Osud mnoha malých českých nemocnic je si podobný. Medicína se mění a koncentruje do velkých center. Udržet péči v regionu znamená přizpůsobit strukturu péče realitě a požadavkům zdravotních pojišťoven. Všechny tyto výzvy nyní aktuálně řeší v  Nemocnici Frýdlant její nový ředitel Jan Rais. Za zády má silnou zdravotnickou skupinu EUC, která je do nemocnice ochotna investovat 100 miliónů korun. Má to ale jeden háček. Vedení města svazuje dalšímu rozvoji nemocnice ruce nereálnými představami a požadavky na její personální vybavení. Paradoxně to může skončit odchodem lékařů a obrovskými problémy se zajištěním zdravotní péče. Naopak ředitel Rais přišel s vizí, která je dlouhodobě udržitelná a říká, že když o ní nebude město stát, může jí EUC ve Frýdlantě nabídnout pacientům na jiném místě.

 

Od kdy vedete nemocnici?

Nastoupil jsem 1. září letošního roku.

Co jste o ní zjistil, v jakém je stavu?

Mohlo by vás zajímat

Frýdlantskou nemocnici znám, protože žiju v regionu a pracuji na částečný úvazek také v Liberecké nemocnici. Poté, co jsem do ní nastoupil a více jsem se ponořil do faktů, které vyplynou až z pohledu zevnitř, jsem zjistil, že to, jak je nemocnice provozována nyní, je dlouhodobě neudržitelné a je potřeba sáhnout k radikálnější změně.

Jaké jsou klady frýdlantské nemocnice, o co se může opřít?

Plusem je její velikost. Není to velká továrna na pacienty, ale nemocnice, která umí nabídnout proklientský přístup, téměř rodinné prostředí. Má tradici a lékaři, kteří v ní pracují, umí poskytovat péči v nadstandardní kvalitě.

O které obory byste se chtěl opřít do budoucna a kde bude třeba provést nějaké změny?

Klíčové pro tuto nemocnici je chirurgicko-gynekologické oddělení, které máme i tímto způsobem tak nasmlouváno s pojišťovnou, tedy jako společný lůžkový fond. Jelikož nemocnice postrádá interní oddělení, je zřejmé, že zde není možné provozovat akutní medicínu. Proto bychom chtěli nemocnici profilovat právě v  chirurgických oborech k elektivní péči, protože tu můžeme dělat dostatečně bezpečně a kvalitně.

Přistoupí na tuto změnu zdravotní pojišťovny? 

Ano, vlastně je to akceptace skutečnosti, k níž nemocnice přirozeně dospěla, například k podobě gynekologie, která je provozována bez porodnictví. Nakonec 99 procent gynekologických zákroků už je dnes plánovaných a podobné je tomu i u chirurgie, kde sice přetrvává stále i akutní péče, ale většina výkonů je určitě elektivních. S pojišťovnou jsme tento model také projednávali, a tak víme, že i ona se kloní k tomu, že pro malou nemocnic našeho typu je právě elektivní péče správný směr.

Kde jsou naopak problémy ve struktuře nemocnice ve Frýdlantě, co byste rád změnil?

Tak jako celé zdravotnictví v České republice, máme problém s personálem, kterého je pomálu a je velmi těžké sehnat jej právě do malé nemocnice takříkajíc na kraji republiky. Je složité vypořádat se s nedostatkem internistů a anesteziologů na trhu a obě tyto odbornosti přitom v současnosti provozujeme. Nedostatek internistů dospěl až do situace, že už je nebylo možné doplnit, proto jsme museli interní oddělení přede dvěma lety zavřít a provozujeme jej dále pouze v ambulantním režimu. U anesteziologů se nám zatím daří nepřetržité služby pokrývat, ale jen za cenu nepřiměřených personálních a troufám si říci i morálních nákladů, protože abychom vůbec byl schopni tuto péči zabezpečit, musíme spoléhat na spoustu externích lékařů, kteří k nám dojíždějí. To ale není pro nemocnici správná cesta, neboť je většina služeb založena na externistech, kteří si s ní nemohou vytvořit dostatečný vztah, nemají vztah ani k tamějšímu personálu a vlastně ani k lidem regionu. My chceme jít jiným směrem zdůraznit výhodu malé proklientské nemocnice.

Když se dnes podíváme na organizaci zdravotní péče z pohledu pacienta, tak je důležité, aby včas našel služby, které potřebuje. V regionech je to otázka rozdělení kompetencí – tedy co dělá nějaká velká hlavní nemocnice a co dělají ty menší okolo. Vy osobně máte výhodu, že znáte Libereckou nemocnici z pozice manažera. Jistě tedy máte představu, jak by si péči o pacienta měly mezi sebou rozdělit liberecká a frýdlantská nemocnice tak, aby to pro obyvatele Frýdlantu bylo výhodné, ale zároveň i bezpečné?

Cestu spatřuji v distribuci péče mezi velkou a malou nemocnicí. Velká centrová nemocnice je určitě nezastupitelná v tom, že nám pomůže s diagnózami, které nejsme schopni ošetřit v menší nemocnici. Zároveň je třeba snížit nepřiměřený tlak na velkou nemocnici, která je nucena dělat i relativně banálnější případy, nebo tzv. jednodušší medicínu. Právě tady ale vidíme symbiózu. Tedy že i ta velká nemocnice si může ulevit od jednodušších výkonů, které jí zatěžují a berou kapacitu pro specializovanější medicínu. Všechny kroky, které chceme udělat, budou v souladu s potřebami Liberecké nemocnice, protože bez ní vlastně stejně nemůžeme existovat. Distribuce diagnóz mezi nemocnicemi dává smysl a je oboustranně výhodná.

V nejbližších dnech se budete muset nějak dohodnout o dalším rozvoji nemocnice se zastupitelstvem města Frýdlant. Jakou vizi městu nabízíte?

My jsme provozovatelem nemocnice, tedy vlastníkem ve smyslu entity, která poskytuje zdravotní péči. Nicméně vlastníkem nemovitostí, v nichž tuto péči poskytujeme,  je město, s nímž máme uzavřenu nájemní smlouvu. Tu jsme zdědili po původních majitelích nemocnice, takže je poplatná roku 1996, kdy byla podepsána. Snažíme se jak my, tak město tuto smlouvu nějak narovnat, je totiž  oboustranně nevýhodná. Neumožňuje nám jako provozovateli rozvíjet nemocnici směrem, který by byl dlouhodobě udržitelný. Naše nabídka městu je taková, že poté, co jsme si zmapovali procesy v nemocnici, rádi bychom restrukturalizovali celou logiku poskytované péče a investovali do budov, do kterých už léta nebyla vložena ani koruna. Nabízíme až 100 miliónů korun a spatřujeme v tom dostatečný závazek – přeci pokud tam tak velké peníze nainvestujeme, tak máme velkou motivaci, aby nemocnice fungovala a pacienti s ní byli spokojeni. Je to náš závazek vůči městu, že nemocnici nepustíme, že v ní budeme dále provozovat udržitelné zdravotní služby.

Kdyby město trvalo na zachování současného stavu, nebo dokonce rozvíjelo nějaké nereálné plány ohledně té části péče, která je neudržitelná, jaká to má rizika?

Hlavní riziko vidím v rozvrácení personálního stavu nemocnice. Doba nejistoty už trvá velmi dlouho. Potřeba investic do areálu je velká. To, že nám město jako provozovateli hrozilo výpovědí smlouvy, naši zaměstnanci vnímají velmi citlivě. Já jsem už od září vedl několik pohovorů s lékaři, které jsme k nám do nemocnice lákali, a všichni poukazovali na to, že k nám nechtějí nastoupit, dokud nebude situace nemocnice vyjasněna. Vnímají to nejen nově příchozí, ale ještě citlivěji stávající lékaři, kteří už u nás pracují. Pokud se s městem nedohodneme, nejistota personálu bude prohloubena do té míry, že by od nás lékaři odešli. To nechceme dopustit. Pracujeme proto na plánu B – kdybychom se s městem nedohodli, budeme se bohužel muset rozloučit s areálem frýdlantské nemocnice. Vybudujeme areál někde jinde a tam budeme provozovat udržitelné zdravotní služby tak, aby se nám personál nerozutekl na všechny strany, protože po něm v současné personální krizi celého zdravotnictví šáhne každá jiná nemocnice.

Rozumím tomu tedy správně tak, že by městu zbyly prázdné budovy, ale vy byste zdravotní péči pro frýdlantské občany zajistili na jiném místě? 

Přesně tak to je. Nechceme utíkat z boje, ale na druhou stranu musíme personálu nabídnout nějakou jistotu a tu bychom nabídli v nějakých jiných prostorách v městě Frýdlant.

Snažili jste se přesvědčit vedení města, naslouchají vám? Stejný problém přejímají všechny malé nemocnice v České republice, všechny budou muset změnit strukturu péče. V odborné veřejnosti je tohle považováno za zřejmý a nevyhnutelný vývoj nejbližší doby, kdy pojišťovny v tomto směru i změní i přístup k uzavírání smluv. Ví o tom ve Frýdlantě?

Snažil jsem se několikrát, také mí předchůdci se snažili, všechny tyto trendy opakovaně vysvětlit. Za tři měsíce, co jsem ve Frýdlantě, jsem s panem místostarostou Stodůlkou seděl tolikrát, že už to nespočítám, s panem starostou Ramzerem těch schůzek také bylo několik. Dokola se snažíme vysvětlovat, že se medicína posunula, že se nelze upínat k dobám minulým, protože obor je specializovaný, technologizovaný. Představa univerzálního lékaře dnes už neplatí. Musíme se v dnešní době specializovat jenom na některé části. Město nás tlačí nemocnice  okresního formátu starého typu, to je ale věc neudržitelná, jak ukazují příklady ze všech ostatních regionů.

Proč je pro obyvatele Frýdlantu výhodné, aby se se nemocnice rozvíjela pod křídly společnosti EUC?

Na rozdíl některých jiných příkladů nemocnic menších měst je u nás výhoda, že jsme součástí celostátní silné skupiny, orientující se na zdravotnictví, která neustále roste a má velké celostátní zázemí. Celosvětovým trendem je přechod k ambulantní péči a to je třeba vysvětlovat i veřejnosti u nás. Chceme ve Frýdlantě rozvíjet silnou ambulantní složku tak, aby o pacienty bylo postaráno ve všech základních diagnózách a v tom nabízí EUC celorepublikově tu nejvyšší možnou úroveň. K tomu ještě můžeme připočítat přidanou hodnotou elektivní péče nemocniční, z níž by také mohli občané Frýdlantu těžit. Náš plán je vybudovat pracoviště, které se bude sice specializovat na některé diagnózy, ale ty bude dělat na špičkové úrovni, naši lékaři je budou dělat často, tudíž s dostatečnou erudicí. Budou za nimi dojíždět lidé z celého kraje, nebo i širšího okolí. Vydělají na tom ale především pacienti přímo z frýdlantského regionu, protože se dostanou k nadstandardně kvalitní péči v daném oboru, v mnoha odborných ambulancích.

Lidé jsou občas politiky strašeni, že když péči poskytuje soukromý subjekt, že si tam budou muset všechno platit…

EUC bude chtít poskytovat služby na nejkvalitnější úrovni, ale v rámci veřejného zdravotního pojištění. Takže soukromá klinika nerovná se platba za hotové, z toho nemusí mít obyvatelé regionu strach.

A že byste se specializovali třeba jen na plastickou chirurgii?

To je úplný nesmysl. Naší specializací není plastická chirurgie. Chceme dělat základní chirurgické a gynekologické operace.

Tedy chcete vlastně dělat to, co lidé skutečně potřebují?

Ano, to, co nejvíce potřebují obyčejní lidé, čili každý z nás.

Tomáš Cikrt