Peníze, čas i rozsáhlá administrativa – to jsou překážky, které odrazují mladé lékaře od práce v nemocnicích. Alespoň si to myslí medici z Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany v Hradci Králové, kteří letos zvítězili v soutěži Medik roku. Ta chce ukázat budoucím lékařům, že i práce v malé nemocnici má co nabídnout. Jak říká hlavní organizátor akce Michal Čarvaš z představenstva Jihočeských nemocnic, soutěž skutečně zabírá a zájem o ni roste – a i to je možnou příčinou, proč podle něj dnes Jihočeské nemocnice nemají zásadní problém s nedostatkem lékařů. To bohužel neplatí o sestrách. Stát by proto měl napomoci tomu, aby se povolání vrátila prestiž a spolu s ní i atraktivita.
Medik roku se letos konal již potřetí. Po prachatické a strakonické nemocnici ho tentokrát měla na starosti nemocnice v Táboře, která během prvního dubnového víkendu hostila studenty třetích až šestých ročníků českých i slovenských lékařských fakult. Hlavní cenu si tentokrát odnesl tým z Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany v Hradci Králové, který včera na ministerstvu zdravotnictví vyznamenala náměstkyně Lenka Teska Arnoštová. Na druhém místě skončil tým z Lékařské fakulty UK v Hradci Králové, bronzovou medaili získala Lékařská fakulta Masarykovy Univerzity v Brně.
Organizátoři, tedy hlavně Jihočeské nemocnice, přitom chtějí prostřednictvím soutěže i stáží, jimiž jsou účastníci odměněni, ukázat, že mají co nabídnout. Byť je ohodnocení někde jinde než v zahraničí, nabízejí zaměstnancům jiné benefity například ve formě školky – nebo právě soutěže Medik roku. Ta totiž ze zkušeností ředitelů nemocnic, kde se dosud konala, nebaví jen mediky, ale její příprava povzbudí také personál. „Bylo úžasné sledovat, jak naši lékaři a sestřičky v rolích lektorů a hodnotitelů byli celou soutěží pohlceni,“ říká ředitel táborské nemocnice Ivo Houška. Podle šéfa prachatické nemocnice a člena představenstva Jihočeských nemocnic Michala Čarvaše tak soutěž působí jako prostředek proti vyhoření personálu.
Letošní ročník Medika roku sestával z 13 disciplín, kterých se zúčastnilo 95 studentů všech lékařských fakult (uchazečů o účast v soutěži však bylo přes dvě stě). Ti si tak vyzkoušeli například simulaci porodu, resuscitaci novorozence, zašití chirurgické rány, laparoskopickou operativu či stanovení správné diagnózy. „Dopředu byly avizovány některé disciplíny, jako endoskopie či laparoskopie. Kontaktovali jsme proto lékaře z fakultní nemocnice a ty dotlačili k tomu, abychom si mohli zkusit věci, které běžně ve výuce neděláme,“ říká člen vítězného týmu Antonín Buršík.
Mohlo by vás zajímat
Není to přitom poprvé, co v soutěži vyhráli medici z Fakulty vojenského zdravotnictví – ti zabodovali už i v prvním ročníku soutěže (loni vyhrál tým 2. LF UK). „Naši studenti studují dvě vysoké školy zároveň – jsou studenty Fakulty vojenského zdravotnictví, ale také Lékařské fakulty UK v Hradci Králové. Mají stejný základ jako civilní studenti na lékařské fakultě, od nás ale dostávají aplikaci medicíny do vojenského prostředí. Musí tedy vystudovat mnohem větší objem studia a mají navíc vojenskou výuku kombinovanou s praktickou částí. Celou dobu studují pod určitým tlakem, kdy se musí rychle přizpůsobit, naučit se rozhodovat a vždycky jsou v týmu. Jde o malou skupinu studentů, kteří se i díky vojenskému drilu učí pomáhat si, vyjít spolu a pracovat jako jeden celek,“ vysvětluje Jana Fajfrová, proděkanka pro studijní a pedagogickou činnost Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany.
Studenti vojenské fakulty se liší od ostatních mediků i v dalších věcech – po studiu si nemohou sami volně zvolit odbornost, ve které by chtěli působit, ale záleží na potřebách resortu. Největší poptávka je přitom po chirurgii, ARO a všeobecném praktickém lékařství. „Jsou ale i menší obory, které otevíráme. Máme dokonce prvního absolventa v oboru gynekologie, protože žen v armádě je velké množství. Umíme tedy nabídnout i takzvaně exotiku,“ dodává Fajfrová. Podle ní také mohou někteří studenti vyjet na zahraniční mise, volnou ruku ale při výběru stáží nemají. Stejně tak mají smůlu s odchody do ciziny poté, co školu dokončí (čemuž mimochodem zkouší u absolventů jiných fakult zabránit právě soutěž Medik roku). Lékaři vojenské fakulty totiž musí odsloužit dvojnásobek délky svého studia, jinak by si museli školu zaplatit.
A co je podle vítězů Medika roku překážkou tomu, aby se dnes mladí lékaři hrnuli do českých nemocnic, takže někteří raději zvolí práci v cizině? „Jedna věc jsou peníze, druhá je pro nastupující lékaře v nemocnici čas. Ten je pro mě osobně ještě důležitější,“ říká Antonín Buršík. On i jeho kolegové se pak shodují na tom, že odměna lékaře v nemocnici při zohlednění množství času, které v práci stráví, není adekvátní, takže mnozí raději volí ambulance. „Lékaři nakonec na zajímavé ohodnocení práce dosáhnou, ale na úkor víkendů, nocí a rodinného života. Další věc je personální situace,“ dodává další člen týmu Tomáš Peták.
Šéfovi vítězného týmu Jiřímu Kotkovi zase vadí dnešní trend, kdy jsou pacienti čím dál častěji ochotni se soudit. „Troufnu si říct ze zkušenosti, protože jsem už rok ve zdravotnictví pracoval, že ve finále je práce lékaře ze 70 procent o papírech a možná 30 procent věnuje pacientovi. To je podle mě hrozně špatně,“ dodává Kotek.
Soutěž Medik roku, kterou pořádají Jihočeské nemocnice ve spolupráci s Jihočeským krajem a HealthCare Institute, si organizátoři i účastníci nemohou vynachválit, takže už se chystá čtvrtý ročník v Jindřichově Hradci. Nejde ovšem o jedinou akci tohoto druhu. Jihočeské nemocnice nezapomínají ani na zdravotní sestry, pro které v září chystají už druhý ročník Jihočeské sestřičky, tentokrát v písecké nemocnici. O tom, jaké ohlasy akce vzbuzují, i o tom, kde jsou příčiny současné personální krize českého zdravotnictví, si Zdravotnický deník povídal s hlavním organizátorem soutěží Michalem Čarvašem, členem představenstva Jihočeských nemocnic a ředitelem nemocnice v Prachaticích.
Jaký je po třetím ročníku ohlas?
Když jsme začínali, nevěděli jsme, do čeho vstupujeme – jestli zájem bude nebo ne. Teď vidíme, že je zájem čím dál větší. Medici si k nám přijdou soutěž užít a baví je to, takže se vždycky snažíme vymyslet ještě něco lepšího a myslím, že se nám zatím daří úroveň soutěže navyšovat. Je tam více nových trenažerů a disciplín, které nejsou okoukané. Máme velmi pozitivní zpětnou vazbu, kdy nám účastníci v rámci dotazníků dávají vědět, co se jim líbilo a co ne. Hodnocení je pozitivní s tím, že to, co mají možnost vyzkoušet si u nás, nemají možnost vyzkoušet si na fakultě po dobu studia. To je důvod, proč to děláme – aby tu možnost získali a viděli, že medicína v nemocnici je trochu o něčem jiném. Čím menší nemocnice, tím více jsou schopni dostat se do praxe. Jsme tedy rádi, že je máme možnost dostat z jejich vysokoškolské rutiny, aby zároveň viděli, že malé nemocnice fungují a vedle toho, že mají špičkové vybavení, potřebují i špičkové lidi – a právě oni mají být těmi špičkovými lidmi, kteří jsou v nemocnici potřeba.
Kolik se letos zúčastnilo mediků?
Celkem 95. V prvním ročníku to bylo 90, v druhém 75, protože jsme snížili týmy z šesti na pět studentů. Dali nám totiž zpětnou vazbu, že šest lidí se do auta nevejde, takže jsme to vyhodnotili a udělali pětičlenné týmy. I letos jich mělo být 75, jenže zájem byl tak velký, že jsme ještě čtyři týmy přidali. Příští rok ještě uvidíme, ale kolem těch 90 to budeme chtít zachovat. Soutěž musí mít nějaké tempo a spád, takže není možnost dělat ji pro dvě stě lidí. Jednak bychom nebyli schopni zajistit pro ně ubytování a další věci, jednak by soutěž trvala strašně dlouho, nebo by musela mít půlku disciplín, což nám přijde škoda. Chceme udržet kvalitu a myslíme si, že 80 až 90 studentů je optimum. To jsou z každé lékařské fakulty dva týmy.
Jedna z cen pro všechny účastníky je stáž na vašich nemocnicích. Nakolik pak studenti nabídky využívají?
Dvě třetiny až tři čtvrtiny se nám vrací a nejčastěji během léta absolvují stáže. Mají možnost vybrat si jakékoliv oddělení na kterékoliv naší nemocnici. My jim k tomu nachystáme zázemí, ubytování a kapesné čtyři tisíce korun. Jsme připraveni se o ně v rámci stáže postarat. Když se budou v naší nemocnici cítit dobře, mohou tam časem nastoupit. Ne tedy asi zrovna z Fakulty vojenského zdravotnictví, kde jsou vázáni úvazkem v armádě, ale všichni ostatní možnost mají a jsou případy, kdy se nám to daří a lidé k nám skutečně nastupují.
Pořádáte také Sestřičku roku. Jaký je ohlas v této soutěži?
Jde o Jihočeskou sestřičku, takže soutěží jihočeské střední zdravotní školy, vyšší odborné školy a Jihočeská univerzita. Je to sedm škol a jde o obdobu Medika roku, jen na regionální úrovni – jsou tam i středoškolačky, takže dělat celorepublikovou soutěž by bylo poměrně složité. Nemocnice tím pak žije a soutěž pozvedne atmosféru – když tam běhá sedmdesát, osmdesát mladých, nadšených, usměvavých lidí, tak to dokáže pohnout se spoustou zaměstnanců a vytáhnout je ze stereotypu každodenní práce. Má to tedy i samoléčící prvek pro naši nemocnici.
Sestřičky také chodí na stáže?
Ne, ty mají stáž v rámci výuky a jdou na ni automaticky, takže tam už tuto část nedáváme. U Medika roku ano, protože máme zájem dostat na stáže kolegy z Brna či Prahy – jižní Čechy totiž nemají lékařskou fakultu. Máme tak možnost získat studenty z celé republiky a i pro ně je to, myslím, zajímavé oživení.
Soutěže cílí i na problém, kterým je nedostatek personálu. Jak to pociťujete v Jihočeských nemocnicích, trápí vás více nedostatek lékařů, nebo sester?
Ono se to v průběhu let mění. Situace zhruba před třemi roky byla taková, že jsme pociťovali spíše nedostatek lékařů, zatímco teď máme stav stabilizovaný a nemáme žádný zásadní problém – a pokud ano, tak jde spíše o kvalifikované, atestované lékaře, ne že by nám chyběli absolventi. Možná je to i pozitivní reakce na tuto akci. Dnes je problém daleko větší z hlediska sester a středního zdravotnického personálu. Je to dáno i systémem výuky – vidíme, jak je rozbořený a dlouho se nevědělo, zda bude takový nebo makový. Navíc dnes není dělaná pozitivní reklama na základních školách ve smyslu: pojďte studovat na zdravotní sestru, je to prestižní povolání, mzda je na úrovni průměrné či vyšší a tak dále. Našimi dvěma akcemi se tedy snažíme dělat pozitivní propagaci.
Mělo by tedy řešení personální krize spočívat na státu, nebo jde hlavně o to, jak se k tomu jednotlivé nemocnice postaví?
Musí se k tomu nějak postavit stát. My jako zaměstnavatelé se k tomu stavíme aktivně, protože potřebujeme zaměstnance, ale myslím si, že takový přístup by měl být i ze strany státu. Ten má zajistit pro svoje občany péči a měl by tedy nasměrovat informační i finanční toky do základního školství a říct, že dnes není všechno jen o internetu a internetových obchodech, ale jsou i jiná prestižní zaměstnání. Je spousta děvčat, která se bojí matematiky. Pokud bude na středních povinná, tak zdrávka, kde matika není, se může znovu vrátit mezi zajímavé školy. Ošetřovatelek a zdravotních sester v sociálních službách, domovech pro seniory i nemocnicích bude potřeba do nekonečna. Musí se to ale prodat – je to povolání, kde máte po celou dobu aktivního pracovního života jistotu zaměstnání a nestane se vám, že budete nezaměstnaná, protože poptávka po pracovní síle je obrovská a do budoucna se bude zvyšovat.
Hlavní příčinu dnešního stavu tedy vidíte v systému vzdělávání a tom, že oboru nebyla dělána náležitá reklama?
Neříkám, že nebyla dělaná reklama, ale společnost se nějakým způsobem vyvíjí a převažují nějaké trendy – něco je moderní. V padesátých či šedesátých letech bylo povolání zdravotní sestry prestižní a moderní, ale dnes to prestižní není. Stát by měl udělat něco pro to, aby prestižním opět bylo. Do budoucna je zásadní, nevyhnutelné a stát bez něj nemůže fungovat. Není to tedy jen o reklamě.
U lékařů příčiny vidíte podobně?
Ano, ale tam je to spíše otázka toho, že není správně nastaven úhradový systém v rámci zdravotnictví. Jsou některé obory, které jsou placeny lépe než jiné, a tak logicky pokud někdo dostuduje a má možnost si vybrat to, co je lépe finančně ohodnoceno, tak buď půjde do zahraničí, nebo na praktického lékaře. Lékař v nemocnici má mnohdy víc práce, větší odpovědnost, dělá více výkonů na sále, k nimž potřebuje x let zručnosti a vzdělávání. Je ale placen hůře než praktický lékař, který, bez urážky, dělá velkou část administrativní práce a posílá pacienta k dalším specialistům, než že by dělal život zachraňující práci jako na sále. Úhradové vyhlášky fungují historicky a sazebník výkonů je starý 25 let. Myslím, že stát musí tyto věci narovnat, protože pokud to neudělá, tak to systém sám nezvládne.
Michaela Koubová
