Bojovat s bludaři je jako bojovat s větrnými mlýny – můžete snést sebeneprůstřelnější argumenty, ale oni budou dál šířit stokrát vyvrácené nesmysly. Opakovaně se o tom přesvědčila i Česká lékařská komora, naposled na prosincové konferenci Etická dilemata medicíny 21. století – kontroverze současné medicíny, kam se rozhodla pozvat mimo jiné neblaze proslulou odpůrkyni očkování Ludmilu Elekovou. Byť stála sama čelem k mnoha desítkám lékařů, kteří o přínosech očkování nemají nejmenší pochyby, s hroší kůží se nositelka Bludného balvanu nerozpakovala překřičet diskutující a s neochvějnou jistotou tvrdit, že vakcíny způsobují zánět mozku a tedy „ten takzvaný autismus“.
„Všichni jsme se učili na fakultě, že očkování zachraňuje životy, vymýtilo nemoci, vedlejší účinky jsou vzácné, benefity mnohonásobně překračují rizika, takže se tak jako nenápadně počítá s těmi oběťmi, nutnými ztrátami. Akorát je trochu problém, když to postihne vaši rodinu – a problém je v tom, že nikdo neví, kde to udeří. Už jsem slyšela stovky, možná tisíce příběhů, a když toho slyšíte tolik, začnete v tom vidět vzorec,“ popisuje své zážitky Eleková. „V databázi mám několik dětí, které trpěly postvakcinační encefalopactií, což je napsáno ve zprávě z očkovacího centra. Aby bylo jasné, jak postvakcinační encefalopatie, kterou oni potvrdili, vypadá, tak je to ten takzvaný autismus. To jsou děti, které se po určité vakcíně přestaly vyvíjet,“ neodpouští si oblíbené téma antivax Eleková, která tvrdí, že nikdo nezná přesný mechanismus účinku vakcín a že nevíme, jak vznikají nežádoucí účinky, ani co všechno mohou zahrnovat. Odborníci tak mohou stále dokola opakovat, že se dnes vakcíny hodnotí na mnohem větším počtu osob než běžné léky a že například souvislost s autismem byla vyvrácena dlouhou řadou studií na mnoha milionech dětí (včetně takové, kterou si zaplatili sami odmítači), ale co na tom – že je očkování zlo a spiknutí, je pro jeho odpůrce nevyvratitelná doktrína.
„Neznáme přesné složení vakcín, protože to výrobce nesděluje,“ domnívá se Eleková, podle níž jsou ve vakcínách například rtuť, hliník či potracená lidská embrya (že například na rtuť narážíme okolo sebe denně ve větším množství než je ve vakcínách, evidentně nevadí). Podle Elekové navíc lékaři zatajují nežádoucí účinky vakcín, aby měli vysokou proočkovanost a peníze od pojišťovny. Údajně je tak podhlášenost až 99 procent. „Když lékař naočkuje malé dítě a dojde k poškození, bude zatloukat, zatloukat, zatloukat, protože by byl blázen, kdyby řekl matce, že to je z hexavakcíny,“ tvrdí Eleková.
S tím zásadně nesouhlasí dětská praktička Nora Gregorová. „Za svůj život jsem napíchala asi 25 tisíc vakcín, a když se tak otočím na tu cestu a podívám se za sebou, neleží tam ani jedno mrtvé dítě. Občas samozřejmě byly nějaké nežádoucí účinky ve smyslu zarudnutí nebo teploty, ale rozhodně ne žádné vážné poškození. Protože ale klesá výskyt nemocí, klesá i strach. Když Edward Jenner před 200 lety aktivoval vakcinaci, předpověděl eradikaci varioly, a to se skutečně v roce 1980 stalo. Variole předtím padlo za oběť 300 až 500 milionů lidí,“ připomíná Gregorová.
„Očkování je postaveno do negativního světla, protože je to preventivní věc, která se dává zdravým lidem. Jsem-li nemocný, je pro mne důležitý léčebný efekt a jsem ochotný tolerovat nějaké nežádoucí účinky. Když jsem ale zdráv a jdu si pro vakcínu, očekávám, že nebude mít vůbec žádné nežádoucí účinky. Bohužel takový přípravek zatím objeven nebyl,“ konstatuje vědecký sekretář České vakcinologické společnosti ČLS JEP profesor Roman Chlíbek.
Očkování pochopitelně může mít i závažnější nežádoucí účinky (podrobně jsme psali zde), ty se ovšem vyskytují velmi vzácně a přínosy vakcinace tak jasně převažují. Přesto se ale vyvíjejí stále šetrnější vakcíny a je také snaha i jinak závažnějším reakcím předcházet. „U některých reakcí může jít o určitou genetickou predispozici k takovéto reakci. Zlepšení diagnostiky povede k odhalení těchto závažných predisponujících faktorů,“ píše Roman Chlíbek v příspěvku s názvem Povinné očkování ve sborníku ČLK Kontroverze současné medicíny.
Ústavní soud s povinným očkováním nemá problém
A jak se Eleková dívá na kolektivní imunitu, tedy na to, že plošnou proočkovaností ochráníme i ty, kdo ze zdravotních důvodů očkovaní být nemohou – tedy například děti s imunologickými poruchami? „Co má přednost – máme právo obětovat některé jedince, kteří nezvládají dobře očkování, abychom ochránili jiné jedince? Je zdraví dítěte od sousedů, které by mohlo být poškozeno chorobou, proti které se očkuje, nadřazeno zdraví mého dítěte, které může být poškozeno očkováním? Pokud se říká, že když někdo nechce očkovat, i když může, je sobecký a nadřazuje své zájmy nějakému chudákovi, kterého může poškodit nemoc, tak se to dá i otočit,“ tvrdí Eleková.
Na tuto otázku jí odpověděl už i Ústavní soud, který se zabýval povinným očkováním. „Řekl, že je ústavně konformní a že povinnost očkovat je dostatečně konkrétní s tím, že pokud se pak vymezuje rozsah očkování prováděcím právním předpisem, není to v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Prováděcí vyhláška umožňuje flexibilně reagovat na epidemiologickou situaci, nové odborné informace a tak dále,“ vysvětluje lékařka a právnička Dagmar Záleská. ÚS podle ní posuzoval právě i zájem na veřejném zdraví a zájem jednotlivce na soukromý život, na zdraví a tak dále – a usoudil, že nejde o rozpor. „Konstatoval ale, že konkrétní náplň očkování, tedy rozsah, nechává na exekutivě a odborné veřejnosti,“ doplňuje Záleská.
K tomu je tady ještě druhá skupina rozhodnutí ÚS, která už se zabývají konkrétními případy lidí odmítajících očkovat své děti a následně platit pokutu. Soud potom zkoumá, zda dotyčný skutečně měl právo vakcinaci odmítnout. Nález z roku 2011 tak řešil případ, kdy rodiče nenechali očkovat své dvě děti. Proti pokutám pak podávali opravné prostředky, které ale nezdůvodňovali zásahem do ústavních práv – na tuto argumentaci přešli až ke konci správního řízení. „Na to Ústavní soud řekl, že nepřesvědčili o konzistenci názoru a tom, že by byli tak závažně zasaženi ve svém přesvědčení o nevhodnosti očkování. Ústavní stížnost zamítl a dal za pravdu soudu nižšího stupně, který potvrdil sankci,“ popisuje Záleská.
Druhý případ, který ÚS řešil před rokem, se týkal rodičů, jež se proti vakcinaci dlouhodobě stavěli, přičemž následně nenechali očkovat své dítě. „Někdy byl tento nález interpretován, jako že Ústavní soud zpochybnil povinné očkování a umožnil vymanit se z této povinnosti lidem, kteří s tím nesouhlasí. Takto to interpretovat nelze. Ve všech těchto případech je třeba mít na paměti, že je posuzován ten daný konkrétní případ. Nelze to paušalizovat, nelze to zobecňovat. Ústavní soud v tomto případě řekl, že přesvědčení je tak hluboké, konzistentní a dlouhodobé, že by mělo být zohledněno,“ uvádí Dagmar Záleská. „Ústavní soud rozhodně nedává prostor pro to, aby se očkování hromadně odmítalo pouze na základě toho, že řeknu, že s tím nesouhlasím. Současně soud řekl, že pokud se rodiče rozhodnou své dítě neočkovat, ponesou další sankce v tom smyslu, že dítě nebude přijato do předškolního zařízení – což mimochodem také Ústavní soud posuzoval v této věci a konstatoval, že podmínka absolvování povinného očkování je ústavně konformní,“ dodává Záleská. „Prostá pochybnost o prospěšnosti očkování není dostatečný důvod k odmítání očkování,“ přitakává Chlíbek.
Oblíbený blud: nemoci by beztak vymizely
Ludmila Eleková neváhala zásobovat lékaře přítomné na konferenci ČLK i další snůškou bludů. Jeden z nich se týkal doby, během níž se mohou projevit vedlejší účinky vakcíny. „Když posuzujeme nežádoucí účinky, jsou všechna časová okna naprosto absurdní. Je absurdní tvrdit, že tahle vakcína může něco způsobit do sedmi nebo 14 dnů. Když někdo říká, že nějaký vedlejší účinek nemůže nastat, protože nastal až čtvrtý den, tak tím de facto tvrdí, že vakcína čtvrtý den už nefunguje,“ domnívá se Eleková. Šéf vakcinologické společnosti profesor Roman Prymula takové tvrzení jednoznačně vyvrací. „Časová kolize pozitivního a negativního efektu vakcíny takto nefunguje. Když si představíte, že vpravíme vakcínu, nežádoucí reakce může začít sekundy poté, co ji aplikujeme. Pozitivní reakce ale takto rychle nikdy nemůže vzniknout – protilátky vznikají mezi 14. a 21. dnem,“ upozorňuje Prymula.
Další interesantní poznatek Elekové se týká prospěšnosti neočkování. „Neexistuje důkaz, že očkovaná populace je celkově zdravější. Nemůžeme se dívat na jednotlivé choroby, ale jestli prospějeme zdraví. Nedávno byla prováděna studie v Německu. V oficiálním vyjádření se o očkování nemluvilo, ale data byla k dispozici, takže se to analyzovalo jinak. Zjistilo se, že neočkované děti jsou celkově zdravější – mají dvakrát třikrát méně astmatu, alergií, poruch chování a tak dále,“ prohlašuje Eleková.
„Ta studie je z hlediska evidence based medicíny velmi kuriózní. V Německu se Robert Koch-Institut rozhodl, že udělá studii zdravotního stavu, a která je velice validní. Nicméně tam nebyl dostatečně velký soubor, aby se řeklo, jak je a není neočkovaná populace zdravá. Kolegové v Německu si tedy vymysleli telefonickou metodu, kde se volalo těm, kteří nebyli očkováni, jestli jsou zdraví nebo nejsou. Pokud si pak vezmeme úplně jinou skupinu z regulérní studie a korelujeme ji s tímto, tak data vypadají, jak vypadají,“ osvětluje Roman Prymula.
„A k tomu, že jsou neočkované děti zdravější – s tím nemůžu souhlasit. V praxi vidíte, že od doby, co se zavedlo očkování třeba hexavakcínou proti hemofilovým infekcím, zdaleka není tolik laryngitid. Když jsem začínala, byl to postrach. Stejně tak od doby, co se očkuje proti pneumokokům, když odhlídnu od pneumokokových meningitid, nevidíte ani supurativní otitidy,“ doplňuje Nora Gregorová.
Eleková ovšem navíc argumentuje, že současný nízký výskyt některých nemocí v podstatě není důsledkem očkování – když se začalo plošně očkovat například proti černému kašli, byla už úmrtnost na něj velmi nízká. „Největší sešup ve výskytu úmrtnosti začal dávno před zahájením očkování, to přispělo pár procenty,“ poukazuje Eleková. „Nepleťme si dvě zásadní věci: mortalitu a morbiditu. Úmrtnost na nemoci skutečně začala klesat, než se začalo očkovat. Ale výskyt případů nemocí neklesal – pořád bylo nemocí a jejich komplikací hodně, pořád byly chronické průběhy. Klesla úmrtnost, protože jsme zlepšili zdravotní péči, ale to neznamená, že jsme nemoci dostali pod kontrolu. My jsme se chtěli zbavit komplikací, chronických průběhů, nákladů na léčbu. A morbidita začala klesat až po zavedení očkování,“ reaguje profesor Chlíbek.
Povinné očkování není ve světě žádná rarita
Eleková i další odmítači očkování přitom usilují o to, aby vakcinace u nás nebyla povinná. Nutno ovšem říct, že nejde o žádný výstřelek České republiky, ba naopak některé státy postupují ještě přísněji. Například v Itálii je možno trestněprávně postihnout rodiče neočkovaných dětí, povinnost bez diskuse děti očkovat (s výjimkou zdravotních důvodů) mají také tři americké státy. Zákonem stanovená povinnost očkovat platí v necelé polovině zemí EU.
Celá řada států pak má nepřímou povinnost očkování, kde neočkované děti například nesmí do školky (toto ustanovení platí třeba v Belgii). Zmíněná Amerika jde dokonce tak daleko, že studenti bez očkování proti černému kašli a meningokoku nemohou být přijati na vysokou školu. „Někde jsou zase dobrovolná rozhodnutí očkovat v dětském věku či nikoliv, ale potom jsou následována povinným školním očkováním, bez něhož není umožněn vstup do školních zařízení,“ doplňuje profesor Chlíbek. Další státy, mimo jiné sousední Rakousko a Německo, neočkované děti do školky sice vezmou, při výskytu nemoci, proti které není dítě očkováno, ho ale dočasně vyloučí. Někteří němečtí lékaři navíc mají pro neočkované děti speciální ordinační hodiny.
Faktem zároveň je, že i když některé státy jako Belgie nebo Francie mají jen pár povinných očkování, ve finále jsou děti často proočkované proti podobným nemocem jako u nás. Důvodem je, že na trhu schází monovakcíny, a děti jsou tak očkovány tím, co k dispozici je – tedy například hexavakcínou, v níž jsou ona povinná očkování zahrnuta.
„Často slýcháváme, že na západě mají dobrovolnost a lepší přístup k očkování než u nás. Dostal jsem ofocený očkovací průkaz z Anglie, kde mají plně dobrovolné očkování. U nás se diskutuje, jestli nezačínáme s očkováním příliš brzo – tam začínají v osmi týdnech a v jeden den aplikují do pravého stehna pentavakcínu, do levého stehna vakcínu proti pneumokoku a orálně vakcínu proti rotavirům. Všechno v jeden den – to u nás dělá málo pediatrů,“ přibližuje praxi za hranicemi Roman Chlíbek.
Na ministerstvu by snad brzy měl být zákon o odškodňování
I vakcinologové u nás ale zvažují, zda by nebylo vhodnější mít očkování nepovinné (byť většině lidí nevadí, jak ukázal nedávný průzkum). Povinnost má totiž své mouchy. „Co je velká nepříjemnost, která by při přechodu na nepovinné očkování byla odstraněna, je to, že rodiče, kteří zcela nesouhlasí s očkováním, si dnes shánějí falešná potvrzení. Najdou se bohužel lékaři, kteří potvrdí, že dítě bylo očkováno, a když se mu pak z nějakého důvodu vyšetřují hladiny protilátek, má je nulové ne proti jedné, ale proti čtyřem, pěti nemocem,“ poukazuje Chlíbek.
Odborníci se ale v tuto chvíli ještě raději kloní k zachování povinného očkování v Česku. U povinných vakcín je totiž proočkovanost více než 90 procent, zatímco u nepovinného pneumokoka je o 20 procent nižší. Tento trend přitom neplatí obecně – například ve zmíněné Anglii mají proočkovanost proti pneumokokům na 94 procentech a po přechodu na 13valentní vakcínu došlo u vybraných sérotypů k více než 90procentnímu poklesu výskytu v populaci. Proočkovanost u dětí zároveň vedla k tomu, že klesl výskyt u neproočkované populace nad 65 let – což je efekt, k němuž u nás nedošlo. Ještě horší pak je situace v ČR u očkování proti HPV, kde je proočkovanost lehce nad 60 procenty.
Na čem se ale vesměs shodnou všichni odborníci, je to, že když máme povinné očkování, je nutné mít zavedený program odškodňování následků. „To je součást úspěšného vakcinačního programu. Kdo nařizuje, nese také zodpovědnost,“ zdůrazňuje Chlíbek, připouští ovšem, že takovýto program ani ve světě není samozřejmostí – má ho zhruba dvacítka států. Profesor Prymula k tomu ovšem dodává, že i u nás se snad v tomto blýská na lepší časy, protože by ministerstvo během měsíce mělo připravit paragrafové znění zákona o odškodnění.
Jasné každopádně je, že i když v Česku budeme mít zákonem ustanovený způsob odškodňování vzácných, nicméně existujících závažných důsledků očkování, které ovšem každoročně zachrání životy dvou milionů dětí na celém světě, odpůrci vakcinace spokojeni nebudou. Vzhledem k tomu, že racionální argumenty nezabírají, nemá ani cenu ztrácet čas a hádat se s nimi, ale raději využít energii jinde – ideálně k osvětě veřejnosti, která je těmito bludaři klamána.
„Mělo by se diskutovat, vysvětlovat, předkládat informace a pochopit význam a přínosy očkování, jako ho asi pochopili v západních zemích. Proto tam mají 94procentní proočkovanost i při nepovinném očkování. Pozitivní a odpovědný přístup k prevenci spekulativní a účelové protivakcinační zdroje odmítají. Na druhou stranu musíme předkládat dostatek odborných, objektivních, evidence based a srozumitelných informací – a do toho se musí zapojit stát. Jestliže bychom do budoucna chtěli přejít na nepovinné očkování, tak to s sebou nutně nese, že musí vyvinout daleko více propracovaných národních odborných doporučení. Povinnost se jeví na první pohled jako jednodušší, ale dobrovolnost je logicky vždycky lepší – je jen otázka, zda jsme na ni připraveni a kdy na ni můžeme přejít,“ uzavírá profesor Chlíbek.
Michaela Koubová
