V Česku se velmi často mluví o právech pacientů. Méně už se ale mluví o tom, jak nejasně jsou někdy definována, a také o tom, že by pacienti měli mít vedle práv také odpovědnost a povinnosti. K těm je ovšem potřeba jedna důležitá věc: totiž informovanost, která je v České republice nevalná. Pacienti by přitom měli mít povědomí jak o stránce ekonomické, o níž si mohou udělat představu maximálně z výpisu zdravotní pojišťovny, tak kvalitativní – což je ale u nás vesměs nemožná mise. Angažovanost lidí na péči o vlastní zdraví tak je minimální. Alespoň v rámci sekundární prevence u chroniků hrají svou roli pacientské organizace, jinak je ale tlak na zapojení pojištěnců mizivý. Pomoci by přitom mohlo například nominální pojistné, spoluúčast, nadstandardy, bonusy či malnusy ze strany zdravotních pojišťoven. O problematice diskutovali odborníci na květnovém semináři sdružení Občan s názvem Jaké je postavení občanů/pacientů v našem zdravotnictví.
„Občané jsou stále přesvědčováni, že zdravotní služby jsou bezplatné nebo dokonce zadarmo. To má důsledky na nárůst spotřeby a dlouhodobě zanedbávání vlastní odpovědnosti. Zároveň ale vidí, že poskytované služby velmi často nevyhovují a je prokázáno, že za jasné zlepšení jsou ochotni si připlatit,“ poukazuje na paradox českého zdravotnictví Pavel Hroboň z Advance Healthcare Management Institute s tím, že pohyb po systému často připomíná loterii, kdy se pacient může dostat ke špičkové, ale také tristní péči.
Důvodem je mimo jiné neexistence oficiálních informací o kvalitě péče, navíc je u nás poměrně nízká zdravotní gramotnost. „Co je trochu na škodu kvalitní informovanosti, jsou nejrůznější webové stránky, případně novinové články, které informují pacienty mimo kontext, někdy i zavádějícím způsobem, což pak velmi komplikuje komunikaci jak lékařů s pacienty, tak v některých případech i zdravotních pojišťoven s jejich klienty. Lidé mnohdy raději věří neověřeným informacím, a nebál bych se říci až „blbostem“ na internetu, než názoru lékaře či odborníka. To je na škodu všech zainteresovaných stran,“ píše v anketě Občana v síti David Kostka, ředitel Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR.
Jak ovšem poukazuje Pavel Vepřek, předseda sdružení Občan, dosavadní nadějně vypadající pokusy o poskytování kvalitních informací ilustrujících kvalitu poskytované péče ztroskotaly. „Před lety začalo – dnes již zrušené – Národní referenční centrum zveřejňovat základní informace o péči vykázané jednotlivými nemocnicemi. Děs z veřejné kontroly a jejího dopadu vedl k rychlému zrušení zmíněných stránek. Projekt kvality péče Akord vznikl ve VZP s cílem standardizovat podobu péče poskytované v rámci naší republiky, dát lékařům zpětnou vazbu a motivovat je k poskytování kvalitní péče. Ve chvíli, kdy začal ohrožovat zavedené penězovody, byl jeho realizační tým rozpuštěn a obsah vykastrován. Ze stejného důvodu se u nás stále nedaří zavést DRG, zatím bylo zmrzačeno nebo odstřeleno pokaždé, když začínalo mít výsledky. Není zájem nechat peníze putovat za pacienty vybavenými potřebnými informacemi a ekonomickými nástroji,“ píše Vepřek v úvodníku elektronického měsíčníku Občan v síti.
Paternalistický přístup i bludné teze o bezplatné péči
Jsou tu ovšem i další překážky vedoucí ke špatné informovanosti. „Bariéry jsou na obou stranách – nejen na straně pacienta, kde přežívá představa lékaře, který všechno ví, tak si od něj necháme všechno říct, ale i na straně samotného lékaře, kde se stále objevuje paternalistický přístup,“ poukazuje Ivana Plechatá, ředitelka Ústavu lékového průvodce. Podle ní by přitom měli být pacienti informováni přinejmenším o nákladech na léčbu. „Přimlouvala bych se za to, aby po každé návštěvě u lékaře či pobytu v nemocnici pacient podepisoval fakturu, že je informovaný o tom, co mu bylo provedeno a kolik to stálo,“ navrhuje Plechatá.
Šéf Svazu zdravotních pojišťoven Ladislav Friedrich zároveň upozorňuje, že zdravotní péče u nás zdaleka není bezplatná. Každý pracující člověk totiž nyní na pojištění zaplatí průměrně 28 tisíc ročně – a částka bude do budoucna narůstat. Je přitom otázka, nakolik je všechna poskytovaná hrazená péče skutečně nezbytná, což se týká jak zmíněného bloudění pacienta po systému, tak například části případů lázeňské péče. Na druhou stranu pak bohužel dochází k situacím, kdy se kvůli regulacím nedostanou rychle k nákladné péči vážně nemocní pacienti. „Musíme aktivovat občany, aby si uvědomovali, že zdroje a nároky jsou svázány. Ten, kdo platí, by měl oprávněně vyžadovat určitou míru subsidiarity od těch, kteří čerpají. Neznám efektivnější prostředek, jak toho dostáhnout, než připravit občana o peníze. U třicetikorunových poplatků to fungovalo – nikdy jsem jako ředitel pojišťovny neměl tolik stížností od pojištěnců. Tím, že pacient vyndal peněženku, začal se cítit jako zákazník,“ poukazuje Friedrich s tím, že o zavedení příspěvku na úhradu hotelových služeb by neměla být diskuse. Dalšími možnostmi je pak poplatek za nevyžádanou návštěvu specialisty nebo nadstandard. „Zde by postačilo zákonné vymezení – seznam tzv. standardních bezplatných postupů a dostatečná kontrola, že nejprve je u smluvních lékařů pacientovi vždy srozumitelně, nediskriminačně a průkazně nabídnuta varianta bezplatná. S takovou podmínkou by pak dobrovolné platbě navíc již nemělo nic bránit,“ dodává Friedrich.
U chroniků zlepšují informovanost pacientské organizace
Vraťme se ale i informovanosti pacientů. Ačkoliv na tomto poli zaostáváme, nutno podotknout, že i tady se situace zlepšuje. Týká se to především chronických pacientů, jimž v tomto směru vycházejí vstříc pacientské organizace. „Co už se pacientské organizace za dvacet let naučily, je podpora pro své členy – šíření informací, poskytování služeb, organizování rekondic, seminářů či konferencí i emocionální podpora, kterou mohou členům dát. Jsou ale zatím systémem, a to i lékaři, málo využity. V projektech jsme se s pacientskými organizacemi snažili obrátit na ambulantní specialisty, konkrétní lékaře u konkrétních diagnóz, a nabízeli jsme letáky mnohdy vytvořené ve spolupráci s odbornými společnostmi. Řada lékařů ale o to neměla zájem,“ popisuje Plechatá.
Podle ní však zatím pacientským organizacím schází know-how, jak hájit a vydobýt práva svých pacientů, ovlivňovat legislativní prostředí a vytvářet ideální prostředí pro pacienty. To by mohla začít měnit iniciativa na ministerstvu zdravotnictví, kde má brzy vzniknout pacientská rada. Jejím úkolem přitom bude právě zprostředkování hlasu pacientů na ministerstvu, podávání návrhů a podnětů v oblasti ochrany práv a naplňování potřeb pacientů a vyjadřování se k návrhům legislativních i nelegislativních materiálů v rámci vnitřního připomínkového řízení. Na začátku tohoto týdne přitom ministerstvo vyzvalo pacientské organizace, aby do rady začaly nominovat své zástupce; učinit tak mohou do 22. srpna. Celkem může mít rada až 25 členů.
„Z nominovaných zástupců pacientských organizací, kteří splní potřebná kritéria, jmenuje začátkem září ministr zdravotnictví členy Pacientské rady. Při výběru bude důraz kladen na vyrovnané zastoupení organizací věnujících se pacientům různých diagnóz a zdravotních stavů. Proto velice doporučujeme, aby se organizace věnující se pacientům se stejnou diagnózou či s obdobným zdravotním stavem shodly na společném zástupci, který je bude v Radě reprezentovat a přinášet podněty z oblasti potřeb jimi zastoupených pacientů,“ uvádí na svém webu ministerstvo.
Právě spolupráce a sdružování pacientských organizací, sdílení know-how či vytváření platforem pro dosažení konkrétních cílů je ovšem zatím další slabina. Mezery jsou pak mnohdy také v profesionalitě a transparentnosti – mělo by tedy být jasné, kdo za organizací stojí a jaké má cíle. „Měly by také být nezávislé na vlivech partikulárních skupin. To je dnes pro pacientské organizace velmi obtížné. Dnes nemáme jasný, transparentní nabídkový systém v tom, aby organizace mohly dělat nejen vzájemnou prospěšnost, ale i lobbing a advocacy. Na to se dnes shánějí peníze velmi obtížně,“ poukazuje Plechatá. I toto je ovšem oblast, které by se iniciativa na poli pacientských organizací na ministerstvu zdravotnictví měla dotknout.
Je třeba změna přístupu i systému
Větší zapojení do systému by ovšem potřebovali nejen chroničtí, ale všichni (i budoucí) pacienti. Pavel Vepřek, Pavel Hroboň i Ladislav Friedrich se přitom shodují na tom, že cesta k větší angažovanosti vede přes zavedení větší konkurence pojišťoven prostřednictvím nominálního pojistného, definici procesu vstupu zdravotních výkonů do úhrady z veřejného zdravotního pojištění tak, aby byl definován nárok pacienta a zajištěna adaptace zdravotnictví na vývoj medicíny, zvýšenou informovanost a ekonomickou stimulaci k efektivnímu čerpání péče.
„Dostali jsme se do zdravotnické mašinerie, která nás unáší kamsi… A my se neptáme, neprotestujeme, my konzumujeme, co nám jedni předepíší a naordinují a druzí zaplatí. Že jde o naše zdraví a nemoc a naše peníze, nám jaksi nedochází,“ píše ve svém příspěvku v Občanu v síti Ivana Plechatá. Jenže i když nás podle ní systém „odměňuje“ za nevědomost, neobtěžuje odpovědností, nenutí naše chování ke svému zdraví měnit, nabízí hojnost výkonů a péče „zadarmo“ a nezatěžuje nás mnoha „zbytečnými“ informacemi, snad se situace pomalu změní. „Že to je past, už si mnozí začínají uvědomovat,“ uzavírá Plechatá.
Michaela Koubová
