Dát si práci s vysoutěžením kvalitního zdravotnického materiálu se vyplatí, nemocnice by to měly poznat na pacientech i ekonomice

Tendrování spotřebního zdravotnického materiálu je podle mnoha odborníků to nejtěžší, s čím se nemocnice na poli veřejných zakázek musí vypořádat. Věc je o to náročnější, že v poslední době vzrůstá snaha soutěžit nejen na cenu, ale také na kvalitu, jejíž nadefinování se může stát dalším kamenem úrazu. Pokud se však nemocnice na výběrové řízení náležitě připraví a se zakázkou se úspěšně popere, může se vyšší kvalita podepsat jak u pacientů, tak na ekonomickém fungování zdravotnického zařízení. Problematice se věnovala konference Veřejné zakázky ve zdravotnictví, kterou uspořádala v polovině září FN Olomouc.

„Léky jsou nejlehčí, zatímco spotřební zdravotnický materiál je na soutěžení nejtěžší. Popis zakázky je složitý, protože na rozdíl od léčivých přípravků neexistuje žádná oficiální klasifikace. Univerzální číselník pro poptávku spotřebního materiálu neexistuje,“ konstatuje ekonomický náměstek FN Plzeň Viktor Wendler. Podle něj sice existují kódy CPV, VZP, kategorizace SÚKL, Asociace nemocnic ČR a další, všechny ale mají své limity a nejsou univerzální. Ve výsledku je nastavení technické specifikace spotřebního zdravotnického materiálu jedním z nejčastějších důvodů zrušení výběrového řízení.

Pokud přitom nelze parametry nadefinovat tak, aby byly maximálně srovnatelné, je o to důležitější dobře nadefinovat hodnotící kritéria zaměřující se i na něco jiného než na cenu (například FN Plzeň často volí poměr 80 procent cena, 20 procent kvalita, FN Olomouc někdy sahá i po poměru 60 procent cena, 40 procent kvalita). „Kvalita se ale musí v něčem projevit – musí se projevit u pacienta a měla by mít vliv i na nemocnici, když se zařízení benchmarkingem porovnávají mezi sebou. Kvalitnější zboží by mělo přinést buď nižší náklady, nebo se projevit jinde. Nemocnice, které mají výborné ekonomické výsledky a nemají jen nákup, ale i controlling, kolik skutečně spotřebovávají na nějaký výkon a podobně, umějí změřit i výstup v podobě kvality. Měřítkem je tedy pacient a ekonomicky úspěšná nemocnice,“ uvádí k tomu obchodní náměstek FN Olomouc Čeněk Merta.

Hodnocení kvality v rámci konkrétních zakázek přitom může být založeno na objektivních parametrech buď v podobě zohlednění deklarovaných technických parametrů, nebo na základě testování akreditovaným subjektem, anebo na subjektivních parametrech na základě předložených dokladů či testování vzorků.

Mohlo by vás zajímat

Válek: ministerstvo se bude zabývat možným porušováním zákoníku práce v nemocnicích

„Asi všichni chápeme, že pokud je něco objektivní, je to méně rizikové, a naopak pokud je to subjektivní, je to více rizikové. Na druhou stranu, pokud chceme nakupovat materiály, se kterými nás uživatelé nevyženou, je třeba se na kvalitu soustředit a případně je možné použít i subjektivní hodnotící kritéria,“ podotýká Wendler s tím, že nejtypičtějším způsobem posuzování je testování vzorků na pracovišti.

Právě Plzeň přitom má se soutěžením spotřebního zdravotnického materiálu velké zkušenosti, a to tak, že si troufla i na sdružený nákup infekčních stříkaček pro více nemocnic. „To byl obrovský úspěch. Na druhou stranu, všichni jsme byli šťastní, že tam nebylo žádné subjektivní hodnocení, protože bychom s tím my ostatní těžce žili. Subjektivní hodnocení je problematické a čím víc lidí, tím víc názorů,“ říká Michal Filip, obchodní náměstek FN Hradec Králové.

Co se ovšem týče konkrétně testování vzorků, apelují výrobci na to, aby to zdravotnická zařízení se svými požadavky nepřeháněla. „Enormně nám vzrostl počet požadovaných vzorků – často jsou požadovány desítky až stovky kusů vzorku nebo X balení materiálu. Stává se nám, že jsou požadovány vzorky veškerých velikostí nabízeného materiálu ze stejného materiálu i výrobní řady. To má za následek časovou, logistickou, prostorovou i finanční náročnost zajištění vzorků,“ poukazuje Miroslava Eliášová z B Braun Medical. Ta také upozorňuje, že když uchazeč řízení předloží vzorky, musí mu je podle zákona na základě písemné žádosti zadavatel zaplatit nebo je vrátit.

„My to v současné době nevyužíváme – vzorky zadavateli necháváme volně k dispozici a nepožadujeme ani finanční náhradu, musím ale říci, že do budoucna zvažujeme praxi změnit s ohledem na vysoké náklady. Proto bych zvažovala, zda je nutné požadovat vzorky v rámci technické kvalifikace od všech účastníků zadávacího řízení a ne jen od vybraného uchazeče. Uvážila bych také počet, který by měl být přiměřený. Teď uzavíráme smlouvu a jako vítězný uchazeč jsme předložili vzorky – jde o stejný materiál, který se liší pouze velikostí, a náklady jsme vyčíslili na 134 tisíc. Kdybychom zadavatele požádali, ať nám to zaplatí, a on realizuje takových zakázek deset, vznikají najednou i jemu náklady, kdy by ze svého musel vyplatit milion korun,“ dodává Eliášová. „Do vlastních řad musím říci, že se mi nelíbí, když někdo požaduje sto kusů vzorků, deset použije a 90 použije pro zlevnění provozu. Mělo by to být adekvátní tomu, co se bude testovat,“ potvrzuje Čeněk Merta.

Zakázku může zkomplikovat neochota personálu ke změně

K dalším věcem, které ve finále mohou zkomplikovat život oběma stranám, patří podle Eliášové požadavek na originály či ověřené kopie dokumentů předkládaných v rámci technické kvalifikace, jako jsou prohlášení o shodě. Tyto dokumenty totiž musí dodavatelé složitě získávat od výrobce, čímž se celé řízení protahuje. Někdy také zadavatel požaduje přísné a podle Eliášové nevyvážené smluvní podmínky (krátká lhůta pro dodání, opravy a vyřízení reklamace, vysoké sankce atd.), kvůli nimž se dodavatelé buď do řízení vůbec nepřihlásí, nebo někdy nakonec raději smlouvu neuzavřou – což je pak kontraproduktivní i pro zadavatele. V tomto i dalších bodech přitom může komplikované situaci zabránit předběžná tržní konzultace, díky které mohou předem zadavatelé reflektovat své požadavky v návaznosti na situaci na trhu.

S tím, jak vybírat spotřební zdravotnický materiál, by ale měl pomáhat i terén. Vedoucí oddělení veřejných zakázek v FN Hradec Králové Vladimír Duchoň přitom materiál rozděluje na dvě hlavní skupiny – lékařský, který tvoří zejména materiály umisťované dovnitř pacientova těla, jako jsou endoprotézy či stenty, a materiál pro ošetřovatelskou péči tvořený kanylami, náplastmi či obvazovými materiály. Každá z těchto skupin přitom klade trochu jiné nároky.

„U lékařského materiálu se neobejdeme bez významné výpomoci zejména ze strany lékařů. Zde ale přichází první zdržení v rámci přípravy zadávací dokumentace. Každý lékař nám vypomůže tak, že nám nadefinuje stávající materiál, který používá. Jenže to je zadání, které obvykle splňuje jen jedno technické řešení, což z pohledu zákona o zadávání veřejných zakázek není optimální situace. Je tu ale jen velmi malá ochota ke změně,“ popisuje Vladimír Duchoň s tím, že lékaři neradi mění materiály, s nimiž již umí dobře pracovat.

Materiál pro ošetřovatelskou péči oproti tomu bývá na trhu běžnější a je u něj větší konkurence. „O to těžší je odlišit materiály s akceptovatelnou kvalitou. Materiály jako náplasti navíc bývají používány napříč nemocnicí a každé oddělení má svůj názor na to, co je nejlepší. Mnohdy tak dochází k tomu, že se v rámci zdravotnického zařízení nejsme schopni dohodnout,“ konstatuje Duchoň, podle kterého navíc v případě testování vzorků může být těžké některé výrobky anonymizovat, aby uživatelé nevěděli, o výrobek jakého výrobce jde.

Zajímavým způsobem přistoupili k zajištění kvality vysoutěžené komodity (byť se v tomto případě nejednalo o spotřební zdravotnický materiál, ale nemocniční postele) na Slovensku. Postele jsou přitom zboží, které se kvalitou může zásadně lišit. „Proto jsme v soutěži využili zádržné – vítězi jsme zaplatili 90 procent, po třech letech se zaplatilo pět a po dalších dvou letech, pokud byly splněny všechny indikátory kvality, bezpečnosti a servisu, se doplatí zbytek sumy. Druhým krokem bylo vzorkování, kdy se musely postele přivézt a v nemocnici otestovat, zda splňují všechny požadavky,“ popisuje ředitel Inštitútu zdravotnej politiky slovenského ministerstva vnitra Martin Smatana, podle kterého se zádržné ukázalo jako sice drahý, ale efektivní způsob ochrany proti nekvalitním výrobkům.

Je třeba ujasnit si, co přesně chceme

Další otázka je, co vlastně přesně soutěžit. Pokud bychom se podívali například na nákup diagnostiky, nabízí se celá řada variant, které si musí každé zařízení vyhodnotit z hlediska vlastních potřeb. Na základě portfolia vyšetření, počtu žádostí a provedených testů, akreditovaných metod, požadavků na technologie a dalších údajů lze přístroje buď zapůjčit, nebo zakoupit. Je také možno soutěžit na cenu testů (provedených či vykazovaných), na pomocný materiál k diagnostice nebo na přístroje včetně provozních nákladů buď v případě uzavřených platforem i se spotřebním materiálem, nebo při polootevřených nebo otevřených platformách bez něj (pak ho totiž lze nakupovat od více výrobců a tedy soutěžit). Zohlednit je zároveň třeba eventuální nutnost a způsob zaplacení stavebních úprav a také akreditace laboratoří, jejichž zajištění je možno převést na dodavatele. Podle Radka Sluky ze společnosti Abbott Laboratories je přitom nejčastější model takový, že se analyzátory zapůjčí, je garantován servis a k tomu se kupuje zdravotnický materiál, přičemž se v poslední době čím dál více objevuje soutěžení ceny za pacientský výsledek (dodavatel tedy dodá materiál zdarma a následně obdrží statistiku, na základě které zpětně fakturuje).

Protože je tedy možností řada, měla by každá nemocnice klást největší důraz na důslednou přípravu tendru. „Nejdůležitější je příprava před veřejnou zakázkou, protože stanovuje, co chceme koupit, máme díky tomu představu, kolik to asi stojí a máme představu o kvalitě. Pak můžeme zadat veřejnou zakázku. V této zemi jsou ale pořád zadávané veřejné zakázky bez toho, aby někdo věděl, co chce vlastně koupit,“ dodává Čeněk Merta.

Michaela Koubová