Zuzana Durajová, která působí v kanceláři veřejné ochránkyně práv jako právnička, tvrdí, že se síťová lůžka spolu s dalšími omezovacími prostředky v české psychiatrii používají i nadále příliš často a ani přes kritiku lidsko-právních mezinárodních organizací dosud neexistuje nic, co by psychiatrické ústavy donutilo k tomu, aby se těchto prostředků vzdaly. „V tomto případě by mohlo jít o trestný čin, za který by mohla být odpovědná právnická osoba, ale zatím nikdy soud nic takového nevyvodil. Dokonce neexistuje ani možnost administrativní pokuty. Dosud se žádný politik této problematiky nechopil, přestože Kancelář veřejného ochránce práv už od dob Otakara Motejla na toto dlouhodobě upozorňuje,“ zdůraznila Durajová na besedě Důstojnost a lidská práva v současném systému psychiatrické péče, kterou organizoval Fokus Praha v rámci konference Forum 2000.
Jako blesk zapůsobila v červnu 2014 zpráva mezinárodního Centra advokacie duševně nemocných (MDAC – Mental Disability Advocacy Center) a české Ligy lidských práv o tom, že se síťová lůžka spolu s dalšími omezovacími prostředky v české psychiatrii stále a často používají. MDAC přitom přišlo s kritikou Česka kvůli používání klecových lůžek už v roce 2003. Ke kritice se tehdy přidaly i další mezinárodní instituce a také autorka knih o Harrym Potterovi Joan Rowlingová. Ministerstva práce a zdravotnictví pak zakázala kovová klecová lůžka používat. Podle čtyři roky staré zprávy MDAC se ale „klecové síťové postele“ používají dál. Řada psychiatrů ovšem namítá, že se síťová lůžka řadí mezi spíše humánnější omezovací prostředky, to ale odmítají účastníci nedávné besedy „Důstojnost a lidská práva v současném systému psychiatrické péče“, kterou organizoval Fokus Praha v rámci doprovodného programu konference Forum 2000.
„Kancelář veřejného ochránce práv už od dob Otakara Motejla kvůli omezovacím prostředkům monitoruje psychiatrické nemocnice a léčebny, ale ten progres, zlepšení, tam není až tak moc vidět,“ uvedla na besedě právnička ombudsmanky Zuzana Durajová s tím, že kancelář nemá v podstatě žádné prostředky k tomu, jak sankcionovat zásahy do důstojnosti pacientů a nepamatuje na to ani právní úprava.
„Psychiatrické léčebny stále jedou v módu nátlaku na pacienta,“ bylo slyšet k tomu na konferenci kromě jiného.
Vede to k mocenské nerovnováze mezi personálem a pacientem
„Pokud léčebna nepřiměřeným způsobem používá omezující prostředky jako je kurtování, síťová lůžka a podobně, tak pak neexistuje žádný způsob, jak tuto léčebnu potrestat. V tomto případě by sice mohlo jít o trestný čin, za který by mohla být odpovědná právnická osoba, ale zatím nikdy soud nic takového nevyvodil. Dokonce neexistuje ani možnost administrativní pokuty v případě neúměrného lidského zacházení. Ombudsmani již dlouhodobě a opakovaně upozorňují na tyto problémy, ale dosud to nebyla žádná priorita pro politiky či ministry, zvláště pro ministry zdravotnictví,“ řekla dále Durajová a zdůraznila, že dokud budou existovat ústavy ve starém modelu, tak lidská práva nikdy nebudou naplňována.
„Ústavy totiž automaticky vedou k depersonalizaci, k plošným řešením, kde se ztrácí individualita jednotlivých lidí. A to vede k obrovské mocenské nerovnováze mezi personálem a pacientem,“ poznamenala.
S tím souhlasí i psychiatr Jan Pfeiffer. „Systém je nastavený tak, aby sytil své vlastní potřeby a ne potřeby lidí, kterým má sloužit. O jeho podobě rozhodují psychiatři, kteří jsou sami součástí systému a všechny jejich benefity plynou z něj,“ uvedl Pfeiffer, který v roce 1992 založil vlastní organizaci Fokus, jenž nabízí ambulantní služby a podporu mimo ústavní zařízení a je i ředitelem Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví.
Systém je špatně nastaven
Pfeiffer několikrát pro média v minulosti řekl, že nikdo by neměl být kvůli svému postižení vytrháván z přirozeného prostředí a zavírán za zdi velkokapacitních ústavů. Psychiatr se také zabývá tzv. informovaným souhlasem pacienta, jenž je tlačen k tomu, aby podepsal, že je například v psychiatrickém ústavu dobrovolně, přitom je to leckdy naopak.
„Není to správné. V zásadě tohle trvá roky, je to chronicky se táhnoucí věc, kterou se maskuje nedobrovolnost. Systém je nastaven špatně. Částečně by to měla vyřešit legislativa a nový přístup k duševně nemocným,“ zmínil k tomu na besedě Pfeiffer, který je mimo jiné i „otcem“ reformy psychiatrické péče v ČR.
Téma tzv. nedobrovolných hospitalizací následně diskutující rozvinuli v poměrně živou debatu a to hlavně ve směru k pacientovi, jenž nastoupí do léčebny dobrovolně, podepsal informovaný souhlas s hospitalizací, ale vzápětí se ocitne na uzavřeném oddělení, z něhož se nedá jít ven a ani na procházku.
„Žádný stát na světě nenaplňuje úmluvu práv u zdravotně postižených, která říká, že nemohou existovat žádné výjimky z informovaného souhlasu a nemůže existovat žádná nucená léčba,“ poznamenala k tomu právnička Durajová.
Úmluva obsahuje výjimku u lidí s duševním onemocněním
Informovaný souhlas je podle jejího připomenutí souhlas, který dává pacient ke své léčbě. „Každý pacient má právo dostat pravdivé a úplné informace od lékaře a má právo se rozhodnout, jestli jednotlivý zákrok a léčbu chce podstoupit, anebo nechce. Má právo odmítnout. To obecně platí pro všechny. Vyplývá to z úmluvy o (lidských právech) a biomedicíně, kterou přijala Rada Evropy a kterou implementovala i ČR. Tato úmluva o biomedicíně obsahuje výjimku u lidí s duševním onemocněním. Ta říká, že u těchto lidí může existovat nějaký speciální systém a to proto, že se předpokládá, že někteří lidé nejsou schopni se platně rozhodnout, takže pak jim může někdo jiný doporučit léčbu, kterou oni třeba odmítají. To je dnes standard Rady Evropy,“ vysvětlila Durajová.
Oproti tomu ale existuje ještě Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením. „A ta zase říká, že taková výjimka by neměla existovat a vydávají se k tomu různá stanoviska. V současné době se proto řeší jakýsi dodatek úmluvy o biomedicíně, se kterou přišel výbor ministrů Rady Evropy, jenže tento dodatek přitom pořád obsahuje výjimku, takže jde stále proti úmluvě OSN. Přijetí takového dokumentu na úrovni Rady Evropy by ale stejně Českou republiku ve vztahu k této problematice nikam neposunulo, jenom by to zakonzervovalo stávající stav,“ zdůraznila právnička s tím, že organizace lidí s duševním onemocněním, které fungují na mezinárodním poli, proti dodatku brojí a snaží se oslovovat různé subjekty, aby k němu rázně vystoupily.
„Řešení ale jsou. Jde o to, že je tady konflikt moci a ten by se měl odstranit. Třeba v Anglii je to jinak. Když se rozhoduje o pacientovi, tak tam pracuje tým – praktický lékař, sociální pracovník a psychiatr. U nás je to jen v rukách samotných vlků – psychiatrů. V Anglii nikdy psychiatr nepracuje sám a vždy je v týmu a ten společně hledá konsensus,“ nechal se slyšet Pfeiffer, který jako psychiatr pobýval i v zahraničí, zejména ve Velké Británii.
Je to stejné jako v osmdesátých letech
„Já jsem jako psychiatr začal pracovat v roce 1984 v psychiatrické léčebně v Kosmonosích a tam se informovaný souhlas vůbec neřešil. Byl tam jednoznačný nátlak k ´dobrovolnosti‘, ovšem s opravdovou dobrovolností to nemělo nic společného, s tím by bylo hodně papírování. Od roku 1984 v zásadě tato praxe trvá dál. Že to je špatně, je jednoznačné,“ přidal se i ředitel Fokusu Praha Pavel Novák, který navíc zdůraznil, že je v ČR poměrně velký nárůst nedobrovolných hospitalizací a pokud se případy dostanou před soud, ten pak stejně nakonec rozhodne, že nedobrovolná hospitalizace je správně.
„V praxi přes 99 procent nedobrovolných hospitalizací soud rozhodne ve smyslu, že to je odůvodněné, takže rozhodne tak, jak to chce lékař. Podle mne se soudci zbavují odpovědnosti a říkají, že oni nejsou odborníci na to, aby posuzovali zdravotní stránku,“ souhlasila právnička Durajová.
Podle ní by ale systém měl fungovat tak, že když se člověk někde ocitne nedobrovolně, měl by se aktivovat systém vyplývající z evropské úmluvy o lidských právech, který říká, že u každého nedobrovolného převzetí, či zbavení osobní svobody musí dojít k soudnímu přezkumu. „To sice u nás funguje, ale jen formálně. Proto je u nás tlak ze strany zdravotnických zařízení na to, aby pacienti podepisovali souhlasy, aby nedocházelo k soudnímu přezkumu,“ dodala.
„Já si myslím, že celý stav je poznamenán tím, že lékaři mají vysoké společenské postavení a to jim dává jakousi moc. A to je něco, co je odlišuje od jiných profesí,“ doplnila na závěr Milena Černá, předsedkyně správní rady Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové.
Reforma psychiatrické péče odstartovala
V souvislosti s uvedenými fakty je třeba připomenout, že minulý měsíc začalo v ČR fungovat prvních pět Center duševního zdraví (CDZ). Sídlí v Přerově, Havlíčkově Brodě, Brně a dvě v Praze, na Proseku a ve Strašnicích. Do roku 2021 má vzniknout celkem třicet CDZ a v dalších letech síť až sto center rovnoměrně rozmístěných po celé České republice.
Podpora Center duševního zdraví je jedním ze základních kamenů reformy psychiatrické péče, na které ministerstvo zdravotnictví začalo pracovat už v roce 2013. V týmu společně působí zdravotníci, včetně lékaře psychiatra a zdravotních sester, a sociální pracovníci. Díky jejich péči mj. nemusí pacienti zůstávat v psychiatrických nemocnicích, ale mohou pobývat doma. Cílem je jejich samostatné fungování a aktivní zapojení do společnosti včetně samostatného bydlení či práce.
Olga Böhmová
