Dlužícím podnikatelům v insolvenci by se měl sjednotit výpočet srážek
Podnikatelé i fyzické osoby si možná brzy oddychnou. Pozměňovací návrh poslance Jana Bauera (ODS) k insolvenčnímu zákonu by měl sjednotit nejednotnou praxi soudů při výpočtu srážek z příjmů, protože zákon je v tomto směru nejasný, a přináší různé výklady. Srážky se tak kvůli rozdílným postupům soudů liší v závislosti na výši příjmů až o několik tisíc korun. Problematika se stala i jedním z témat sympozia Druhá šance v oddlužení, které v rámci Pražského právnického podzimu uspořádala Stálá konference českého práva.
Jak vyplývá z důvodové zprávy, předkládaný návrh reaguje na otázku intenzivně diskutovanou nejen v rámci expertní skupiny při Ministerstvu spravedlnosti pro přípravu novely insolvenčního zákona, nýbrž i odborné veřejnosti. Dosud není nikterak legislativně ošetřena problematika způsobu výpočtu srážek z příjmů podnikatelů v oddlužení, což vede k zásadním rozdílům v aplikační praxi jednotlivých insolvenčních soudů, aniž by bylo možné označit jednotlivé způsoby řešení za nesprávné.
[mn_protected]
Vznikají zásadní odlišnosti nejen při určení základu, ze kterého by měly být srážky prováděny, ale i stanovení jejich výše a postupu při zvýšení či snížení příjmu dlužníka z podnikání. Typové modely používané některými insolvenčními soudy, či dokonce konkrétními insolvenčními senáty, tak například rozdílně vycházejí při stanovení měsíční splátky z čistých příjmů dlužníka, jeho tržeb, výši pohledávek vznikajících při jeho podnikatelské činnosti, či dokonce stanovení paušální měsíční částky s přihlédnutím k charakteristikám podnikání dlužníka a jeho předpokládaným budoucím příjmům. Rozdíly v srážkách podle jednotlivých soudů, a za použití rozdílných právních úprav, byly přitom obrovské. Při příjmu 40 000 Kč činí dnes nejnižší srážka 3 486 korun, nejvyšší pak 24 000 korun.
Srážky z čistého příjmu
Mohlo by vás zajímat
„Navrhuje se tedy doplnit do stávajícího znění explicitní úpravu § 398b insolvenčního zákona, která stanoví prediktivní model způsobu výpočtu splátek vázaných na čisté příjmy dlužníka z jeho podnikatelské činnosti. Základem pro učení výše splátky je výše zjištěného zisku dlužníka za předcházející zdaňovací období, přičemž dlužník by byl povinen předložit na konci každého zdaňovacího období insolvenčnímu správci účetnictví či daňovou evidenci, přiznání k dani z příjmů a výpisy z účtů,“ vysvětluje Bauer svůj návrh Z jedné dvanáctiny zjištěného zisku dlužníka za zdaňovací období se určí zálohová splátka stejným postupem a ve stejném rozsahu, v němž mohou být při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojeny přednostní pohledávky.
V této souvislosti je podle poslance nutné poukázat na rozdíly mezi koncepty tzv. zálohové splátky a tzv. referenční splátky. Zálohová splátka představuje částku, kterou je dlužník povinen v příslušném roce trvání oddlužení měsíčně skutečně platit jako splátku splátkového kalendáře. Zálohová splátka zde vychází z očekávaných budoucích čistých měsíčních příjmů dlužníka kvalifikovaně odhadnutých z daňových dokladů vyhotovených za poslední zdaňovací období. Referenční splátka naproti tomu slouží pouze pro kontrolu, neboť hodnotí zpětně, zda zálohová srážka v daném roce skutečně odpovídala výši srážky podle insolvenčního zákona. „Důvodem této úpravy je skutečnost, že na rozdíl od zaměstnance nelze u podnikajících fyzických osob přesně určit výši čistých měsíčních příjmů a provádět průběžné měsíční srážky. Zvlášť zřetelný je tento problém viditelný u sezónních podnikatelů, jejichž čisté měsíční příjmy zásadním způsobem kolísají v průběhu roku (např. podnikatelé v zemědělství, prodeji sezónního zboží),“ vysvětluje Bauer.
Referenční splátka tudíž porovnává, zda dlužník v příslušném roce přesně dosáhl odhadovaných příjmů, zda je překročil, nebo naopak jich nedosáhl. Nedosáhla-li tedy celková výše zálohových splátek v daném roce dvanáctinásobku referenční splátky, dlužník je povinen negativní saldo doplatit bez zbytečného odkladu. „Tato povinnost záměrně není absolutní, neboť v odůvodněných případech může soud na návrh dlužníka určit jinou výši nedoplatku, což lze typicky předpokládat v případech, kdy příjmy z podnikání dlužníka bez jeho zavinění poklesnou, což nebude možné označit za porušení povinností odůvodňujících eventuální zrušení schváleného oddlužení, obdobně jako například při výpadku příjmů zaměstnanců při aplikaci postupu podle § 398 odst. 3 insolvenčního zákona.“ Přesáhne-li výše zálohových splátek dvanáctinásobek výše referenčních splátek, „přeplatek“ splátkového kalendáře se dlužníku nevrací; dlužník je nicméně oprávněn požádat insolvenční soud o stanovení jiné výše zálohové splátky pro následující zdaňovací období. Obdobné snížení výše zálohové splátky může nicméně dlužník navrhnout i kdykoliv v průběhu plnění splátkového kalendáře, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že je výše dosavadních splátek způsobilá ohrozit plnění splátkového kalendáře nebo že míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů bude vyšší i při jiné výši měsíčních splátek. To podobně jako v případě zaměstnanců podle § 398 odst. 5 insolvenčního zákona pokrývá ty situace, kdy dlužník není schopen za dané situace plnit splátkový kalendář, nebo jestliže je pro dosahování vyšších příjmů nucen vynakládat vyšší výdaje.
Navrhovaná úprava podle pozměňovacího návrhu současně řeší situaci, kdy fyzická osoba – podnikatel disponuje dalším příjem, typicky příjmem ze závislé činnosti nebo systému sociálního zabezpečení. Pro účely stanovení zálohové či referenční splátky se započítává pouze jediná základní (nezabavitelná) částka, která nesmí být při výkonu rozhodnutí povinnému sražena z měsíční mzdy. Podobně jako v případě zaměstnanců se zde chrání částka představující náklady na živobytí dlužníka. Je ponecháno na individuálním posouzení insolvenčního soudu, který z příjmů (zda příjem ze závislé činnosti, podnikání nebo jiný příjem) bude považovat za primární zdroj příjmů dlužníka a aplikuje na něj ochranu nezabavitelné částky. Takovým příjmem ve smyslu odst. 9 tedy může být i příjem ze závislé činnosti, nikoliv příjem z podnikatelské činnosti. „Insolvenční soud zde by měl brát v úvahu zejména výši příjmů dosahovaných v rámci výkonu závislé práce a příjmů z podnikatelské činnosti, a rovněž i jejich pravidelnost; zejména u sezónního podnikání lze očekávat zásadní výkyvy příjmů podnikatelů, které se mohou projevit tím, že bude praktičtější a insolvenčním správcem lépe kontrolovatelné, jestliže bude základní nezabavitelná částka dlužníku ponechávána z jeho stabilního zaměstnaneckého příjmu,“ uzavírá poslanec.
Podpora soudů
Jak vysvětlil na sympóziu Druhá šance v insolvenci insolvenční správce Adam Sigmund, oddlužení podnikatelů je poměrně novým institutem. V letech 2008 až 2014 do něj mohl vstoupit pouze dlužník, který není podnikatelem. V letech 2014 až 2017 už mohla být oddlužena i fyzická osoba, která nemá dluhy z podnikání, přičemž dluh z podnikání nebrání, jestliže s tím souhlasí věřitel. Vyvíjela se i judikatura, přičemž od loňského roku platí, že věřitel souhlasí, pokud nejpozději spolu s přihláškou své pohledávky výslovně nesdělí, že nesouhlasí, a toto odůvodní. V současné době existují celkem čtyři modely právní úpravy srážky, z níž se platí dluh, a jejího základu, a které jednotlivé soudy používají. Podle § 398 odst. 3 IZ je možné provést oddlužení splátkovým kalendářem, přičemž dlužník měsíčně ze svých příjmů částku jako při exekuci na přednostní pohledávky. V prvním případě se podle § 279 odst. 2 o.s.ř. srážky vypočítávají z čisté mzdy, z níž se vypočítá odečet nezabavitelné částky a srážka ve výši 1/3 je pro upokojení běžné pohledávky, srážka 2/3 pro přednostní pohledávku. Podle § 318 o.s.ř. je nahlíženo na fyzické osoby podnikatele tak, že pohledávky z podnikatelské činnosti, přičemž některé soudy používají pro výpočet srážek tržby, jiné čisté příjmy. V obou případech jsou srážky použity ze 2/5 použity na uspokojení pro běžnou pohledávku a srážka 3/5 na pro přednostní pohledávku. Konečně čtvrtá varianta je kombinací použití paragrafů 318 + 279 o.s.ř. Při modelovém příjmu 40 000 Kč činí dnes nejnižší postižitelná částka 3 486 korun, nejvyšší pak 24 000 korun. „Existuje tak nejednotná právní úprava, protože zákon pouze jasně definuje, jak by se mělo srážet spotřebitelům, to znamená z čisté mzdy, ale u podnikatelů to už není tak jednoznačná výkladová praxe. U některých soudů se jim ponechává nezabavitelná částka jako spotřebitelům, u některých soudů se jim sráží z čistých tržeb, u jiných z hrubých tržeb. Dochází tak k nerovnému přístupu, a proto je záhodno, aby to bylo upraveno přímo v zákoně,“ říká Sigmund. „Podle mého názoru by měla právní úprava vycházet při stanovení srážek z čistých tržeb, protože podnikatel potřebuje vynakládat nějaké náklady pro to, aby mohl vůbec podnikat, stejně jako spotřebitelům by se jim měla ponechat nějaká nezabavitelná částka, protože z něčeho musí žít a živit svou rodinu.“
Návrh má podporu i u insolvenčních soudců. „Zcela určitě bych podporoval takovou zákonnou úpravu, která výši srážek sjednotí,“ říká František kučera z Vrchního soudu v Praze.
[/mn_protected]
Dušan Šrámek
