Dětská praktička: v ČR chybí racionální informace. I ve veřejnoprávní televizi slyšíme spíše o minusech očkování

Očkování je jednou ze základních složek práce praktického dětského lékaře. Jeden z největších vynálezů lidstva, který každoročně zachrání životy více než dvou milionů dětí po celém světě, je ovšem v současnosti v Česku čím dál častěji stavěn na pranýř. Co naplat, že stále dokola omílané trvalé nežádoucí účinky typu autismus, ADHD či astma jsou tisíckrát vyvrácený blud – semínko pochybností bylo zaseto a jeho úrodu denně pociťují praktičtí lékaři pro děti a dorost ve svých ordinacích. Maminkám strachujícím se o své děti určitě nelze mít obavy za zlé – a tak dětští praktici vysvětlují a snaží se napravovat chybné informace, kterými se hemží nejen internet, ale i další média. O tom, jaký mají odmítači očkování v konečném důsledku vliv na rodiče a tedy i práci lékařů, si Zdravotnický deník povídal s předsedkyní Odborné společnosti praktických dětských lékařů ČLS JEP Alenou Šebkovou.

Hlasy odmítačů očkování jsou na internetu i v dalších médiích velmi slyšet. Jak vnímáte tento trend v ordinaci – zaznamenáváte vy osobně nárůst rodičů, kteří mají ohledně očkování pochyby?

Statistiky si nevedu, ale nemohu říct, že by nárůst byl masivní. Určitě je ale víc rodičů, kteří se obávají. Když si na internetu přečtou ony v uvozovkách hrůzy, které můžou dítě po očkování potkat, tak se o něj pochopitelně bojí, začnou více přemýšlet a chtějí více informací. To určitě není špatně a diskuse s rodiči, kteří mají zájem a ptají se, naprosto nevadí – mě naopak vyhovuje, když mám od rodičů zpětnou vazbu. Problém je, když se diskuse stočí k věcem, na které už nemůžete argumentovat – třeba když vám maminka řekne, že intuitivně cítí, že je to špatně. Měla by to tedy být komunikace smysluplná a ne na základě toho, že se rodiče opírají o věci nezakládané na pravdě, bez souvislostí a odborného opodstatnění. Trochu mě mrzí, že se setkávám i s maminkami, které jsou svými kamarádkami pokládány za vyvrhele, že své dítě chtějí nechat naočkovat a ochránit ho. V tom je dnes velká změna – ještě před deseti patnácti roky lékař řekl, rodiče to přijali a tak to bylo. Dnes přibylo lidí, kteří očkovat buď vůbec nechtějí – těch je ale malé procento, anebo častěji chtějí očkování odložit.

Což pak ale ztrácí hlavní smysl.

Mohlo by vás zajímat

Mluvit s dětmi o sexu? Klidně už ve školce a hlavně otevřeně

Očkováním musíme chránit nejmenší děti, které jsou nejvíce ohrožené. Problém je, že protože díky očkování držíme choroby pod kontrolou, nedovedou si rodiče představit, jaké to bylo, když někomu někdo zemřel na záškrt. Já mám kamaráda, který v dětství prodělal infekční obrnu a je postižen na celý život. To už si ale mladší rodiče neumí představit, a tím pádem více vnímají možné nežádoucí účinky. Ty se přitom drží na stabilní či spíše nižší úrovni, protože i vakcíny procházejí vývojem a každý má snahu, aby vedlejších účinků bylo co nejméně. Je na hlavu postavené si myslet, že firma bude bez rozmyslu vyrábět něco, co bude někoho ohrožovat.

Týká se to rovnoměrně všech očkování, nebo jsou nějaká, která dráždí rodiče víc?

Evergreenem je, proč očkujeme hepatitidou B v rámci hexavakcíny v kojeneckém věku. Jenže jestli budu dítě očkovat penta nebo hexavakcínou, už v rámci nežádoucích účinků nehraje prakticky žádnou roli. Je pravda, že miminko doma v posteli se asi hepatitidou B, pokud se choroba nevyskytne v rodině, nesetká. Ale roční dítě už se s ní může setkat třeba na pískovišti na použitých jehlách. Měla jsem dokonce případ, kdy si dítě sedlo na jehlu zabodnutou v dopravním prostředku do sedačky. To bylo v době, kdy se ještě v takto raném věku neočkovalo, takže hned museli na infekční a doočkovat. Pokud navíc kojenec prodělá hepatitidu B, má větší riziko závažných následků v podobě chronického onemocnění nebo do budoucna vzniku karcinomu jater.

Častým terčem odmítačů je očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, u kterého tvrdí, že způsobuje autismus.

To je dané tím, že když se budeme bavit o poruchách autistického spektra, tak mezi 18. až 24. měsícem je období takzvaného autistického regresu. Dítě, které se do té doby jevilo normálně, začne mít viditelné příznaky – zastaví se ve vývoji nebo se vrátí zpátky. V této době se ale také očkuje.

Takže když rodič hledá viníka, může ho najít tady?

Když nevíme proč, nějaké vysvětlení si najdeme. Já ani nikdo z odborníků, kdo se vakcinací zabývá, netvrdíme, že očkování nemůže mít nežádoucí účinky. Naštěstí se ale nejčastěji setkáváme s takovými, které jsou dobře řešitelné a nemají trvalé následky – jde třeba o teplotu či krátkodobou změnu chování, například ve smyslu spavosti. Mohou tu být i závažné nežádoucí účinky, ale ty se objevují v tak malém procentu, že nelze říct, že kvůli tomu přestaneme plošně očkovat. Bohužel se vakcinaci přikládají nežádoucí účinky, které s ní vůbec nesouvisí – třeba že je potom dítě více nemocné. Vzhledem k tomu, že očkujeme časně, je jasné, že většina chronických onemocnění se projeví „až po očkování“. Přitom především u opakované nemocnosti, u respiračních onemocnění, hrají významnou roli genetické faktory, zevní prostředí – nejvíce nástup dítěte do kolektivu. Když se budeme bavit o poruchách autistického spektra, podívejte se na procento dětí, které se rodí předčasně, z IVF, podívejte se na věk maminek a i tatínků – ukazuje se, že i na tom záleží. Jde tedy o celý balík věcí, které na zdravotní stav působí. Očkování může být někde spouštěčem, ale stejně tak jím může být prodělaná viróza.

Pokud rodiče i přes vaše vysvětlování očkování odmítnou, co s nimi – měli by být trestáni?

Dle mého názoru v současné době není situace zralá na to, abychom řekli, že očkování má být nepovinné. Velmi se bojím toho, že by došlo k poklesu proočkovanosti. Asi by to nebylo masivně, ale vezměte si, že u některých očkování ke kolektivní imunitě potřebujeme minimálně 95procentní proočkovanost, a i když tato klesne na 85 procent, což lze v obecné rovině považovat za vysoké procento, už je tu prostor pro lokální epidemie. Nemocné děti jsou pak daleko více ohroženy závažnými komplikacemi choroby nebo dokonce úmrtím, než očkované děti závažnými nežádoucími účinky očkování. Samozřejmě je vždycky lepší, když někoho motivujete, jenže nejdřív bychom to museli mít nastaveno tak, abychom od represe mohli ustoupit. Motivační složkou může být třeba úleva na daních při řádném očkování dítěte, jako například v Austrálii, nebo bonifikace od pojišťovny. My ale motivační složky nemáme. Navíc je tu pořád malé zdravotní povědomí. Vadí mi, když v médiích pořád slyšíme o negativech, a ani ve veřejnoprávní televizi nevidím pořady o pozitivech. Chybí racionální informace. My praktici se snažíme – s rodiči diskutujeme a poučujeme, máme pro ně i edukační materiály. Dospějeme-li do stavu vyššího zdravotního povědomí, zodpovědnosti vůči vlastnímu zdraví i vůči okolí, uvědomění si možných důsledků, pak můžeme říct ano, nepotřebujeme represe. Jenže do určité míry mají represe na určitém stupni všude. Formy jsou na každém státu, někde i oblasti. Například od jedné své maminky, žijící v Německu, mám informaci, že před vstupem do školky sice očkování nevyžadovali, ale v okamžiku, kdy se objeví jeden případ onemocnění, musí neočkované dítě okamžitě ze školky pryč. Jestli ho pak matka nebude mít měsíc kam dát, už nikoho nezajímá. Některá pravidla zkrátka stát nastavit musí.

Jako hlavní tady zmiňujete edukaci. Tu by ale asi také měl podporovat i stát, například ve formě oné podpory adekvátních informací v médiích, webových stránek vyvracejících nesmysly a podobně.

Určitě. Očkování je řešeno zákonem – stát ukládá nám, dětským praktikům, abychom očkovali. Stát je tím, který chce chránit své občany proti preventabilním nemocem, jak z důvodu zdravotních, tak i ekonomických, měl by tedy také být tím hlavním, kdo bude tuto „linii“ razit. Nicméně nejenom informace jsou potřebné. Už je to ale snad pět let, co se řeší takzvaný „odškodňovací fond“ pro závažné nežádoucí účinky. Přitom je to věc, na které se shodly všechny skupiny od lékařů přes poslance po zástupce pacientských organizací razících alternativní přístup. Přece je logické, že když mi stát nařídí, abych očkovala, já to správně udělám, přesto se ale objeví závažný nežádoucí účinek, který jsem nemohla ovlivnit, měl by se za to stát postavit. Nemůže doporučit lékařům, „udělejte si velké pojistky“.

Stát prostě řekne A v podobě povinnosti, ale už ne B při podpoře informovanosti a toho, že vás podrží, když je problém.

Ano. Pokud už se podporuje očkování, jsou to spíš dílčí věci, tedy například z odboru hlavního hygienika. Jak u předchozího, tak to vypadá i nyní, že spolupráce dobře poběží. O očkování by se ale mělo široce a racionálně informovat. Pak by nemohla být například zpochybňována i kolektivní imunita vyjádřeními, že pokud přijde jedno neočkované dítě do školky očkovaných dětí, tak se nic nestane. Jenže vedle něj může být dítě, které má závažnou kontraindikaci očkování, které nyní kolektivní imunitou chráníme. A navíc, pokud bude neočkovaných dětí víc, situace se změní, patogeny nebudeme mít pod kontrolou, ty se budou množit a mutovat a my se začneme potýkat s epidemiemi.

Jak bychom se měli stavět k lékařům, kteří na tomto poli dělají velkou škodu a podporují bludy ohledně očkování?

K očkování by se především měl vyjadřovat ten, kdo mu skutečně rozumí – zná všechny náležitosti, rozumí vakcínám, vývoji, praxi. To jsou hlavně vakcinologové, mikrobiologové, epidemiologové, infekcionisté, imunologové, v praxi praktičtí lékaři. Ve vzájemné spolupráci tvoří okruh těch, kdo se očkováním zabývají podstatně více. A dále, pokud už se někdo chce k očkování vyjadřovat, měl by využívat vědecké poznatky, ne dojmy. A jak se k nim v rámci právního státu stavět? To je těžké. Kdo se takto vyjadřuje, nemá žádnou odpovědnost. Pokud někdo na internet napíše, že očkování škodí, může se vyjádřit Česká lékařská komora ve smyslu, že by takto postupovat neměl, pokud ale jasně neporuší zákon, není to důvod k odebrání licence. Jestliže já řeknu pacientovi, že ho neoočkuji, i když si to přeje, porušuji zákon. Pokud však někde řeknu, že se mi to úplně nezdá, ale dítě ve finále naočkuji, tak zákon neporušuji. Je to tedy velmi složité. Naše odborná společnost samozřejmě působí  na kolegy především prostřednictvím vzdělávání…

Je to opět o edukaci, jak veřejnosti, tak lékařů.

Ano. Je to jednak o zdravotním povědomí, ale i zodpovědnosti. Když se ale podíváte, jak jsou občané zodpovědní za své zdraví, tak kouří a mají nadváhu, protože špatně jedí a nehýbou se. A pak je tu zodpovědnost vůči druhému, kdy byste si měli uvědomit, že nenaočkováním svého dítěte můžete ublížit jinému.

Je ještě jiná taková oblast, kde máte problém rodičům vysvětlovat důvody a narážíte na nesmysly, které mohou dítěti škodit? Dejme tomu výživa…

Tam se určitě s nesmysly setkáváme, ale v tomto směru si maminky nechají poradit více. O výživě se mluví poměrně dlouhou dobu, určitě delší dobu než o očkování, takže to už vešlo do povědomí. I když i tady jsou někdy rady marné. Vždycky ale narazíte tam, kde rodiče mají pocit, že by to mohlo dítěti ublížit. Někdy se „pereme“ i kvůli vyšetřovacím metodám. Když třeba máme podezření na závažnou chronickou chorobu a dítěti by se měla udělat například gastroskopie nebo vyšetření za pomoci kontrastní látky, je to hodně o vysvětlování. Pokud rodiče nevidí následek, ale jde pouze o podezření, mají s tím někteří problém. Jakmile jde o něco, co vnímají, jako že dítěti v uvozovkách ubližuji, je diskuse náročnější a občas se i stane, že vyšetření nebo i léčebnou metodu odmítnou.

Jací jsou dnešní rodiče – nakolik se přístup změnil od dob, kdy jste začínala?

Největší rozdíl je určitě v diskusích. Dřív to bylo bráno tak, že co doktor řekl, to platilo. Na očkování jste přišli a dostali lžičku a hotovo. Nicméně to určitě není změna špatná – vždycky jsem pacienty vybízela k diskusi, abych měla odezvu na svou práci. I my doktoři jsme jenom lidi a můžeme něco říct nesrozumitelně, pacient může mít pochybnosti o tom, co děláme. Je laik. Ale pak je na místě se zeptat a dostat adekvátní odpověď. V ordinaci praktika to vždy musí být o komunikaci a nesmí to být nastaveno tak, že se jeden bude bát druhému něco říct – oběma stranám přece jde o to, aby dítě bylo v pořádku. Další změna navzdory tomu, o čem jsme mluvily, je, že rodiče jsou více vzdělaní, více si vyhledávají a zajímají se, což je dáno počítačovou technikou. To my jsme dříve neměli a zdrojem informací skutečně mohl být jen lékař. Na druhou stranu maminkám říkám, aby to se mnou pak probraly, protože je vždycky vypsána i nejhorší varianta, co se může stát – toho se pak chytí a jsou zbytečně vystresované.

Proměnil se nějak i přístup rodičů k dětem?

Někteří se chovají stejně jako my dříve. Na druhou stranu je ale víc maminek, které mají pocit, že s dítětem stále něco musí dělat. Především s těmi malými. Možná je to věkem, protože jsou starší a vnímají to, že dítě chtěly a načekaly se na něj, takže se mu musí maximálně věnovat. Někdy mi ale přijde, že je to až moc. Dokonce i někteří dětští psychologové říkají, že dítě si potřebuje občas „zalézt“ a  hrát si samo. Teď chodí od kojeneckého věku plavat, cvičit, na kojenecké masáže a pomalu i na hudební kroužky a studium jazyků – taková organizace je asi až trochu přespříliš. Naopak u starších dětí se stává, že je na ně času méně. Někdy je rodiče raději posadí k tabletu, než aby si s nimi přečetli knížku. Prostě je více těchto krajních případů, i když většina se asi chová přibližně stejně a vede to, tak říkajíc, selským rozumem.

Michaela Koubová