Střední a východní Evropa má oproti jiným částem vyspělého světa neslavnou přednost – vyšší úmrtnost na onkologické choroby. Právě v tomto směru se jí rozhodla pomoci nadace Bristol-Myers Squibb, a to tak, že podpořila spuštění programů zaměřených na vzdělávání sester v problematice závislosti na tabáku a její dostupné léčby u pacientů. Další projekt přitom startuje právě nyní. Hlavní roli hrají zdravotní sestry, které tráví s pacienty nejvíce času. Během něj tak mají příležitost provést intervenci, která může u deseti procent vést k tomu, že se svého zlozvyku vzdají. Má to ale háček: zatímco v obecné populaci kouří zhruba třetina Čechů, mezi sestřičkami je to přibližně 40 procent. Jedna z hlavních snah, kde snižovat prevalenci závislosti na tabáku, by proto měla být upřena také tímto směrem. Dobrou zprávou však je, že navzdory tomu, jak je kouření mezi sestrami v Česku rozšířené, trvá zájem se do vzdělávání zaměřeného na snížení prevalence závislosti na tabáku zapojovat – a díky tomu se již povedlo odnaučit kouřit také některé ze samotných sestřiček. K tomu, aby úsilí nebylo kusé a sestry tak šly pacientům příkladem, by ale bylo třeba zapojení dalších aktérů, jako je stát či vedení nemocnic. Začít by se přitom mohlo třeba u toho, že se zavedou pracovní pauzy. Právě jejich absence je totiž jedním z nejčastějších důvodů, proč sestřičky sahají po cigaretě.
„Snažíme se pomoci celosvětově snížit výskyt rakoviny. Sestry v tomto směru mohou přispět mnoha způsoby, ale jedním z nejefektivnějších je snaha zmenšit počet lidí, kteří tabák užívají. Právě tabák je totiž jednou z nejpreventabilnějších příčin onkologických i mnoha dalších onemocnění. OSN má cíl snížit o 30 procent prevalenci užívání tabáku ve světě. Myslíme si, že bez sester by bylo velmi těžké toho dosáhnout, protože právě ony tráví významnou dobu s pacientem,“ vysvětluje Stella Bialous, prezidentka Mezinárodní společnosti sester v onkologické péči. „Věříme, že sestry mohou snížit prevalenci kouření v regionu přinejmenším o deset procent,“ dodává.
Sestřičky už mají důležitou roli v centrech pro závislé na tabáku. Provádějí totiž hodinové vstupní šetření a rozhovor s pacientem, který má sám o sobě desetiprocentní úspěšnost bez dalších intervencí. Léčba v centrech má přitom úspěšnost (tj. že pacient prokazatelně rok nekouří) kolem 40 procent, a to za využití intervencí a farmakoterapie. Pomoc lidem odnaučit se kouřit ovšem zdaleka nemusí být omezena jen na specializovaná centra. Už od roku 2010 v Česku funguje projekt, který se zaměřuje na školení zdravotních sestřiček. Myšlenka přitom byla taková, že se u nás zainteresované sestřičky vyškolí a pak budou samy předávat zkušenosti dalším českým i zahraničním sestrám, které následně budou poskytovat krátké intervence pacientům. V roce 2012 se pak Centrum pro závislé na tabáku III. interní kliniky 1. LF a VFN stalo Centrem excelence pro kontrolu tabáku pro sestry ze střední a východní Evropy a na předchozí aktivity navázal další, širší projekt obsahující také e-learning, aby byla školení dostupná většímu počtu sestřiček. Zahrnuto přitom bylo celkem pět zemí. A právě teď startuje další projekt, který působení opět rozšiřuje.
Nové cíle: zařazení vzdělávání v kontrole tabáku do osnov zdravotnických škol
„Projekt, který jsme spustili od 1. února, zahrnuje šest zemí střední a východní Evropy. Pětice stávajících zemí, tedy Česká republika, Slovensko, Slovinsko, Maďarsko a Rumunsko, pokračuje, nově se přidává Moldávie. Budeme se opět zabývat vzděláváním sestřiček několika různými formami – ať jsou to intenzívní celodenní workshopy, kratší formy či e-learning. Budeme mít také minigranty, jejichž prostřednictvím doufáme, že nabídneme další rozvětvování a možnosti sestřiček zapojit se v místech, kde jsme buď sami nebyli, anebo byli, ale chtěli by tam sami pokračovat. V současném projektu se také chceme zaměřit na vychovávání budoucích sestřiček ve vedoucích funkcích, tedy sestřiček, které jsou expertkami v problematice kontroly tabáku a chtějí se tomu věnovat. Plánujeme i hlasitější podporu standardního vzdělávání sester v kontrole tabáku prostřednictvím lobbování na politické úrovni, abychom ho prosadili do kurikul a osnov,“ přibližuje vedoucí projektu Iveta Nohavová.
Dosavadní projekty si přitom všichni zapojení velmi chválí. Jen v rámci přechozího projektu v pěti zemích se totiž povedlo vyškolit celkem 2100 sester, které podle e-learningových dotazníků provádějí intervence pětkrát týdně – dohromady tedy intervenují napříč pěti zeměmi u deseti tisíc pacientů za týden. Sestřičky se přitom pacientů ptají na to, zda kouří, radí jim, tak jak s tím přestat, a případně je odesílají do center na léčbu. Úspěšnost je taková, že bez zásahu a další pomoci se povede přestat kouřit čtyřem až pěti procentům pacientů, zatímco díky krátké intervenci sestry uspěje zhruba deset procent. Podrobnosti, jak intervence provádět, můžete nalézt zde.
A jaké jsou další plány? Centrum by chtělo v každé zapojené zemi vykonat minimálně dva celodenní workshopy pro školení dalších školitelů. „V Česku jsme ale za poslední dva roky projektu udělali 17 workshopů. Poptávka je tu větší,“ konstatuje Iveta Nohavová s tím, že každého workshopu se může účastnit maximálně 20 sester. V rámci e-learningu je pak cílem proškolit sto sester, doposud se ale výsledky mezi jednotlivými státy velmi lišily. Někde se totiž kapacity naplnit nepodařilo, zatímco v Česku se takto zapojilo 300 sester. Svou roli v tom nepochybně hraje fakt, že u nás má proškolování sester nejdelší tradici (první kurzy se konaly v roce 2007, kdy o ně podle profesorky Evy Králíkové byl zájem minimální) a také širší zázemí. Zajímavé je, že zájem neopadá ani v době, kdy se stále mluví o personální krizi a nedostatek sester ještě zvětšuje tlak na ty, které jsou v praxi – přesto si však jsou ochotny udělat čas na další školení. „I když mají všeho hodně, je vidět jejich zájem a pak radost – najednou pochopí, že mohou dělat něco, co má smysl a dopad,“ říká odbornice na odvykání od tabáku profesorka Eva Králíková.
Novinkou jsou také zmíněné minigranty, kterých bude rozděleno minimálně pět. Instituce, kliniky nebo jednotlivé sestry, které je získají, tak budou moci uspořádat školení, pozvat experta či provést obdobnou vzdělávací akci. Širší proškolenost mají zajistit také krátké, zhruba hodinové intenzívní semináře, které pak mohou zaujmout potenciální zájemkyně o další studium problematiky závislosti na tabáku. Zde by mělo být zapojeno minimálně sto sestřiček, opět ovšem bude záviset na poptávce v dané zemi.
Kuřáctví sester podporuje stres i sociální tlaky
Efekt školení ovšem nemusí být jen ten, že sestra začne vzdělávat jiné sestry nebo poskytovat intervence pacientům, ale může mít dopad i na ni samotnou v tom smyslu, že přestane kouřit. Díky školením ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, které podstoupila zhruba pětistovka sester, se tak přišlo do Centra pro závislé na tabáku III. interní kliniky léčit 25 sestřiček. Bohužel, jak ukazují dotazníky, školení se nepříliš překvapivě zúčastňují převážně sestry, které nekouří. K zapůsobení na 40 procent sester – kuřaček by tak bylo na místě použít jiné nástroje.
Jaké jsou vlastně důvody toho, že právě sestřičky dbající o zdraví ostatních kouří více než průměrná populace? Hlavní příčiny vyplynuly z diskusí se sestrami, které pořádalo pražské Centrum excelence. „Nejčastějším důvodem jsou přestávky. Sestřičky nemají přestávky, nemají volno, a tím, že si jdou zapálit, si ho vlastně získají – a navíc se něco dozví. Je tam i tíha kolektivu, která velmi ovlivňuje. Některé sestřičky, které přestaly na mateřské kouřit, tak relabovaly. Roli tedy hrají přestávky, stres a sociální aspekty – sestřička, která odvykne nebo nekouří, se cítí vyčleněná. Chybí také podpora pro odvykání, a to stran zaměstnavatele, rodiny anebo přátel,“ vysvětluje Iveta Nohavová.
Jednu z cest, jak zdravotníky motivovat k odvyknutí, naznačuje projekt nekuřáckých nemocnic. Ten zahrnuje mimo jiné zmapování prevalence užívání tabáku mezi personálem i pacienty, podporuje odvykání kouření a razí nekuřácké prostředí (více jsme psali zde).
„Projekt nekuřáckých nemocnic je úžasný nápad. Já si ale osobně myslím, že jde o systémovou nedostatečnost. To vychází i z mojí zkušenosti ze Států, kde jsem měla zaručené přestávky během směny, což tady není,“ konstatuje Iveta Nohavová. Jen pro srovnání: dnes v USA kouří méně než sedm procent sester, a to přesto, že před čtyřiceti lety šlo o obdobné číslo jako dnes v Česku.
Pomoci mohou speciální skupiny i podpora zastřešující organizace
Další věc je potírání příležitostí kouřit (nekuřácký areál je taktéž součástí projektu nekuřácké nemocnice, do něhož se ovšem v ČR zapojilo minimum zařízení). Například v Británii tak není možné zapálit si ve vzdálenosti desítek metrů od nemocnice. „Důležité je ale nejen takové nařízení vydat, ale také ho dodržovat a kontrolovat. To jde ruku v ruce s vyspělostí systému a společnosti jako takové. Když vedoucí pracovník přivře oko nebo si jde zakouřit také, automaticky dává svolení, že to je v pořádku. Dobré také není to, když v případě zákazu služba, která má opatření kontrolovat, tak nečiní nebo si na to netroufá, protože nemá podporu managementu,“ říká Iveta Nohavová. Management je v takových případech sám proti sobě – pokud si totiž podle Evy Králíkové spočítáme náklady na prokouřenou pracovní dobu v nemocnici s tisícovkou lékařů a dvěma tisícovkami sester, pak nám při průměrné prevalenci závislosti na tabáku mezi zdravotníky (40 procent sester, 16 procent lékařů; čtyři až pět cigaret denně) vyjde ročně téměř 57 milionů korun.
Jak přitom dokazuje vývoj prevalence závislosti na tabáku u zdravotních sester v USA, k problému se lze postavit účinně a systémově. Na zdravotníky pochopitelně působí obecně platné nástroje k potírání závislosti na tabáku – nekuřácké prostředí, vysoké ceny tabáku či omezení reklamy. Pak jsou tu ovšem také specifické přístupy, které tato skupina vyžaduje.
„První věc je podporovat sestry v tom, aby přestaly. Zdravotníci mají specifický problém: během terapie nechtějí být ve skupině, kde jsou i pacienti. Vědí, že by měli přestat, jenže většinou se stali závislými ještě předtím, než začali pracovat jako profesionální zdravotníci – buď během studia na zdravotní škole nebo medicíně, případně na jeho počátku. Jejich mozek je závislý na nikotinu a pouhé vědomí, že by měli skončit, jim nepomáhá. Potřebovali by speciálně zaměřené programy pouze pro zdravotnické pracovníky – cítili by se zahanbeni být ve skupině se svými pacienty. Velmi tedy pomáhá zajistit ze strany zaměstnavatele podporu a fungování takovéto skupiny, třeba během polední pauzy, případně mít speciální telefonní linku. Další věc je, že když tyto služby zdravotníkům poskytnete, neměli byste je obviňovat nebo zahanbovat – toho mají dostatek i sami od sebe. K tomu pořád slyší: ty jsi doktor a kouříš?! To nepotřebují – potřebují, aby jim lidé řekli: blahopřeju, že se snažíš přestat. Potřebují pomoc někoho z kolegů, který řekne: pomůžu ti. Potřebují také podporu zaměstnavatele – tedy aby měl každý přestávku. Neměli by se bát toho, že když přestanou kouřit, přijdou o pauzu, což je velmi častá obava. Je třeba vyslat zprávu, že zdraví každého má cenu, což obnáší to, že každý má přestávku. A třetí věc, která pomáhá zdravotníkům přestat kouřit, je, když lékařská společnost nebo asociace sester stále vysílá zprávu, že je to důležité téma – pořádají k tabáku konference a zdůrazňují roli toho, že zdravotníci nekouří. Takováto podpora z nejvyšších stupňů pomáhá odvykání, protože ne každý musí mít intenzívní léčbu,“ uzavírá Stella Bialous.
Michaela Koubová
