Že lékaři neumějí komunikovat, je jednou z častých výtek směřujících k českému zdravotnictví. Měnit se to nyní snaží 3. lékařská fakulta UK, která zavádí do běžné výuky nácvik komunikace s pacienty za pomoci figurantů. Díky tomu nejenže odpadají počáteční rozpaky studentů a nutnost hledání ochotných pacientů, ale je také možné nacvičit chování v jinak nepředvídatelných situacích, například když se pacient rozpláče.
„Více než 75 procent stížností a soudních sporů ve zdravotnictví má své kořeny v patologické komunikaci. Je to logické – pacienti vesměs nejsou schopni identifikovat, jestli byla péče poskytnuta medicínsky správně či nikoliv, ale jsou schopni identifikovat, jestli se cítí komfortně či nekomfortně komunikačně. Pak se může spustit lavina, která může na konci vést ke stížnosti,“ vysvětluje proděkan pro studium a výuku 3. LF David Marx.
Pro lékaře je přitom zásadní, aby uměl vést s pacientem rozhovor, na jehož základě získá maximum informací ke stanovení diagnózy a nastavení vhodné léčby. Jak na to, se dosud medici učili přímo v terénu u nemocných, což však může být pro jednu stranu velmi stresující a pro druhou frustrující a únavné.
„Jak učit studenty naslouchat, ptát se pacientů a reagovat na emoce, jako je pláč, smutek nebo neporozumění, se dá různými způsoby. My jsme se rozhodli v prvním cyklu studia programu všeobecné lékařství začít to dělat jinak,“ uvádí přednostka Ústavu ošetřovatelství Hana Svobodová.
Mohlo by vás zajímat
„Naše fakulta tak reaguje na objektivní změnu v dostupnosti pacientů. Doba pobytu pacientů v nemocnici se zkracuje, tím pádem pacienti pobývající v nemocnici jsou hodně nemocní a nemají tolik času ani nálady bavit se s mediky a nechat na sobě trénovat jejich schopnosti odebírat anamnézu. Zároveň ale potřebujeme nové lékaře odpovídajícím způsobem vychovávat. Navíc je poněkud neférové pustit je do terénu přímo. Proto jsme po vzoru západních univerzit zavedli nácvik rozhovoru v laboratorních podmínkách,“ popisuje David Marx.
Když se přitom podle něj začaly podobné programy v západní Evropě prosazovat, využívali se studenti herectví nebo herci v důchodu, kteří standardizované pacienty reprezentovali. Ze zkušeností však vyplynulo, že herci trochu přehrávají, takže se místo toho začali využívat k trénování laiků. 3. LF proto oslovila herečku Andreu Daňkovou, dále studenty univerzity třetího věku, s nimiž byly připraveny různé scénáře možných situací, a také mediky z pátých ročníků, kteří už dovednosti mají a dokáží mladší studenty hodnotit.
Zapojení starších mediků má tu výhodu, že na rozdíl od hodin s pedagogem, který je sám na celou skupinu studentů, zde je možná příprava v poměru jeden na jednoho. Během nácviku přitom starší studenti dostali standardizovaný dotazník, do něhož zaznamenávali své poznatky, které pak svým mladším kolegům sdělovali. Podobně dostali echo také od osoby vyškolené k reprezentaci pacienta či jeho rodinného příslušníka. „Ze zpětné vazby vyplynulo, že studenty nejvíce bavilo, že nešlo o lékaře – profesora, ale byl to jejich starší kolega, před kterým se nebáli chybovat,“ říká koordinátor studentských instruktorů projektu Standardizovaný pacient Metoděj Renza.
Během nácviků s figuranty je přitom možné vyzkoušet si reakce v situacích, které v běžném životě nelze predikovat, jako je pláč či agrese. „Pro nás je to výkop, na čem se studenty pracovat – jejich reakce jsou ještě neumělé,“ dodává Hana Svobodová. Situace je navíc možno dle potřeby opakovat tak, aby se studentovy reakce vypilovaly. Díky tomu jsou pak medici ve chvíli, kdy se dostanou ke skutečnému pacientovi prožívajícímu bolest, strach či utrpení, zkušenější.
Podaří se vychovat empatičtější lékaře?
Pilot se zaměřil na studenty druhých ročníků (180 mediků plus 80 těch, kteří studují v anglickém jazyce) a fakulta si výsledky velmi chválí. „Všichni studenti byli velmi empatičtí, což u lékařů dřívějšího narození dost postrádám a někdy se jich až bojím,“ popisuje figurantka Helena Wiesnerová.
Nyní by se tak měl nácvik na figurantech stát povinnou součástí výuky. „Uvažujeme i o části výuky už pro první ročník,“ doplňuje Svobodová.
Zaváděná novinka ovšem není jedinou součástí výuky, kdy se 3. LF zaměřuje na komunikaci. „Výuka komunikace je zasazena do prvního cyklu studia, tedy prvního a druhého ročníku v předmětu Úvod do klinické medicíny, kde se učí základní klinické dovednosti, jako je odebrání krve, a k tomu máme semináře týkající se komunikačních dovedností, jak základních, tak specifických, například komunikace s neslyšícími pacienty,“ vysvětluje Hana Svobodová.
Na komunikaci se zaměřují i některé volitelné předměty. „V pátém ročníku navíc v rámci psychologie probíhá také výuka komunikace se specifickými skupinami včetně sdělování špatné zprávy, komunikace s psychiatrickým pacientem a komunikace s umírajícím. Jedním z akademických pracovníků naší fakulty je pan doktor Martin Loučka, vedoucí Centra paliativní péče, takže je tomu věnováno poměrně hodně času,“ dodává David Marx.
[infobox-cela-sirka]
Michaela Koubová
