Třináctka nemusí být, navzdory zažité pověře, špatné číslo. Přesně tolik let už na Ostravsku působí mobilní hospic Ondráček. Za tu dobu pomohl zdejší tým složený z lékařů, zdravotních sester i sociálních pracovníků, stovkám rodin důstojně zvládnout terminální stadium života některého z jejich členů. Za vznikem mobilního hospice Ondrášek, který se stará nejen o dospělé, ale také dětské klienty, však kupodivu nestojí lékařka, ale ostravská právnička Sylva Vartová. V červnu převzala za tuto vysoce společensky prospěšnou činnost ocenění Žena regionu, které každoročně uděluje Krajský úřad Moravskoslezského kraje výjimečným osobnostem. Druhou letošní pozitivní zprávou pro Ondrášek je, že zde získali akreditaci a budou vyučovat lékaře v oboru paliativní medicíny.
O klukovi, který tu není, ale vlastně je
Na začátku byl hluboký osobní zážitek paní Sylvy, který prožije jen matka, jež přijde o dítě. Její syn Ondra onemocněl v 16 letech zhoubným melanomem, progresivní formou onemocnění, operace nepomohla. „ Syn se léčil v Brně, protože v té době v Ostravě neexistovala dětská onkologie. Léčba pak byla ukončena, přijeli jsme zpět do Ostravy a já nevěděla, co dál. Rok jsme se trápili, dělala jsem vše pro jeho záchranu, ale nepomohlo to,“ vrací se zpět do smutné etapy života.
Tehdy se obrátila na svou známou – lékařku. Ta jí doporučila zdravotní sestru, která se zabývala paliativní péčí. „Můj syn ji velmi dobře přijal. Sice to trvalo jen krátce, ale v tom závěru mi hodně pomohla. Tehdy jsem také zjistila, že tady je ve zdravotnictví skutečná mezera,“ říká. A na vysvětlenou dodává, že státem hrazená domácí péče sice existuje, ale vzhledem ke způsobu vyplácení úhrad zdravotními pojišťovnami a vysokému vytížením zdravotníků, jim nezbývá příliš času třeba na duchovní podporu nemocného či jeho rodiny.
Přiznává, odchod jejího syna ji změnil. „Dříve jsem brala život lehkovážněji, vše jsem řešila za pochodu, nezastavila jsem se. Pak jsem najednou zjistila, že život je úplně o něčem jiném.“
Od jednotlivců k týmu
Když v roce 2004 zakládala mobilní hospic Ondrášek, začínali s jedním autem, v jedné místnosti a spíše na bázi dobrovolníků. Jezdili se učit do hospice v Praze. Nyní se do jejich vzdělávacího centra jezdí učit, jak pečovat o dětské umírající pacienty, ostatní. Jako první v republice vybudovali dětský stacionář. Nejčerstvější novinkou pak je, že budou moci znalosti a praktické zkušenosti v oboru paliativní medicíny předávat i lékařům. Ondrášek získal jako první hospic akreditaci k jejich vzdělávání.
„Dnes je v Ondrášku multidisciplinární tým. Máme atestované lékaře na paliativní péči. Zdravotní sestry mají rovněž certifikáty na paliativní péči. Školily se v největším domácím hospici ve Varšavě. Pak máme sociální pracovnice, psychology, fyzioterapeutku, která s dospělými i dětmi cvičí, notářku, já jsem právník,… a také kněze. Prostě multidisciplinární tým,“ líčí paní Sylva a dodává, že pomáhá i spousta dobrovolníků. Mezi nimi rovněž její dcera, sestra Ondry.
Nejčastěji navštěvují pacienty s onkologickým onemocněním. Od roku 2012 pomáhají i těžce nemocným dětem. Zájem je veliký, stejně jako území, které svou péčí pokrývají. Kromě samotného města Ostrava pokrývá okolí v okruhu 30 kilometrů.
„Staráme se nejen o nemocné, ale o jejich blízké, pokud je to třeba. Sestřička není limitovaná časem. Na jednom místě může pobýt i několik hodin, jestliže si to vyžaduje situace. Pořádáme také setkání pozůstalých. Musíme vrátit smrt domů, abychom se mohli důstojně rozloučit. A co je důležité: rovněž pozůstalí smrt blízkého jinak snáší, když ví, že pro něj udělali vše, co mohli.“
Mohlo by vás zajímat
Bez peněz to nejde
Mobilní hospicová péče zatím není hrazená z veřejného zdravotního pojištění. I když se konečně možná blýská na časy. „Myslela jsem si původně, že budeme běžná domácí péče, dostaneme peníze od státu a tu hospicovou budeme hradit z darů. Od roku 2005 jsme ale nedostali od pojišťoven ani korunu. Zdravotní pojišťovny tvrdí, že domácí péče je pokrytá. Takže celou dobu hospodaříme z darů, grantů a dotací,“ vysvětluje Sylva Vartová a dodává, že mají na sponzory štěstí – „slyší na ně“ jak ti velcí, tak i drobní. „Hodně zde funguje i zpětná vazba. Na sbírku třeba pošlou peníze lidé, kterým jsme pomohli. Nebo sami uspořádají nějakou akci či sbírku ve prospěch Ondrášku,“ doplňuje.
V loňském roce se ale přece jen „něco“ v této záležitosti hnulo kupředu. Ondrášek byl spolu s dalšími hospici zařazen do pilotního projektu VZP, který zkoumá, jakým způsobem by bylo možné domácí hospicovou péči hradit. Navíc VZP již tuto „pilotní“ smlouvu Ondrášku prodloužila. „Letos se v oblasti financí objevila také první vlaštovka. Od dubna máme s Revírní bratrskou pokladnou, zdravotní pojišťovnou, smlouvu na ambulanci paliativní péče. Na základě ní jsou nám hrazeny úkony lékaře s atestací z paliativní péče,“ doplňuje paní Sylva.
Lidé? Zapálení srdcem
Jako všude jinde ve zdravotnictví, také zde stále poptávají personál. Jak se Ondrášek postupně rozrůstá, zvyšují se i nároky na počet a odbornost jeho, jak kmenových zaměstnanců, tak i spolupracovníků.
„Žijeme z darů a nemůžeme si dovolit nabídnout jim takové platy jako jinde ve zdravotnictví,“ povzdechla si paní Sylva. Navíc specifické prostředí hospice není pro každého. „Musí to být lidé zapálení srdcem,“ říká s tím, že přesto je migrace minimální. „Původní sestřičky se drží a ty nové jsou většinou mladé a odcházejí nám na mateřskou. Takže potom hledáme zástup za ně,“ líčí nekončící proces hledání.
Soucit a pomoc lidi spojuje
Když někdo projde vážnou nemocí nebo ztrátou někoho blízkého, zpravidla jej to změní. I Sylva Vartová to tak vnímá. V pozitivním slova smyslu. „Kdybych měla jen to svoje povolání -advokacii, tak si nemyslím, že jsou lidé v globálu dobří. Denně řeším různé podvůdky a podrazy, které si dělají navzájem. Když ale přijedu do hospice, vidím, že lidé dobří jsou. Utvrzuje mne to v tom hezkém. Přišla jsem také na to, že čtrnáctý dalajláma má pravdu, když říká, že soucit a pomoc lidi spojuje a je to velká síla, která dokáže hodně,“ dodává na závěr.
-ova-
