Psychologie pod drobnohledem: řada klasických prací nelze opakovat. Dát je ale hned do koše není na místě

Klasickým psychologickým výzkumům se v posledních letech třese půda pod nohama. Ukazuje se totiž, že velkou část dříve provedených studií, které se dostaly do učebnic psychologie, nelze reprodukovat. To je voda na mlýn skeptikům, kteří by nejraději celé pole bádání smetli. Revize poznatků je nepochybně nutnou součástí vědy, jenže na poli psychologie je otázka, zda s vaničkou nevyléváme i dítě. I navzdory nereprodukovatelnosti totiž zůstávají tyto studie, jako například slavný stanfordský experiment Philipa Zimbarda, svědectvím, jak lidé mohou pod tlakem vnějších podmínek reagovat, a často také odhalují aspekty našeho vnitřního života, které se nám jeví pravdivé.

 

Nad třemi proslulými psychologickými experimenty se v posledních letech stahují mračna. Poté, co v roce 2015 tzv. Reproductibility Project odhalil, že ze sta známých studií jich lze reprodukovat jen 40, přichází na řadu Zimbardův stanfordský experiment, Marsmallow test Waltera Mischela a pokus Roye Baumeistera ověřující koncept tzv. egodeplece, který hovoří o vůli a sebeovládání jako o vyčerpatelných kognitivních zdrojích. Útoky na tyto studie sice nejsou ničím novým – kolem každé z nich se vede debata ohledně metodologie a dalších faktorů. Nyní se ovšem řada vědců i novinářů ptá, jak je možné, že se odborníci tak spletli.

„Jsme ve fázi generálního úklidu a my zjišťujeme, že mnoho věcí není tak robustních, jak jsme si mysleli. Je to okamžik reformy: říci, pojďme se napravit a postavit poznání na něčem, o čem víme, že je pevné,“ říká podle New York Times profesor psychiatrie na Univerzitě Virginia Brian Nosek, který je autorem zmíněné studie z roku 2015.

Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že výzkum lidského chování nikdy nebude tak jasný jako třeba kardiologie nebo fyzika. Zároveň jsou ale jeho výsledky veřejnosti mnohem dosažitelnější a osobně relevantnější než výsledky mnoha jiných oborů bádání. Na psychologii se zaměřují miliony amatérů, kteří poznatky porovnávají s vlastní zkušeností. A na tomto poli navíc hraje roli i veřejné mínění.

Mohlo by vás zajímat

Polioviry se znovu objevují v Evropě. O důvod víc k očkování

„Je také něco jiného probírat studie, které vycházejí skoro denně v časopisech a formují současný výzkum chování, a vedle toho odpískat experimenty, které se staly klasikou a jsou světově známé i mimo oblast psychologie. Dokázaly totiž zachytit něco, co lidé vnímají u sebe i ostatních. Žijí tak v kultuře jako silné metafory, jako vysvětlení aspektů našeho chování, které vnímáme jako pravdivé, a jako laboratorní minidramata vytvořená invenčním výzkumníkem nebo výzkumným týmem,“ zdůrazňuje v New York Times spisovatel a novinář zaměřující se na vědu Benedict Carey.

Poselství stanfordského experimentu se skoro po 50 letech nemění

To je také přesně případ stanfordského experimentu, který v roce 1971 provedl Philip Zimbardo. Tohoto pokusu, o němž asi slyšel každý, kdo byl alespoň jednou v životě na hodině psychologie, se zúčastnilo 24 studentů Stanfordu náhodně rozdělených na vězně a dozorce. Zatímco 12 účastníků tak skončilo v celách ve vězeňských mundůrech, dalších 12 si obléklo uniformy a dostalo obušky. Měli sice zákaz tělesně vězně týrat nebo je nechávat bez jídla a vody, jinak ale mohli vyvolávat strach, bezmoc či zbavovat soukromí. Celá simulace byla filmována.

Ačkoliv měl pokus trvat dva týdny, musel být po šesti dnech ukončen kvůli tomu, že se dozorci zhostili svých rolí zcela nekompromisně a začali vězně týrat – nutili je chodit na záchod na kbelík umístěný uprostřed cely, sebrali jim matrace a některé vězně svlékli do naha. U třetiny dozorců se ke konci experimentu objevily sadistické sklony a předčasné ukončení pokusu je rozhořčilo.

Zimbardo následně publikoval zprávy o experimentu v několika časopisech a pro New York Times napsal podrobnější článek popisující, jak se mohou vlivem tlaku a očekávání v daném okamžiku spontánně objevit u normálních lidí kruté instinkty. Článek spolu s dokumentem nazvaným Quiet Rage učinil Zimbarda slavným a média si ho oblíbila.

Zřejmě ústředním problémem v tvrzeních, s nimiž studie přichází, je, že autor navedl dozorce k tomu, aby se chovali drsně. „Není takové vedení otevřenou pozvánkou ke zneužívání všemi možnými psychologickými způsoby? A když se takto strážci chovali a jejich chování pod Zimbardovým dohledem a s tichým souhlasem eskalovalo, nepotvrdilo by to v myslích účastníků, že se chovají, jak mají?“ ptá se psycholog z Boston College Peter Gray.

Podle Zimbarda ale výtka závěry studie nemění. „Mé instrukce dozorcům, jak potvrzují záznamy, byly, že nemohou uhodit vězně, ale mohou vyvolávat pocity nudy, frustrace, strachu a pocitu bezmoci – tedy toho, že ,my máme úplnou kontrolu nad situací, zatímco oni nemají žádnou´. Nedávali jsme žádné formální nebo detailní instrukce k tomu, jak být skutečným dozorcem,“ reaguje Zimbardo. „Žádná z kritik neznamená žádný zásadní důkaz, který by měnil hlavní závěry stanfordského vězeňského experimentu ohledně důležitosti porozumění tomu, jak mohou systémové a situační síly fungovat, aby ovlivnily individuální chování pozitivním či negativním směrem, často bez našeho osobního vědomí. Hlavní zprávou stanfordského experimentu není, že psychologická simulace vězeňského života je stejná jako ve skutečnosti nebo že se dozorci a vězni vždy nebo alespoň běžně chovají tak jako při stanfordském experimentu. Stanfordský experiment má spíše sloužit jako varovný příběh toho, co se může stát komukoliv z nás, pokud podceníme, do jaké míry může síla sociálních rolí a vnější tlaky ovlivnit naše jednání,“ vysvětluje Zimbardo na webu věnovaném stanfordskému experimentu.

Který argument je tedy lepší – je na místě popsat pokus, otázky a vše okolo, nebo ho ignorovat s tím, že nejde o skutečnou psychologii? „Podle mě by měla být zvážena cílová otázka experimentu. V tomto případě: mění sociální kontext a očekávání výrazně naše chování, a pokud ano, kdy a jak?“ ptá se David Baker, ředitel Centra pro historii psychologie při Univerzitě Akron.

Bonbony a sušenky – pole pro další bádání

Problémy kolem Marshmallow testu a studie egodeplece jsou trochu jiné, výzkumníky ale nakonec vedou k té samé otázce: znamená to něco, nebo ne? „Zejména u egodeplece se zdá, že na tom je něco pravdy – máme subjektivní pocit kognitivní únavy poté, co trénujeme sebekontrolu,“ říká Katie Corkerová, docentka psychologie na michiganské Grand Valley State University. Ta také připomíná, že při opakování pokusu jedním z jeho původních autorů byl efekt znovu nalezen, ale pouze malý.

Původní studie zkoumala, jak ovlivní nutnost sebeovládání následné řešení hádanky. Účastníci výzkumu byli posazeni do místnosti, kde ležely čerstvě napečené čokoládové sušenky a vedle miska ředkviček. Části participantů bylo řečeno, že si smí nabídnout pouze ředkvičky – a právě ti také vzdali řešení následného (neřešitelného) úkolu mnohem dříve. O vyřešení se snažili pouze průměrně osm minut, zatímco skupina, která si mohla vzít čokoládovou sušenku, to vydržela průměrně 19 minut. Teorie o tom, že naše vůle a sebeovládání jsou limitované a mohou se vyčerpat, byla potvrzována až do roku 2011. Následná studie, která se pokoušela výsledky zopakovat v několika na sobě nezávislých laboratořích, ale prokázala nulový efekt egodeplece.

„Možná to nestudujeme správně, nevím. Lepší otázka může být, co je potřeba pro zabití zjištění, jako je tohle? Nebo co by bylo potřeba?“ ptá se Corkerová.

Když uvážíme omezení daná dnes etikou, není vždy možné staré experimenty zopakovat. To je také případ stanfordského experimentu. Oproti tomu egodeplece i Marshmallow test jsou polem, kde je možné další bádání, které může obrázek vyjasnit.

Marshmallow test proběhl v 70. letech a zkoumal to, jak dokáží čtyř až šestileté děti odolat pokušení. Každé dítě vědci posadili do místnosti a před ně na stůl položili bonbon marsmellow s tím, že když ho 20 minut vydrží nesníst, dostane ještě jeden. Nejdůležitější zjištění přišlo po letech: děti, které odolaly a mls nesnědly, měly později méně problémů s chováním a lépe si vedly v SAT testech (Scholastic Aptitude Test, tedy zkouška dovedností žáka, je jeden z nejčastějších standardizovaných testů používaných pro přijímání studentů na vysoké školy v USA). Výsledky byly chápány tak, že pokud naučíme děti být trpělivější a lépe se ovládat, tak možná později dosáhnou i dalších benefitů. Tyto hypotézy se pak také promítly v přístupech využívaných na školách.

Jenže výsledky při opakování studií v posledních letech se nepotvrdily a ani školní intervence neměly úspěch. „Výsledky studie nikdy nebyly zamýšleny jako recept k aplikaci. Naše práce nezmiňovala nic o intervencích a politice,“ zdůrazňuje podle Vox.com Yuichi Shoda, spoluautor práce z 90. let poukazující na korelaci sebeovládání a výsledků SAT testu. „Myšlenka, že je vaše dítě ztraceno, pokud se rozhodne nečekat na svůj marsmallow, je velmi závažná dezinterpretace,“ zdůraznil v rozhovoru pro PBS autor celé studie Walter Mischel.

Přesto ale studie ověřující teorie ohledně sebeovládání v poslední době přinesly zajímavá zjištění a nalezly korelace, které je třeba ověřit v dlouhodobějším horizontu. Nedávný vývoj v oblasti sociálních věd zároveň naznačuje, že rychlé, jednoduché recepty na zlepšení života nefungují. „Naše schopnost testovat některé věci, které pokládáme za zásadní, nikdy nebyla větší. Máme unikátní příležitost vrátit se zpět a znovu otestovat některé věci, které jsme pokládali za samozřejmost. To ale neznamená, že musíme všechno vyvrátit,“ říká profesor psychologie na New Yoek University Tyler Watts.

Tyto studie tedy vyžadují další zkoumání zabývající se například tím, jak některé vlastnosti měřit, zda má sebeomezování u malých dětí později nějaký přínos a jaká je za to daň. Pomoci odpovědět na poslední otázku může i hlubší zkoumání subjektivní kognitivní únavy plynoucí z trénování sebeovládání – což zároveň také možná zabrání tomu, aby byla myšlenka egodeplece předčasně odsunuta na smetiště dějin.

„Když doktor Nosek publikoval v roce 2015 svou první velkou práci ohledně replikací a zjistil, že zhruba 60 procent prominentních studií na druhý pokus nevychází, byl to dar skeptikům žhavým shodit celé pole výzkumu (a možná všechny sociální vědy) jako vtip, shromáždění špatně zakotvených poznatků, které visí ve vzduchu podobně jako nutriční poradenství. Jenže tomu tak není – právě naopak. Generální úklid je ve vědě zásadní nápravou, a psychologie v tom jde příkladem. Jenže ve vědě, stejně jako v životě, je třeba obezřetnosti, než velké věci hodíme do smetí,“ uzavírá Benedict Carey.

-mk-