Nemůžeme ale říct, že se má praktik povinně podílet na službách na oddělení. To je popření systému, který máme. Proč tedy nebudou mít lékaři z oddělení povinnost chodit ke mně do ordinace na stáž? Zavání to podceňováním praktických lékařů a jejich práce.
Jsou dnes dětští praktici skutečně centrem péče o dítě? Dospělí praktici mnohdy nemívají přehled o tom, jak jejich pacient putuje po systému.
Jsme na tom asi trochu lépe. Rozsah chorob v dospělém věku je větší a my také máme specialistů o něco méně. Potýkáme se totiž s jejich nedostatkem. Putování rodičů s dětmi po jednotlivých lékařích bez vědomí praktika je ale problémem i u nás.
Co se specialistů týče, spolupráce běží velmi dobře jak v rámci vzdělávacích cyklů, tak postoupení některých kompetencí. Teď máme například nový doporučený postup v pneumologii u léčby astmatu v primární péči, příští rok budeme mít podobně obezitologii, abychom zbytečně nezahlcovali těch pár dětských obezitologů, které máme.
Dospělí praktici si stěžují na to, že mají řadu preskripčních omezení a musí pacienty mnohdy zbytečně posílat ke specialistům. Co vy?
Tady jsme na tom trochu hůře než ve spolupráci se specialisty. Abychom mohli mít některé širší kompetence, potřebovali bychom uvolněné léky, a tam vidím rezervy. To, co mi ale vadí léta, je, že regulace se vztahuje na léky na chronické onemocnění. Určité skupiny léků by z regulace měly být vyňaty s tím, že pokud by se pojišťovně zdálo, že je jich předepisováno moc, má právo na revizi. Jestli totiž recept dám dítěti já, nebo půjde ke specialistovi, který ještě vykáže kontrolu, tak to stejně někdo musí předepsat. Regulováni máme být za to, když předepisujeme antibiotika na každou hloupost.
Když pomineme vzdělávání, co dětské praktiky v současnosti trápí nejvíce?
Přebujelá administrativní činnost, například posudková péče. My se řídíme zákonem, ale máme pocit, že nikdo jiný ho nezná. Co se týče třeba sportovních prohlídek, pořád ještě dostanou rodiče ve sportovních klubech průkazku, že jim tam máme dát razítko, a diví se, že jim ho nedáme. Dítě musí z dikce zákona podstoupit sportovní prohlídku, kterou má eventuálně opakovat každý rok. A jsou sportovní prohlídky, na které nestačí praktik, ale musí je provést tělovýchovný lékař. Pak se na nás rodiče v ordinaci zlobí, že potřebují razítko na zítřejší zápas pro dítě, které ani nevzali s sebou. Doktor, který by měl postupovat v souladu se zákonem a chránit zdraví dítěte, ale i sám sebe, to prostě neudělá.
Administrativa bývá terčem kritiky snad ve všech segmentech péče…
Už jen samotné vedení lékařské dokumentace se za poslední roky velmi změnilo. Samozřejmě ve směru nárůstu administrativy. Administrativa to je evergreen, musíte mít nejrůznější podpisy souhlasů i nesouhlasů, vykazování, hlášení… Trochu se to ale zmodifikovalo, protože jsme museli mít souhlasy od obou rodičů.
Je tam prostor pro seškrtání, aniž byste riskovali, že budete více právně postižitelní?
Obávám se, že v tuto chvíli moc ne. To je jedna z věcí, kterou si někteří kolegové tolik neuvědomují. Právně jsme v úplně jiném prostředí než před lety.
Jak jste na tom s úhradami?
Vždycky se mluví o penězích. My jsme se ale ve valné většině v posledních letech s pojišťovnami dohodli, nicméně vnímáme prohlubující se rozdíl v navyšování prostředků do nemocničního a ambulantního segmentu zdravotní péče. Oproti dospělým praktikům máme výhodu, že máme systém prevencí dlouhodobě „zajetý“, rodiče s ním počítají, stále na prevence aktivně zveme. A rodič s dítětem přijde mnohem pravděpodobněji než sám se sebou. Máme až sto procent provedených preventivních prohlídek, byť dorostence musíme trochu honit, a už se v tomto směru nemáme kam pohybovat. V rámci zkvalitňování péče se ale někdy dohodneme na věcech navíc, které i pojišťovna považuje za rozumné. Když má například lékař dobrou proočkovanost nebo racionálně léčí antibiotiky, má bonifikaci.
Která témata byste mezi dětskými praktiky chtěli do budoucna posilovat? Na letní škole Akademie pacientských organizací jste zmiňovala dětskou paliativní péči.
Dětská paliativní medicína v rámci primární péče je pro nás určitě nové téma. Je to nový trend, protože doposud je to doména péče v nemocnici. Dnes ale rodiče chtějí, aby i závažně nemocné dítě bylo doma, pokud to jen trochu jde. Určitě jsou kolegové, kteří s domácí péčí o závažně nemocné dítě už zkušenost mají, ale chtěli bychom to rozpracovat jako téma. Pak je tu onkologie, jistě i ve smyslu diagnostiky, ale hlavně onkologické prevence v širším slova smyslu. Další velké téma jsou psychiatrické poruchy v dětském věku. Musíme prostě reagovat na situaci.
Vy jste navázali spolupráci i s pacientskými organizacemi.
Zrovna včera (26. října, pozn. red.) jsme se sešli. Byly tu zástupkyně organizací zastupujících pacienty s cystickou fibrózou, celiakií, hypercholesterolémií a svalovou dystrofií. Daly jsme si nějaké okruhy možné spolupráce, dohodly jsme se i na pravidelných setkáních. Jinak již spolupracujeme například s organizacemi pacientů v rámci autistických poruch a vzácných onemocnění. Témat, která musíme řešit, je mnoho. A my zatím ztrácíme čas kvůli nesmyslným dohadům o vzdělávání.
Michaela Koubová
