Přítomnost duševního onemocnění v případě, že dostanete infarkt myokardu, znamená, že budete hůře vyšetřeni a méně kvalitně léčeni. Vaše šance na přežití se sníží, protože zdravotnický personál se k vám bude chovat odlišně. I to jeden z příkladů toho, jak stigmatizace duševně nemocných stále dopadá na jejich životy. Podrobně se tomuto tématu věnuje profesor Graham Thornicroft, který působí na King´s College London a za svou práci pro rozvoj péče o duševně nemocné ve Velké Británii byl letos povýšen do rytířského stavu.
Předsudky vůči duševně nemocným jsou stále součástí naší společnosti. Jak konkrétně ale ovlivňuje toto stigma samotné nemocné?
Nyní máme dostatek dat ze zemí celého světa o tom, jak stigma negativně ovlivňuje životy lidí s duševním onemocněním. Podívejme se na konkrétní příklady. V mnoha zemích je zaměstnanost lidí, kteří mají duševní onemocnění, a lidí, kteří jej někdy v minulosti měli, výrazně nižší. V České republice je pouze 50 procent osob, které mají depresivní onemocnění, zaměstnaných. Pro srovnání, u zdravých osob je zaměstnanost 90 procent. To znamená, že duševní onemocnění má obrovský dopad na lidské životy, když se jedná o pracovní uplatnění, příjem a ekonomické postavení. Hraje velkou roli už v okamžiku, kdy se člověk pokouší získat zaměstnání.
Vaše výzkumy ukazují, že to ale není jen zhoršená pozice na trhu práce, kterou s sebou stigma přináší. Jaké další oblasti života ovlivňuje?
Mohlo by vás zajímat
V zemích, kde stále vznikají domluvená manželství, znamená duševní onemocnění v rodině obrovský handicap při hledání partnera. Nejde jen o budoucího ženicha či nevěstu a pátrání po tom, zda se u nich nevyskytlo nějaké duševní onemocnění. Někdy si dokonce rodina budoucího partnera či partnerky nechá podobně prošetřit veškeré příbuzenstvo, a pokud se objeví podezření na přítomnost duševního onemocnění, námluvy končí. Předpokládají, že by se duševní onemocnění mohlo objevit u některého z budoucích potomků, a proto je takový partner nebo partnerka odmítnut. Tedy duševní onemocnění i pouhý stín podezření na jeho přítomnost u jednoho ze členů rodiny ovlivňuje životy celých generací. V případě, že by i přes detailní prošetření rodiny vyšla přítomnost duševního onemocnění najevo až po svatbě, může to pak být důvodem, proč bude druhá rodina vyžadovat rozvod manželství a odebrání dětí. Ty se však v budoucnu stanou vlivem společenského stigmatu na sňatkovém trhu zcela bezcennými bez šance na uzavření manželství.
Může toto stigma negativně ovlivnit i tělesné zdraví psychiatrických pacientů?
Existuje rozsáhlá americká studie, která se zabývala výsledky léčby infarktu myokardu a zahrnovala tisíce pacientů. Ukázalo se, že míra přežití a úmrtnost v případě infarktu myokardu je u lidí s duševním onemocněním horší. Důvodem je, že tito pacienti byli méně kvalitně vyšetřeni a následně také hůře léčeni. Vysvětlením této nepříznivé situace je, že se zdravotníci necítí dobře, pokud mají pracovat s duševně nemocnými. Je to pro ně náročnější. Také stejně jako obecná populace cítí strach a obavy při setkání s duševně nemocnými. Bojí se, že tito lidé budou nepředvídatelní, že mohou být násilničtí, a předpokládají, že nebudou příliš spolupracovat při léčbě.
Znamená to, že přítomnost duševního onemocnění může zkrátit i dobu dožití?
Pokud se podíváme na data z celého světa, zjistíme, že duševní onemocnění výrazně zkracuje délku života. Například u depresivního onemocnění se jedná až o dvacet let. To je důsledkem nejen samotné nemoci, ale také toho, že tito pacienti prokazatelně dostávají horší zdravotní péči než lidé bez duševního onemocnění. Tady v České republice, kde se průměrná délka života blíží osmdesáti letům, duševně nemocní lidé umírají v šedesáti letech. Tento rozdíl se týká i zemí třetího světa, kde je průměrná délka života jen asi 55 let. I tady duševně nemocní umírají o dvacet let dříve, tedy v pouhých 35 letech. Stále tedy přetrvává obrovská nerovnost mezi lidmi, kteří mají zkušenost s duševním onemocněním, a těmi, kteří nikoliv.
Jak je možné, že se stigmatizujícím způsobem vůči duševně nemocným chovají i sami zdravotníci?
Možná předpokládáte, že zdravotníci budou díky své profesi vykazovat menší míru stigmatizace, ale studie ukazují, že zdravotníci, kteří se zaměřují na tělesná onemocnění, mají obdobné postoje jako obecná populace. V některých oborech, zejména u zdravotníků, kteří působí na urgentních příjmech, jsou pak postoje vůči duševně nemocným dokonce negativnější než u obecné populace. Není nijak neobvyklé, že se pacient s duševním onemocněním dostane na urgentní příjem, a od lékaře se dozví, že všechny jeho problémy jsou jen v hlavě a má jít domů. Děje se to bohužel v případech, kdy tito pacienti přichází s velmi závažnými zdravotními problémy a potřebují odpovídající zdravotní péči. Také dochází k situacím, že když se depresivní pacienti předávkují a jsou hospitalizováni, tak nejsou správně léčeni. Někdy mají dokonce zdravotníci sklon je svým způsobem „trestat“ za jejich chování.
Celé to ale musíme hodnotit velmi opatrně. Zkuste si představit zdravotní sestru, která pracuje na oddělení urgentního příjmu. Dost možná, že se opakovaně setkává se stejným pacientem, který se znovu předávkoval. Snaží se pracovat, jak nejlépe umí, aby mu pomohla. Je pod velkým tlakem, přesto se snaží zlepšit jeho tělesné zdraví. A o týden nebo o měsíc později se s tímto člověkem setkává znovu. To je velmi frustrující. Musí být pro ni neskutečně náročné zvládnout své vlastní emoce a snažit se být na takového pacienta milá. Mimochodem, právě laskavý a chápavý přístup člověk, který se předávkoval a pokusil se tak zabít, potřebuje nejvíce. Jenže podobné případy spolu se stresujícím prostředím vedou k tomu, že zdravotníci zhrubnou a nejsou vždy laskaví. Přitom právě odmítání, necitlivost a nepochopení ze strany lékařů a sester vnímají pacienti jako to nejhorší, co se jim může v nemocnici či jiném zdravotnickém zařízení stát.
Jak se stigmatizací duševně nemocných vlastně pracovat?
Mám svůj tým na King´s College Hospital v Londýně a společně se věnujeme výzkumu stigmatu a stigmatizace. Máme za sebou řadu výzkumů a vědeckých prací. Spolehlivě tak můžeme tvrdit, že je možné snížit míru stigmatizace, pokud budeme pracovat s kvalitními důkazy, které jsou k dispozici. A důkazy nás vedou tímto směrem: Nejlepším způsobem, jak snížit stigma, je zajistit kontakt mezi lidmi, kteří mají zkušenost s duševním onemocněním, a mezi těmi, kteří tuto zkušenost nemají. My konkrétně pracujeme například s mediky, lékaři i policisty. Jedná se o skupiny, které mají zhruba dvacet členů a vedou je dva lektoři, kteří mají osobní zkušenost s duševním onemocněním. Probírají s nimi tři témata. První, jaké to je žít s duševním onemocněním, jaké to je slyšet hlasy, být velmi depresivní nebo se pokusit o sebevraždu. Druhým tématem je zkušenost s léčbou duševních onemocnění, tedy s tím, jaké to je být hospitalizován a být v místnosti, která je zavřená a vy od ní nemáte klíče. Třetí oblastí pak je to, jak na skutečnost, že byli diagnostikováni, reagovalo jejich okolí.
Běžně se stává, že pokud je vám diagnostikováno duševní onemocnění, někteří vaši přátelé se s vámi přestanou bavit a část sousedů vás už nebude zdravit. Možná se od vás odvrátí i někteří členové vaší rodiny a vy se budete cítit osamělí. Na druhé straně, někteří lidé, které znáte, vám poskytnou velmi silnou podporu a budou vám pomáhat. Budete cítit, že se o vás starají a záleží jim na vás. A zjistíte, že vám budou pomáhat drobnými laskavostmi během každodenního života. Výsledkem bude, že z některých vašich přátel se stanou velmi dobří přátelé, a o některé ze svých přátel přijdete, protože jednoduše zmizí z vašeho života.
Stačí osobní kontakt s lidmi, kteří mají zkušenost duševním onemocněním, aby se snížila míra stigmatizace ze strany veřejnosti?
Ano, na to máme spolehlivá data. Měřili jsme míru stigmatizace před započetím podobného kurzu u dětí, studentů zdravotnických oborů, mediků, lékařů i policistů, a poté, co kurzem prošli. Výsledek je jednoznačný, právě sociální kontakt s konkrétním člověkem, který má zkušenost s duševním onemocněním, má zásadní pozitivní vliv. V Anglii už deset let běží program fungující na stejném principu. Napříč celou zemí jsou pořádána podobná setkání. Zapojujeme místní televizní a rozhlasové stanice i další média, a měříme dopad tohoto programu na vnímání duševně nemocných obecnou populací. Výsledkem je pokles stigmatizace o 15 procent. Víme, že takový výsledek nemůže přijít hned, a proto je nezbytné, aby podobné programy běžely dlouhodobě. Není možné se stigmatu zbavit okamžitě, a bylo by proto chybou očekávat, že stačí rychle zasáhnout a problém zmizí.
Umíte si představit, že by něco podobného jako v Anglii fungovalo i v České republice?
Podobný program už u vás máte (pozn. redakce – jedná se o projekt Na rovinu, za kterým stojí Národní ústav duševního zdraví). Funguje dobře díky sociálním sítím, což je správná cesta. Ukazuje se totiž, že sociální média mohou při redukci stigmatizace mít stejně pozitivní vliv jako osobní setkání.
Řada duševně nemocných ale přemýšlí nad tím, zda nemají o své nemoci raději mlčet. Velmi pečlivě zvažují, co vlastně mohou říci. Tyto obavy mají běžně i děti nebo teenageři, kteří žijí s duševním onemocněním.
Tyto obavy jsou oprávněné. Mladí lidé i děti využívají řadu různých způsobů komunikace, sociální sítě jsou přirozenou součástí jejich života a velmi přemýšlejí nad tím, jak budou vnímány okolím. Stále platí, že to, co sdělíte svému okolí, může být použito proti vám, včetně detailů o vaší nemoci či léčbě, kterou podstupujete. Ale pokud promluvíte, můžete se setkat také s respektem a pochopením. Myslím, že dobrou cestou je začít postupně a říci jen něco, počkat na reakci, a pak případně sdělit další informace o sobě a své nemoci. Platí to v rodině i mezi přáteli. Pokud ucítíte nepřátelské a stigmatizující reakce, víte, že nemá příliš smysl sdělovat více. Mluvit o svém duševním onemocnění tak znamená určitý risk. Ukazuje se však, že v zemích, kde se podařilo snížit míru stigmatizace, je toto riziko menší, protože se více lidí naučilo chápat, co duševní onemocnění znamenají, a jsou více připraveni poskytnout pomoc a pochopení. Ale pokud je míra stigmatizace vysoká, je riziko mluvit o svých duševních problémech vyšší, a tak řada nemocných raději zvolí to, že neřeknou vůbec nic a mlčí. Možné důsledky jsou pro ně příliš závažné, a tak raději žijí se svou nemocí mlčky, než by riskovali to, že jim duševní onemocnění zcela zničí jejich společenskou reputaci.
U nás nyní probíhá reforma psychiatrické péče, nejrozsáhlejší za poslední desetiletí, a destigmatizace je její součástí. Mimo jiné znamená vznik center duševního zdraví a také přiblížení samotné péče do míst, kde lidé žijí. Jaký vliv má stigmatizace na vznik komunitní péče?
Moje zkušenost je, že když podobná centra vznikala u nás, tak se často objevovaly obavy místních, zda podobné zařízení neznamená nebezpečí pro jejich děti. Vznik komunitních center, které pečují o duševně nemocné, vždy potřebuje určitou úroveň porozumění a znalostí komunity. Tedy aby lidé v okolí věděli, co je to duševní zdraví a jak duševní onemocnění zasahují do života i jak probíhá jejich léčba. Právě destigmatizační aktivity jsou pak důležitou součástí reformy, aby veřejnost pochopila, že strach z duševně nemocných je takřka vždy neopodstatněný a zbytečný. Pořád ale musíme počítat s mýty a předsudky, které ovlivňují veřejné mínění. Vzpomínám si případ jednoho anglického centra duševního zdraví, které mělo před lety vzniknout poblíž dvou škol. Tehdy se učitelé velmi obávali o bezpečnost dětí. Absolvovali jsme řadu veřejných setkání a dohodli se na kompromisu, například, že toto zařízení nebude pečovat o pacienty, kteří mají kriminální minulost. A během jednoho z těchto setkání se ozval učitel působící na jiné škole, která čtyřicet let funguje vedle podobného centra pro pacienty s duševním onemocněním. Zeptal jsem se ho, zda za ty desítky let měl někdo někdy nějaký incident s pacienty, ať už hádku, obtěžování nebo dokonce fyzické napadení. Odpověděl mi, že ne, že nikdo z učitelů, žáků a ani rodičů neměl žádný problém. Řekl, že naprosto chápe obavy, které lidé mají, ale je dobré se podívat na fakta. A právě to je důležitou součástí destigmatizace, pochopit, že náš strach z duševních onemocnění je pouhým pocitem, který není založený na reálných datech.
Bát se neznámého, což duševní onemocnění pro řadu lidí stále je, je přirozené. Bojíme se neznámého. Mnoho lidí s duševním onemocněním se skrývalo a mlčelo o tom, co prožívají. Když se ale podíváme na fakta, takřka každý z nás zná někoho s touto zkušeností. Možná se jen stačí podívat kolem sebe a pochopit, že ne vždy dokážeme vidět známky duševního onemocnění. Třeba soused, který začal být náhle zamlklý, je nepříjemný a víc konzumuje alkohol, není starý mrzout, ale za změnou jeho chování je deprese. Pokud ale dostane odpovídající léčbu, může být opět v pořádku. K tomu ale potřebuje někoho, kdo dokáže poznat, že se s ním děje něco špatného, a nabídne mu pomoc.
[infobox-cela-sirka]
Ludmila Hamplová
