Plán vyjet na misi s Lékaři bez hranic se mu rodil v hlavě už v době studií. Na svou první misi ale odjel anesteziolog Dušan Mach až v roce 2016. Tehdy zamířil do válkou sužovaného Jemenu a v roce 2017 odjel na další misi do Jižního Súdánu. „Jižní Súdán je obrovská škola tropické medicíny. V období dešťů je malárie opravdu dennodenní záležitostí, kdy přicházejí desítky pacientů a přitom je to reálně poměrně jednoduše léčitelné onemocnění. Často se tam ale vyskytují i další nemoci jako kala azar (viscerální leishmanióza), anebo vcelku běžná tam je i meningitida, HIV pozitivita, či tuberkulóza včetně její rezistentní formy,“ říká v rozhovoru pro Zdravotnický deník.
Jak jste se dostal k tomu, že jste se rozhodl vyjet na misi s Lékaři bez hranic?
Už na začátku devadesátých let v době studií na lékařské fakultě jsem vnímal, že bych chtěl pro tuto organizaci někdy pracovat. Samozřejmě, že po ukončení fakulty měl prioritu profesní a osobní život, takže toto přání jsem si splnil až před třemi lety, kdy jsem vstoupil v kontakt s Lékaři bez hranic. V roce 2016 jsem odjel na svou první misi do jihojemenského Adenu a o rok později jsem byl na další misi v Jižním Súdánu.
Co vás tam překvapilo? Byl jste připravený na všechno?
Mohlo by vás zajímat
Na všechno se připravit nedá. Třeba v případě Jemenu se Středoevropan nikdy nemůže reálně připravit na to, že jede do válečné zóny, a to i když jsem si nastudoval všechny bezpečnostní situace a opatření. V tomto směru byl servis od Lékařů bez hranic naprosto dokonalý, takže jsme věděli, kam odjíždíme a jaká úskalí tam na nás čekají jak po stránce zdravotní, tak i bezpečnostní. Překvapený je ale člověk vždy. Potkáváte novou kulturu, nové lidi a musíte si taky zvyknout na to, že tam jsou i jiné zdravotní priority a zdravotní problémy populace.
Tamější kultura tam je asi hodně jiná…
Když přijedete do muslimské země jako je Jemen, tak je samozřejmé, že na vás dýchne jiná kultura. My jsme si před chvílí podali ruku a to bych tam ženě nikdy podat nemohl. Respekt k ženě se tam projevuje jiným způsobem. Na podobné odlišnosti si člověk ale prostě musí zvyknout a já je akceptoval. A Afrika je zase něco úplně jiného. Než jsem začal ráno pracovat tam, tak jsem podal ruku dvaceti lidem. Lidé v obou zemích jsou ale milí, přátelští a dobrosrdeční. Rozdávají upřímné úsměvy daleko častěji, než jsme je zvyklí rozdávat my v Evropě.
Jak vlastně vypadá práce lékaře – anesteziologa na misi Lékařů bez hranic? Pracoval jste převážně v nemocnici, anebo i v terénu?
Anesteziolog je z povahy své práce na operačním sále vždy vázán v nemocnici. Na první misi v Jemenu jsem pracoval v nemocnici, odkud jsem se z bezpečnostních důvodů šest týdnů nebyl schopen dostat ven. Nemocnice se specializovala na ošetřování úrazů a poranění z válečného konfliktu. Na druhé misi v jihosúdánském Agoku jsem se kromě anestézie u 10 – 12 pacientů denně zapojoval i do další péče na urgentním příjmu, porodnici a odděleních. Porodnice nás zásobovala císařskými řezy a nedonošenými a patologickými novorozenci, na odděleních jsem fungoval jako poradce u závažných stavů vyplývajících z malárie, závažné podvýživy a řady infekčních onemocnění. Spektrum péče tam pro mne bylo daleko širší, než na jaké je anesteziolog zvyklý v České republice.
Samozřejmostí asi je, že tamní nemocnice není tak vybavená jako ty evropské. Jaké přístroje vám tam chyběly?
Jedna věc je, co tam není a druhá čeho se tam v reálné medicíně urgentně nedostává. V jižním Súdánu jsem pracoval v nemocnici s 200 lůžky, která neměla k dispozici ani rentgen. Nám lékařům z Evropy se zdá, že je medicína bez rentgenu zcela nemyslitelná, ale ona myslitelná v zásadě je a dokonce se dá dělat i docela dobře. Na celou nemocnici jsme měli jen jeden ultrazvuk a to ještě se sondami, které nejsou úplně ideální pro vyšetřování všech pacientů. Takže tamní medicína se vrací ke kořenům, kdy vyšetřujete pacienty svými smysly, tedy pohledem poslechem, pohmatem a poklepem. Na to my, u nás, už trošku zapomínáme, protože alibisticky předáváme vyšetření zobrazovacím metodám, tedy CT, magnetickým rezonancím, či ultrazvukům. Byla to pro mne krásná lekce vrátit se ke kořenům medicíny.
Tamní lékařský tým bývá hodně mezinárodně složený?
Ano, i když práce tamní nemocnice je postavená hlavně na místních zdravotnících a nezdravotnických zaměstnancích (oni tam místní lékaře nemají), kterých bylo 420 a těch zahraničních tam bylo dvacet a jen osm z nich bylo lékařů. Zahraniční experti tam byli z celé „rodiny“ Lékařů bez hranic. Já tam měl v týmu i Češku, takže jsem si občas promluvil česky, ale jinak tam přijíždí pomáhat celé národnostní a kulturní spektrum.
Všichni jste si navzájem rozuměli? Předpokládám, že jste se tam domlouvali angličtinou…
Podmínkou pro práci Lékařů bez hranic je ovládat angličtinu na takové úrovni, abych byl schopen bezpečně provádět svou práci.
Proces objednávání léků a anesteziologických látek je asi podstatně delší a náročnější nežli u nás. Můžete jej přiblížit?
Abyste si udělala obrázek „nemocnice Lékařů bez hranic“ – když ji chceme postavit a provozovat, tak musí mít zajištěnou vodu, sanitaci i elektriku a to všechno dělají naše týmy. Proto jsou v misi kromě lékařů i logistici a další odborníci. Takže zabezpečujeme všechno včetně dodávky léků. Máme několik centrálních skladů – jeden je ve Francii v Bordeaux – a odtamtud se dopravují běžné přístroje a léky do destinací počínaje očkovacími látkami po běžné léky. Je nemyslitelné v Jižním Súdánu očekávat, že se tam dají koupit na trhu anestetika pro celkovou anestezii.
Musel jste někdy zasahovat i v terénu?
Určitě se v terénu někdy působí. My jsme třeba každý den vysílali svůj malý tým v rámci mobilní kliniky, který jezdil po okolních vesnicích a tam dělal běžný screening na malárii testem a zároveň rozdával antimalarika. Naše nemocnice měla i předsunutou kliniku v Mayome (Lékaři bez hranic ve spolupráci s jihosúdánským ministerstvem zdravotnictví provozují kliniku ve městě Mayom, která poskytuje primární a ambulantní zdravotní péči a věnuje se pacientům s virem HIV a tuberkulózou, pozn. red.), odkud jsme pacienty, pokud to jejich stav vyžadoval, transportovali naší dopravou k hospitalizaci a k operacím do nemocnice v Agoku.
S jakými nemocemi jste se na misích ponejvíce setkával?
Chirurg, či anesteziolog musí nejčastěji řešit stavy, kdy se mu na operační stůl dostávají pacienti, kteří na tom stole měli být už před týdnem anebo před čtrnácti dny. Takže pak řešíte opožděné stavy, které jsou již chirurgicky „prošvihnuté“ – vypouštíte rány s litry hnisu, operujete apendixy s komplikacemi, zlomeniny, které už měly být napraveny a zafixovány před čtrnácti dny… S tímto se tam ale potkáváte téměř každodenně.
Je podvýživa velkým problémem?
Podvýživa je obrovský problém, který se tam vyskytuje plošně a je významně vázaný na roční období a na období sucha. Oběti podvýživy známe u nás z některých filmových záběrů a přesně takové to tam je: malé děti, které často umírají na komplikace podvýživy…
Dá se podvýživa vůbec někdy vyřešit?
Léčba podvýživy je velmi složitá a moc záleží na tom, v jakém stupni se nachází. Bývá navíc komplikovaná dehydratací z průjmů, anebo se zároveň probíhající malárií, či jinými onemocněními. Pokud ti pacienti – a jsou to velmi často děti – přicházejí pozdě, tak pak se je už mnohdy zachránit nepodaří.
Jak jsou v místech, kde jste byl, plošně rozšířená infekční onemocnění?
Jižní Súdán je obrovská škola tropické medicíny. V období dešťů je malárie opravdu dennodenní záležitostí, kdy přicházejí desítky pacientů a přitom je to reálně poměrně jednoduše léčitelné onemocnění. Často se tam ale vyskytují i další nemoci jako kala azar (viscerální leishmanióza), anebo vcelku běžná tam je i meningitida, nebo HIV pozitivita, či tuberkulóza včetně její rezistentní formy. To jsou všechno onemocnění, s nimiž se my, Evropané, nesetkáváme tak často, ale tam jsou na denním pořádku a decimují tamní obyvatelstvo poměrně významně.
Do jaké míry se v Africe vyskytují onemocnění, proti nimž u nás běžně očkujeme?
Spektrum onemocnění je tam jiné, než jak ho známe u nás. Když jako mezinárodní pracovníci odjíždíme do těchto zemí, tak se musíme nechat proočkovat proti všem hrozbám, které tam číhají – od žluté zimnice přes tyfus, hepatitidu, meningitidu až po vzteklinu. Pobíhají tam spousty psů, kteří jsou milí, ale mnoho z nich má vzteklinu. Snažíme se podobně ochránit i další místní pracovníky, kteří pro nás pracují a ve chvíli, kdy se objeví epidemie nějakého infekčního onemocnění, tak pak samozřejmě Lékaři bez hranic organizují velké vakcinační akce.
Dostávají se léky a potraviny či další věci od jiných humanitárních organizací vždy mezi lidi? Traduje se, že si je ve válečných oblastech převážně rozděluje tamní vojsko a k lidem se už toho moc nedostane…
K tomu nejsem schopen se vyjádřit, neboť fakta neznám. Mohu jen mluvit za Lékaře bez hranic, kteří poskytují pomoc všem a bezplatně. Distribuce léků a vakcín je pod naší kontrolou a neprobíhá nijak selektovaně. Tam, kde je pomoc potřeba, tak tam ji poskytujeme.
Chystáte se na další misi?
Pokud mne pustí zaměstnavatel a rodina a bude mi sloužit zdraví, tak bych rád vyjel.
V jaké české nemocnici pracujete?
Pracuji na Českomoravské Vysočině jako anesteziolog v nemocnici v Novém městě na Moravě.
Byl na prvopočátku nějaký problém s tím, když jste chtěl s Lékaři bez hranic odjet?
Pět nemocnic Kraje Vysočina podepsalo smlouvu s Lékaři bez hranic ČR o podpoře, což znamená, že se bude pomáhat lékařům, kteří budou chtít vyjet na humanitární misi. Já osobně vyjíždím na misi zčásti v době své dovolené a zčásti mám neplacené volno a je to vždy se souhlasem mého zaměstnavatele a nadřízených.
Co vám mise přinášejí kromě zážitků a zkušeností?
Bezesporu mi mise dávají něco odborně. Obohacují i můj život. Jsem totiž přesvědčený o tom, že takovéto věci se mají dělat. Moje povolání je prostě takové, že může být provozováno i v jiné části planety. Rozhodně by se mělo pomáhat lidem tam, kde pomoc není dostupná. Přináší mi to vnitřní uspokojení, ale nemyslím si, že měním svět, je to prostě jen důležité pro můj vlastní pocit.
Olga Böhmová
Foto: Lékaři bez hranic
