Dokumentoval jsem export zázraků, které česká medicína dokáže, říká o svých fotografiích Jiří Pasz. Snímky přibližují činnost programů zahraniční pomoci Ministerstva vnitra České republiky – programu MEDEVAC a Programu Ministerstva vnitra na asistenci uprchlíkům. Celkem 49 lékařských týmů mohlo pomoci více než dvěma tisícům pacientů v krizových částech světa.
Česko pomáhá uprchlíkům, a to přímo v zemích jejich prvního útočiště. O této smysluplné pomoci se ale příliš neví. Alespoň částečně to chce změnit fotografická výstava Létající doktoři, která byla před pár dny zahájena v Národní technické knihovně v Praze. Zde bude k vidění do 16. března. Poté zamíří do dalších měst, například Olomouce a Hradce Králové, a také do zahraničí, do New Yorku, Ženevy a Bruselu. „Tato pomoc nemá jen krátkodobý dopad. Děti se vracejí do škol, protože mohou znovu hýbat rukama, dospělí se vracejí do práce, protože mohou chodit, starší lidé si mohou znovu hrát s vnoučaty, protože vidí,“ přibližuje Jiří Pasz, autor fotografií, který mapoval českou pomoc v zahraničí. Podle něj je Česko sebevědomá a bohatá země, i když se to z vyhrocených debat na sociálních sítích možná nezdá.
Česká pomoc proudí skrze dva programy. Prvním, stálý zdravotní program MEDEVAC se zaměřuje na poskytování lékařské péče, ať už tak, že do krizových oblastí přímo vyjíždí týmy zdravotníků, anebo jsou pacienti transportování do Česka, kde jsou léčeni. Vedle toho program pomáhá rozvíjet zdravotnictví přímo v místech, například umožnuje stáže odborníků v Česku a podobně. Jen v letech 2016 a 2017 české lékařské týmy provedly více než tisíc pět set operací a pomáhaly léčit zejména syrské uprchlíky v Jordánsku. Současně běží program Ministerstva vnitra na asistenci uprchlíkům, který se zaměřuje na projekty podporující uprchlíky v zemích jejich prvního útočiště a na pomoc státům, které velký počet uprchlíků hostí. Mezi lety 2015 a 2016 Program podpořil stavbu mnoha nových přístřeší v severním Iráku a Jordánsku nebo například zefektivnil rozvod elektřiny v největším uprchlickém táboře pro syrské uprchlíky na Blízkém východě, jordánském Zátarí.
Jak jste se dostal k projektům české rozvojové spolupráce a humanitární pomoci?
Studoval jsem sociální práci, humanitární pomoc a mezinárodní rozvoj. Pracoval jsem na různých projektech v Česku i v zahraničí, díky tomu jsem měl možnost se setkat s velkým rozpětím problémů, které lidi řeší u nás i ve světě: prostituci v Nepálu, rasismus v Barmě, korupci v ČR, dětské vojáky v Ugandě, sanitaci na Haiti, problematiku slumů v Keni…
V oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci se české instituce a neziskové organizace ohromně vypracovaly k profesionalitě srovnatelné se západními standardy. To, co donedávna chybělo, bylo umění svou práci dobře prodat. Bez vydírání, bez zbytečné sentimentality, s využitím trendů. Proto jsem se rozhodl se co nejvíce věnovat sociálnímu marketingu. Velkou částí mojí práce je fotografie. Fotografie má velkou sílu komunikovat příběhy.
Mohlo by vás zajímat
Jaký byl váš první pocit, když jste uviděl české lékaře při práci?
Prvně jsem na sál šel do pražské Fakultní nemocnice Motol na otevřenou operaci srdce tříleté keňské holčičky. Bál jsem se, že to se mnou sekne. To, co se pak dělo okolo operace a na a sále bylo tak profesionální, a tak sebevědomé, že jsem byl v pohodě. Byl to fantastický zážitek, vidět lékaře zastavit srdce, spravit ho a pak znovu nahodit. Vidět pak tu holčičku vzhůru s dojatou a vděčnou mámou. Navíc jsem byl hrdý, že něco takového čeští lékaři umí – máme tu jedno z nejlepších zdravotnictví světa.
Jak konkrétně Česko pomáhá v krizových oblastech?
Ministerstvo vnitra společně s partnery, což jsou další ministerstva, nemocnice, neziskové organizace, ambasády a podobně, realizuje dva programy – MEDEVAC a Pomoc na místě. MEDEVAC má tři komponenty. Lékařské týmy se vysílají do zahraničí, třeba do Jordánska, Iráku nebo Keni. Tam ročně odoperují stovky lidí. Několik pacientů se každý rok převeze do ČR a odoperuje zde, protože by jinak neměli šanci přežít. Program taky funguje jako vzdělávání mezi českými a zahraničními lékaři navzájem. Příklad, kurdští lékaři si přijedou do Česka natrénovat život zachraňující operace, které například mohou zachránit spoustu lidí během bojů okolo Mosulu. Čeští lékaři se v zahraničí dostanou k věcem, které díkybohu nejsou u nás běžné, třeba střelných zraněním. Pomoc na místě pak jsou dary, například elektrifikace největšího uprchlického tábora v Jordánsku, nebo zdravotnická technika putující na ukrajinskou frontu do těžce poškozených nemocnic.
Jaký je dopad této pomoci?
Největší význam má to, že léčba a dary nemají jen krátkodobý dopad, ale mají obrovský sociální přesah. Děti se vracejí do škol, protože mohou znovu hýbat rukama, dospělí se vracejí do práce, protože mohou chodit, starší lid si mohou znovu hrát s vnoučaty, protože vidí. Pomoc totiž zaplňuje díru, kdy například lidi utíkajícím před válkou jsou základně ošetření a mimo nebezpečí života, ale pak se díky zoufalé finanční situaci nemohou třeba roky zapojit do fungování společnosti a dejme tomu postarat o svou rodinu. Pomáháme těm lidem si pomoci sami. Velký význam má taky to, že se Česká republika prezentuje jako solidární země, získává si tak díky špičkové léčbě skvělou pověst, což se pak odrazí třeba i na obchodní bilanci.
O této pomoci se ale příliš nemluví a veřejnost netuší, Česko pomáhá v zahraničí.
Česká veřejnost se o této formě pomoci dozvídá až poslední dva roky a je to díky skvělé práci lidí, kteří ty programy realizují. Myslím, že části lidí v Česku je čím dál těžší lidem vysvětlit proč a jak se pomoc dělá, proto se do toho politikům moc nechce. Za mě je důležité, aby věděli, že tyhle dva programy jsou efektivní a pomáhají nejenom místním, ale i České republice. Dám příklad. Pokud se tady hlasitě volá, abychom pomáhali uprchlíkům na místě, tak tyhle programy to oba dělají skvěle, třeba v Jordánsku, Libanonu, nebo Iráku. To jsou země, které hostí miliony lidí prchajících před válkou. A bez vnější pomoci nezvládnou hostit tak velký počet lidí několik let v kuse.
Doprovázel jste také české zdravotníky, kteří vyjíždí léčit do zahraničí. Co měli tito lidé společného?
Proces jejich výběru je na nemocnicích a je to většinou o nadšených lidech, kteří chtějí poznat něco nového a pomoci i mimo Česko. Líbí se mi, že to jsou různé generace zdravotních profesionálů, od špičkových chirurgů profesorů po mladé nadějné lékaře, zdravotní sestry, ergoterapie. Jsou to muži i ženy. Všechny je spojuje vysoká míra empatie. Chuť zažít něco nového a poznávat lidi v jiných zemích.
V čem se změnil váš pohled medicínu jako takovou?
Pochopil jsem, že dobrá medicína není jen o chirurgických zákrocích a umu jednotlivců, který je nejvíce „vidět“. Je to práce skvělé sehraných týmů, jsou to anesteziologové, zdravotní sestry, fyzio a ergoterapeuti… Je to o výběru pacientů, před a po-operační péči. Týmy, které jsem potkával byly jako dokonale fungující organismy. To se hodí, když děláte sedmicentimetrovou díru do mozku tak, aby to pacienta zachránilo a nezpůsobilo mu to zombifikaci, či nedej bože smrt.
Jak jste vy sám prožíval cesty, kdy jste mapoval českou pomoc?
Mělo to dvě roviny. Skvělé výsledky české medicíny, nadšení lékařských týmů a vděčnost a dojetí lidí, kterým se pomohlo. To byla čistá radost. Co bylo nejtěžší pro mě osobně, je konfrontovat se s velkým množstvím dramatických a tragických příběhů. Mladá holka, co přežila pod troskami vybombardovaného domu 24 hodin a měla popálený a zjizvený obličej. Maminka, co mi vykládala, jak jejímu synovi v Iráku uřezali teroristé hlavu. Lidé, kterým shořely stany v uprchlickém táboře a přišli podruhé, potřetí o všechno.
Ludmila Hamplová
(c) MV, foto: Jiří Pasz
