Stále živé stigma: říct si o pomoc kvůli duševní nemoci může být pro lékaře nepřekonatelný problém

Stigmatizace duševních chorob spolu s neochotou o nich mluvit v poslední době slábne. Bohužel tento trend neplatí v souvislosti s nemocemi samotných lékařů. Právě oni jsou přitom zasaženi častěji než běžná populace, jenže místo aby problém řešili za pomoci jiného profesionála, často ho skrývají pod falešnou maskou vyrovnanosti a úsměvu. Dopady, jak se přesvědčili v Británii, mohou být tragické. Tam také proto začali problematiku řešit pomocí speciálního programu, který je určen pro lékaře s duševními problémy. Navzdory desetiletému fungování je však stigma mezi lékaři dodnes živé a přeměna z doktora v pacienta v ordinaci některého ze svých kolegů zůstává pro mnohé problém.

Praktičtí lékaři čím dál častěji řeší se svými pacienty duševní problémy, hlavně deprese a úzkost. Alespoň to ukázal britský průzkum organizace Mind provedený mezi tisícovkou praktiků, podle kterého se dvě pětiny návštěv nějak dotýkají duševního zdraví. Poptávka po pomoci v tomto směru navíc v posledním roce vzrostla. Organizace proto volá po posílení vzdělávání praktiků a také kvituje plán NHS ohledně tří tisíc terapeutů, kteří by měli do roku 2020 podpořit ordinace praktických lékařů.

Zároveň pomalu ustupuje stigmatizace lidí s duševním onemocněním. To dokazuje i právě zveřejněný průzkum zaměřený na postoj Čechů ke schizofrenii (více zde). Téměř všichni respondenti uvedli, že nemoc nepovažují za překážku v přátelství a více než polovina dotázaných nevidí problém také v soužití ve společné domácnosti. Z průzkumu dále vyplynulo, že nemocný trpící schizofrenií by jako kolega na pracovišti nevadil dvěma třetinám dotázaných a 81 procent respondentů nepovažuje za problematické žít s nemocným v sousedství. To je výrazný posun oproti roku 2013, kdy podle průzkumu Národního ústavu duševního zdraví jen 15 procentům respondentů vůbec nebo skoro vůbec nevadilo žít s někým, kdo trpí duševním onemocněním (více zde).

Jenže zatímco stigmatizace duševních nemocí obecně ustupuje a spolu s tím roste ochota lidí mluvit o svých problémech, v některých oblastech tabu přetrvává – a jednou ze skupin, která je takto postižena velmi silně, jsou paradoxně samotní lékaři. Ti přitom trpí duševním onemocněním v průměru častěji než jejich pacienti. Podle průzkumu provedeného v roce 2015 v Británii někdy mělo duševní problémy 85 procent lékařů. Nejčastější potíží, kterou zakusily tři čtvrtiny doktorů, je stres, téměř polovina někdy trpěla úzkostí, více než třetina bojovala s nízkým sebevědomím, 32 procent si prošlo depresemi a jeden z deseti lékařů měl někdy sebevražedné myšlenky. K problému obvykle přispívá náročnost práce, dlouhé pracovní hodiny i další faktory spojené s pracovním životem.

Mohlo by vás zajímat

Od aktivit nadšenců ke standardům péče a mapám dostupnosti. Paliativní medicína udělala za dekádu obrovský skok vpřed

Přístup k péči komplikují obavy ze ztráty práce

I když lékaři většinou mají pocit, že se s věcí zvládnou popasovat sami, někdy potíže mohou eskalovat za hranici, kdy už dotyčný není schopen zvládnout je bez pomoci. To byl také tragický případ psychiatričky Dakshy Emsonové, která v roce 2000 zabila během psychotické epizody sebe a svou tříměsíční dceru. Lékařka, která trpěla bipolární afektivní poruchou, se obávala, že její onemocnění nezůstane lékařským tajemstvím. Ani její manžel (sám lékař) tak ve finále nevěděl, že jí může hrozit rozvoj psychózy, k němuž nakonec došlo v důsledku poporodní deprese.

Na fotografii, kterou má manžel Dakshy Emsonové v obýváku, vypadá jeho žena jako šťastná, pyšná matka. Snímek byl pořízen den před její smrtí. I tehdy dokázala lékařka skrýt bolest a utrpení a svá vnitřní muka zakryla úsměvem. „Tento způsob maskování je bohužel pro lékaře typický. Už během studií se naučí se držet, působit stoicky, vypadat vždy připravení a nepřipouštět si svá slabá místa,“ píše v článku pro The Telegraph bývalá šéfka Královské akademie praktiků Clare Geradová. A navzdory tomu, že mnoho doktorů trpí depresemi a sebevražednost je u nich mnohem vyšší než mezi jinými profesními skupinami, mají lékaři velmi špatný přístup k péči o duševní zdraví. Důvodem je mimo jiné stigma. Mohou se totiž bát, že pokud onemocnění přiznají, budou za to od zaměstnavatele nebo regulátora potrestáni – nebo dokonce přijdou o práci. Obávají se také, že podrobnosti o jejich stavu nezůstanou tajemstvím, ale roznesou se mezi kolegy a dostanou se k zaměstnavateli. To je také přesně to, čeho se obávala Emsonová – stále se hrozila, že bude odhalena jako někdo, kdo hledá pomoc. Za své onemocnění se styděla s tím, že není schopná sama sebe uzdravit.

Onkoložka: péče o duši zdravotníků u nás neexistuje

Pacienti a veřejnost obecně přitom někdy mají problém přijmout, že i lékaři mohou být nemocní. Na to také bohužel doplatila praktická lékařka Wendy Pottsová, která trpěla bipolární poruchou. Začala totiž psát o svém onemocnění blog, který si přečetl jeden z jejích pacientů – a upozornil zaměstnavatele, jenž následně lékařku propustil. Na konci roku 2015 Pottsová spáchala sebevraždu. Při vyšetřování koroner uvedl, že systém zapomněl na to, že zdravotnický profesionál může být i pacientem.

Není to ovšem jen o léčbě nemoci, ale také o prevenci – která třeba u nás v Česku schází. Svou zkušenost s tím mají například onkologové. „Práva pacienta by neměla být v kontradikci s právy lékaře a stejně tak povinnosti obou skupin. Vztah lékař – pacient je hodně o duši a psychologickém přístupu. Pomoc psychologa na obou stranách toho vztahu by byla velmi smysluplná. Jenže zatímco ve většině velkých komplexních onkologických centrech už je psycholog součástí multidisciplinárního týmu, tak co se týče ochrany proti vyhoření a psychologické péče o lékaře, neexistuje žádná možnost – jedině individuální aktivity, které si zorganizuje zoufalý onkolog sám, ale žádná pravidelná péče o duši zdravotníků neexistuje. Pak je prostor pro to, čeho se všichni bojíme: že frustrovaný zdravotník řeší svou frustraci kompenzací v nerovném vztahu lékař – pacient. To by se nikdy nemělo stát,“ uvádí docentka Petra Tesařová z pražské VFN.

Na další úskalí nerovného vztahu lékař – pacient poukazuje Clare Geradová. „Lékaři někdy trpí kvůli potřebě pacientů umisťovat je na piedestal. Jsou idealizováni jako kvazi božští léčitelé bez slabin a omezení, která máme my ostatní. Lékaři, kteří jsou požádáni léčit jiné lékaře, jsou také v těžkém postavení. Mnoho z nich se stydí, že vidí své kolegy. Je pro ně těžké akceptovat, že lékař může mít dvě postavení – silného zdravotníka na jedné straně a vystrašeného, nemocného člověka na straně druhé. Konzultace jsou těžké, což platí obzvlášť v souvislosti s duševním zdravím. Lékaři tak často nejdřív preferují rozhovory po chodbách, kdy se jim dostane střípků péče v rušném prostředí mimo běžnou ordinaci, případně upřednostňují neformální radu od přátel a známých před standardní návštěvou, během níž riskují ponížení převzetím role pacienta,“ přibližuje Clare Geradová.

Musíme lékařům dovolit stát se pacienty

Všechny popsané faktory mohou vést k tomu, že lékař zůstane bez adekvátní péče, i když je zřejmé, že ji potřebuje. Jak doktor, který pomoc hledá, tak ten, který ji za takto nestandardních podmínek poskytuje, mohou podcenit závažnost problému – což může mít tragické dopady. Geradová proto už deset let vede službu Practicioner Health Programme, která byla založena po smrti Dakshy Emsonové a je určena lékařům s duševním onemocněním. Má přitom pomoci překonávat bariéry, které musí lékaři zdolat, aby se dostali k adekvátní péči. Během let službu kontaktovalo pět tisíc lékařů s duševními problémy, obvykle s depresí, úzkostí nebo symptomy naznačujícími posttraumatickou stresovou poruchu. Mnozí přitom zmiňují stigma, kterému čelí, když jejich choroba vyjde najevo. Zkušenostem načerpaným za deset let fungování programu i problematice sebevražednosti, depresí a duševních onemocnění se bude na začátku října věnovat konference First International Conference on the Wounded Healer.

„Během těch let se hodně změnilo. Členové královské rodiny podpořili nutnost mluvit o psychologických problémech, financování služeb stouplo a v poslední době se objevuje důraz na rozšiřování služeb zaměřených na duševní zdraví u matek a dětí. A přesto tabu zůstává. Musíme dovolit lékařům, aby se bez obav ze sankcí či obviňování stali pacienty, a poskytnout jim tu samou účast, kterou oni dávají svým pacientům,“ dodává Geradová.

-mk-