Abychom hnuli s českým zdravotnictvím, je třeba v zákoně lépe definovat nárok na hrazenou péči

Současné pojetí nároku na péči je nevyhovující, v zákoně nám schází popsaný způsob, jak zdravotní výkony vstoupí, aktualizují se či vystoupí z úhrad, a také bychom měli dát sbohem úhradové vyhlášce. To jsou některé ze závěrů, které zazněly na středečním semináři sdružení Občan. Ten se tentokrát věnoval tomu, jak stanovit rozsah bezplatné péče zákonem. Bohužel, protože jsou takové změny úkolem nadmíru politicky obtížným a řada účastníků systému nemá potřebu zaběhnutý stav měnit, je dost možné, že se jich dočkáme až tehdy, kdy už nebude jiná cesta – a je otázka, nakolik v tu chvíli budeme na změnu připraveni.

Jak praví článek 31 Listiny základních práv a svobod, občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Ten ovšem rozsah udává velmi nevyváženě a je doplňován podzákonnými předpisy, jako je každoroční úhradová vyhláška a seznam výkonů – který ale postrádá zákonný rámec a během let se v něm nahromadila řada chyb.

Zároveň bohužel dochází k tomu, že navzdory ekonomické prosperitě se systém blíží hranici udržitelnosti. Vzrůstá tak potřeba hledat i další zdroje, zároveň posílit efektivitu systému a jasnými pravidly regulovat to, co do něj vstupuje. Bodem, bez kterého se přitom jen těžko hneme dál, je jasná definice nároku na péči.

„Pojištěnec má dle mého pevného přesvědčení právo vědět, co může od zdravotního pojištění očekávat – jakou zdravotní péči za něj jeho zdravotní pojišťovna uhradí. To dnes není,“ konstatuje Milan Cabrnoch, ředitel Centra zdravotně sociálních studií CEVRO institutu a spoluautor seznamu výkonů, podle něhož by pojištěnci měl tuto informaci poskytnout stát. Jasně daný nárok by přitom dal občanům právní jistotu, zajistil by legální přístup ke službám, které pojištění nekryje, a ohraničil by rozpočet. „Když pak dojdeme k závěru, že nám to nestačí a že není odkud přisypat, budeme muset přistoupit k nepopulárními rozhodnutí a balíček nějak ohraničit,“ dodává Cabrnoch.

Podle Cabrnocha je nyní potřeba, aby seznam zdravotních výkonů začal reagovat na vývoj. „Jak oprava chyb, tak zohlednění vývoje musí mít svá pravidla. Pro udržitelné užívání seznamu výkonů pro stanovení nároku i pro účely úhrady zdravotní péče je potřeba seznam výkonů aktualizovat. Jako vyhláška ministra zdravotnictví může být seznam výkonů kdykoli změněn rozhodnutím ministra. Pro úspěšné fungování by měl ministr zdravotnictví stanovit jasná pravidla a termíny pro novelizaci seznamu výkonů: kdo může podat návrh, kdo návrh vyhodnotí, kdo jej bude připomínkovat. Navrhované změny by měly být připomínkovány v dohodovacím řízení s účastí pacientů, odborných společností, poskytovatelů, zdravotních pojišťoven a státu,“ píše Milan Cabrnoch ve svém příspěvku elektronického měsíčníku Občan v síti. Dodává, že právě díky informacím v seznamu výkonů je možné nárok v zákoně dobře popsat.

Podle Pavla Vepřeka, předsedy sdružení Občan, by také měla být zřízena instituce, která by zákon realizovala a seznam výkonů upravovala. „Bude tu jeden správní orgán, který to bude dělat, ministerstvo může být odvolacím místem jako v případě SÚKL a máme tajenku vyřešenou,“ navrhuje Vepřek.

Právník: Nejdřív musíme všechno zbořit, aby politici mohli stavět

Jinak vidí problematiku právník Ondřej Dostál, podle něhož je současný stav fungování z velké míry protiprávní – správně by totiž výši a podmínku úhrad měl udávat jen parlament zákonem, tedy ne ministerstvo prostřednictvím vyhlášek či komisí, ne zdravotní pojišťovny rozdělením konkrétních sum jednotlivým zařízením a ani ne smlouvy mezi pojišťovnami a poskytovateli či dodavateli. Sám Dostál ovšem připouští, že ideální stav, který by byl v souladu s právem, by situaci moc neusnadnil. „Co je možné, je zařazovat či vyřazovat pozitivním či negativním seznamem přímo zákonem. To je výsostné právo zákonodárce říci, tento lék či výkon bude hrazen vždycky, tamten nikdy a onen s podmínkami. Je to pouze záležitost mimořádně nepraktická, protože parlament nemůže průběžně dle vývoje medicínské vědy a cen přezkoumávat, co se tento měsíc hradí či nehradí. Jde ale o záležitost, která je z hlediska práva možná,“ říká Dostál. Podle něj je eventuálně možné zařazování do úhrad ve správním řízení, ale jen za přesně (zákonem) daných kritérií, kdy výkon či lék bude či nebude zařazen, a účasti všech zainteresovaných stran při řízení (včetně pacientů, pojištěnců či poskytovatelů).

„Jsem pevně přesvědčen, že současný systém je poměrně snadno zbořitelný přes podnět k Ústavnímu soudu, který, doufám, že se podaří během tohoto konečně podat,“ uvádí Dostál. „To by samo o sobě žádnou reformu nepřineslo, naopak nutnost skutečně zajistit stávající nárok každému by podstatně zvýšila náklady zdravotních pojišťoven. Část nákladů by šlo pokrýt odstraněním plýtvání, spojeného s rozpočtovým financováním neefektivní sítě poskytovatelů,“ myslí si právník. „Ústavní soud může pouze bořit, ne stavět. Obávám se ale, že boření toho, co máme dnes, je nutnou podmínkou toho, aby byla motivace a tlak na to, aby se znovu stavělo. A stavět budou muset politici,“ dodává.

Je pravda, že systém využívající úhradové vyhlášky nevidí jako vhodný ani Pavel Vepřek. „Bludný cyklus úhradových vyhlášek umožňuje svévoli a neodpovědnost, překáží odpovědné smluvní politice a dlouhodobým investicím,“ konstatuje Vepřek v úvodníku lednového Občana v síti.

Podobně nelibě na úhradovou vyhlášku pohlížejí zdravotní pojišťovny, těm (a zdaleka nejen jim) se ovšem nezdají další části Dostálova řešení. Například vypovídání smluv zařízením, která mají vysokou individuální základní sazbu – což je dle Dostála logický krok, by se podle šéfa Svazu zdravotních pojišťoven Ladislava Friedricha realizovalo v praxi velmi obtížně, protože by se to týkalo i unikátních centrových pracovišť. „Cesta, jak upravovat smluvní síť páteřních nemocnic, musí být dohodou většiny zúčastněných. Není dobře možné, aby nemocnice v Trutnově nebo někde, kde budeme mít tři miliardy nákladů, začala stavební práce a v tom okamžiku jí pojišťovny vypověděly smlouvu. To by se dostaly do konfliktu s místní správou, a to dokonce po zásluze. Určitě by bylo pro pojišťovnu lákavé vyzobnout si z produkce rozinky, ale nedovedu si představit, že by s tím ten partner souhlasil,“ reaguje Friedrich, který dodává, že o systému, kde by se soutěžilo o cenu, bychom mohli začít uvažovat jedině tehdy, kdybychom neměli úhradovou vyhlášku.

V době prosperity rostoucí chaos v řízení

Michaela Koubová