Tři procenta Čechů jsou striktně proti povinnému očkování, jedno procento by nikdy nenechalo očkovat své děti a zhruba třetina považuje internet a média za hodnověrný zdroj. Naprostá většina lidí naopak v tomto raději věří lékaři, svoje děti očkuje přinejmenším v rámci povinné vakcinace a ve velké části se nenechává zviklat bludy ohledně škodlivosti vakcinace. To jsou výsledky průzkumu, který na reprezentativním vzorku více než 3300 lidí provedla společnost GSK a STEM/MARK. Ačkoliv jsou odmítači očkování velmi slyšet a média, včetně těch veřejnoprávních, jim poskytují nemístný prostor, názor převážné většiny obyvatel je tedy opačný. Bohužel ovšem takové klima vede k tomu, že se snižuje proočkovanost, a to zejména u nepovinných očkování.
„Z pohledu praxe průzkum kopíruje realitu. V posledních letech můžeme mít pocit, že je očkování odmítáno a určitým způsobem znevažováno. Hlasy, které to vykřikují, jsou velmi silné, jejich množství je ale relativně malé. Je však určitě pravda, že o očkování rodiče v posledních letech chtějí více mluvit, chtějí validní informace a chtějí rozptýlit své obavy,“ říká Veronika Jilichová Nová, praktická lékařka pro děti a dorost v Plzni a zástupkyně ČR v Evropské konfederaci primárních pediatrů.
Z průzkumu vyplynulo, že dotazovaní v 52 procentech nechávají očkovat sebe pouze v rámci povinných očkování, dalších 29 přidává i nějakou nepovinnou vakcínu a tři procenta se očkují vším; 12 procent se nechává očkovat jen proti nemocem, které považují za nebezpečné, čtyři procenta se neočkují vůbec. Oproti tomu na očkování u dětí je pohled jiný – 45 procent respondentů využívá/by využilo povinné plus výběr z nepovinných vakcín, 38 procent pouze povinné a sedm procent všechny vakcíny; pouze vlastní výběr proti nebezpečným nemocem by volilo sedm procent lidí a tři procenta by neočkovaly vůbec. Ještě více se věc vyostří, když jde o vlastní děti: 58 procent volí povinná plus výběr nepovinných očkování, 30 procent jen povinná a sedm procent vše. Po výběru vakcín jen proti nemocem, které sami považují za nebezpečné, sáhne pět procent rodičů a jedno procento své potomky nechá zcela bez očkování.
Čtyři z pěti lidí jsou pro zachování povinné vakcinace
Dobrou zprávou i v návaznosti na diskuse, které probíhaly ve sněmovně necelé dva roky zpátky v rámci schvalování novely zákona 258/2000 o ochraně veřejného zdraví, je postoj společnosti k povinnému očkování. Celé dvě třetiny lidí jsou totiž zcela bez diskusí pro jeho zachování, další čtvrtina s ním spíše souhlasí. Čtyři procenta jsou spíše proti, tři zcela proti; dvě procenta neví. Pro připomenutí: v rámci povinného očkování se dnes děti vakcinují proti devíti nemocem. V rámci hexavakcíny získávají ochranu proti černému kašli, dětské obrně, hemofilu B, tetanu, záškrtu a žloutence B; MMR vakcína je pak chrání proti zarděnkám, spalničkám a příušnicím. Proti tuberkulóze se dnes očkuje pouze v rizikových skupinách (podle průzkumu ví, že se povinně očkuje proti devíti nemocem, osm procent lidí, jedno procento choroby dokáže i vyjmenovat; nejčastějším omylem je zařazování neštovic a TBC mezi povinné vakcíny).
„Ještě před několika lety bylo povinných aplikací 18. Dneska díky kombinovaným vakcínám změnou v roce 2007 a zrušením povinného očkování proti tuberkulóze v roce 2011 máme pouze osm aplikací. Je jich tedy o deset méně než měly třeba děti narozené v roce 2001. Víme také, že výrazně klesla antigenní zátěž v podávaných vakcínách, a to zhruba padesátinásobně. Není tedy pravdou, že je to zatěžující a je toho hodně,“ zdůrazňuje Hana Cabrnochová, praktická lékařka pro děti a dorost a místopředsedkyně České vakcinologické společnosti ČLS JEP. Dodává k tomu, že dnes máme ještě dvě plně hrazená nepovinná očkování proti pneumokokům a HPV u dívek. Z volitelných očkování pak rodiče mohou sáhnout u malých dětí po vakcíně proti rotavirům a meningokokům, později žloutence typu A, planým neštovicím, klíšťové encefalitidě, případně chřipce.
Lékaři bijí na poplach – a stát nic
Informace o očkování dnes lidé získávají hlavně od lékařů, které také považují jednoznačně za nejdůvěryhodnější zdroj. Skoro polovina obyvatel má informace také z internetu, za hodnověrné je ale považuje jen 35 procent lidí. Obdobně jsou na tom zprávy z médií. „Poslední dobou jsme svědky toho, že se problematika očkování objevuje v médiích hodně. Často ale tak, že 50 na 50 má být řečen protinázor k názoru většinovému. To považujeme za ne zcela správný přístup k problematice a obáváme se, že to může mít dalekosáhlé a negativní důsledky. Bijeme na poplach a jsme překvapeni, že tu nebije na poplach stát a ministerstvo zdravotnictví – to bude jejich zodpovědnost,“ podtrhává doktorka Cabrnochová.
Připomíná přitom, že bojovat proti bludařům není primárně prací dětských lékařů. „My spíše plníme státní zakázku v oblasti povinného očkování, jsme nástrojem ochrany veřejného zdraví. Je to pochvala našim kolegům, že i v atmosféře, kdy se problematika neustále diskutuje a více rodičů se na ně obrací s dotazy, jsou stále trpěliví a dlouze vysvětlují a přesvědčují rodiče,“ dodává Hana Cabrnochová. Podle ní by přitom měl na tomto poli hrát hlavní roli stát. „Je to otázka financování projektů podporujících očkování. Nemůžou to dělat výrobci vakcín. To je téma, které je neustále kritizováno a odpůrci používáno jako argument proti očkování,“ zdůrazňuje.
Jak přitom ukazuje průzkum, hlas oné malé skupiny odmítačů je bohužel skutečně slyšet – tři čtvrtiny Čechů zaregistrovaly názory ohledně škodlivosti očkování. Většinou to bylo právě na internetu a veřejných diskusních fórech, velmi často však šlo také televizi a rozhlas. Obvyklým zdrojem jsou dále sociální sítě, přátelé a známí nebo časopisy a noviny. „Jde o obrácené pořadí, než je důvěryhodnost zdrojů,“ komentuje výsledky Václav Forst, výzkumný analytik, zástupce STEM/MARK. 43 procent respondentů pak těmto informacím nepřikládalo váhu, 28 procent se jimi zabývalo a znepokojily je, ovšem nesouhlasilo s nimi, a 29 procent se jimi zabývalo s tím, že s nimi souhlasilo.
Podle Veroniky Jilichové Nové tak roste skupina rodičů, kteří znejistí poté, co na internetu či v médiích narazí na mýty ohledně nebezpečnosti očkování. „Přijdou pak do ordinací vystrašení a neví, jestli chtějí očkovat – bojí se a chtějí od nás informaci, která je přesvědčí. Očkování se tak stává intenzívním tématem a oproti době před deseti lety, kdy se všichni radovali ze zavedení nových vakcín do praxe, jsme dnes někde jinde. Vnímání očkování je intenzívnější,“ přibližuje dětská praktička s tím, že tento přístup klade na lékaře velkou odpovědnost.
Zajímavým aspektem je, že i když je většina lidí pro povinné očkování, jsme poměrně tolerantní ohledně toho, zda do školky přijímat či nepřijímat neočkované děti. Podle průzkumu by do dětských kolektivů bez diskuse přijalo neočkované 13 procent respondentů, 29 procent by je spíše přijalo, 31 procent by je spíše nepřijalo a 17 procent by je rozhodně nepřijalo; 10 procent neví. Veronika Jilichová Nová k tomu ovšem dodává, že tolerance většinou končí ve chvíli reálného ohrožení nákazou. „Teď je na Plzeňsku malá epidemie hepatitidy A. Rodiče, kteří mají děti ve školách a musí chodit na pravidelné odběry, jestli dítě není v riziku nákazy, se diví, jak někdo může zavléct hepatitidu A do školy. Najednou je obrovská poptávka jak po vakcinaci, tak po veřejné ochraně,“ říká Jilichová Nová.
Co se ovšem týká školek a přijímání očkovaných dětí, doktorka Cabrnochová upozorňuje na absurdní situaci. „Stát zavedl povinnost nástupu do školek v posledním roce před nástupem do školy, ale stále platí ze zákona o ochraně veřejného zdraví povinnost jít do školky pouze tehdy, pokud je dítě řádně očkované. Jdou nám tu tedy proti sobě dvě povinnosti a jsme velmi netrpěliví, jak si s tím stát poradí – která priorita bude důležitější. My jako lékaři musíme před nástupem do školky potvrdit, zda je dítě řádně očkované, ale současně dítě bude muset jít do školky, i když řádně očkované nebude,“ poukazuje Hana Cabrnochová. Podle ní je zároveň potvrzení nutné do školky jediným vymahatelným kontaktem s dětským praktikem. Registrace u něj totiž není povinná. „I já už jsem se setkala s tím, že nejenže matky porodily doma, ale ani nekontaktovaly pediatra – dokonce nechtějí jinou prevenci, jiný screening, podávat vitamíny a tak dále – a jsou přesvědčeny, že dělají dobře,“ nechápe Cabrnochová.
Stát tak nyní nedává lékařům jasné vodítko, jak vlastně v některých situacích postupovat, nemluvě o tom, že stále nemáme ustanovený způsob, kterým odškodňovat zlomek pacientů, u nichž dojde k závažné nežádoucí reakci. Na jedné straně tedy stát lékařům přikazuje, že mají očkovat, na druhou stranu už ale nepřebírá odpovědnost za případné následky. Podle pediatrů by přitom bylo na místě také to, aby zesílil své působení v oblasti očkování.
„V tuto chvíli by bylo dobré apelovat na státní instituce, že pokud začne člověk hledat něco na internetu, aby tam nebylo devět odkazů proti očkování a jedna nabídka očkovacího centra. Mělo by to být tak, že jako první vyběhne Státní zdravotní ústav, ministerstvo zdravotnictví a odborná společnost věnující se očkování, kde by byly garantované odpovědi na očkování. Podle mě jde o jedno ze společenských témat, které by mělo zaznívat jen ve smyslu pozitivním, samozřejmě se všemi riziky, které může mít – mělo by se o něm ale mluvit jako o něčem, co je dobré,“ říká Jilichová Nová.
Podle doktorky Cabrnochové by bylo ze strany ministerstva či SZÚ na místě, kdyby tu existoval garantovaný webový portál, kde by šlo získat objektivní informace o přínosech a vývoji očkování, seznámit se s daty ohledně výskytu jednotlivých onemocnění a rizicích pro různé věkové kategorie, ale také o výskytu reakcí. „To by obrovsky pomohlo všem lékařům i celému systému, protože právě váhající rodiče zoufale takto objektivní informace hledají – ale ony schází,“ konstatuje Hana Cabrnochová. To, že veřejně dostupné informace nejsou dostatečné, si pak myslí i 39 procent dotazovaných.
Proočkovanost povinným očkováním meziročně klesla o několik procent
Výsledkem výše popsaného je bohužel to, že proočkovanost dětí u nás klesá. „Jestli to takhle bude pokračovat dál, může to mít velmi nepříjemné důsledky pro ochranu veřejného zdraví – mohou se nám tu znovu začít objevovat infekce, se kterými jsme se nepotkávali. Aktuální pediatrické téma je, že se nově na chirurgické pohotovosti může objevit dítě po závažném poranění, které není očkováno proti tetanu. To je věc, se kterou jsme se před několika lety vůbec nesetkávali. Pomatuju si, jak jsme chirurgům říkali: nedávejte dětem pokaždé tetan, opakovaným podáváním se může zvýšit reaktogenita. Dneska jim říkáme, že se musí zeptat, zda vůbec dítě proti tetanu očkované bylo. Smrtnost při tomto onemocnění je obrovsky vysoká, takže se pro tyto děti musí shánět rychlá ochrana v podobě specifického globulinu. Pak by mělo být dítě řádně doočkováno,“ popisuje současnou situaci Cabrnochová.
Podle posledních dostupných čísel se přitom proočkovanost čtyřmi dávkami hexavakcíny snížila z 97 procent u dětí narozených v roce 2012 na 90 procent u dětí ročníku 2013. Celých deset procent dětí tak je očkováno opožděně, jiným počtem dávek nebo vůbec; podle dat VZP u 94 procent dětí došlo k aplikaci alespoň jedné dávky. Co se týče vakcíny MMR, ročník 2011 je proočkován dvěma dávkami z 96 procent (1,33 procenta nedostalo žádnou dávku), zatímco ročník 2012 je proočkován jen z 87,5 procenta, kdy téměř čtyři procenta dětí nedostaly žádnou dávku.
„Pro informaci – v sousedním Německu měly proočkovanost alespoň jednou dávkou 83 procent. Dochází tam k šíření spalniček a reálně se diskutuje znovuzavedení povinnosti očkování v souvislosti s šířením tohoto infekčního onemocnění,“ uvádí Hana Cabrnochová. O smrtelných komplikacích, které může toto onemocnění mít, jsme psali zde.
„Pokles proočkovanosti v jednotkách procent může znít jako malý, ale velký rozdíl je to v kolektivní imunitě. Pokud mezi námi bude 98 procent očkovaných a pak jeden, který ze zdravotního důvodu být očkován nemůže, má téměř stoprocentní šanci, že neonemocní takto závažným onemocněním. Nemá ho na něj totiž kdo přenést. Když proočkovanost klesne, bude přenos snazší,“ připomíná Veronika Jilichová Nová s tím, že kolektivní imunita funguje při proočkovanosti vyšší než 90 až 95 procent.
Pokud se pak podíváme na proočkovanost u nepovinných hrazených očkování, je situace ještě horší. U dětí do jednoho roku pojištěných u VZP klesla od roku 2011 proočkovanost proti pneumokokovi z 81 procent na 70 procent v loňském roce. V roce 2013 pak bylo u všech pojišťoven očkováno 77 procent dětí, o rok později se číslo propadlo na 71 procent.
„To je moje odpověď na otázku, zda zachovat povinné očkování. My se reálně obáváme toho, že by mohlo následovat vývoj v oblasti proočkovanosti u nepovinných očkování. Nám pediatrům určitě není příjemná otázka vymáhání nějakých pokut a sankcí, ale určitý způsob vymahatelnosti ve společnosti by existovat měl. Průlom v oblasti veřejného zdraví, tedy pokles proočkovanosti, může ohrozit nás všechny,“ varuje doktorka Cabrnochová.
Neočkované dítě? Nechť si za léčbu preventabilní nemoci rodiče zaplatí
Jak tedy přimět rodiče, aby děti očkovali? „Je otázka, zda bychom neměli naznačit i nějakou pozitivní motivaci, například v oblasti zdravotního pojištění. Je to také otázka přístupu ke zdravotní péči v situaci, kdy je dítě neočkované a onemocní například pneumokokovou infekcí, ačkoliv je očkování hrazené a bylo nabídnuto. Bude dál hrazena veškerá péče poskytnutá takovémuto jedinci? Viděla bych tu i provázanost se systémem sociálních dávek a dalších úhrad ze zdravotního pojištění pro ty, kdo svoje děti očkovat nedali. Dále je to otázka systému. Jsme překvapeni, že v některých zemích, kde očkování povinné není, proočkovanost zůstává velmi vysoká. Můžeme si položit otázku, zda je to větší informovanost nebo vliv toho, že se někde platí v okamžiku vstupu do ordinace a teprve následně zdravotní pojišťovna péči proplácí. Neumím si představit, že bych přišla do ordinace k pediatrovi s dítětem, zaplatila relativně veliký obnos a odešla s tím, že nechci dítě dát očkovat. Rodiče, kteří žijí v zahraničí, ať už v USA nebo jiných evropských zemích, navíc běžně tolerují aplikaci několika očkovacích dávek v jeden den. My takto neočkujeme a snažíme se vycházet vstříc,“ uzavírá Cabrnochová.
Perličkou na závěr je zjištění, že odmítači očkování si umí své radikální postoje rychle rozmyslet, když se jim to hodí. U otázky, zda by se nechali očkovat při cestě do země, kde hrozí riziko nákazy chorobou, proti níž se dá očkovat, uvedlo jen 15 procent lidí stavějících se proti vakcinaci zápornou odpověď. Celý průzkum najdete zde.
Rozhovor na téma očkování v dnešní době s šéfkou odborné společnosti dětských praktiků Alenou Šebkovou si budete moci přečíst v nadcházejících vydáních ZD.
Michaela Koubová
