Není to tak dávno, co Pojišťovna VZP, dceřiná společnost největší české zdravotní pojišťovny, nabízela jen dva produkty. Dnes má v portfoliu téměř vše, co je v oblasti neživotního pojištění možné, a svou pozici na trhu by chtěla ještě posilovat. O tom, jaká byla v posledních letech situace na poli zdravotního pojištění cizinců, kam směřuje pojištění profesní odpovědnosti v nemocnicích a nakolik změnily teroristické útoky v loňském roce plány Čechů na dovolenou, si Zdravotnický deník povídal s předsedou představenstva pVZP Robertem Karešem.
Správní rada VZP vás na květnovém zasedání pochválila za dobré výsledky. Můžete shrnout vývoj v posledních letech?
Od roku 2008 permanentně rozšiřujeme licence a pouštíme se do dalších produktů. Před třemi lety jsme si řekli, že v pojištění majetku a odpovědnosti se přiblížíme sto milionům korun, což jsme splnili. Ze sto milionů tvoří třicet procent pojištění profesní odpovědnosti zdravotnických zařízení. Všechno jde podle plánu a jsme spokojeni.
Naráželi jste v posledních letech na nějaké problémy?
Mohlo by vás zajímat
Trh je saturovaný a není jednoduché, zvláště pro společnost, která má název Pojišťovna VZP, a.s., se prosadit v klasickém neživotním pojištění. Myslím ale, že v posledním roce, dvou se nám to daří. Jediný rozdíl mezi námi a ostatními pojišťovnami je, že jsme česká pojišťovna, což jsou ale některé také, hlavní odlišnost je však v tom, že akcionář je veřejnoprávní společnost, takže zisky vracíme zpátky do VZP – a ta je v podstatě součást státního rozpočtu.
V uplynulých letech se hodně řešilo pojištění cizinců, protože tu byly tlaky na jejich zahrnutí do veřejného zdravotního pojištění.
Jsou tu dva tři tábory. Jeden tvrdí, že současné nastavení je v pořádku, druhý, že jediným řešením je přesun všech cizinců do veřejného zdravotního pojištění. My konstantně už dvacet let říkáme, že je dobré zachovat status quo a maximálně vymyslet řešení ohledně předčasně narozených dětí nebo případů, kdy je nedostatečný limit. Před rokem se o to snažily všechny tři resorty, ministerstvo zdravotnictví, financí a vnitra, které se vzácně shodly, ale bohužel návrh zákona neprošel. Je to škoda, protože institut kanceláře pojistitelů a garanční fond by toto vyřešil.
Myslíte si, že se tlak na začlenění cizinců do veřejného pojištění zase v dohlednu objeví?
Tlak tady je posledních deset let a v podstatě nekončí. Je veden ze strany lidskoprávních organizací, které se na to dívají úzkým pohledem. Naše pojišťovna i resorty, které to mají na starosti, tvrdí, že plošné zařazení by bylo drahé a svým způsobem i nebezpečné. Cizinci tam stejně spadnou ve chvíli, kdy dostanou trvalý pobyt nebo pracují pro zaměstnavatele. Možná nyní vidíte diskuse ohledně Brexitu a Velké Británie, která ještě je součástí EU, a i tam jsou cizinci do národního zdravotního systému zahrnuti po pěti letech. Česká republika tedy v ničem nevybočuje.
Existuje nějaká země, která bere cizince do systému tak, jak požadují neziskové organizace?
Určitě takové jsou, zejména země s dlouholetou koloniální historií, které pak dávaly cizincům okamžitě občanství nebo které jsou migračně otevřené. Je to ale různé – třeba Německo podmiňuje rozsah péče, tedy že po nějakou dobu má cizinec přístup jen k neodkladné péči. Neexistuje ale mezinárodní ustanovení, které by některému státu nařizovalo okamžitě brát do veřejného zdravotního pojištění, viz například rozhodnutí Ústavního soudu z poslední doby, které sice bylo poměrně těsné, ale ve většině se uváděly věcné argumenty hovořící o tom, že to diskriminační není. Je tam samozřejmě citována i příslušná legislativa, směrnice a názory. Soudci, kteří byli proti, se na věc dívali spíše z lidskoprávního hlediska, to znamená, že by v určitých palčivých situacích měl stát ustoupit ze svých ekonomických zájmů. Myslím si, že by se to dalo ošetřit sdruženým pojištěním. Jde o detail, který je třeba dotáhnout, byť situaci lidí, kteří se do ní dostanou bez zavinění, nesnižuji. Pak jsou ale cizinci, kteří mají mnoho možností, jak situaci řešit, a pro ty pochopení nemám. Je také potřeba si uvědomit, že máme jeden z nejrozsáhlejších systémů veřejného zdravotního pojištění vůbec a plošné nekontrolovatelné zařazení by ho mohlo rozkolísat.
Nutno také podotknout, že ve všech vyspělých státech je vyšší spoluúčast než u nás.
To je pravda. Nedávno jsem si byl poslechnout něco o belgickém systému pojištění a tam jsou spoluúčasti veliké, dokonce mají pokladenský systém, který má působit jako regulační prvek. Jedná se o stovky euro. Myslím tedy, že český systém zdravotnictví po stránce kvality i místní a časové dostupnosti by nám mohla závidět kdejaká evropská země. Co se týče všeobšírného rozsahu, ten je srovnatelný snad s jen s Francií či Holandskem, každopádně patří v Evropě k jedněm z největších. Až na nějaké drobné kosmetické nebo stomatologické zákroky člověk nic nemusí doplácet.
Kolika lidí z ciziny se dnes soukromé zdravotní pojištění týká? Jde říct, jak velká část z nich kvalitní pojištění nemá?
Počet osciluje okolo sta tisíc. Klient si může vybrat z různých pojišťoven na trhu. Je třeba, aby si vybral takovou pojistku, která bude kvalitní, a pojišťovnu s poměrně širokou sítí smluvních zdravotnických zařízení. Samozřejmě by se nemělo stát, že by nebyl pojištěn vůbec, ale bohužel i s takovými případy se lze stále setkat. Pak se ve zdravotnickém zařízení neprokáže žádným dokladem a buď je platba vymáhána ze strany zdravotnického zařízení, nebo po něm zůstane dluh.
Je takových lidí hodně?
Počet poslední dobou klesá, i když se případy objevují. Jak Česká asociace pojišťoven, tedy trh samotný, tak tři zmíněné resorty vyvinuly poměrně velké úsilí, aby pojištění zkvalitnily. Od roku 2015 byla odstraněna většina výluk, takže jediným problémem v současné době zůstávají případy obtížně pojistitelné. To by mohlo vyřešit sdružené pojištění. Jinak cizinci v České republice mají paradoxně právo na širší rozsah zdravotní péče. My třeba nabízíme produkt, který cizinci hradí veškeré doplatky včetně těch na zuby nebo nadstandartní materiály. Takový rozsah si český občan kvůli různým legislativním omezením může pořídit velmi komplikovaně.
Na co by si cizinci měli dát při volbě pojištění pozor? Objevují se stále na tomto poli nekalé praktiky, kdy se prodávají pojistky, které se ve finále na nic nevztahují?
Pakliže je pojistka zakoupená u pojišťoven, které mají na území České republiky licenci ČNB, měla by odpovídat nějakým parametrům. Je potřeba si dát pozor na pochybné prostředí, ve kterém se pojistka nabízí, moc nízkou cenu nebo to, když prodejce rovnou klienta upozorňuje, že mu sice pojistku prodá levně, ale jedná se o ryze formální papír, ze kterého není možné čerpat zdravotní péči. Já chápu situaci cizinců, kteří v České republice primárně vydělávají, aby si peníze mohli vzít sebou do zahraničí nebo je posílat domů rodinám, nicméně každý občan musí být v České republice pojištěn. Nutnost pojištění se projeví až tehdy, když ho člověk potřebuje, a nejedná se většinou o malé částky. Když se stane závažný úraz, mohou jít sumy do ohromných rozměrů. Když je s tím cizinec konfrontován, může si u příslušné pojišťovny ověřit, zda je praktika v pořádku.
Jsou takové případy časté?
Situace se v současné době lepší. Vzhledem ke striktnímu dohledu ČNB a odboru kontroly odborné péče se nestává tak často, že by pojišťovny neoprávněným způsobem plnění odmítaly. Spíše se stane, že člověk zakoupí formální dokument a je předem informován, že když bude pojištění potřebovat, ať ho ani neukazuje a vydává se za nepojištěného.
Myslíte si, že by kritéria toho, jak musí pojistka vypadat, měla být přísnější?
Zákon o pobytu cizinců, který toto dnes ošetřuje, je nastaven dobře. Cizinec si může na omezenou dobu přivést pojistku ze země původu, ale když si žádá o povolení k pobytu nebo ho prodlužuje, je tu legislativní standard a měl by si pojistku koupit u pojišťovny, ať už české či evropské, která tu má příslušné oprávnění. Excesy ale nikdy není možné vyloučit. Je spíše třeba velmi úzká spolupráce ministerstva vnitra, které kontroluje pobytové dokumenty, samotných pojišťoven a v neposlední řadě dohledového orgánu nad pojišťovnictvím. Situace se ale v poslední době v tom gró výrazně zlepšila.
Vraťme se k ekonomické situaci Pojišťovny VZP. Čím je dáno, že se v poslední době zlepšila?
Je třeba říct, že jsme na tom nikdy nebyli špatně. Za námi je poměrně zajímavá dvacetiletá historie, kdy od roku 1994 do 2004 jsme byli integrální součástí VZP ČR na základě takzvané zvláštní licence ministerstva financí s odděleným hospodařením. Tehdy jsme bohužel byli omezeni pouze na zdravotní rizika, k tomu jsme nemohli dělat nic jiného, což nám na trhu neživotního pojištění působilo určitou limitaci. Kdybychom tehdy nebyli limitováni, mohli jsme dnes být v řádech miliard korun – tehdy se totiž rozděloval trh. V roce 2004 po vstupu České republiky do EU VZP musela vyčlenit tuto činnost do samostatné dceřiné společnosti. Ta měla po celou dobu samostatnosti velice kladný hospodářský výsledek, vždycky odváděla řádně dividendy. V roce 2008 se dohodlo, že díky novým licencím je třeba naakumulovat základní kapitál z vlastních zdrojů, takže se nějakou dobu dividendy nevyplácely, ale už se zase platí. Základní kapitál byl zvýšen z původních 60 milionů na 300 milionů korun, tedy nárůst o 500 procent. V roce 2013 jsme samozřejmě detekovali určitou pasivitu našeho obchodu, takže jsme udělali nějaké změny, a od té doby trvale rosteme. Vykompenzováváme i ztráty z pojištění cizinců, kde došlo ke všeobecnému poklesu ceny pojistky a cizinců je trochu méně než v minulosti. Minulý rok jsme dosáhli historické hladiny předepsaného pojistného. Dnes jsme univerzální pojišťovna rozčleněná na všechny možné produkty a víceméně s výjimkou povinného ručení, kde je řízení ČNB, na jehož výsledek si budeme muset počkat, všechno. Daří se nám, máme vynikající výsledky v pojištění majetku a odpovědnosti jak u občanů, tak malých a středních firem i zdravotnických zařízení, kde je VZP velmi pozitivně vnímána.
Ještě k pojištění cizinců – čím byl pokles dán?
Konkurenčním prostředím, došlo k obrovskému snížení ceny. Ne tolik u Pojišťovny VZP, a.s., ale také jsme se museli trendu přizpůsobit. Klesl také počet cizinců, kteří se v této kategorii nacházejí. Pokles byl asi o 40 či 50 procent. Díky tomu, že jsme rozšiřovali nové licence, jsme to ale nahrazovali jinými pojistnými produkty.
Můžete přiblížit, nakolik jste se od pojištění cizinců přesunuli do jiných kategorií?
104 milionů, které dnes máme v pojištění majetku a odpovědnosti, nám z větší části vykompenzovalo pokles u cizinců. Oněch 104 milionů není vůbec špatných výsledek, protože se sbírají po tisících, statisících, sem tam nějaký milion, když se jedná o pojištění některého velkého průmyslového podniku. Tým, který tu dnes máme a který jsme vybudovali z aktivních, ale obezřetných lidí, je vynikající. A tento segment stále roste.
Kam byste chtěli do budoucna směřovat?
Rádi bychom se stali menší středně velkou pojišťovnou. Náš horizont je 750 milionů korun, abychom byli stabilnější oproti různým šokům. Je třeba si uvědomit, že v roce 2004 jsme začínali se dvěma produkty, tedy se smluvním zdravotním pojištěním cizinců a cestovním pojištěním. U smluvního zdravotního pojištění cizinců jsme viděli obrovské propady, což je ovlivněno z mnoha stran, jako jsou migrace, tendence přesunutí cizinců, poměrně ostrá konkurence… Cestovní pojištění je také velmi konkurenční produkt. Tam je dnes mnoho možností, jak ho uzavírat – po platebních kartách, po internetu. V neposlední řadě se s teroristickými útoky mění i cestovní návyky českých občanů. Lidé jezdí do jiných destinací než dříve a my pozorujeme, že se celkově zkracuje doba, kterou v zahraničí tráví.
Zase mi ale připadá, že jich jezdí víc?
Určitě, teď situace špatná není. Ale třeba minulý rok, kdy došlo k tragickým útokům ve Francii, se na několik měsíců cestování téměř zastavilo nebo hluboce propadlo. I teď hodně lidí tráví dovolenou v Česku nebo na Slovensku. Tradiční zůstává Chorvatsko, které není ohroženo, nebo Bulharsko, ale u ostatních zemí je to problém.
Jde tedy hlavně o evropské státy?
Loňský rok byl problematický i v tom, že vedle teroristických útoků tu byl ještě virus Zika. Klesaly nám tedy i některé exotické destinace. Tento rok je situace poměrně stabilní a Češi i vzhledem ke zlepšující se ekonomické situace mají tendenci cestovat. U nás ale klesají pojistky do oblasti Maghrebu a destinace na Blízkém východě. Velmi narostlo Chorvatsko, dále Španělsko či Bulharsko. Řecka je méně než loni.
Pojišťují se cestující Češi poctivě v takovém rozsahu, v jakém by měli?
V cestovním pojištění je osvěta ze strany sdělovacích prostředků, ministerstva i České asociace pojišťoven výborná. Dnes je skutečně málokdo, kdo by vyjížděl bez pojištění léčebných výloh. Určitý prostor ale máme v dalším směru, a to je pojištění odpovědnosti. Během pobytu se může stát cokoliv a náhrady jsou pak obrovské. Stejně tak se i v České republice díky novému občanskému zákoníku doporučuje být pojištěn minimálně na deset milionů korun, protože i takové nároky mohou být.
Ptala jsem se na to i proto, že od lékařů zaměřených na cestovní medicínu zaznívá, že Češi jsou na svých cestách poměrně nezodpovědní, takže odjedou do exotických destinací, aniž by se seznámili s tamní situací nebo se nechali očkovat. Zkrátka někam přijedou a děj se vůle boží. V pojištění je tedy situace lepší…
My děláme produkt dvacet let a máme stále kolem milionu pojistek ročně. Nějaké vady v chování Čechů tam nejsou známy. Samozřejmě někdy dochází k podcenění fyzické kondice třeba při výstupech nebo se se vzrůstající demografickou křivkou stává, že cestují hodně staří občané do dalekých destinací, kde pak může dojít ke zhoršení stavu. Chápu to, protože tam mohou mít děti nebo jiné příbuzné, ale doporučil bych, když někdo trpí chorobou a je si toho vědom, aby se poradil s lékařem, pokusil se stabilizovat, eventuálně se poradil i s pojišťovnou, jestli by v případě zhoršení stavu nemoc hradila. Je tam totiž ona nešťastná preexistence, což je velmi tenký led a je na individuálním posouzení pojišťovny, jaké riziko vycestování takového klienta představuje.
Nakousl jste pojištění odpovědnosti u nemocnic. Jak velký je to podle vás v tuto chvíli problém? Pro velké nemocnice dnes může být těžké vůbec sehnat někoho, kdo by je pojistil.
Pojištění odpovědnosti obecně je nyní velice exponované. Tendence lidí soudit se a vymáhat čím dál tím větší škody vzrůstá. U zdravotnických zařízení je pojištění dáno ze zákona, patří to mezi povinná pojištění profesní odpovědnosti. Rozdělil bych to do několika segmentů. Co se týče individuálních lékařů, není situace nijak extrémně dramatická. Problém je u velkých zdravotnických zařízení, zejména těch, které mají porodnická oddělení nebo se věnují pediatrii. Po problému s postiženým chlapcem ve FNKV je minimální náhrada, kterou lidé žádají, mnoho milionů korun – někdy deset, dvacet. Je samozřejmě vždy k posouzení, jeli nárok oprávněný a zda skutečně došlo k pochybení zdravotnického zařízení. Každopádně ale pojištění profesní odpovědnosti patří k jedněm z nejrizikovějších pojištění vůbec. Je tam dlouhá doba, než se nároky vyřídí – většinou to trvá sedm let, než je pojišťovna začne pociťovat. Situace je ale víceméně stejná i v Evropě, někde je dokonce ještě horší. Kdysi jsme pořádali seminář, kterého se účastnili světoví zajistitelé, kde ukazovali tendence v Německu, Švýcarsku, Velké Británii, Itálii, nedej bože Spojených státech. Obecně se doporučuje chovat se k pacientovi jako ke klientovi, mít nastaveny standardy kvality, což je v České republice dobře udělané, a pak samozřejmě s klientem v prvopočátku velmi empaticky komunikovat. Někdy se stane, že je nárok následkem ne příliš profesně zvládnuté komunikace. Když pak jde člověk k advokátovi, má tendenci to zdravotnickému zařízení takzvaně osolit. I tady do budoucna existuje systémové řešení, jako to mají i v některých zemích v Evropě, například umožnit i lékařům, kteří v nemocnici pracují, aby se třeba na prvních pět milionů pojistili sami. Samozřejmě v zahraničí mají lékaři trochu jiné platy než v Česku, takže si to mohou dovolit, ale nemocnici uleví. Je také možno diskutovat o sdruženém sdíleném limitu, na který by v budoucnu mohlo vypisovat tendr i třeba ministerstvo zdravotnictví. Každopádně nárůsty pojistného jsou veliké – kdysi dávno platila zdravotnická zařízení pojistné v řádu statisíců, dneska je to v milionech, mnohdy i nad deset milionů a nemusí to stačit.
Největší problém mezi zdravotnickými zařízeními a pojišťovnami je v tom, že pojišťovny na každou nahlášenou událost vytvářejí rezervy, které musí v pasivech držet na svých účtech. To jim samozřejmě sráží hospodářský výsledek. Zdravotnická zařízení na to namítají, že k žádné výplatě ještě nedošlo, a diví se, že narůstá cena. Na trhu je tak dnes omezený okruh pojistitelů, který pojistky stále nabízí – jsme to my, tradičním pojistitelem je Kooperativa, která je stále nejvíce exponovaná, dále Česká pojišťovna a Česká podnikatelská pojišťovna, sem tam Unica, Allianz a ČSOB pojišťovna. Jinak se do segmentu nikdo nepouští a apetit pojišťoven není velký, nebo si u velkých zdravotnických zařízení pojistku mezi sebou dělí tak, aby to dokázaly obsáhnout. Velkým nemocnicím se tak může stát, že se jim do výběrového řízení přihlásí více pojišťoven v jedné nabídce, což znamená, že mají na pojistné smlouvě dva tři pojistitele.
Zmiňoval jste komunikaci. Říká se, že velká část stížností je způsobena právě chybami v komunikaci. Máte pocit, že v tomto směru zaostáváme za západními nemocnicemi?
Neřekl bych, že o komunikaci je většina stížností, ale je to poměrně častá věc. Zdravotnická zařízení jsou kolosy, kde se ošetřují statisíce lidí, a k nějakému pochybení může dojít. Doporučuje se, že když k tomu dojde, s rodinou či pacientem okamžitě, aktivně, empaticky a slušně komunikovat. Pak je tendence se soudit menší. Když ale dojde k pochybení, nedej bože postižení, a ještě ze strany zdravotnického zařízení komunikace nebyla v pořádku, násobí se to.
Jak by měla nemocnice postupovat, když k pochybení dojde? Slyšela jsem o případech, kdy sám lékař hned uznal, že udělal chybu, a nemocnice se chtěla mimosoudně vyrovnat, ale pojišťovna řekla, že ne.
Kdysi dávno byl takový standard, že se čekalo na rozhodnutí soudu. Dneska si myslím, že jsou téměř všechny pojišťovny ochotny jít i na mimosoudní vyrovnání, protože to ve svém důsledku může znamenat menší plnění, než kdyby to proběhlo soudem. Případy jsou různé. Jsou takové, které jsou naprosto nezpochybnitelné, a tam si myslím, že i ze strany zdravotnických zařízení je tendence to co nejrychleji ukončit, protože může dojít k reputačnímu riziku, které by mohlo zařízení dohonestovat v očích veřejnosti. Pak jsou případy, kde je velká pravděpodobnost, že je nárok ze strany klienta neoprávněný. Jak nemocnice, tak pojišťovny dnes disponují právními zástupci či odborníky, kteří se na to specializují, i když jich v České republice moc není. Pak to většinou jde k soudu. Rozhodnutí bývá takové, že zhruba ve 30, 40 procentech nároky odmítají jako neoprávněné nebo je snižují.
Když se ještě vrátím k vašemu portfoliu, plánujete ho do budoucna ještě rozšiřovat?
Dneska máme víceméně všechno, co by měla klasická neživotní pojišťovna mít. V blízké budoucnosti bychom ho rádi obohatili o pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla, takzvané povinné ručení, které bychom nabízeli ruku v ruce s havarijním pojištěním. Tím by padla poslední limitace, kterou Pojišťovna VZP má. Jinak jsme hospodařením zdravá pojišťovna, z hlediska financování poměrně jednoduchá – nejsou tam žádné skryté problémy, které by si nesla z minulosti. Má základní kapitál, který patří spíš k těm vyšším na pojišťovny obdobné velikosti. U solventnostního kapitálu, který dnes máme, tedy SCR – solvency capital requirement, patříme do třetiny pojišťoven, který ho mají nejlepší. Nikdy jsme se nepodíleli na žádné nekalé praktice a to nejlepší, co nás dnes u klientů odlišuje, je, že jsme česká pojišťovna a jsme jednoduší a profesionální v komunikaci. Máme také pevnou síť kamenných poboček, což dnes není úplně typické – naše pojištění se dá uzavřít asi na 300 místech, a to jak v síti našich 18 poboček, tak na pobočkách VZP. Jsou i názory, že by veřejnoprávní společnost neměla mít pojišťovnu, ale já si myslím, že to je špatně. Když se podíváme na bankovní sektor, ten byl od finanční krize v roce 2008 sanován stovkami miliard eur – nedávno jsem zase četl, že Itálie musela zaplatit 17 miliard eur za své soukromé banky, a to jsou peníze daňových poplatníků. My jsme v životě žádnou pomoc nepotřebovali a dokonce musím říct na obhajobu celého pojišťovnictví, že pojišťovny v Evropě nikdy nebyly předmětem systémového rizika, jako byla AIG v Americe, která pojišťovala hypoteční úvěry. Samozřejmě doba se velmi zregulovala a na pojišťovny se stále valí další a další regulace, jako je Solvency II a nyní ochrana dat GDPR, pak je tu směrnice IDD o distribuci pojištění. Doporučil bych tedy přes všechny směrnice stále vidět klienta, protože když si kupuje pojistku, jediné, co ho zajímá, je, aby mu pojišťovna vydržela dlouho a aby mu pomohla, když to právě potřebuje. Kvalita každé pojistky se ukazuje při likvidaci – jak je pojišťovna rychlá, jak komunikuje. V tom je naše výhoda, protože některé obrovské zahraniční koncerny už nemohou být vzhledem ke své velikosti takto pružné. U Čechů se navíc vyskytuje určitá nostalgie po českých věcech.
Myslíte si, že je v následujících čtyř či pěti letech reálné, že by tu byla možnost zdravotního připojištění?
Téma se objevuje cyklicky od roku 1992, kdy vzniklo veřejné zdravotní pojištění. Asi jste v posledních týdnech zaznamenala, jaké je to obrovské politické téma. Některé politické strany si to daly do svého programového prohlášení, jiné proti tomu bojují. Podívejme se na to čistě statisticky – Česká republika patří k zemím s nejméně rozvinutým soukromým zdravotním pojištěním v Evropě. Podíl soukromého pojištění na celkových nákladech je v nějakých pár procentech, za námi je ze zemí OECD jen Albánie nebo Moldávie. Prostor tady tedy je. Dokonce i státy, které jsou vysloveně sociální až socialistické, jako je dnes Německo, Francie, Belgie, Rakousko či Holandsko mají poměrně velký prostor pro soukromé zdravotní pojištění, takže si myslím, že by bylo dobré to odpolitizovat a podívat se na to optikou, že když někdo má kupní sílu, nemůžu mu nařizovat, aby měl jedno auto, nosil jedny šaty a tak dále. Když tady poptávka je, tak si klient cestu vždycky najde. Teď si ji nachází pomocí ne úplně čistých praktik. Měl by mít možnost si na lepší pohyb či služby ve zdravotnickém zařízení připlatit, čímž by mohl pomoci i zdravotnictví. Byla tu obrovská kritika poplatků i ze strany samotných lékařů, ale nakonec se ukázalo, že to do systému přineslo poměrně hodně miliard korun. Když se dívám na situaci ve zdravotnictví, kdy například v Moravskoslezském kraji zavírají některá oddělení, protože nemůžou sehnat lékaře, tak je asi problém s financováním poměrně palčivý. V současné době se sice nacházíme na vrcholu ekonomického růstu, ale to nemusí trvat věčně. Cestu vícezdrojového financování bych tedy rozhodně nezavrhoval. Veřejné zdravotní pojištění by samozřejmě vždycky mělo zůstat základem už proto, že bylo v roce 1991 nastaveno všeobšírně a není politicky únosné říct lidem, že si dnes na něco budou připlácet obrovské částky. U nových technologií, rychlejšího pohybu v zařízení nebo lepšího standardu bych se tomu ale nebránil. Hysterie je přehnaná a asi odpovídá blížícím se volbám.
A je to tedy v bližší době reálné?
Reálné je cokoliv, ale když vidím ty debaty, tak to v žádném případě nebude jednoduché. Jakýkoliv návrh rozbředne do supersofistikovaných řešení – účastnil jsem se mnoha debat, a když do toho mluví ještě odborné společnosti a svazy pacientů, rozplizne se to. Stačilo by přiznat si, že lepší standard v ČR určitě protiústavní není, a uvolnit tu strašně sešněrovanou legislativu a judikaturu. Třeba by si zdravotnická zařízení sama našla legální prostor, jak klientům nabídnout lepší služby, a nemuseli bychom tady složitě dělat nějaké komise a něco vymýšlet. Akutní problém s tím ale dnes nikdo nemá, protože když chce, tak si najde cestu, jak si systém zpříjemnit a něco lepšího sehnat.
Ale kdyby to bylo legální a přehledné, bylo by to plus pro všechny.
Mohli by z toho profitovat všichni, bylo by to čistější a pro některé povahy i příjemnější. Proč si zjišťovat, jak to někde může chodit, kdyby to mohlo být oficiální.
Michaela Koubová
