Akupunktura, baňkování, podávání bylinných směsí nebo cvičení čchikung. Když se dnes řekne čínská medicína, zvedne se mnoha lidem tlak. Zatímco jedny rozčiluje byznys, který má s medicínou jako takovou pramálo společného, dalším vadí averze části společnosti vůči těmto metodám a neochota se problematikou zabývat. Jasně to bylo vidět na konferenci České lékařské komory s názvem Etická dilemata medicíny 21. století, kde se spolu utkali stoupenci obou názorů. I kdybychom ale kývli čínské „medicíně“ jako možném doplňku standardní terapie, který si pacient na vlastní odpovědnost a s vědomím, že nejde o vědecky ověřenou metodu, vyhledá a zaplatí, těžko lze hledat obhajobu pro poskytování takové služby na půdě fakultní nemocnice lidmi, kteří v českém zdravotnickém zařízení ani nesmí samostatně působit, protože nemají požadované vzdělání.
„Určitě nejsem tradiční čínský mediciman, nevím o tom skoro nic. Co mě ale pobavilo v procesu, když jsme to (tj. centrum čínské medicíny při FN Hradec Králové, pozn. red.) tady otevřeli, byla naprostá nevraživost a argumentárium, které jsem považoval za naprosto nevalidní. Pokud mi tedy dokážete, že něco z toho, co tady budu prezentovat, není pravda, vzdám se toho. V průběhu jsem skutečně zjistil věci, které pravdou nebyly. My jsme původně chtěli dělat celotělové operace a anestezii nahradit jehličkami, což opravdu možné není – ověřoval jsem si to na konkrétních případech a jde trochu o mystifikaci,“ přiznává sám profesor Roman Prymula, který se zasloužil o zřízení centra tradiční čínské medicíny při FN Hradec Králové.
Prymula se přitom domnívá, že u většiny složek čínského léčitelství, jako je akupunktura, byliny, cvičení či dieta, máme „racionální mechanismy západní medicíny, které jsou schopny vysvětlit, že to nějakým způsobem může fungovat“; výjimku vidí u baňkování a moxování. Podle Prymuly by TČM neměla nahrazovat běžnou medicínu, ale kombinovat je v oblastech, kde jsou „výsledky poměrně dobře prokazatelné i u samotné tradiční čínské medicíny“.
„Studií, které existují, je mnoho desítek tisíc. Korektně je třeba říct, že většina studií je s pozitivním efektem, který není úplně statisticky významný. Je ale celá řada studií, která vychází dobře. Ty, které jsou dělané čínskými autory, vycházejí lépe, což je v tom, jak je to tam publikováno a děláno, ale možná i proto, že to tam dělají lidé, kteří to lépe umí,“ říká Prymula. Jako příklad, kde byl západními studiemi prokázán přínos, uvádí akupunkturu použitou na závislosti či migrény.
Předloženými studiemi ovšem Roman Prymula rozhodně nepřesvědčil předsedu České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně profesora Štěpána Svačinu. „Je zajímavé, že citace na migrény jsou z roku 1984. To je neuvěřitelný přístup,“ konstatuje Svačina.
Léčitelství jako exportní atrikl
Svačina se přitom pozastavuje nad způsobem, jakým sem poznatky o čínské „medicíně“ pronikají. „Medicína se nedělí na čínskou, českou a americkou, ale dělí se především podle oborů. Určitě platí, že prvky medicíny z kterékoliv části světa mohou pronikat do vědecké medicíny v konkrétním oboru a že všude může být objeveno i něco nového a významného. To platí asi i o akupunktuře nebo o lécích, kde u některých je jejich původ v Číně doložitelný. Čili čínská medicína neproniká do světa, protože je čínská, ale proto, že někde objevila něco, co součástí vědecké medicíny být může. Čínské léčitelství ale proniká do světa, protože je to dobrý byznys,“ píše ve svém příspěvku s názvem Čínské léčitelství, politika a vědecká medicína publikovaném ve sborníku Kontroverze české medicíny profesor Svačina.
„V posledních letech se opakovaně vyskytl jev, že v suitě prezidenta či premiéra vyjíždějícího na zahraniční návštěvu se vyskytne i zdravotnická delegace. Zdravotnictví se tak dostává na úroveň výroby automobilů, počítačů, oděvů nebo exportu průmyslových technologií. (…) Vše to jen skýtá možnost podivností, možná i korupce nebo výměny zdravotnictví za jiné komodity, tedy vtahování zdravotnictví do barterových a výměnných obchodů,“ dodává Svačina. Připomeňme, že i když propagátoři čínské „medicíny“ zdůrazňují její několik tisíců let starou historii, v současné podobě jde spíše o Mao Ce-tungovo dědictví, viz zde.
Otazníky kolem bylin
Diskutovaným tématem v rámci TČM je také užívání bylin (o jeho nebezpečí jsme psali zde či zde). „U bylinné léčby a úpravy stravy bych byl opatrný. Prokazuje se, že se medikamenty nedají příliš definovat a viděl jsem dokonce odborné publikace, které prokazují vyšší výskyt urorakovin a podobně,“ říká profesor Jiří Beneš z Ústavu biofyziky a informatiky 1. LF UK.
Roman Prymula si ale stojí za svým. „Kombinování různých bylin se na západě snažíme plošně negovat s tím, že je to špatně a že je to nebezpečné. Kombinace jakéhokoliv západního léku je nebezpečná. Je tady třeba říci, že to musí dělat opravdu odborník, protože je to asi na tradiční čínské medicíně to nejdůležitější. Když jsem se bavil s opravdu renomovanými odborníky v této oblasti, jde o záležitost dvaceti let, než to pochopili. Pravdou je, že tady jsou rizika – pokud bychom tam nechali nějaké těžké kovy, měli bychom problém,“ říká Prymula s tím, že je v Evropě nutné dodržovat určitá pravidla. „Aby bylo naplněno to, co Evropská léková agentura požaduje, nedovezete preparát přímo z Číny, ale musíte ho vozit přes Japonsko, Holandsko až sem, což cenu zpětinásobí. I legislativa je tu poměrně přísná, určitě se tu nesetkáte se třemi tisíci léčiv, které jsou v Číně. Řada z nich v našich podmínkách nikdy používána nebude, zejména různé živočišné. Tady na trhu můžete získat zhruba 300 preparátů, které tu registrovány jsou buď přímou cestou, nebo tím, že tu byly 15 let, což umožňuje jejich používání a Evropská léková agentura je uzná,“ dodává Prymula, podle něhož by tak dlouhodobější užívání u nás dostupných bylin nemělo vést k poškození zdraví.
I kdyby ovšem skutečně byliny bezpečné byly, stále to neznamená, že jsou účinné v léčbě. Podle Prymuly přitom představují přínos v tom, že se snaží vyléčit několik příznaků najednou a kombinují proto více bylin s různými účinnými látkami. Šéf ČLS JEP se ovšem nedomnívá, že by v tomto skutečně nějaký plus byl. „Farmakoterapie je podle mých informací v celém světě prozkoumaná. Řada léků má genezi v přírodě a s molekulami byly dělány různé substituce. Když si ale představíte, co farmafirmy a výzkumníci v této oblasti udělali, je naprosto nepravděpodobné, že by se objevilo něco nového. Je nesmysl, že by interakce více bylin v jedné tabletě mohly znamenat něco nového – to je přece dávno prozkoumáno,“ reaguje Štěpán Svačina. Uvádí k tomu příklad hub a jejich diskutovaného přínosu pro diabetiky, kde je podle celé řady seriózních výzkumů přínos nulový. Podle Svačiny navíc dnes dostupné „čínské“ byliny z výše naznačených důvodů vůbec nejsou z Číny, přičemž je na jejich výrobu a testování bezpečnosti v Evropě navázán velký byznys.
Prymulovi „opravdu odborníci“ v praxi
Tento byznys koneckonců můžeme v Česku vidět skoro všude. „Strkat hlavu do písku a tvářit se, že tradiční čínská medicína neexistuje, když tady na každém rohu je nějaká pseudoambulance, není dobře. Měli bychom je kontrolovat a souhlasím se zákonem, aby tito lidé měli plnou odpovědnost, ale aby byli také plně kvalifikováni, jinak to nemá smysl,“ domnívá se Prymula.
Jenže právě s onou „plnou kvalifikací“ má v případě centra čínské medicíny v Hradci problém šéf České lékařské společnosti i řada dalších. „Akupunkturistická společnost ČLS JEP okamžitě po zahájení aktivit v Hradci Králové napsala odmítavý dopis, kde se zcela distancuje od toho, co se v Hradci Králové děje. Když časopis Týden publikoval slavné lékaře, ocitl se tam kolega Musil (vedoucí lékař ambulance TČM v Hradci, pozn. red.) jako nejlepší český akupunkturista. Ten ale měl v té době jen test z akupunktury, na praktickou a ústní zkoušku na katedře se teprve chystal,“ popisuje Svačina.
Problém jde ale ještě dále. „Kdo chce na území tohoto státu poskytovat léčebně-preventivní a diagnostickou péči, musí být členem České lékařské komory, mít náležité vzdělání a v případě cizího státního příslušníka musí mít uznáno, že vystudovaná univerzita je řádná, navíc musí potvrdit znalost jazyka a tak dále. Čínští lékaři tu ale působí, pokud vím, aniž by byli členy lékařské komory, mohou tu být jako hosté,“ zdůrazňuje Jiří Wicherek, člen etické komise lékařské komory.
Důležité ovšem je, kde takový čínský „lékař“ působí. Jak poukazuje právník ČLK Jan Mach, pokud někdo takový na živnostenský list poskytuje rady ohledně zdravého života, je jeho odpovědnost zcela jiná než v případě zdravotnického zařízení. „Za poněkud zbytečné považuji, pokud metody, které nejsou prováděny kvalifikovaným lékařem, ale absolventem školy tzv. tradiční čínské medicíny, jsou provozovány ve fakultní nemocnici čínským „lékařem“, o kterém není známo, zda absolvoval řádnou lékařskou fakultu v Čínské lidové republice, nebo školu tzv. tradiční čínské medicíny, ale který rozhodně není podle platných zákonů ČR způsobilý samostatně poskytovat zdravotní služby pacientům v ČR. Tvrzení, že je zde hostem, který předvádí našim lékařům určitá umění, která oni nemohou znát a která by bylo užitečné se od něj naučit, a na druhé straně se učí od našich lékařů jejich umění, přičemž pracuje pod odborným dohledem českého lékaře, je poněkud dubiózní,“ píše v příspěvku Čínská medicína ve sborníku kontroverzí Jan Mach.
Ten zároveň poukazuje, že i když pacient ve fakultní nemocnici dobrovolně takového čínského „lékaře“ vyhledá, může nemocnici kdykoliv jako právnickou osobu žalovat za újmu na zdraví. „Předmětem zkoumání soudu by pak samozřejmě bylo, zda ten, kdo tyto služby poskytoval, byl podle našich zákonů k tomu způsobilý a používal metod, které jsou lékařskou vědou uznány jako vědecky zdůvodněné. Zatímco na čínského lékaře působícího jako živnostník a dávajícího rady v oblasti zdravého způsobu života, by bylo možno podat žalobu pouze pro nesprávnou radu, za kterou dostal tento živnostník odměnu od pacienta, odpovědnost nemocnice coby řádného zdravotnického zařízení a poskytovatele zdravotních služeb by byla nesrovnatelně vyšší,“ dodává Mach.
Klíč je v komunikaci a navázání důvěry
Vraťme se ale k důkazům o (ne)účinnosti čínské „medicíny“. Protože výše zmíněné desítky tisíc studií evidentně nejsou dostatečné, rozhodl se profesor Prymula v Hradci provést další. Jedna z nich se má zaměřit na léčbu bolestí hlavy u pacientů s migrénou za pomoci akupunktury, která bude přidána ke standardní léčbě, účastnit by se mělo nejméně 60 pacientů (má jít o prospektivní, randomizovanou, paralelní, monocentrickou studii). I druhá studie se má zabývat akupunkturou, a to k profylaxi zvracení a nevolností v důsledku chemoterapie u pacientek s rakovinou prsu, kde bude taktéž přidána ke standardní léčbě (má jít o prospektivní, randomizovanou, paralelní, monocentrickou, jednoduše zaslepenou studii v paralelním uspořádání).
„Pokud máme vycházet z vlastních hradeckých zkušeností, je celkový efekt mírně nad hladinou 50 procent, což je jistě více než běžný placebo efekt,“ píše Prymula v příspěvku Co může čínská medicína nabídnout medicíně založené na důkazech ve sborníku Kontroverze české medicíny. Bohužel se už ovšem nedělí o informaci, o jaké jde pacienty – zda jsou to průběžné výsledky některé z výše zmíněných studií, nebo lidé, kteří ambulanci navštívili na vlastní náklady (konzultace přijde na 1600 korun). Ze slidu promítnutého v rychlosti na konferenci o etice pouze víme, že šlo o 138 pacientů, kteří od května do srpna podstupovali akupunktury a fytoterapie s tím, že se sledoval celkový efekt léčby a efekt léčby bolesti.
„Nebudu diskutovat o tom, jestli je to efekt placeba nebo léčby, ale je velmi slušný. Pacienti, kteří odcházejí se zlepšením, se vracejí a léčbu kvitují. Nemyslím, že bychom jim tedy uškodili, to určitě ne. A pokud jsou ochotni za to platit a vracet se, má to pro ně efekt. Pozitivní je, že jsme schopni systém nastavit tak, abychom neubírali prostředky z veřejného pojištění, ale přinesli něco, co je nad rámec,“ myslí si Roman Prymula.
O efektu přitom asi není třeba pochybovat, stačí se jen podívat na celou řadu studií týkajících se efektu placeba. Ten ovlivňuje mimo jiné cena léčby a hlavně přístup personálu. „Základní problém je nedostatek času lékaře na pacienta. Pak kdokoliv přijde a slíbí pacientovi dostatečné popovídání, je ctěn, vážen, slova padají na úrodnou půdu a vše funguju lépe. Anamnestické vyšetřování pacienta homeopatií trvá, pokud se nepletu, asi hodinu, kolega Prymula říká také hodinu. To jsou časy, které nejsou hrazeny z pojištění, ale z kapsy dotyčných. Už před dávnými lety zkoumali ve Spojených státech účinek psychoterapie a zjistili zajímavý fakt, že psychoterapie poskytovaná zdarma prakticky nefungovala. Já to chápu, protože když už dám čtyři tisíce za popovídání s tradičním čínským lékařem, tak nebudu před sousedy vykládat, že to bylo k ničemu,“ konstatuje Wicherek.
Profesorka Helena Haškovcová k tomu ovšem dodává, že to není zdaleka jen čas a povídání, které léčitelům zajišťuje klientelu. Podle průzkumu mezi českými léčiteli v okolí Prahy je rozsah komunikace podobný jako u lékařů. „Deviza byla hlavně v tom, že tam byla naděje, nebyly tam přístroje, které děsily, a navázal se osobní vztah, jen ne počtem slov,“ říká profesorka Haškovcová.
Infiltrace bludu do fakultní nemocnice
Problém ovšem je, že se vědecky nepodložené čínské léčitelství za úplatu poskytuje na půdě renomovaného zdravotnického zařízení. Jak píše sám Prymula ve výše zmíněném příspěvku, je centrum čínské medicíny „navázáno na výzkumnou bázi FN HK a využívá tak i odborné zázemí celé fakultní nemocnice“.
„Já to považuju za neskutečný tunel, šizení, vykrádání veřejného zdravotního systému a naprostou debilizaci národa, šíření a tolerance hlouposti. Naše společnost se stává nevzdělanou, hloupou a přijímá takovéto blbosti. Přestaňte s tím, je to ostuda,“ apeluje Helena Stehlíková, předsedkyně etické komise lékařské komory. Profesor Prymula ovšem kritiku neslyší rád, s čímž má zkušenost jak Zdravotnický deník, tak účastníci diskusí na téma čínské medicíny.
Smutné je, že v jednu chvíli profesor Prymula jako šéf vakcinologické společnosti brání prospěšnost očkování proti bludařům, jako je Ludmila Eleková, a ani ne o čtvrt hodinu později sám přiznává, že chtěl operovat pacienty, kterým by místo anestezie poskytl, jak on říká, „jehličky“. V takovém prostředí se za lepší informovanost společnosti a vyvracení bludů bojuje skutečně velmi těžko.
„Průnik alternativní medicíny se nedá zastavit, jen by snad šlo, aby tyto metody nemohli prosazovat a šířit ti, kdo mají smlouvu se zdravotní pojišťovnou a pak se jim v pracovní době překrývají věda s pavědou. (…) V Číně jsem lidové léčitelství neviděl, ale viděl jsem ho jednoho nedělního odpoledne v Soulu v Jižní Koreji. Na židlích a lavičkách v parku seděly stovky lidí s napíchanými jehlami a přiloženými kouřícími baňkami a dalšími vymoženostmi. Lidé nevypadali moc nemocně. O kvalitě jihokorejské medicíny se nedá pochybovat, ale tyto praktiky se odehrávaly mimo klasickou medicínu a určitě je tam nepropaguje vláda. (…) Možná by nyní bylo nejlepším řešením, kdyby z fakultní nemocnice byli čínští léčitelé také přemístěni do parku nebo do speciálních zařízeních, aby byli dobře vidět,“ uzavírá profesor Svačina.
Michaela Koubová
