Jsou nejčastějším důvodem invalidity, přesto ale pro mnohé zůstávají tabu. Duševní onemocnění bývají i dnes něčím, co lidé skrývají, za co se stydí a o čem se jim nechce mluvit. Není divu, když by velká část Čechů vedle člověka s mentální poruchou nechtěla ani bydlet (více zde) a i v Británii si v roce 2013 polovina lidí myslela, že duševně nemocní nejsou schopni nést odpovědnost za své činy. Přesto se ale některé vyspělé země postavily problému čelem a rozhodly se se stigmatizací bojovat. Například zmíněná Británie dala do kampaně Time to Change miliony liber. Příkladně pak k věci přistoupilo Norsko, které se na konci 90. let minulého století rozhodlo přebudovat od základů celý systém psychiatrické péče a spolu s ním i vnímání lidí. Klíčem je přitom společenský kontakt. O tom, jak se stigmatizací bojují za hranicemi, přijeli do Česka poreferovat odborníci v rámci na konference Od stigmatu k rovnosti, která se konala na podzim na pražské Filosofické fakultě UK.
Pokud se podíváme na stav ve vyspělých zemích, ani tam není situace ideální – je ale stejně o dost lepší než v Česku. „Kdo v Británii trpí největší diskriminací? Lidé s duševními poruchami, a to dokonce víc než bývalí vězni,“ říká profesor komunitní psychiatrie Graham Thornicroft, který působí na britském Institutu psychologie, psychiatrie a neurověd při King´s College London. „Na britském průzkumu z roku 2013 vidíte, že stigmatizace přetrvává. Jeden ze tří lidí vám při popisu člověka s duševním onemocněním uvede náchylnost k násilí, polovina vám i dnes řekne, že jde o někoho, kdo by měl být zavřený na psychiatrii a není schopen nést odpovědnost za vlastní činy. Je to zkrátka něco, co je problém po celém světě,“ přibližuje Sara Evans-Lacko z Institutu psychologie, psychiatrie a neurověd.
Situace ovšem není stejná u všech duševních onemocnění. Britské průzkumy ukázaly, že zatímco mnoho lidí zůstává obezřetných vůči schizofrenikům, pacienti s depresí jim vadí čím dál méně. A není to pouze Británie – podle průzkumu provedeného ve 40 zemích po celém světě se s diskriminací setkalo 90 procent schizofreniků. Zhruba třetina k tomu dodává, že už se ani nepokoušejí získat práci a přátele s tím, že je jim jasné, že neuspějí. U depresí pak bylo toto číslo o něco nižší, jednalo se o necelých 80 procent.
Stigma se podepisuje i na délce života
Průzkumy navíc potvrzují, že lidé s duševním onemocněním jsou více ohroženi nezaměstnaností, což se ještě prohlubuje v dobách krize. Stigmatizace tak v této oblasti hraje zásadní roli. Rozdíl pociťují duševně nemocní také v dostupnosti zdravotní péče. V zemích s menší stigmatizací a většími výdaji na péči je totiž mnohem vyšší spotřeba antidepresiv. Zatímco žebříčku využití těchto léků vévodí Portugalsko, Británie či Dánsko, Česká republika se spolu s Bulharskem a Rumunskem ocitá na jeho konci. Smutným faktem pak je, že také rodiče s dětmi s duševním onemocněním, kteří čelí stigmatizaci, se s menší pravděpodobností obrátí na odbornou pomoc – což samozřejmě platí i o dospělých pacientech.
„V zemích, kde je vyšší míra stigmatu, budou lidé s nižší pravděpodobností hledat odbornou pomoc. Stigmatizace má také velký vliv na úmrtnost. Zjistili jsme, že existuje spojitost mezi veřejným míněním a úmrtností osob s duševním onemocněním. Čím vyšší je míra stigmatu, tím vyšší je počet sebevražd. Lidé žijící ve společnostech s vysokou mírou stigmatizace umírají až o 12 let dříve – jednak je tam vyšší míra sebevražd, ale umírají i na nemoci srdce a další,“ poukazuje Sara Evans-Lacko.
Stigmatizace tak přispívá k tomu, že je v Evropě jen čtvrtina lidí s duševními poruchami ochotná se léčit – a v některých dalších státech jde o číslo ještě o hodně nižší. „Jeden z největších problémů je způsob, jakým stigma zpomaluje či zamezuje možnosti získat pomoc. Lidem se sociální fobií, která začíná kolem věku 15 let, trvá až deset let, než se obrátí na někoho s žádostí o pomoc. Vezměte si, jaké to může mít důsledky pro vzdělání, společenské vazby a podobně,“ přibližuje Graham Thornicroft.
Mohlo by vás zajímat
Kampaně musí být dlouhodobé. Jinak nemají smysl
Dobrou zprávou však je, že se s těmito trendy dá bojovat – a potvrzují to i metaanalýzy. Shodují se na tom, že nejlepším způsobem, jak se stigmatizací bojovat, je společenský kontakt. „Ukázalo se také, že společenský kontakt má dopad i na pocity úzkosti. Je tu několik způsobů, jak snížit diskriminaci založenou na stigmatu. Když jsou vyvíjeny jednotlivé intervence, je mnohem efektivnější, když se zacilujete na konkrétní skupinu. Je také dobré zaměřovat se na místní komunitu a to, když se osoby s duševním onemocněním dělí o své příběhy a mluví o tom, co zažily,“ vypočítává Evans-Lacko.
„Nejlepší je, když k sociálnímu kontaktu dojde ve vzdělávacím prostředí, třeba na střední či vysoké škole. Krátkodobé intervence jsou ale promrhanou příležitostí a promrhanými penězi, protože nemají dlouhodobý dopad. Pokud tedy chcete spustit nějakou kampaň, ujistěte se, že je dlouhodobá,“ radí profesor Thornicroft. „Jestliže se snažíme o sociální kontakt, musíme být velmi opatrní a zvolit správný přístup. Musíme si uvědomit, s kým pracujeme, s kým se snažíme navázat kontakt a metody se musí přizpůsobit konkrétnímu prostředí – například tomu, že lidé nejsou na podobné intervence zvyklí,“ doplňuje Sara Evans-Lacko.
Podle Sary Evans-Lacko se naopak situaci nemusí podařit zlepšit, pokud pouze zvyšujeme povědomí o problému. To potvrzuje také profesor Norman Sartorius, prezident Asociace pro zlepšování programů v oblasti duševního zdraví – a dokonce dodává, že velká informovanost může stigma i zvýšit. Důvodem je selektivní vnímání, kdy mají lidé sklon přijímat a pomatovat si jen to, co je v souladu s jejich názorem. Zapamatují si tak například jeden zločin, kterého se dopustí někdo s duševním onemocněním, ale pominou informaci, že mezi duševně nemocnými není kriminalita vyšší než mezi ostatními lidmi, ba naopak se častěji stávají oběťmi trestných činů. Podle Sartoria pak není důležitá ani tak změna názoru, ale hlavně změna chování. Pokud například zaměstnavatel bude říkat, že lidé s duševní chorobou by měli mít možnost pracovat, avšak sám nikoho takového nezaměstnává, příliš to mentálně nemocným nepomůže.
Je třeba pracovat s médii
V současnosti existuje 12 zemí, které mají národní destigmatizační kampaně. Například ta britská s názvem Time to Change využívá celou řadu médií od billboardů po krátké filmy. Výsledky kampaně, která začala v roce 2009 a ročně na ni jde pět milionů liber, jsou pak každoročně hodnoceny. Cílem přitom byla změna postojů, chování a snížení diskriminace, a byla to právě diskriminace, s níž se díky kampani povedlo udělat nejvíce. I v tomto případě se prokázal největší přínos sociálního kontaktu mezi lidmi s duševním onemocněním s těmi ostatními.
„Zásadní součástí byly aktivity, které vedli lidé s osobní zkušeností s duševním onemocněním. Ti se mohli přihlásit a navrhnout aktivitu, kterou považovali za užitečnou v boji proti diskriminaci. Oslovili jsme i celebrity, které hovořily o vlastních duševních problémech. Když vidíte, že o svých problémech mluví modelka, tak si řeknete, že také můžete mluvit o svých problémech,“ přibližuje některé části kampaně Sara Evans-Lacko.
A jaké jsou výsledky? Odborníci připouštějí, že zatímco hodnocení například směrem k intervenci pomocí videí na školách (např. Stand up Kid) je možné, na národní úrovni je to podstatně náročnější. Z dlouhodobého hlediska se ale povedlo veřejnost ovlivnit v tom směru, že například zmíněná zkušenost s diskriminací u lidí s duševní chorobou poklesla ze 42 procent na začátku kampaně na 28 procent na jejím konci. „Není to ale tak, že by se diskriminace snižovala rok za rokem – situaci neovlivňuje jedna jediná kampaň. Situace se zhoršila kolem roku 2011, zřejmě kvůli ekonomické situaci. Vliv na diskriminaci tedy mají i jiné faktory,“ vysvětluje Evans-Lacko.
Bohužel, i když se působení kampaní daří, stačí jeden v médiích „rozmáznutý“ incident, a je po výsledcích. „S médii je třeba pracovat a měli bychom to vnímat jako příležitost. V Británii se například objevil negativní příběh, ale jedna skupina aktivní na sociálních sítích se proti tomu postavila a obvinila média z toho, že takto negativně informují. Byli tedy schopni proti tomu bojovat,“ říká Sara Evans-Lacko. Podotýká zároveň, že i v rámci kampaně byly médiím prezentovány pozitivní příběhy a poměr mezi stigmatizujícími a nestigmatizujícími články se změnil.
Mít strategii není všechno
Problém ale tkví hlouběji a souvisí s předsudky zakořeněnými ve společnosti. „Média většinou reflektují to, co si lidé myslí – netvoří názor veřejnosti, jsou jeho odrazem. Cílem tedy ani tak není změnit média, ale jejich čtenáře – ti pak totiž zpětně ovlivní i to, co se v médiích píše,“ konstatuje profesor Sartorius.
Důležité je pochopitelně získat také podporu politiků, což je ovšem v mnoha zemích problém. „Na otázku, proč nejsou duševní choroby prioritou, vám odpoví, že dávají přednost chorobám, které zabíjejí, ale psychiatrické nemoci nikoho nezabíjejí. To ale není pravda,“ zdůrazňuje profesor Thornicroft.
I s podporou politiků ale nemusí být vyhráno – a opět to souvisí s celkovým naladěním ve společnosti. „V posledních dvaceti letech se počet zemí, které přijaly politiky zaměřené na duševní zdraví, velmi rychle zvýšil. Počet léčených lidí s tím ale nerostl – tyto politiky existují, ale je to kus papíru nebo někde visí na webu. Nikam se nedostaneme, pokud nezměníme postoje k duševnímu zdraví a způsob, jakým k němu lidé přistupují. V současnosti není ochota s tím něco dělat, lidé o tom nejsou přesvědčeni jako o prioritě. Dnes víme, že pokud chceme změnu, musíme odstranit diskriminaci a stigma. Začít bychom mohli systematickým odstraňováním diskriminace, protože je viditelná. Měla by být trestána,“ navrhuje Sartorius. Podle něj tak například v Hong Kongu funguje komise, na kterou se mohou duševně nemocní lidé obrátit, pokud se někde setkají s diskriminací.
Norsko šlo do změn po hlavě
Jedním z příkladů, kde můžeme v současnosti hledat inspiraci, co se týče destigmatizace, je Norsko. Tam totiž dokázali zkombinovat všechny výše zmíněné prvky. Když tamní král i ministr financí zjistili, že si duševní choroby vyžádají o třetinu větší náklady než rakovina či srdeční choroby, rozhodli se učinit z duševního zdraví prioritou, stejně jako ministr zdravotnictví.
„Je celá řada důvodů, proč se tím všichni začínají zabývat. Jedním jsou náklady na duševní zdraví, ale pokud se to týká třetiny či poloviny populace, tak jsou to také voliči. Jinými slovy, pokud chcete zůstat u moci, učiňte duševní zdraví svou prioritou – získá vám to množství hlasů,“ nastiňuje norskou situaci Arne Holte, ředitel pro oblast duševního zdraví na Norském institutu veřejného zdraví při University of Oslo.
Změnit situaci se země rozhodla už v roce 1997 – respektive o tom jednohlasně rozhodl její parlament, který se shodl, že všechno doposavad vykonané na poli duševního zdraví bylo špatně. Následně vydaná bílá kniha znamenala základ pro akční plán. Podařilo se zajistit tři miliardy eur, které putovaly na služby pro duševní zdraví s tím, že komunitní péče nahradí tu tradiční. Do reformy se země pustila natolik razantně, že léčebny zavřela ještě dříve, než měla rozběhnutá centra duševního zdraví. „Byly tam i nedostatky. Například jsme neznali kvalitu služeb, zda se stav pacientů zlepšil či zda byly služby poskytovány starším osobám. Navíc byly služby citlivé vůči snižování rozpočtu,“ shrnuje Arne Holte.
Velký vliv na stigmatizaci a vnímání duševních nemocí měl tzv. Bondevikův efekt. Premiér Kjell Magne Bondevik totiž v roce 1998 po tři týdny nevykonával svůj úřad kvůli depresivní epizodě. Později podal demisi, v roce 2001 byl ovšem znovu zvolen. „To mělo veliký dopad na veřejnost. Když tohle slyšíte, řeknete si, má-li depresi premiér, mohu ji mít ji já a přiznat se k tomu,“ vysvětluje Holte.
I v tomto případě bylo součástí působení přes média, takže vzniklo komunikační oddělení přímo na ministerstvu zdravotnictví. To dávalo médiím pozitivní příklady ukazující, že duševní onemocnění jsou běžnou součástí života. V největším norském deníku pak denně vychází dvoustrana týkající se problémů mladých lidí, přičemž evergreenem je právě duševní zdraví. Norové dokonce mají i reality show s názvem Já proti sobě, která také dostala cenu za tabu, v níž se lidé vypořádávají se závažnou duševní chorobou. „Tito lidé nejsou stigmatizovaní, stali se z nich hrdinové,“ poukazuje Arne Holte.
Výsledkem zmíněného působení je mimo jiné to, že jsou mladí lidé v Norsku v tomto směru otevřenější. Dnes přitom působení v oblasti duševního zdraví začíná už ve školce, kdy se děti seznamují nejen se základy tělesného, ale i duševního zdraví. Ani do budoucna ovšem Norsko neusíná na vavřínech, a to navzdory tomu, že je na poli stigmatizace a duševního zdraví oproti nám o míle vepředu. Jeho cílem nyní je, aby mělo do roku 2020 každé město svůj vlastní systém psychiatrické a psychologické péče.
Doufejme, že i v České republice díky započaté reformě psychiatrie začneme se stigmatem účinně bojovat. Dobrou zprávou je, že je reforma vládní prioritou – a nyní tak nezbývá než doufat, že první výsledky plánů, na nichž se pracuje už několik let, začnou být vidět v praxi.
Podívejte se, jak vypadá destigmatizační kampaň v Británii:
Michaela Koubová
