Zeptat se na sexuální život by mělo být stejně samozřejmé jako se zajímat třeba o trávení nebo vylučování. Přesto řada pacientů cítí obavy a své sexuální obtíže tají. Proto by se lékaři měli umět cíleně ptát a aktivně zajímat i o tuto stránku lidského života.
Sexualita je přirozenou součástí lidského života a zároveň jeden z důležitých ukazatelů zdraví. Potíže se sexem mohou vysílat signál, že má člověk zdravotní problémy, které se zatím neprojevily. Týká se to zejména závažných onemocnění jako je diabetes 2. typu nebo choroby srdce a cév. Stejně tak řada chorob může negativně zasáhnout lidskou sexualitu, a tak zhoršit kvalitu života. I proto by se lékaři měli aktivně zajímat o to, jak se jejich pacientům daří v intimním životě. „Sexuální zdraví je důležitou součástí celkového zdraví. Pokud člověk nějak strádá, může se to projevit i v této oblasti,“ popisuje sexuoložka Taťána Šrámková, která působí na Sexuologickém ústavu 1. LF UK a VFN v Praze a také ve Fakultní nemocnici v Brně. Specializuje se mimo jiné na sexualitu onkologických pacientů, diabetiků a dalších chronicky nemocných. Podle ní platí, že dlouhodobé onemocnění zasahuje také oblast sexuality a je třeba se této stránce nemoci věnovat, a současně problémy v oblasti sexu mohou být signálem, že se člověk není zcela zdráv.
Dvojnásob to přitom platí u mužů. „Muži by měli vědět, že poruchy erekce jsou symptomem mnohdy závažných onemocnění, jako je například ischemická choroba srdeční nebo diabetes, a proto je důležité o těchto potížích říct svému lékaři,“ upozorňuje Libor Zámečník, zástupce přednosty Urologické kliniky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Podle něj ale platí, že pacienti jsou obvykle rádi, když mají možnost mluvit také o své sexualitě a lékař se je sám na tyto otázky zeptá. „Sami se ostýchají začít tento rozhovor, ale pokud lékař sám začne, ocení to. Předpokládají ale, že bude na takový rozhovor dostatek času a jejich lékař bude mít dostatek znalostí,“ dodává s tím, že by lékař měl být také dostatečně schopen přesvědčit své pacienty o tom, že řešení jejich problémů existuje.
U diabetiků je erektilní dysfunkce častější
Právě erektilní dysfunkce, tedy neschopnost udržet erekci penisu v dostatečné tuhosti a po dostatečně dlouhou dobu potřebnou pro kvalitní pohlavní styk, je sama o sobě závažný varovný signál, že se s mužem něco děje. „Erektilní dysfunkce je jedním z velice častých příznaků cévního poškození. U pacientů s diabetem je poškození cév velice časté, protože dlouhodobý průběh diabetu a zvýšení hodnot krevního cukru glukózy vede k právě k poškození cév a k takzvaným cévním komplikacím. Ty se projeví buď na malých cévách, tedy postižením ledvin, nervů a očí, nebo na cévách velkého kalibru, tam se jedná o aterosklerózu, která může vést k infarktu, mozkové mrtvici nebo uzávěru cév na nohou,“ popisuje docent Martin Prázný, který působí na III. Interní klinice 1. LF UK a VFN v Praze. Erektilní dysfunkce tedy může znamenat jak vyšší kardiovaskulární riziko, tak vyšší pravděpodobnost, že dojde k poškození ledvin. Proto je tak důležité, aby lékař pečující o diabetika věděl, že jeho pacient má tyto potíže. „Pokud se nám podaří vyšší riziko u pacienta odhalit čas, můžeme se intenzivně zaměřit na preventivní léčebná opatření, která mají za cíl zabránit rozvoji komplikací nebo aspoň zpomalit jejich rozvoj. Nejen diabetolog, ale vlastně každý lékař, tedy kardiolog, praktik, internista, který pečuje o pacienta s diabetem, by se měl na přítomnost erektilní dysfunkce zeptat,“ je přesvědčený docent Prázný. Právě u diabetiků je výskyt erektilní dysfunkce častější než u mužů, kteří tímto onemocněním netrpí. „Odhaduje se, že asi polovina pacientů s erektilní dysfunkcí má diabetes,“ dodává diabetolog.
Důležité jsou informace o kvalitě erekce také pro urologa. Mohou jej upozornit na další zdravotní potíže, kterými muž trpí. „Vědecké poznatky prokazují, že sexuální dysfunkce – hlavně porucha erekce, má stejný patofyziologický podklad jako benigní hyperplázie prostaty (nezhoubné zvětšení prostaty). Je tedy zřejmé, že téměř všichni pacienti s problémy spojenými se zvětšenou prostatou trpí také určitým stupněm sexuální dysfunkce – hlavně nedostatečně tvrdou erekcí (erektilní dysfunkcí), ale i předčasnou ejakulací,“ popisuje urolog s tím, že poruchy sexuálních funkcí mohou souviset také se sníženou hladinou mužských pohlavních hormonů.
V urologické ordinaci mají padnout otázky ohledně sexu kvůli možné identifikaci závažnějšího interního onemocnění, užívaných léků a případně návykových látek, které mohou kvalitu erekce také ovlivnit. „Důležitý je i začátek sexuálních obtíží, zda je náhlý či pozvolný. Svou roli může hrát i to, zda má pacient noční a ranní erekce, s jakou tvrdostí penisu a podobně. Mnohdy je důležité vědět, zda jsou obtíže se všemi sexuálními partnerkami/partnery, nebo jen s některými. Zda problémy vznikly po operacích,“ přibližuje Libor Zámečník a dodává, že vlastní vyšetření jsou nebolestivá, časově nenáročná a není třeba se jich obávat. Právě strach z toho, co všechno pacienta čeká, vede k tomu, že se vyšetření vyhýbá a oddaluje řešení svých potíží.
Antidepresiva mohou ovlivnit sexualitu
Na kvalitě erekce se mohou podepsat také některé léky. Česká urologická společnost ČLS JEP v této souvislosti uvádí, že se nejčastěji jedná o léky k léčbě vysokého krevního tlaku (beta-blokátory, ACE- inhibitory, centrálně působící léky) a léky k léčbě depresí (tricyklická antidepresiva, inhibitory MAO, SSRI). „Relativně častým vedlejším účinkem některých antidepresiv, včetně těch nejčastěji předpisovaných ze skupiny SSRI, je negativní zásah do pohlavního života. Může se jednat o snížení sexuální touhy nebo schopnosti dosáhnout erekce, poruchy ejakulace, abnormální orgasmus nebo neschopnost dosáhnout orgasmu u žen. Tyto obtíže mohou spontánně ustoupit, ale mohou i dlouho přetrvávat,“ popisuje profesor Jiří Raboch, přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze. Naopak příznivý vliv na sexuální život mohou mít také anxiolytika, která mohou zmírnit strach ze selhání, jenž je častou příčinou sexuální dysfunkce. Tyto léky se ale rozhodně nehodí pro dlouhodobé používání pro riziko vzniku závislosti.
Jsou ale také antidepresiva, jako například trazodon, bupropion nebo agomelatin, která zmiňované negativní účinky mají v daleko nižší míře, nebo dokonce na sexuální život působí pozitivně. I proto by se měl lékař, který antidepresiva předepisuje, což nemusí být jen psychiatr, ale také třeba praktický lékař, zajímat o to, jak léčba na pacienta působí. Případně jej předem upozornit na možnost, že léky ovlivní jeho sexuální život. Negativní vliv ale mohou mít i léky, které předepisuje právě urolog, a proto by se měl předem zajímat o to, zda pacient nemá problémy s erekcí a podle toho případně upravit léčbu.
Stud není na místě
Obavy z toho, co se bude v ordinaci dít a jak zdravotníci přijmou citlivé informace, způsobují, že řada pacientů raději mlčí. Stydět se přitom mohou i lékaři a nesprávně se domnívat, že pokud pacient sám nezmíní, že má tyto problémy, tak je vše v pořádku. „V praxi to bohužel znamená, že pouze asi 15 % pacientů s erektilní dysfunkcí tento problém se svým lékařem řeší. Dokonce se občas stává, že na problém upozorní manželka nebo partnerka pacienta,“ shrnuje docent Prázný. Přitom poruchy erekce výrazně snižují kvalitu života muže a zasahují celý partnerský vztah. „V době, kdy máme možnost erektilní dysfunkci poměrně jednoduše léčit a kdy skutečně při léčbě u velké části mužské populace dochází k významnému zlepšení erekce a kdy sex již není takové tabu jako v minulosti, by mělo být přirozené zeptat se na poruchy erekce u pacientů s diabetem a podle potřeby je následně řešit,“ dodává diabetolog.
Vlastní rozhovor o sexu by měl ideálně proběhnout tehdy, když je na něj dostatek času, což je pro řadu ambulancí problém. Pacientů je mnoho a každému je možné věnovat jen omezený čas. Ne vždy navíc může pacient mít ke svému lékaři dostatečnou důvěru. Pak je řešením obrátit se na specialistu, tedy sexuologa. K vyšetření v sexuologické ambulanci není třeba doporučení, a tak se mohou pacienti objednat přímo. „U nás pacienty čeká běžné interní vyšetření a rozhovor zaměřený na kvalitu jejich sexuálního života, tedy nic, čeho by se měli obávat. Navíc velkou část naší práce tvoří právě pacienti, kteří mají dlouhodobé zdravotní problémy, jež se projevují i v oblasti sexuality. Staráme se tak například o onkologicky nemocné, kardiaky nebo diabetiky,“ vysvětluje sexuoložka Šrámková. Podle ní je běžné, že se na sexuologická pracoviště obrací pacienti sami. Třeba proto, že se o této možnosti dozví na internetu.
Pomoc je často snadná, ale ne vždy se k pacientům dostane
Rozhovor o sexu patří i do ordinace psychiatra, protože řada onemocnění, jako jsou neurotické poruchy, deprese, mentální anorexie či schizofrenie, zasahují také tuto oblast života. „Je známo, že sexuální život ovlivňuje výrazným způsobem psychickou pohodu a kvalitu života každého jedince. Na druhou stranu duševní poruchy a jejich léčba mohou negativně zasáhnout do oblasti pohlavní života,“ popisuje profesor Raboch s tím, že rozbor pohlavního života patří do základního psychiatrického vyšetření. „V jeho průběhu by se měla vyhodnotit kvalita pohlavního soužití i případný vliv duševní poruchy či podávané medikace,“ dodává.
Téma sexuálního života se objevuje také při léčbě onkologických pacientů, už jen proto, že je zasahuje na nejcitlivějším místě a velmi je trápí, jak budou v sexu „fungovat“. „Onkologická péče se nesoustřeďuje jen na uzdravení nemocných nebo prodloužení jejich života, ale v první řadě na kvalitu života, který zachraňujeme nebo prodlužujeme. Sexuální život s tím tedy také souvisí. Onkologická léčba může sexuální život narušovat, například hormonální léčba může způsobit suchost poševní sliznice nebo u mužů poruchy erekce. Ale dopad má i psychický stav pacienta, deprese, úzkost, obavy, to všechno se může odrazit i v této oblasti. Někteří pacienti se zhoubným nádorem se mohou sexuálnímu životu i aktivně bránit, což souvisí s pocity méněcennosti a ztráty atraktivity,“ popisuje docentka Petra Tesařová, která působí na Onkologické klinice 1. LF UK a VFN v Praze. Týká se to například žen s karcinomem prsu, které těžko akceptují ztrátu vlasů či ztrátu prsu. „Pokud se nemocný se svým problémem otevřeně svěří lékaři, kterému důvěřuje, je možné zorganizovat pomoc, která může potíže zcela vyřešit. Někdy stačí rada onkologa, předpis léčivého přípravku (vaginální lubrikans, lokální hormonoterapie, antidepresiva a podobně), pohovor s partnerem nebo konzultace psychologa či sexuologa. Je zbytečné se trápit něčím, co je ve většině případů řešitelné,“ vysvětluje onkoložka s tím, že pokud pacient je ochotný otevřít toto delikátní téma, je třeba mu naslouchat. „Je to známka důvěry, kterou v lékaře vkládá,“ uzavírá.
Ludmila Hamplová
