Nějakou formou duševní poruchy trpí na světě celá desetina lidí. Přesto jsou ale psychická onemocnění opředena stigmatem, předsudky a mýty, které problém násobí. Kde najít pomoc a co od léčby čekat se přitom pacientům a jejich blízkým snaží přiblížit dokumentární cyklus Život za zdí, jehož autor Jeroným Janíček dobře ví, o čem je řeč – sám se léčí skoro dvacet let a kvůli úzkostem a depresi má za sebou opakovanou léčbu na psychiatrii. Bohužel, i když ve svém okolí vidí, že předsudečného chování ohledně jeho choroby ubývá, velké rezervy zůstávají u zdravotníků z nepsychiatrických oborů. Výsledkem je mimo jiné to, že pacienti s duševním onemocněním dostávají horší zdravotní péči. „Jakmile mám v dokumentaci napsáno, že jsem se léčil na psychiatrii, bývají moje problémy bagatelizovány. Jiné obory by se měly přestat na psychiatrii dívat skrz prsty,“ zdůrazňuje Jeroným Janíček.
Připravujete dokumentární cyklus Život za zdí. Obligátní otázka: jak projekt vznikl?
Bylo to v roce 2017. S kolegou, s nímž jsem se potkal při hospitalizaci v Národním ústavu duševního zdraví, jsme měli v plánu udělat něco pro lidi, kteří trpí depresemi. Vymysleli jsme nakonec vcelku jednoduchý koncept edukačních videí. Jsou však zároveň unikátní v tom, že v nich mluví odborníci z celé republiky, kterým můžete věřit. Není to tedy projekt založený na pohledu novináře Janíčka na léčbu úzkostí a depresí v Česku. Život za zdí stojí na reálných zkušenostech a erudici lidí, kteří v jednotlivých dílech vystupují, a kteří působí nejen v oblasti duševního zdraví a psychologie, ale i v urgentní, interní či pohybové medicíně nebo neurologii. Proto jsou Janíčkovy zkušenosti s léčbou až sekundární. Chtěli jsme tak poskytnout lidem s úzkostmi a depresemi vodítko, jakou pomoc a kde vyhledat, jak se správně léčit a co od léčby očekávat. Léčba úzkostí a depresí totiž mnohdy nekončí tím, že začnete užívat léky, i když pro někoho může skutečně jít jen o jednu krátkou epizodu nemoci. Pro řadu pacientů jsou léky prvním krokem k celkové změně kvality života, na jejímž konci by mělo být zdraví, nebo alespoň získání kontroly nad nemocí. A poslední důvod, proč cyklus vznikl: zjistili jsme, že u nás žije přes 500 tisíc lidí, kteří trpí různými úzkostnými poruchami a depresemi, ale neléčí se nebo jsou léčeni špatně. Ty pak opakovaně transportuje záchranná služba se záchvaty masivní úzkosti či nespecifickými obtížemi na urgentní příjmy nebo navštěvují pohotovost, případně praktika, ale lékař jim k jejich škodě nedoporučí návštěvu psychiatra. A důvod? Psychický podklad obtíží zkrátka neodhalí. Nebo odhalí, ale pacientovi ve dvou větách řekne, že by měl vyhledat psychiatra, což samozřejmě nefunguje. Takový kolotoč hledání příčin fyzických projevů úzkostí i depresí může trvat i několik let. A přitom narůstá reálné riziko ztráty zaměstnání, sociální izolace a sebevraždy.
Vámi zvolený formát pořadů na YouTube je určitě dostupnější než například kniha, kterou jste ostatně o úzkostech napsal. Navíc si tam každý snadno vybere, co ho zajímá.
Přesně tak. Vycházeli jsme z toho, že pro člověka, který je v psychické nepohodě, bude sledování videa, narozdíl od četby knihy, daleko méně zatěžující. Navíc divák nemusí za přehrání videa nic platit a neobtěžují jej žádné reklamy. Snažili jsme se cyklus udělat co nejpřístupnější všem. Vycházeli jsme přitom z poznání, že na YouTube jsou v umístěny spíše jednotlivosti z oblasti projevů a léčby duševních nemocí – třeba přednášky nebo pětiminutoví rádci. Nikdo přitom systematicky nešel po lince projevů a léčby těchto nemocí. Internet je moře, které je nadto plné toxických informací. Počínaje těmi vyloženě antipsychiatrickými, popisujícími psychofarmaka jako vražedné zlo, až po doporučování léčby úzkostí pomocí potravinových doplňků nebo homeopatik. Nemluvě o záplavě nabídek léčby úzkostí a deprese ze strany koučů a léčitelů. To jsme se rozhodli změnit.
Vy sám máte s duševním onemocněním zkušenost, která vás k vytvoření pořadu vedla. Můžete to přiblížit?
Než jsme začali na cyklu pracovat, zjistil jsem, že se o mnoha podstatných věcech nemluví, a to ani v rámci léčby na psychiatrii. Když opouštíme po odeznění deprese nemocnici, čeká nás různě dlouhá cesta, vedoucí k plnému zdraví. Někdy stačí na rekonvalescenci pár týdnů, jindy několik měsíců. Nezřídka je třeba přijmout i fakt, že nás bude deprese provázet celý život. Ale co bychom měli dělat, aby se náš stav postupně zlepšoval nebo alespoň nezhoršoval? O tom na mnoha pracovištích uslyší pacienti jen pár frází. Často se z nemocnice vracíme oslabení, navíc do naprosto nevyhovujícího a stresujícího prostředí, přičemž konfrontaci s ním nezvládneme. A tak se zanedlouho vracíme zpět do nemocnice. Proto je třeba začít s přípravou na návrat do běžného života už během hospitalizace, kdy nám to zdravotní stav dovolí. Měli bychom s ošetřujícím lékařem rozebrat možné spouštěče naší nemoci a připravit si strategii pro jejich zvládání. Zároveň je důležité, abychom si v základech osvojili některé techniky práce s tělem i myšlenkami, zvážili následnou péči v rámci denního psychoterapeutického stacionáře nebo docházení na individuální psychoterapie, a nezapomněli přitom na pohyb a preventivní prohlídky u praktického lékaře. Úzkosti a deprese jsou totiž jedním z rizikových faktorů pro vznik a rozvoj kardiovaskulárních onemocnění. O tom všem je třeba mluvit ještě před propuštěním z nemocnice, kde máme k dispozici lékaře a zdravotní sestry. Podobně podstatná je také edukace nejbližších, kteří projevům nemoci často vůbec nerozumí. A v tom by měl umět pomoci také lékař. Psychiatrickou nemocnici bychom měli opouštět dobře vybaveni pro běžný život.
To souvisí s problematickým sociálně zdravotním pomezím. Vnímáte propast mezi resorty?
Vnímám. V odborných kruzích se roky debatuje o tom, že by psychiatrie měla být ukotvena v těsném sousedství neurologie, pracovat na výzkumu a řešit především akutní obtíže pacientů. Pak se situace změní a začne se vést odborná diskuse o tom, zda psychiatrie nemá být komplexnějším oborem. Chystaná reforma psychiatrické péče má v podstatě psychiatrii umožnit obojí. Zajímá mě ale péče poskytovaná teď a tady. A tady vidím nedostatečnou a špatně dostupnou péči ze strany ambulantních psychiatrů, kterým pojišťovny proplácejí na jednoho pacienta několik málo hodin ročně. Registruji tragicky nízký počet krizových center, podobně jako velké rezervy v léčbě duševních onemocnění uvnitř lůžkových zařízení. Proto je mi sympatická představa psychiatrie jako oboru s mnoha přesahy. Přesněji její úzké propojení s dalšími medicinskými obory, psychologií a sociálními službami, které podle mě nemohou být oddělené od poskytované psychiatrické péče. Například psychická onemocnění a chudoba jsou si nebezpečně blízko, protože nemoc člověku významně znesnadňuje uplatnění na trhu práce. V rámci své vlastní hospitalizace na psychiatrii, ale nakonec i při práci na cyklu Život za zdí, jsem potkal nemálo lidí, kteří se neměli po propuštění kam vrátit. Některým byl sice uznán invalidní důchod, ale kvůli nedostatečnému počtu odpracovaných let nedostávali od státu ani korunu, nebo neuvěřitelně nízkou částku, za níž si neměli šanci nakoupit na měsíc ani dostatek jídla. Asi si řeknete, jestli lidé s psychiatrickou diagnózou nemají ve svém okolí nikoho, kdo by jim pomohl. Mnohdy to tak skutečně je, protože psychická onemocnění narušují sociální vazby. Tyto problémy ale zůstávají stranou zájmu médií. Ve veřejném prostoru se v lepším případě hovoří o reformě psychiatrické péče.
Jaké jsou podle vás hlavní výzvy probíhajícího destigmatizačního procesu?
Mám výhodu v tom, že natáčím edukační videa a občas přednáším o úzkostech, takže u mě převažuje spíše novinářská práce. Nemusím tudíž zkoumat, ověřovat a definovat to, co je v rámci destigmatizačního procesu nutné sdělit společnosti, aby nás přestala kvůli psychiatrické diagnóze vnímat jako nevyzpytatelné a potenciálně nebezpečné jedince. V tom jsou jednoznačně nejlepší lidé, kteří pracují v projektu Na rovinu a řada neziskových organizací, jako Nevypusť duši. Do hlavního destigmatizačního procesu jsem přispěl spíše okrajově, a to ryze osobní investicí, když jsem o své nemoci začal veřejně hovořit. Nedávno jsem ale dospěl k rozhodnutí, že ještě jednou promluvím v rádiu o svých zkušenostech s myšlenkami na sebevraždu a depresí, a bezmála dvouleté vyprávění o vlastní nemoci definitivně uzavřu. Lidí, kteří dělají totéž, je u nás dnes už naštěstí docela dost a sám v sobě cítím také určité limity. Nicméně se snažím hledat odpovědi na otázky, které zůstávají zatím stranou širšího veřejného zájmu. Zajímám se o to, proč jako psychiatričtí pacienti dostáváme horší zdravotní péči, než běžně nemocná populace. Snažím se také zjistit více o příčinách, které vedou k tomu, že umíráme o patnáct až dvacet let dříve, než lidé bez psychického onemocnění. Stejně tak mě zajímá, proč mají mnozí lékaři nepsychiatrických oborů tendenci nevěřit našim somatickým obtížím a chovají se k nám nezřídka tak, jako by na medicíně vůbec neprošli zkouškou z psychiatrie a empatie jim byla zcela cizí. Stejně tak se zabývám důvody, které vedou mnohé psychiatry k podceňování či ignorování našeho tělesného zdraví.
Vidíte v posledních letech změnu české společnosti, co se týče stigmatizace?
Ano. Nemám pocit, že by se někdo z přátel a známých se mnou přestal bavit proto, že jsem měl depresi nebo protože jsem mu přiznal, že jsem byl hospitalizovaný na psychiatrii. Ke změně tedy postupně dochází. Ale pozor, hovořím o Praze a specifickém okruhu povětšinou citlivých a vzdělaných lidí. Když opustím hranice metropole a přijedu do jedné malé vsi, všechno je najednou jinak. Podle názoru místních jsou duševně nemocní nebezpeční a neměli by rozhodně vychovávat děti, psychofarmaka člověka akorát „oblbují“ a duševní nemoc je jen výmluva, aby dotyčný nemusel „makat“. Přitom by se půlka nejmenované vesnice měla jít okamžitě léčit ze závislosti na alkoholu, ale to pro ně není samozřejmě žádná nemoc. Bude tedy třeba ujít ještě pořádný kus cesty, než se duševní onemocnění dostanou na úroveň těch interních nebo třeba urologických.
S lidmi, jako ředitel Národního ústavu duševního zdraví Cyril Höschl, ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice Martin Hollý, doktorka Psychiatrického oddělení Ústřední vojenské nemocnice Kateřina Duchoňová nebo přednosta Kliniky adiktologie v Praze Michal Miovský, strach o výsledek destigmatizačního procesu v České republice opravdu nemám. Kdybych měl být spravedlivý, musel bych ještě vyjmenovat další desítky osobností české psychiatrie a psychologie, ale i urgentní medicíny, interny a neurologie, s nimiž jsem natáčel rozhovory pro cyklus Život za zdí. K destigmatizaci přispěli tím, že věnovali čas a své zkušenosti pro projekt, o němž zpočátku nikdo nic nevěděl a nebylo jisté, zda bude vůbec fungovat. A konečně, je tu i silná a možná trochu opomíjená platforma neziskových organizací, které pracují ve prospěch lidí s duševním onemocněním dlouhá léta. K ní se postupně přidávají pacientské organizace, formulující otevřeně své potřeby a požadavky.
Stigmatizace se vyskytuje napříč společností od médií přes lékaře po pacientovo okolí. Kde to ale podle vás pacienta postihuje nejvíc?
Největší rezervy vidím uvnitř našeho zdravotnictví. Zlobí mě předsudky a neochota i neschopnost zdravotnického personálu nepsychiatrických oborů chápat, co prožívám, a jak se alespoň ty nejrozšířenější duševní poruchy projevují. Ale ani to samozřejmě neplatí absolutně. Co se týče organizací, mezi pozitivní výjimky patří Zdravotnická záchranná služba hlavního města Prahy. Asi bychom těžko hledali duševní onemocnění, s jehož projevy by výjezdové jednotky zdravotnické záchranné služby nebyly v terénu konfrontovány. Jenomže masivní záchvat úzkosti neboli panická ataka dokáže zdravotnické záchranáře znejistit i frustrovat. Panikami trpí opravdu hodně z nás, a to i nepsychiatrických pacientů. Často se projevy paniky tváří jako infarkt myokardu nebo cévní mozková příhoda. Jenomže se někdy stane, že pouhý kontakt se záchranáři míru úzkosti sníží a najednou vypadáme, že nám opravdu nic není. Nebo panika běží dál, ale objektivně máme jen zvýšený krevní tlak a rychlý puls. Může se přidat ještě třes končetin a výjimečně i křeče. Záchranář nebo lékař záchranné služby, který neví, že panická ataka s sebou nese obrovskou vnitřní bolest, těžko popsatelný strach a hrůzu ze smrti, a že se tedy jedná o projev skutečného duševního onemocnění, může reagovat podrážděně. Jestliže ví, co v dané chvíli prožíváme a že nám může pomoci od nesnesitelného zaplavení úzkostí, jeho postoj i naladění se radikálně změní. Nehledě na to, že volání záchranné služby je v těchto případech zcela na místě, protože silná úzkost doprovází řadu závažných, život ohrožujících stavů, které jako laici nemáme šanci rozpoznat. A tak vedení pražské záchranky souhlasilo s uspořádáním pilotních seminářů o úzkostném pacientovi v přednemocniční neodkladné péči. Jsme na začátku, ale zkušenost s průběhem semináře mám výbornou. Záchranáři se zajímali také o projevy jiných než jen úzkostných poruch. Myslím, že berou jako velké plus, že před nimi stojí někdo, kdo popisované stavy reálně zažívá. A vnímají velmi pozitivně fakt, že vhodně zvolenou, empatickou komunikací, mohou pacientovi s úzkostmi výrazně pomoci a sami ušetří nemálo času a potenciálních komplikací.
Takže by podle vás nebylo od věci, kdyby něco takového běželo ve větším měřítku, třeba i pro urgentní příjmy…
Ano, to je další svět, v němž je úzkostný pacient často považován za simulanta, a tak mu není věnována adekvátní péče. Podobné je to i v ordinaci praktického lékaře.
Ti by vůbec měli při péči o pacienty s lehčími duševními problémy sehrávat větší úlohu. Sám jste zmínil, že s úzkostí či depresí jich je tu neléčených půl milionu, což by nikdy ordinace psychiatrů nemohly zvládnout.
Myslím, že Psychiatrická společnost JEP odvedla kus dobré práce týkající se osvěty ohledně projevů a léčby depresí v ordinacích praktických lékařů. Když si ale představíme, že úzkost dokáže vyvolat přes sto různých tělesných příznaků a deprese se může manifestovat třeba úpornou bolestí zad či hlavy, pak může být pro praktického lékaře velmi složité psychickou nemoc odhalit. Když nic nepřinesou opakovaná laboratorní a fyzikální vyšetření, volí praktik bohužel často to nejjednodušší řešení: předepíše krabičku benzodiazepinů. Nám se krátkodobě uleví, ale zároveň se ocitáme na cestě vedoucí k závislosti. Pacienti s úzkostmi jsou pro praktického lékaře pacienty obtížnými nejen pro složité čtení jejich obtíží, ale také kvůli náročnější komunikaci a požadavkům na stále nová vyšetření, vedoucí pořád do stejné slepé uličky.
Probíhá reforma psychiatrické péče. Co vnímáte jako největší přínos, který by z ní pacienti měli mít?
Možnost řešit zhoršení duševních obtíží přímo s psychiatrem, a to dříve, než za tři měsíce od zavolání. Zjednodušení přechodu z lůžkového zařízení do domácího prostředí, pomoc s vysvětlením projevů mé nemoci a souvisejících potřeb mým blízkým. Poradenství v oblasti duševní hygieny a péče o fyzické zdraví, s ohledem na diagnózu a užívané léky. Pomoc v krizi, bez nutnosti překonávat nesmyslně velké vzdálenosti. A také zachování areálů velkých psychiatrických nemocnic, jako jsou například Bohnice, k jejich účelu. Pomineme-li nespornou architektonickou hodnotu vybraných budov, nemůže zůstat nezmíněn pozitivní vliv rozsáhlých parkových areálů na duševní zdraví pacientů. Dnes zkrátka tato místa naopak chrání člověka se zraněnou duší před zběsilým tempem světa za zdí. Možná jsem jen příliš skeptický a areály psychiatrických nemocnic budou dál sloužit svému účelu, jen dojde ke změnám v počtu lůžek a některé budovy poslouží jako místa pro denní stacionáře a možná i jako centra duševního zdraví. Jestli ovšem reforma psychiatrické péče bude s něčím opravdu zápasit, tak s personální nouzí. I když snad dojde k určitému navýšení financí pro psychiatrii, je trestuhodné, jak je dlouhodobě podfinancována. A nedělám si iluze o tom, že by avizované navýšení prostředků přivedlo do oboru více kvalifikovaných sil.
Ministr zdravotnictví si na nedávném společném zasedání parlamentních výborů postěžoval na kvalitu péče v psychiatrických nemocnicích s tím, že se používají fyzická omezování. Jak vidíte kvalitu českých psychiatrických nemocnic vy?
Nejprve k tomu, co prohlásil ministr. Vím, že některé akutní stavy v psychiatrii vyžadují použití omezovacích prostředků, které jsou ovšem v různé míře používány na psychiatriích téměř všude na světě. Například omezení pacienta v lůžku, tedy kurtování, které je subjektivně nejhůře snášeno, musí být pokaždé striktně navázáno na závažnější stavy neklidu, když hrozí, že pacient ublíží sobě nebo druhým. Jako pacient s jinou zkušeností zároveň vím, jakými mýty jsou zatíženy třeba elektrokonvulze neboli elektrošoky. A přitom jsem na vlastní oči viděl, jak dokáže tato metoda pomoci člověku trpícímu těžkou depresí. Během několika aplikací jej doslova vrátila do života. Existují pacienti, kteří na elektrokonvulze docházejí i ambulantně, což rozhodně neodpovídá obrazu z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Představa o elektrokonvulzivní terapii jako o nástroji mučení v psychiatrii, ve společnosti přetrvává v jistém měřítku dodnes, ačkoliv je zcela mylná. Ministr by se měl zajímat spíše o to, jak kvalitní jsou lékaři, kteří nám péči poskytují, a co může udělat pro to, aby získal pro obor dostatek nových sil. Měl by se ptát, jak probíhá systém kontroly poskytované psychiatrické péče a nakolik jsou kontroly efektivní. A zda jsou vůbec pacienti chráněni před tím, aby je v nemocnici nemohl ošetřovat někdo, kdo má sklony k agresivnímu jednání nebo je dlouhodobě v nedobré psychické kondici. Od takových lidí pak může hrozit reálné zneužití prakticky jakékoliv metody či nástroje. To jsou, myslím, naprosto legitimní otázky, na které bych chtěl znát odpovědi také.
Kvalitu psychiatrických nemocnic mohu srovnávat jako novinář nebo jako pacient. Z pacientského hlediska bych vedle sebe musel postavit dvě neporovnatelná zdravotnická zařízení, což by nebylo férové ani logické, neboť to první poskytuje péči několika desítkám pacientů a zaměřuje se na vědu a výzkum, a druhé pečuje o stovky pacientů. Přesto chci v této souvislosti upozornit alespoň na něco. Jestliže terapeutickým dílnám v jedné z nejmenovaných nemocnic schází stále papír nebo barvy, přičemž si je nemohou dovolit koupit, z mnoha pavilónů přitom opadává omítka a jídlo je poživatelné v průměru dva dny z týdnu, je opravdu někde v systému docela vážný problém.
Michaela Koubová
