Nanotechnologie, umělá inteligence či editování genomu – to všechno jsou nové technologie, které s největší pravděpodobností v budoucnu zcela změní tvář medicíny. Jenže k tomu, abychom je mohli bezpečně, na maximum a co možná nejdříve využít, musíme překonat nejednu překážku. Velkou otázkou jsou data, jejich ochrana, sdílení a také dostupnost pro samotné pacienty, jichž se týkají. V tomto i ve všech dalších směrech je proto třeba s pacienty spolupracovat a zároveň vzdělávat veřejnost, aby z nových technologií neměla zbytečné obavy. Na druhou stranu bychom ale neměli mít přehnaná očekávání, která ještě v současnosti dostupné inovace nedokáží naplnit. O problematice diskutovali odborníci na úterní konferenci Inovace ve zdravotnictví 2019, kterou v rámci Týdne inovací uspořádala společnost Pfizer.
Jak by mohla vypadat medicína za dvě desetiletí? „Bude se více zaměřovat na prevenci – dokážeme detekovat onemocnění v prvních fázích. Díky on-line monitorování a nanosenzorům onemocnění zjistíme předtím, než se rozvine, a budeme tak schopni zachránit mnohem více lidských životů. Zároveň bude medicína mnohem více personalizovaná – budete vědět, že potřebujete podání určitého léku v přesném množství. Vidím budoucnost založenou na úzké spolupráci digitálních a pokročilých materiálových technologií,“ načrtává předseda Asociace nanotechnologického průmyslu ČR Jiří Kůs.
Velký potenciál mají také data, pokud s nimi ovšem dokážeme nakládat tak, že pacienti nebudou mít obavy dát je lékařům k dispozici pro další výzkum. „I data tří pacientů mohou být pro lékaře velice relevantní v tom smyslu, že mohou pomoci v identifikaci nemoci u jiných pacientů. Je tu tedy obrovský potenciál, který spočívá v informacích,“ říká ředitelka britského projektu iCEE.health Lorena Macnaughtanová.
Právě samotní pacienti jsou už dnes silou, která začíná ovlivňovat také vznik nových přístupů a terapií. Vědí totiž nejlépe, v jakých směrech je pro ně jejich onemocnění nejvíce determinující, a právě sem je pak možné upřít pozornost, pokud nemáme k dispozici komplexní léčbu. Příkladem budiž senzor, který dává stomikům vědět, kdy vyměnit sáček u vývodu. Někteří diabetici zase mají problémy se spánkem, protože pociťují strach, že už se neprobudí. Pacienti tak dali impuls k práci na vývoji tzv. umělé slinivky, což je zařízení, které nejenže monitoruje glykémii, ale také průběžně dodává tělu hormony. Problém ovšem je, že pacienti (nebo ještě častěji jejich rodiče) jsou tak nedočkaví, aby mohli zařízení používat, že se ho dožadují navzdory absenci schválení regulatorním orgánem, tedy dosud neověřené bezpečnosti a účinnosti.
Mohlo by vás zajímat
Pacienti by měli mít přístup k vlastním datům
Pacienti na druhou stranu také upozorňují na problémy související s novými technologiemi. „Všichni jsou uneseni z dat, data jsou nová ropa. Jenže pacient Hugo Campos, který měl kardiostimulátor, před časem zjistil, že snad každý má přístup k jeho datům – až na něj samotného,“ popisuje Lorena Macnaughtanová.
Campos tak stanul v čele bitvy o to, aby se i pacienti dostali ke svým medicínským datům pocházejícím ze zdravotních přístrojů. „Důvodů, proč byli pacienti z rovnice vynecháni, je celá řada, včetně otázek regulačních a souvisejících s odpovědností. V centru však spočívá fakt, že pro výrobce je lékař král, a většina lékařů nežádá o to, aby data sdíleli s pacientem. Podezřívám také společnosti ze strachu z toho, že pokud dají pacientům jejich data, vypadnou z kola lékaři, což by vedlo ke ztrátě příjmů. A tak pacienti zůstávají bez on-line přístupu k datům o svém srdci a jsou s kliniky svázáni kvůli kopiím svých zpráv. Tento zastaralý model je jasnou bariérou péče o sebe sama,“ napsal v roce 2015 na portálu Slate Campos.
Fakt, že na trhu nebyla zařízení, která by pacientovi umožňovala on-line přístup k vlastním datům, nakonec Campose vedl k tomu, že si přes internet pořídit programátor kardiostimulátoru a podstoupil školení v managementu srdečního rytmu. „Roky, během kterých jsem sledoval sám sebe, mi pak pomohly zjistit, že spouštěčem pro arytmie je pro mě skotská, zatímco k vlastnímu překvapení kofein mému srdci svědčí. Přístup k alarmům a dalším informacím umožňuje včasnou identifikaci příhod a dovoluje tak pacientovi rychlá nápravná opatření,“ popisuje Campos.
Umělá inteligence má své limity
Zatímco někdy nové možnosti nevyužíváme na maximum, jindy jsou naopak očekávání větší a v současnosti jim technologie neumějí úplně dostát. To je případ některých aplikací umělé inteligence. Podívejme se třeba na projekt InnerEye, který umí analyzovat radiologické snímky a pomáhá radiologovi vytvořit vhodný plán onkologické péče. „Jenže často generuje nepřesné, neúplné nebo nejisté informace, vyžaduje časově náročné následné manuální zpracování a dohled. Jde o velké výzvy, s nimiž se musíme vypořádat,“ říká zakladatelka britské Data Inside Cambridge Sobia Hamidová.
Podobně je to i s dalšími aplikacemi – velká studie Apple, která na více než 400 tisících účastnících testovala schopnost nositelných technologií detekovat fibrilaci síní, také odhalila nějaké ty „mouchy“. „Byla identifikována řada falešně pozitivních nálezů,“ podotýká Hamidová, která poukazuje také na to, že tyto přístupy nemusí být vhodné pro každého a bylo by nutno najít vhodné strategie využití.
Vývoj umělé inteligence tak ještě čeká řada výzev a úkolů, od potřeby kvalitních, očištěných dat přes standardizaci procesů a strukturování dat napříč institucemi po volbu vhodného využití. „Umělá inteligence je jen jedním z analytických nástrojů,“ dodává Hamidová. Podle ní přitom pro zdravotnictví není zdaleka tak převratná umělá inteligence, ale obrovský kus ušetřené práce by znamenala technologie zpracovávající přirozený jazyk (Natural Language Processing, NLP), která by zdravotníky oprostila od stohů lejster, protože by jednoduše zpracovala jejich řeč během vyšetření.
Když dva dělají totéž, není to vždy totéž
Co se týče práce s daty, máme již příklady dobré i špatné praxe. Sobia Hamidová mezi ně uvádí společnosti Genomics England a CareDoc Data, což jsou iniciativy, které se objevily ve stejné době. „Genomics England ale od samého začátku pracovala s pacienty, zatímco společnost CareDoc Data ne. U projektu CareDoc Data, který selhal, přitom došlo k řadě dezinformací a z toho vzniklých problémů. Když ale byli pacienti zapojeni od začátku, osvědčilo se to. To je důležité mít na paměti. Může dojít ke ztrátě důvěry a tím pádem i ke ztrátě spousty dobře odvedené práce, a to jen kvůli nedostatečné komunikaci,“ poukazuje Hamidová, podle které je zapojení pacientů důležité i proto, že mohou nabídnout odlišný pohled.
Chybějící spolupráce by mohla být největší překážkou šíření inovací také podle ředitele globálního medicínského oddělení pro hemofilii, endokrinologii a IEM při divizi vzácných onemocnění společnosti Pfizer Iana Winburna. „Pokud budeme jen čekat na inovace, ale nevytvoříme pro ně odpovídající prostředí, je to problém. Je třeba kombinovat zdravotnickou politiku, práci s veřejností a inovace – jen v té kombinaci máme šanci uspět,“ míní Winburn.
„Lidé se bojí neznámého, což je hlavní překážka zbrzďující rozvoj nanotechnologií i umělé inteligence. Zároveň někde, třeba ve vládních kruzích, chybí vize. Je proto důležité vzdělávat běžnou veřejnost. Je třeba schopnost vysvětlovat a také nezapomínat na hodnoty, protože cokoliv se dá zneužít,“ doplňuje Jiří Kůs.
Tomu, jaké další výzvy budou znamenat pro zdravotnické systémy nové technologie, jako je editování genomu, genová terapie či nanotechnologie, se budeme věnovat v dalších vydáních ZD.
Michaela Koubová
