Psychiatrická péče, zejména ta poskytovaná v léčebnách, nepatří mezi segmenty, které by se těšily zvlášť dobré pověsti. Přesto, nebo spíše právě proto, se i tady snaží zaměřovat na zkvalitňování poskytovaných služeb, a to nejen v rámci reformy psychiatrie. V bohnické psychiatrické nemocnici loni následovali pět dalších léčeben a rozhodli se získat akreditaci. V návaznosti na ni pak provedli dotazník mezi personálem ohledně probíhajících změn. Zjištění přitom poukázala mimo jiné na to, že akreditace nemá u zaměstnanců nijak velké renomé a mnozí si ji zatím nespojují se zkvalitněním péče. Problematikou se odborníci zabývali na červnové 9. výroční konferenci Spojené akreditační komise s názvem Výzvy pro kvalitu ve zdravotnictví 2017.

 

„Mnoho lidí má doteď představu, že psychiatrická péče je hlavně o omezování pacientů a jejich tlumení. Někdy se stále ještě setkáváme s tím, že je psychiatrická léčba primárně o lobotomiích,“ shrnuje vnímání psychiatrie ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice Martin Hollý.

Bohnická nemocnice je dnes nevětší psychiatrickou léčebnou v Česku – má 1300 lůžek a 1200 zaměstnanců. V minulosti se přitom setkávala jen s malou chválou pacientů. Když totiž byla v roce 2009 auditována v rámci projektu Kvalita očima pacientů, vyšla jako nejhorší psychiatrické zařízení v Česku. V „hitparádě“ dvanácti českých psychiatrických nemocnic tehdy nejlépe vyšlo zařízení Červený dvůr s průměrnou hodnotou spokojenosti pacientů 83,8, zatímco Bohnice měly 67,3. Podle posledních dostupných údajů na prvním místě žebříčku zůstává Červený dvůr s hodnocením 93,7, Bohnice se ale posunuly na průměrné hodnocení 76,3, čímž se vyhouply z poslední příčky na šestou (poslední, třinácté místo dnes má Petrohrad s hodnocením 68,8; všechny uvedené hodnoty pocházejí z roku 2016).

Loni se pak Bohnice zařadily po bok několika psychiatrických nemocnic, které mají akreditaci. Řízení přitom už dříve podstoupila také PN Kosmonosy (akreditační šetření proběhlo v květnu 2010, v květnu 2013 a v dubnu 2016), Červený Dvůr (duben 2014 a 2017), Horní Beřkovice (červen 2009, prosinec 2012), Petrohrad (říjen 2011 a 2014) a PN Marianny Oranžské (srpen 2016).

Mohlo by vás zajímat

„Kritéria a akreditační standardy jsou posazeny obecně medicínsky, ale psychiatrie má svá specifika. Zabýváme se primárně chronickými onemocněními – většina psychiatrických diagnóz je dlouhodobá a spojená s funkčními postiženími, takže jsou lidé dlouhodobě handicapovaní. To je vidět na tom, že jsme nejčastější příčinou udělování invalidních důchodů a máme nejdelší dobu pracovní neschopnosti. Začátek onemocnění je často v mladém věku, takže vytváříme dlouhodobé invalidy. Celkové náklady na duševní nemoci jsou tak vypočítané za rok 2010 na sto miliard korun,“ přibližuje Hollý.

Ve výsledku tak má psychiatrie podstatně delší průměrnou dobu hospitalizace v řádu týdnů až měsíců (v Bohnicích jde o 60 dnů). K tomu nedisponuje tzv. tvrdou diagnostikou v podobě přístrojů, což se asi nezmění ani v nadcházejícím desetiletí. Specifikem jsou i odlišné režimy na jednotlivých odděleních – v Bohnicích totiž mají čtyři stovky gerontopsychiatrických lůžek, dvě stovky lůžek pro léčbu závislostí, stovku pro ochranné léčení  a 600 lůžek psychiatrických.

„Pro tuto složitost je námi definovaná základní strategie nemocnice nejednoduchá. Když jdeme do základních směrů, máme rozdělení do čtyř základních oblastí podle zodpovědnosti. Jedna z nich je, že chceme o věcech se zaměstnanci mluvit. Proto jsme se ptali, jak vnímají proces akreditace,“ říká Martin Hollý s tím, že šetření proběhlo půl roku po akreditačním řízení konaném v listopadu loňského roku.

Známku kvality nedoceňuje personál ani veřejnost

Do dotazníku se zapojila třetina ze šesti stovek oslovených zaměstnanců (čtvrtinu respondentů tvořili lékaři, čtvrtinu sestry, čtvrtinu úředníci a zbytek terapeuti, psychologové a další; dvě třetiny zapojených nebyly ve vedoucí pozici). Celkem 51 procent přitom akreditaci hodnotilo pozitivně, zatímco 46 procent zůstalo vůči ní neutrálních. „Pro nás to znamená, že je tu komunikační propast – neodkomunikovali jsme dobře, proč je akreditace dobrá,“ komentuje výsledek Hollý.

Možná ještě více o postoji zaměstnanců vypovídá to, že pokud by sami potřebovali ošetření, 67 procent by nevolilo zařízení podle toho, zda má akreditaci. „Je vidět, že lidé nevnímají známku kvality jako reprezentativní,“ konstatuje Hollý s tím, že někteří respondenti do komentářů připsali, že akreditace nevypovídá nic o tom, jak se v dané nemocnici léčí. „Pro nás to znamená lépe vysvětlovat, co všechno a jaké důsledky akreditace má. Možná je to ale také i tím, že jsme na začátku cesty a akreditace ještě není tak zažitá,“ dodává ředitel bohnické nemocnice.

Nedoceňování akreditací bohužel není jen otázkou zdravotníků, ale i pacientů a společnosti obecně. Poukazuje na to hejtman Vysočiny, která nechala svá zařízení akreditovat v letech 2008 a 2009 v reakci na případ heparinového vraha v havlíčkobrodské nemocnici a záměnu dětí v Třebíči. Navzdory poměrně rozsáhlým zkušenostem s akreditacemi ale podle Jiřího Běhounka zůstává povědomí pacientů výzvou do budoucna. „Veřejnost tyto věci příliš nevnímá. Je otázka, zda by nebylo na místě se sejít se Spojenou akreditační komisí a dalšími a naše úspěchy více prodat,“ navrhuje Běhounek.

Dopad na kvalitu by mělo vedení ilustrovat na datech

Vraťme se ale k průzkumu, který proběhl v nemocnici v Bohnicích. Co se týče samotné komunikace, 62 procent respondentů mělo pocit, že jim jejich nadřízený vše vysvětlil a snažil se je zapojit, podle 17 procent byly úkoly plynoucí z akreditace direktivní, ale jasné, skoro devět procent je však vnímalo jako direktivní a nejasné; podle 12 procent pak byla komunikace ze strany nadřízeného neangažovaná.

Na dotaz, co akreditace přinesla, respondenti vesměs souhlasili s jasnějším popisem úkolů, spíše neutrální s převahou souhlasů pak byli v souvislosti s vyššími právními jistotami pro zaměstnance a neutrálně (ovšem taktéž s mírně vyšším počtem souhlasů) hodnotili lepší týmovou koordinaci. Většina se shodla na tom, že s akreditací stráví více času nad dokumentací (která se tak ale podle řady dotazovaných stala přehlednější), poměrně častěji se také přehodnocoval stav pacientů, zároveň ale nedošlo ke zpomalení pracovního tempa. Obecně se pak zaměstnanci spíše přikláněli k tomu, že akreditace nepřinesla pro pacienty lepší péči, trochu paradoxně ale vnímali zlepšení v kontinuitě péče.

„Tady bych chtěl ilustrovat rezervy jak na straně Spojené akreditační komise, tak některých zařízení. Je to právě o zvýšení uživatelské přátelskosti indikátorů. Zaměstnanci říkají, že se chodí častěji dívat na pacienty, ale nezvedlo to kvalitu péče, což může vypadat jako kontradikce. Jsem ale přesvědčen o tom, že je možné na datech sledovat vývoj kvality a vysvětlovat lidem, jak to doopravdy je,“ reaguje David Marx, ředitel Spojené akreditační komise.

Michaela Koubová