Česká onkologie udělala v posledních letech ohromný skok vpřed a stala se obětí vlastního úspěchu. Vznikla komplexní onkologická centra, léčí se stále více pacientů, přibývá objem i složitost práce, každou chvíli se objeví nějaká převratná medicínská novinka. Jenže nepřibývá onkologů. V onkologických centrech, jako je to v Krajské nemocnici Liberec, zoufale chybí mladí lékaři. A tak tamní přednosta a primář klinické onkologie Jiří Bartoš bije na poplach. „Onkologie je rozmanitá, každý si v ní může najít svou parketu. Je to také obor pro lidi, kteří chtějí pomáhat,“ zamýšlí se nad tím, co k oboru, kterému se celý život věnuje, vlastně lékaře přivádí.
Jaká onkologie se dělá na tom stupni českého zdravotnictví, jaký představuje Liberecká krajská nemocnice?
Díky síti komplexních onkologických center se odvážím tvrdit, že kvalitní, na stejné úrovni jako v jiných centrech a to včetně těch fakultních. Našim nemocným můžeme nabídnout vše, co je v České republice v dané chvíli dostupné. Léčíme centrovými léky, máme náležité technické vybavení, lineární urychlovače, spolupracujeme s obory, které potřebujeme, včetně diagnostiky, chirurgie, neurochirurgie, a dalšími. Takže u nás se dá léčit, až na několik výjimek vzácných onemocnění, veškerá solidní onkologie, a to i včetně některých systémových chorob.
Co vás tedy trápí, co je třeba jiné než v Praze, nebo Brně?
Mohlo by vás zajímat
Pacienty máme stejné, práci máme stejnou. Máme stejné starosti, radosti s tou prací spojené. Ale to, co nás asi odlišuje, je personální oslabení, respektive počet kolegů, kteří se chystají na další onkologickou kariéru a malý zájem absolventů o klinickou, nebo radiační onkologii, které jsou si v tomto ohledu v podstatě rovny. V tom cítíme určitý hendikep oproti fakultním centrům, kde se mohou studenti bezprostředně nechat zlanařit.
Kde vidíte příčiny? Co se změnilo v posledních letech ve vašem oboru, že je takto personálně ohrožen?
Především je to kvantum práce. Pacientů přibývá, a narůstá i počet pacientů s duplicitními, nebo dokonce triplicitními primárními nádory. Nás lékařů ubývá a nedochází k přirozené obnově. Dalším problémem je zvyšování obtížnosti práce díky všem požadavkům, které jsou na nás kladeny. Dá se říct, že onkologie je obor, který má nejkratší poločas rozpadu informací, neustále se zavádějí nové postupy, nové léky, v nových algoritmech. Je proto žádoucí, aby pro jednotlivé subdisciplíny byli k dispozici specialisté, aby se jednomu oboru, i třeba na úrovni orgánů, věnovali lékaři větším podílem své činnosti a s větším zaujetím než tomu bylo v minulosti. Dnes asi velmi výjimečně může onkolog, kvalitně zvládat všechny disciplíny. Možná že takové výjimky jsou, ale není jich mnoho. Na výjimkách by se ale práce v centrech stavět neměla, potřebují dělbu práce podle specializací a subspecializací.
Čím by mohla onkologie lákat mladé lékaře a proč se do onkologie nehrnou?
Lákat by je mohla úžasná rozmanitost. U nás nemůžeme nabídnout takovou šíři teoretického vzdělávání a práci v laboratořích, na to si nechceme hrát, zabýváme se prakticky výhradně klinickým oborem a přístupem. Díky ale tomu, co už jsem zmínil, že jsou tu různé podobory a subspecializace, si každý své místo může najít. Když přemýšlím, co je negativním faktorem, tak to je paradoxně možná právě to samé – tedy složitost oboru, široký záběr. Řada kolegů může mít nepříjemný pocit či dokonce obavu z toho, že celý obor neobsáhnou. Myslím, že to není správný přístup a že je třeba práci diferencovat. Na velkých pracovištích bude vždy nějaká dělba práce tak, aby byli lékaři v tom svém suboboru vzděláni co možná nejlépe a mohli nabízet co nejkvalitnější práci. Onkologie má samozřejmě velkou i technickou šíři záběru Radiační onkologie je úplně jiná, než onkologie klinická, respektive interní. Dnes je třeba více vnímat i parametry psychologické, psychosociální. Rozvíjí se paliativní péče, a to na velmi dobré úrovni, netýká se jen bezprostředně umírajících a terminální péče, ale je to samostatný obor. Onkologie se vyvíjí a nabízí velikou škálu možností a každý si v ní může najít svou parketu. Je také oborem pro lidi, kteří se pro něj rozhodli s entuziasmem a přesvědčením, že chtějí pomáhat. Není vždycky vítěznou medicínou, to pořád platí a je si to potřeba uvědomit hned na startu. Každý, kdo se pro onkologii rozhodne, musí projít určitým obdobím, kdy se musí přesvědčit, že jí chce opravdu dělat. Z donucení čí s nechutí onkologii dělat nelze, to by nikdo dlouho nevydržel.
Když se podíváte na věkovou strukturu lékařů, které máte k v týmu, kde vás nejvíc tlačí bota?
Skupina lékařů, kteří jsou zkušení a nacházejí se v posledním desetiletí své aktivní kariéry, je vcelku silná. Možná se tu rýsuje i nově nastupující generace, ale ta se nevyskytuje v těch našich nefakultních zařízeních. Pracoviště od pracoviště jsou určité skupiny lékařů, na které se můžeme spolehnout. A naopak chybí určitá vrstva lékařů, nebo bychom mohli říci, že je tam hiatus (zející otvor – pozn. redakce), mezera, kterou má zase každé pracoviště trochu jinou. Třeba konkrétně nám chybí mladá krev, my nejsme schopni sehnat mladého hotového lékaře. Je o ně velký zájem, najdou uplatnění v mnoha oborech, ani v budoucnosti se nemusejí bát o práci.
Jak si má odpovědět mladý lékař, když se rozhodl pro onkologii, ale sám sebe ptá, zda jít do Liberce, nebo do Prahy?
To se těžko říká. Když si vzpomenu sám na sebe, jak jsem se rozhodoval před více než třiceti lety, byl jsem otevřený všem možnostem – jak oborově, tak místem. Jenom jsem si tenkrát myslel, že nebudu nikdy moci opustit tehdejší Československo. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl působit někde v cizině, v tom bylo moje rozhodování jednodušší. Na druhou stranu jsem šel do onkologie více méně náhodou. Rozhodlo o tom spíše to, že jsem neměl kde bydlet a v Liberci ta možnost byla. Nikdy jsem pak ale svého rozhodnutí nelitoval. Moje generace zažila obrovský rozvoj onkologie. Jsem docela pyšný na to, že jsem se jí mohl takhle dlouho věnovat, ale ještě bych chtěl chvilku vydržet. Protože mi na onkologii v České republice záleží, chtěl bych pro ni získat i další generace lékařů.
A co tedy mladým lékařům můžete nabídnout?
Práci a možnosti uplatnění máme prakticky stejné, jako v Praze. Plyne to už z našeho statusu komplexního onkologického centra. Naší výhodou je samozřejmě příjemné město v krásné přírodě, které je vzdáleno od Prahy pouhou hodinu, prakticky za padesát minut jsem na Černém mostě, kde mohu zaparkovat auto a jít na fotbal, nebo do divadla, také to tak řada z nás dělá. Mohl bych pokračovat, ale už bych byl příliš emotivní.
Když se na onkologii podíváme systémově, je dobře zorganizovaná? Není tu třeba nějaký prostor, který by pomohl i vám?
Podobně jako onkologie v Liberci, je na tom náš obor v ostatních krajských městech (a také v Novém Jičíně), kromě Karlových Varů. Nárůst agendy a pacientů je všude, v tom se nijak nelišíme, anebo jen velmi okrajově. Nikde nemají přebytek lékařů. Samozřejmě jiná situace bude asi v Masarykově onkologickém ústavu v Brně nebo ve fakultních nemocnicích, které mohou nabídnout pestřejší vědeckou a pedagogickou činnost. To respektujeme a chápeme, v tom ani není problém. Co se týká organizačních věcí, je aktuální dotváření nové koncepce onkologické péče, kdy se o práci, kterou děláme, chceme podělit i s kolegy z regionálních onkologií, ať už privátních ambulantních, nebo i lůžkových. Právě v těchto dnech se koncipují regionální onkologické skupiny, které jsou v podstatě řízeny z komplexních onkologických center. Měly by popisovat situaci v širším regionu a koordinovat spolupráci jednotlivých pracovišť. Běží pilotní projekty, jeden na Jižní Moravě a Vysočině, kam patří Jihlava, Masarykův onkologický ústav a pracoviště v jejich satelitním záběru. A pak druhý, který tvoří Komplexní onkologické centrum v pražském Motole s částí středních Čech.
Jak bude vypadat regionální onkologická skupina u vás na severu?
Chtěli bychom také takovou skupinu etablovat, i když defacto už funguje. Vlastně se pojmenovává, co už se z velké části dělá a upravují se podmínky tak, aby je respektoval i plátce a bylo možné některé činnosti delegovat i mimo komplexní onkologická centra. Dělba práce je nutná, právě pro přesycení, jímž centra trpí a také proto, aby byla onkologie v regionech atraktivnější. Bude to prospěšné i pro pacienty. Musí být zajištěna kvalita, proto tu musí být zastřešena komplexními centry, proto už dnes pořádáme společné interdisciplinární semináře a organizujeme interdisciplinární týmy. To, co dnes už nějakým způsobem funguje, se stane závazným. Plátce bude respektovat jedině takhle připraveného pacienta.
Pokud se týká konkrétně našeho regionu, počítáme s tím, že by regionální skupina zahrnovala celý Liberecký kraj a k tomu pracoviště, která budou mít zájem s námi spolupracovat a kde je taky už nějaká tradice. Dlouhodobě ošetřujeme pacienty ze Šluknovského výběžku, kteří sice patří do Ústeckého kraje, ale dopravní dostupnost je k nám lepší. Stejným způsobem máme navázanou a velmi úzkou spolupráci s oblastní nemocnicí Mladá Boleslav.
Do jaké míry může tato pozitivní změna nějak řešit váš personální problém?
Personálně nám nepomůže. Je pravda, že když budou regionální skupiny dobře fungovat, můžeme si práci a zátěž možná lépe rozložit. Ale z dlouhodobého pohledu je rozhodující nárůst počtu pacientů. Převis je zatím takový, že žádná periferní pracoviště přetížení center nezachrání, ale to neznamená, že by do toho neměla být vtažená a že by se práce v regionech nemohla stát pro lékaře zajímavější a pestřejší.
Nemělo by smysl třeba pozvat mediky k vám do Liberce u ukázat jim, co a kde děláte, vlastně představit?
Máme opravdu hodně omezenou kapacitu a nemyslím si, že by to něco zásadního změnilo. Možná, že jim můžeme ukázat hezčí hory a lékařské pokoje, ale ta práce je podobná všude. Možná jim můžeme nabídnout a ukázat, jak jsme přátelští a srdeční a zajít do hospody, to klidně můžeme. Ale myslím, že gró informací o oboru by měli získat na fakultě. Ale jinak nikomu dveře nezavíráme. Naopak. Já přivítám každého.
Tomáš Cikrt
