Jsem člověk, který moc neplánuje, říká lékař ostravské nemocnice Vincent Zoundjiekpon, původem z Beninu

Vystudoval 1. lékařskou fakultu Karlovy univerzity, dnes patří mezi zkušené gastroenterology. Je mu třiačtyřicet, v Česku je už dvacet let, ale „doma“ je momentálně na třech místech, od sebe vzdálených stovky i tisíce kilometrů – od úterý do pátku působí jako lékař Centra péče o zažívací trakt ve Vítkovické nemocnici v Ostravě, od pátku do pondělí žije s rakouskou manželkou a synem ve Vídni a jednou za rok odjíždí navštívit rodinu v Beninu na západním pobřeží Afriky. Vincent Zoundjiekpon (čti Zunžiepon) je podle svých slov člověk, který moc neplánuje. Nemá proto problém místa měnit a svůj život přizpůsobit okolnostem.

 

Lékařem na druhý pokus

„Lékařem jsem chtěl být už v Beninu, ale neudělal jsem přijímací zkoušky. Začal jsem proto studovat chemii a fyziku na univerzitě. V Beninu platí, že ve třetím ročníku je možné studia na několik měsíců přerušit a zase se vrátit. Když se tedy naskytla možnost stipendia na studium medicíny, využil jsem toho,“ vzpomíná na dobu, kdy se rozhodoval, kam jít studovat. Na výběr měl podle svých slov dvě místa – Kanadu a Česko. A protože jej láká neznámé, rozhodl se pro Česko. Než v roce 1996 dorazil do Prahy, domníval se, že je to země, která byla součástí rozpadajícího se Ruska.

„O Česku jsem nevěděl skoro nic a neuměl jsem ani slovo. Slyšel jsem nějaké informace o rozpadu Československa, ale o ekonomické síle jsem toho moc neznal,“ přiznává.

S pokračujícím studiem se musel rozhodnout, na kterou medicínskou disciplínu se v budoucnu zaměří. „Tehdy jsem ještě počítal, že se po škole vrátím do Beninu,“ vysvětluje, proč váhal mezi chirurgií a gastroenterologií. Pak absolvoval šestiměsíční stáž na chirurgii u profesora Pafka. „Něco mi ale říkalo, že kdybych se rozhodl zůstat, mohl bych možná mít problémy s tím, že by mne pacienti nepřijali,“ říká, co nakonec pomyslný jazýček vah nachýlilo k gastrooboru.

Obavy se nepotvrdily

A také zasáhl osud v ženské podobě. Ještě v Praze se seznámil se svou nynější manželkou, rakouskou právničkou, která zde byla také na stáži. Po škole proto nastoupil jako internista do nemocnice v Litomyšli, poté co ale mladá rodina, žijící“na dálku“, očekávala potomka, přesídlil blíže rakouským hranicím – do Hodonína.

Právě v té době zvažoval místo, kde si udělá stáž před atestací z gastroenterologie. A opět měl na výběr  – mezi Prahou a Ostravou. „Řekl jsem si, že Prahu už znám a nastoupil jsem na stáž do fakultní nemocnice v Ostravě.“ Zde později potkal také primáře Urbana z Centra péče o zažívací trakt ve Vítkovické nemocnici, který mu nabídl pracovní místo. „Momentálně jsem tu spokojený a nic neplánuji,“ pochvaluje si, i když týden co týden pendluje mezi Ostravou, kde pracuje, a Vídní, kde bydlí s rodinou. Na Čechy i jejich kulturu si podle svých slov za ta léta už natolik zvykl, že měnit zatím nehodlá.

Ani obavy, jak pacienti přijmou lékaře afrického etnika, či zda jej někteří právě kvůli tomu neodmítnou, se nepotvrdily. Přesto občas nastane i humorná situace, vzhledem k tomu, že dr. Vinci, jak mu tady říkají, provádí pro většinu lidí dost nepříjemná vyšetření – digestivní endoskopii (gastroskopii, kolonoskopii, endosonografii). Deset až dvanáct kolonoskopií denně a ve středu ještě o čtyři více.

Mohlo by vás zajímat

Ukázat fakta a vydat příkazy nestačí. Ke spolupráci veřejnosti na zvládání pandemie je potřeba víc

„Jedna paní se mne, když jsem jí přišel dělat kolonoskopii, zeptala, jestli jsem to už někdy dělal. Myslela, že jsem v nemocnici na stáži. Tak jsem jí řekl, že ne, že se to učím a ona bude první, na které to budu zkoušet. Sestřička se ale slitovala a prozradila jí, že to dělám už léta,“ směje se příhodě ne starší než dva měsíce.

Na rodný domov nezapomněl

Rodiče v dalekém Beninu byli podle slov dr. Vincenta na jednu stranu smutni, že se po studiích nevrátil domů. „Otec je teď ale pyšný, že jsem lékař a pracuji v Evropě,“ dodává. Přesto ani na rodný Benin, kam se dostane sotva jednou, dvakrát za rok, nezapomíná. Nejen myšlenkami, ale i činy. S manželkou založili nadaci Bénin Santé („Zdraví pro Benin“ – www.beninsante.org), do které vložili své vlastní prostředky. Z nich financují nejen postupné budování „českého“ centra léčby chorob zažívacího traktu, jater a endoskopie v Beninu.

„Benin je chudá země a za zdravotní ošetření se zde platí. Proto řadu zdravotních problémů lidé většinou neřeší vůbec nebo jen bylinkami a podobně,“ vysvětluje. Zprvu se zaměřili na vyhledávání dětí s virovou hepatitidou, kterých je zde hodně a těm, které zatím nemocné nejsou, nabídli očkování.

Později se podařilo shromáždit peníze a zdravotnický materiál. Například ve Vídni zakoupili starší operační sál a převezli jej do Beninu na jednu místní kliniku, která s touto neziskovou organizací spolupracuje.

Na misi

Nedávno, v rámci projektu Lékaři pro Benin, odjeli pod záštitou nadace do Beninu chirurgové Vítkovické nemocnice – Martin Bolek a Jozef Krištof, kteří na klinice ve městě Cotonou dva týdny operovali břišní kýly a také v tom školili africké zdravotníky.

„Černoši mají anomálii kýl, což je jejich velký problém. Je to geneticky dané, mají k tomu velké dispozice. Navíc nemají zdravotní systém jako v rozvinutých zemích, takže chudí lidé na operace břišních kýl nemají peníze,“ vysvětlil doktor Bolek s tím, že celkem odoperovali 97 břišních kýl. Nejstaršímu pacientovi bylo 86 let a nejmladšímu 18 měsíců.

„Kromě toho tam byli tři mladí chirurgové, kteří se od nás učili operovat kýly. V Beninu při operacích břišních kýl většinou nepoužívají síťky, protože jsou tam drahé. Při operacích nám asistovali a dívali se na jiný způsob operací, jak se ty síťky všívají,“ pokračuje Martin Bolek a dodává, že materiální zabezpečení mise sháněli už několik měsíců před samotnou cestou do Afriky.

„Věděli jsme, že nadace nebude schopna zajistit potřebný zdravotnický materiál na takové množství operací. Dlouho dopředu jsme proto spolupracovali se třemi českými firmami, které nám dodaly síťky, potřebné k operaci. Další finance zajistila nadace, takže jsme vezli i speciální rukavice a šicí materiály. S sebou jsme vezli materiál zhruba za sto tisíc korun,“ uzavřel lékař.

Další misi připravuje doktor Zoundjiekpon na jaro 2018. „Pokud by měli dobrovolníci z různých lékařských oborů zájem, mohou nás kontaktovat,“ dokončil lékař z dalekého Beninu a s příjmením, na kterém si leckdo poláme jazyk. Za ta léta už si proto zvykl, že mu kolegové i pacienti neřeknou jinak, než „doktor Vinci“.

-ova-

Foto: Archiv dr. Zoundjiekpona

[infobox-cela-sirka]