Veterináři častěji páchají sebevraždy. Ničí je stres i nereálná očekávání klientů
Láska ke zvířatům je přivede k práci, která je nakonec může i zabít. To ukazují výsledky studií zaměřených na duševní zdraví veterinárních lékařů a lékařek. I když se o tom nemluví, až více než třikrát častěji oproti běžné populaci končí svůj život sebevraždou. Nejohroženější jsou v tomto ohledu ženy veterinářky. Od roku 2000 do 2015 totiž mohlo být zhruba deset procent úmrtí veterinářek spojeno se sebevraždou.
Veterinář nebo veterinářka patří mezi dětmi k oblíbeným přáním budoucího povolání. Představa celého dne ve společnosti oblíbených zvířecích mazlíčků má ale k realitě velmi daleko. Veterinární medicína je v mnoha ohledech velmi stresující a duševní zdraví samotných lékařů a lékařek není tématem, kterému by byla věnována pozornost. Ve srovnání s běžnou populací ale právě oni častěji volí sebevraždu. Muži veterináři umírají tímto způsobem 2,1krát častěji a ženy veterinářky dokonce 3,5krát častěji než ostatní lidé. Vyplývá to z rozsáhlé americké studie publikované v Journal of the American Veterinary Medical Association. Další britská studie navíc ukázala, že sebevraždy jsou u veterinárních lékařů a lékařek dokonce dvakrát častější než u ostatních zdravotnických profesionálů.
Problém se ale netýká jen veterinářů v zahraničí, ale také v Česku. „Sama jsem zažila dny, kdy jsem se ve své ordinaci dívala na lahvičku s T61, což je látka určená k eutanazii zvířat, a přemýšlela, jak by mohla přinést úlevu i mně. Jako lékaři máme velmi snadný přístup k látkám, které se dají využít i k eutanazii člověka a víme jak na to,“ vysvětluje veterinární lékařka Martina Načeradská, která vede vlastní kliniku na Praze 10.
„Filosofií veterinárního lékařství je, že nenechám žádné zvíře trpět, a když už mu nemůžu pomoct, tak provedu eutanazii. Když sám veterinář trpí tak, že už to nemůže snést, provede eutanazii sám sobě,“ říká lékařka, která je jako jedna z mála ochotná mluvit o důvodech toho, proč jsou sebevraždy u její profese poměrně časté a jak moc se na duševním zdraví veterinářů podepisují sami jejich klienti. Sama osobně znala několik kolegů a kolegyň, kteří svůj život ukončili sebevraždou.
Mohlo by vás zajímat
Nejohroženější jsou veterinářky pečující o domácí mazlíčky
Americká studie zpracovaná týmem z Centers for Diseases Control and Prevention publikovaná na konci loňského roku v Journal of the American Veterinary Medical Association zahrnovala data získaná o více než 11,6 tisících veterinárních lékařích a lékařkách, kteří zemřeli mezi lety 1979 až 2015. Ukázalo se, že muži veterináři končí svůj život sebevraždou 2,1krát častěji než běžná populace a ženy veterinářky dokonce 3,5krát častěji. Celkově na muže veterináře připadalo 82 procent sebevražd, tedy poměr mezi sebevraždami mužů a žen byl u této profese 4,6 : 1. Pro srovnání: u běžné americké populace je tento poměr 3,6 : 1. Skutečná míra sebevražednosti mezi veterináři a veterinářkami ale může být podle autorského týmu ještě vyšší. „Je méně pravděpodobné, že na úmrtním listě veterinárního lékaře nebo veterinární lékařky bude jako příčina smrti uvedena sebevražda, protože mají vysoké sociální postavení v rámci komunity,“ uvádí studie.
Za vyšším podílem sebevražd u veterinárních lékařů a lékařek se podle autorského týmu skrývá kombinace několika faktorů, jako jsou pracovní stres, deprese, úzkosti a syndrom vyhoření. Navíc už samotné studium veterinární medicíny vyžaduje velkou dávku perfekcionismu, což zvyšuje pravděpodobnost rozvoje duševních onemocnění, jakou jsou právě deprese a úzkosti. Nemluvě o skutečnosti, že právě veterinární lékaři a lékařky mají ve své praxi přístup k lékům a látkám, které používají k eutanazii zvířat.
Samotná zjištění o vyšší míře sebevražednosti u této profese nejsou nová. Podobné závěry přinesly už předchozí práce. Podle autorského týmu, který stojí za touto americkou studií, je ale důležité zaměřit se na nové skutečnosti, a to je proměna samotného veterinárního lékařství, které se více zaměřuje na domácí mazlíčky, i lidí, kteří se mu věnují. Stále častěji totiž tuto profesi volí ženy, které v současnosti tvoří 60 procent ze všech veterinárních lékařů v USA. A s tím, jak zastoupení žen mezi veterinárními lékaři roste, stoupá také počet veterinárních lékařek končících svůj život sebevraždou. Tyto lékařky se také více zaměřují na malá domácí zvířata, jako jsou psi, kočky, králíci a další mazlíčci.
Ženy veterinářky častěji než muži veterináři volí sebevraždu pomocí léků. Právě tento způsob sebevraždy zvolily dvě třetiny veterinárních lékařek, které ukončily svůj život samy. Vzhledem k demografickým změnám zasahujícím tuto profesi je tak podle autorského týmu pravděpodobné, že v budoucnu budou častější sebevraždy žen veterinářek, které použijí k ukončení svého života léky. I proto, že běžně ukončují životy zvířat, kterým už nelze pomoci.
Víte, co ničí vašeho veterináře?
Obdobné závěry jako americká studie přinesla již dříve britská vědecká práce publikovaná v roce 2009 v British Medical Journal. Podle ní je sebevražednost u veterinárních lékařů a lékařek až čtyřikrát vyšší oproti běžné populaci. „Není nijak překvapivé, že sebevraždy jsou u veterinárních lékařů a lékařek relativně častější než u běžné populace,“ vysvětloval před lety pro CNN psychiatr David Bartram, který studii vedl a stále působí na School of Medicine při britské University of Southampton. Podle něj se na vyšší sebevražednosti u této profese podílí několik faktorů. Kořeny problému je potřeba hledat už v samotném studiu veterinární medicíny, které je extrémně náročné a vyžaduje velkou dávku perfekcionismu, jenž vede ke stavům úzkosti a depresím, což je samo o sobě rizikovým faktorem pro sebevraždu. Velmi stresující je i výkon profese vyžadující mnohahodinové nasazení, zvládání krizových situací a zároveň komunikaci s náročnými klienty.
To potvrzuje i veterinární lékařka Martina Načeradská. „Řada klientů má nerealistická očekávání. Své zvíře považují za věc a chtějí, aby ho veterinář opravil podobně jako auto, a za co nejméně peněz. Takhle to ale nefunguje. Pokud mám zvíře léčit dobře a vyléčit ho, potřebuji nejprve přijít na to, co mu je, a právě diagnostika je nákladná. Hodně lidí si navíc myslí, že toto není moje práce, ale poslání, a tak nemám mít nárok na to chtít po nich peníze. Svou práci miluji, ale zároveň cítím pocity viny za to, že si musím za svou práci říkat o peníze, abych měla na nájem, platy zaměstnanců i splátky přístrojů,“ popisuje.
Podle ní není nijak neobvyklé, že jsou klienti nespokojení nebo dokonce agresivní. „Denně musím komunikovat s lidmi a musím to dělat dobře, protože když se s nimi nedomluvím, tak v nejhorším případě zvíře zemře, protože nedostane péči, kterou potřebuje. Žiju s tím, že nesmím udělat chybu, protože když já špatně podvážu cévu při operaci, zvíře může vykrvácet,“ dodává s tím, že vůbec nejohroženější jsou podle ní veterináři a veterinářky „srdcaři“, kteří svému povolání obětují obrovské množství času i energie a pracují, i když jsou vyčerpaní. „Toto mi došlo ve chvíli, když jsem seděla na semináři o syndromu vyhoření u veterinářů a přednášející začal svou prezentaci tím, že nám ukázal obrázek špičkové veterinární lékařky a etoložky Sofie Yin, která se nedávno zabila. Proč to udělala, když patřila mezi nejlepší? Pak se na nás podíval a řekl, že se řada z nás zabije, pokud něco neuděláme se svým životem,“ vypráví.
Podle psychiatra Davida Bartrama navíc mezi veterinárními lékaři a lékařkami, pro které je v mnoha ohledech snadné sáhnout k prostředkům, které spolehlivě ukončí jejich život, funguje něco jako „sebevražedná nákaza“. Tedy skutečnost, že když jsou veterinářky a veterináři vystaveni osobní zkušenosti, kdy ukončí život jejich kolegové a kolegové, začnou mít pocit, že i pro ně může být sebevražda „řešením“ jejich náročné životní situace. To vše ještě více posiluje zkušenost, kterou mají s eutanazií u zvířat. Vědí, že takto lze ukončit utrpení zvířat, a tak sami mohou podlehnout pocitu, že se mohou takto zbavit bolesti, kterou cítí. „Pokud vidíte, že můžete uspat zvíře, a tak ukončit jeho utrpení, můžete začít vidět sebevraždu jako pozitivní řešení svých problémů,“ uvedl Bartram. Podle jeho práce dokonce 21 procent veterinárních lékařů a lékařek odpovědělo „ano“ na otázku, zda v uplynulém roce měli sebevražedné myšlenky. Pro srovnání, u ostatní populace byl výskyt sebevražedných myšlenek pouze 4 procenta. Častější je také u této profese konzumace alkoholu, což opět zvyšuje riziko sebevražedného chování.
Veterinář se musí starat i o sebe, nejen o zvířata
Vysoká míra sebevražednosti u veterinárních lékařů a lékařek byla jedním z důvodů, proč ve Velké Británii začala fungovat nezisková organizace Vetlife, která provozuje i tísňovou linku. Stojí za ní veterinární lékařka a výzkumná pracovnice na University of Edinburgh Rosie Allister. Podle ní veterinární lékaři a lékařky běžně říkají, že pokud by byli psem, už by svůj život ukončili. „Eutanazie je a vždy byla součástí naší práce,“ popsala pro magazín Vice.
Dostupnost eutanazie je ale pouze jedním z faktorů ovlivňujících míru sebevražednosti. Řada veterinářů a veterinářek je pod silným finančním tlakem. Veřejností jsou vnímáni jako ti, kteří vydělávají velké peníze. Jenže ve skutečnosti je provoz jejich praxe spojen s řadou vysokých nákladů, nemluvě o investicích do vzdělávání. Běžně drží pohotovost, a tak mají problém dodržovat alespoň nějakou pravidelnou životosprávu. „Sama jsem pochopila, že se musím naučit říkat ne, bránit se, když mě někdo naštve, a vytvořit si vlastní ochranu, protože pokud se o sebe nebudu starat, nemůžu se nakonec postarat ani o zvířata, která mám tolik ráda,“ shrnuje Martina Načeradská.
Ludmila Hamplová
Ludmila Hamplová
