Selfitida: je obsesivní pořizování selfies duševní porucha, nebo jen další škatulka?

Stále se zvěčňovat mobilním telefonem a sdílet snímky na sociálních sítích může být skutečná duševní porucha, domnívají se vědci z univerzity v Nottinghamu a indickém Madurai. Hranicí jsou přitom tři selfie denně. Škálu, která hodnotí závažnost takzvané selfitidy, nyní zveřejnili v časopise International Journal of Mental Health and Addiction. Nutno ovšem zdůraznit, že zdaleka ne všichni odborníci s autory publikovaného výzkumu souhlasí – podle některých jde jen o zjednodušené onálepkování složitého lidského chování.

Selfitida je reálná duševní porucha, při níž lidé cítí stálé nutkání zveřejňovat fotky sebe sama na sociálních sítích – a ti, kdo jí trpí, možná potřebují odbornou pomoc, domnívají se britští a indičtí psychologové. Samotný pojem selfitida přitom není zbrusu nový. Objevil se už v roce 2014 ve smyšlené zprávě, která tvrdila, že Americká psychiatrická asociace zvažuje selfitidu klasifikovat jako regulérní poruchu. Vědce z Nottingham Trent University a Thiagarajar School of Management hoax zaujal natolik, že se rozhodli podívat se fenoménu selfies na zoubek. A výsledek? Výzkumníci dospěli k tomu, že selfitida skutečně existuje, a vyvinuli behaviorální škálu určenou k hodnocení závažnosti poruchy.

„Story, která se objevila před pár lety v médiích, se ukázala jako hoax, což ale neznamená, že selfitida neexistuje. Teď se zdá, že jsme její existenci potvrdili a vyvinuli vůbec první škálu na světě, která selfitidu hodnotí,“ říká Mark Griffiths, profesor adiktologie na oddělení psychologie při Nottingham Trent University.

Škála hodnotící od 20 až do 100 byla vyvinuta za pomoci řady velkých skupin se dvěma stovkami účastníků, kteří pomohli určit, jaké faktory selfitidu ovlivňují. Tým tak vytvořil dvacet tvrzení, která mohou být použita k určení závažnosti selfitidy tak, že se boduje míra souhlasu s jednotlivými prohlášeními typu „cítím se populárnější, když umisťuji své selfies na sociální sítě“ nebo „když nepořizuji selfie, cítím se odděleně od skupiny vrstevníků“. Následně byla stupnice otestována na čtyřech stovkách lidí z Indie. Důvodem volby lokality je to, že země má nejvíce uživatelů Facebooku a také nešťastné prvenství v počtu těch, kdo zemřou při pokusu pořídit selfie na nebezpečných místech.

Mohlo by vás zajímat

Posudkové službě hrozí odchod třetiny lékařů. MPSV plánuje vyšší odměny a změnu služebního zákona

Ukázalo se přitom, že existují tři stupně selfitidy. Hraniční případy tvoří lidé, kteří pořizují selfie alespoň třikrát denně, ale nechávají si je pro sebe. Akutní fáze nastává, pokud všechny snímky sdílejí na sociálních sítích. V chronické fázi pak lidé pociťují nekontrolovatelnou potřebu stále se fotit a sdílet fotky alespoň šestkrát denně.

„Prostřednictvím analýzy kvantitativních dat bylo nalezeno šest faktorů, které selfitidu podporují – sebevědomí, vyhledávání pozornosti, změny nálad, zlepšování prostředí, subjektivní pocit shody a sociální soutěž. Ukázalo se také, že důležitost těchto faktorů se u těch, kdo byli klasifikováni jako hraniční, akutní či chroničtí, lišila,“ píší autoři ve studii.

Cesta k lepšímu sociálnímu postavení?

Podle výzkumníků typický člověk se selfitidou vyžaduje pozornost a často mu schází sebevědomí. Doufá proto, že si zlepší sociální postavení a bude se cítit součástí skupiny tak, že stále sdílí obrázky sebe sama.

„Lidé s touto poruchou trpí obvykle nedostatkem sebevědomí a snaží se zapadnout mezi lidi kolem. Mohou také vykazovat symptomy podobné jinému potenciálně návykovému chování. Nyní, když se zdá, že existence poruchy byla potvrzena, doufáme, že proběhne další výzkum zaměřující se na lepší porozumění tomu, jak a proč se u lidí vyvine toto potenciálně obsesivní chování a co je možné udělat pro ty, kdo jsou jím postiženi nejvíce,“ uvádí Janarthanan Balakrishnan, výzkumný pracovník z oddělení psychologie Nottingham Trent University.

Selfitida ovšem není jedinou poruchou spjatou s moderními technologiemi. V poslední době se mluví také o nomofobii, tedy úzkosti ze ztráty mobilního signálu, technoferenci, což je nutkání neustále přerušovat běžné aktivity kontrolováním mobilu a jiných zařízení, či kyberchondrie spočívající v nadměrném vyhledávání informací o zdraví a zdravotním stavu.

Skepse je na místě

I když ale mohou stavy spojené s nadměrným užíváním technologií, jako je selfitida, vypadat bizarně, zdaleka ne všichni psychologové a psychiatři souhlasí s jejich označováním za regulérní duševní poruchy. „Výzkum naznačuje, že si lidé pořizují selfie, aby si zlepšili náladu, přitáhli pozornost, zvýšili si sebevědomí a spojili se s okolím. Pokud je to pravda, pak i samotná studie je akademická selfie,“ míní podle The Telegraph profesor psychologického lékařství na King´s College London Simon Wessely.

Ještě radikálnější je mluvčí britské Královské akademie psychiatrů Mark Salter. „Selfitida neexistuje a existovat by neměla. Je tu snaha nálepkovat široké spektrum komplikovaného komplexního lidského chování jedním slovem. To je ale nebezpečné, protože to může přidat na skutečnosti něčemu, co v reálu neexistuje,“ dodává Salter.

[infobox-cela-sirka]

-mk-