Zveřejňování rozsudků: Veřejné vyhlášení není totéž jako písemné soudní rozhodnutí
Už podruhé během jednoho roku se zástupci soudních institucí všech stupňů, Kanceláře veřejného ochránce práv, Ministerstva spravedlnosti ČR i akademické obce zúčastnili v Brně kulatého stolu na téma „Anonymizace soudních rozhodnutí“. Oproti prvnímu setkání na toto téma letos v únoru se původně spíše akademická debata posunula do mnohem reálnější podoby – ministerstvo už má na příští rok připravený pilotní projekt centrálního zveřejňování některých soudních rozhodnutí a k dispozici je rovněž velmi zdařilý software, který odstraňování citlivých údajů z publikovaných textů značně ulehčí.
Přesto ani po dalším kole velmi bohaté a často i poměrně bouřlivé diskuse neexistuje zcela jednotný pohled na to základní – které údaje vlastně zveřejňovány být mají a které nikoliv. Obsáhlou rozpravu přitom vyvolala například i zdánlivě nevinná otázka, zda zveřejňovat kompletní, nebo alespoň částečně modifikovanou spisovou značku. I ta totiž podle mínění některých diskutujících může napomoci zpětné deanonymizaci konkrétních případů, zejména těch méně obvyklých a projednávaných u soudů s méně početnou agendou. Lepší by prý bylo tento údaj buď „zjednodušit“ (tedy především vypustit stupeň a sídlo soudů, případně i pořadové číslo u daného senátu či samosoudce), nebo ji zcela nahradit novým „bezobsažným“ identifikátorem (hypoteticky by to mohl být ECLI – European Case Law Identifier, ten ovšem v sobě právě v ČR skrývá původní spisovou značku, zatímco jiné evropské státy do tohoto identifikátoru původní označení neimplementují) jen pro potřebu jedinečného označení v centrální databázi.
Podle zastánců tohoto řešení je bez zveřejnění spisové značky možné vlastní text anonymizovat méně důsledně. Proti tomu ovšem padla opakovaná námitka, že bez kompletní spisové značky nelze provádět například citace či statistické srovnávání rozhodovací činnosti jednotlivých soudců a celých soudů, a tak odhalit například nepřiměřené „individuální a místní odlišnosti“ při posuzování srovnatelných případů, ať už pro potřeby ministerstva či akademické obce.
Nejasnost pravidel anonymizace
Už tato maličkost jasně demonstruje dva zásadní problémy celého procesu – jednak nejednoznačnost v očekávání, jakému účelu má elektronické zveřejňování soudních rozhodnutí vůbec sloužit, jednak obtížnost stanovení nějakých jednoznačných a tím pádem automaticky prováděných pravidel anonymizace.
Bez Ta se totiž dost zásadně liší nejen podle toho, o jak výjimečný či naopak zcela běžný případ se jedná, ale do značné míry závisí už na samotném typu soudní agendy. Ředitel kanceláře předsedy Nejvyššího soudu Aleš Pavel akcentoval například otázku sporů o invalidní důchod či odškodnění za újmu na zdraví – zveřejněný rozsudek bez uvedení konkrétních informací o zdravotním stavu (což je obecně pokládáno za citlivý osobní údaj) ztrácí v podstatě smysl, stejně jako třeba vypuštění konkrétních částek v oblasti spotřebitelských sporů.
[mn_protected]
Mohlo by vás zajímat
Přítomní se v podstatě jednoznačně shodli, že zveřejňování soudních rozhodnutí je cesta správným směrem a poskytované informace by měly být natolik úplné, aby si jak odborníci, tak i laická veřejnost dokázali o podstatě sporu a jeho řešení učinit co nejpřesnější závěry. Na druhou stranu je vždy třeba brát v úvahu možné poškození osobnostních práv účastníků i dalších fyzických a právnických osob, které v dané cause jakkoliv figurují.
Předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra v této souvislosti dokonce zapochyboval, má-li vůbec stát právo zveřejňovat bez explicitního souhlasu cokoliv o případech lidí, kteří byli nuceni se na něj obrátit při řešení svých problémů. Mnohé potenciální účastníky soudních sporů už toto riziko odrazuje, což prý jasně dokládá stále větší zájem právnických osob řešit případné obchodní spory prostřednictvím neveřejných rozhodčích soudů.
“Pifka” na souseda
Z úst vedoucí analytického útvaru Úřadu na ochranu osobních údajů Soni Matochové a dalších debatujících také zazněla připomínka, že ani právo na ochranu osobních údajů, ani právo na informace nejsou právy absolutními a jedno není nadřazeno druhému, ale stojí vedle sebe. Nelze argumentovat faktem, že při samotném veřejném vyhlášení rozsudku v soudní síni jsou až na naprosté výjimky uváděny prakticky všechny údaje, včetně plného jména, data narození a adresy, a to nejen proto, že se jedná o rozdílně zdroje práva (vyhlášení rozsudku podle Ústavy České republiky, zveřejnění podle Listiny základních práv a svobod).
Podstatné je také to, že zatímco pro vyslechnutí rozsudku při vyhlášení musí být zájemce na konkrétním místě v konkrétním čase, zveřejněný rozsudek si může dohledat kdokoliv a kdykoliv, třeba ve chvíli, kdy začne mít „pifku na souseda“.
Značná pozornost byla proto věnována právě tomu, jak anonymizaci v praxi provádět, aby byla pokud možno vždy zachována rovnováha mezi oběma principy. Zde měli prostor především zástupci institucí, které už svá rozhodnutí delší dobu zveřejňují (ÚS, NS, NSS, KVOP). Pravidla vznikala u každé z nich nezávisle na sobě a postupně se modifikovala, mj. i na základě výhrad dotčených subjektů ke způsobu prezentace „jejich“ causy (ty se ale objevují jen zřídka, v takovém případě byl pak zveřejněný text dodatečně upraven). Praxi lze obecně shrnout do několika bodů: Obvykle se anonymizují nejen čistě osobní údaje, ale v podstatě vše, co by mohlo vést k identifikaci. Na druhou stranu musí být anonymizace taková, aby text zůstal maximálně srozumitelný. Není tedy příliš funkční fyzické začerňování či pouhá mechanická náhrada citlivé informace řetězcem „x“, mnohem efektivnější je použití obecných označení „žalovaný“, „žalobce“ atd., či použití například smyšlených iniciál, které ale v celém textu (či dokonce ve všech textech k danému případu) zůstávají stejné a odrážejí například i příbuzenské vazby (stejná iniciála pro stejné příjmení různých osob).
Strojová anonymizace
Řešení lze nalézt i v případě, že některý citlivý údaj je přímo skutkovou okolností – třeba KVOP při stále častějších sporech o zápis tvaru příjmení používá smyšlené příjmení podobného typu. Pokud je z textu odstraněna rozsáhlejší pasáž, měla by být nahrazena alespoň stručnou informací, co bylo jejím obsahem (například zdravotní stav, obchodní informace apod.).
Anonymizaci lze přitom podle zkušeností výrazně zjednodušit vhodně zvolenou strukturou původního neanonymizovaného textu, pokud jsou v něm důsledně užívána především obecná označení, stačí pak anonymizovat úvodní část. Text by také měl být (a to nejen kvůli anonymizaci) stručný, přehledně strukturovaný a měl by obsahovat jen nezbytné informace bez zbytečného opakování.
Právě takový rozsudek je ideální i pro speciální software na strojovou anonymizaci, který za velkého zájmu všech přítomných představil jeho autor Pavel Pihera, asistent na OS v Mostě (vystudovaný právník se „rekvalifikoval“ i v oblasti IT, před několika léty už vytvořil aplikace APSTR pro automatické vytváření textů soudních rozhodnutí ve „standardizovaných agendách“.
Přestože k jeho konkrétní realizaci dal hlavní impuls teprve předchozí kulatý stůl, je v současnosti už v provozuschopném stavu a stane se i podkladem pro centrální systém na ministerstvu spravedlnosti. Program dokáže pracovat samostatně, nebo ve spojení s informačním systémem soudu, ve druhém případě pak dokáže pracovat s jeho databází a provádět anonymizaci plošně, načíst si příslušná metadata a podle nich dále vyhledávat, vytvářet statistky atd. V textu podle předem nastavených modifikovatelných kritérií automaticky označuje věci, které by měly být anonymizovány, jediným kliknutím pak odstraní například všechny finanční částky, data či jiné opakující se typy informací a nahradí je obecným popisem. Některé části textu je ale možné (či spíše dosud většinou nutné) ručně upravit, resp. posoudit, zda danou informaci skutečně anonymizovat (podle předem daných klíčových slov, jejich slovník lze opět průběžně měnit). Takový rozsudek už předem zřetelně označí jak v jejich seznamu, tak uvnitř konkrétního textu. Ve zkušebním provozu je to zhruba každý šestý, po dalším doladění by ale mohl být software ještě výrazně úspěšnější. Mgr. Pihera sám odhadl, že ve finále by kontrola automaticky provedené anonymizace i s případnými „ručními“ zásahy měla zabrat jen několik desítek sekund u jednoho rozsudku. To se týká právě především okresních soudů, v jejichž agendě tvoří značný podíl tzv. „formulářové rozsudky“, které se od sebe liší pouze částkou – pokud tedy bude zkontrolován jeden z nich, dá se spolehnout na to, že stejně v pořádku budou i všechny ostatní. Současná verze anonymizéru je optimalizovaná právě na rozsudky, které mají poměrně jednotnou strukturu, do budoucna by měl ale zvládat i rozhodnutí. Autor nevyloučil ani možnost, že systém dokáže v případě změny pravidel pro anonymizaci vygenerovat všechny už anonymizované texty v nové podobě (tím už by nebyly zatěžovány jednotlivé soudy, ale změna by proběhla přímo v databázi ministerstva), produkt bude také sám vyhodnocovat počet a obsah vyhledávacích dotazů a další parametry během rutinního provozu a podle nich bude dále modifikován.
Deanonymizovaná rozhodnutí?
Nasazení softwaru by přitom podle příslibu ředitele Odboru elektronizace justice na Ministerstvu spravedlnosti ČR Přemysla Sezemského mělo být otázkou maximálně několika měsíců. Zveřejňování soudních rozhodnutí je totiž důležitou součástí akčního plánu ČR v rámci mezinárodní iniciativy „Partnerství pro otevřené vládnutí“ (Open Government Partnership – OGP). Už začátkem příštího roku by měla být funkční potřebná systémová a datová propojení. Pilotní provoz pak začne fungovat na civilních úsecích krajských soudů, ale Sezemský věří, že původní záměr bude rychle rozšířen a během roku by mohla být zapojena celá soustava soudů nižších stupňů. Do jednotného systému by měly nakonec přibýt i nejvyšší justiční instituce (ÚS, NS, NSS), které sice svá rozhodnutí už několik let (NS dokonce už od roku 2000) zveřejňují, jejich informační systémy ale zatím nejsou plně kompatibilní a je potřeba jednat i s externími dodavateli různých informačních systémů. Cílem je tedy stav, kdy jakýkoliv soudce napíše příslušné rozhodnutí v plném znění v informačním systému soudu, text bude zcela či do značné míry automaticky anonymizován, zaslán do centrální databáze soudních rozhodnutí na ministerstvo a jejím prostřednictvím zveřejněn. K aktuálním rozhodnutím by postupně měla přibýt i ta dřívější, rozsah a časová lhůta ale zatím nejsou dány. Systém vyhledávání by měl být dostatečně jednoduchý a filtry účinné, tvůrci se tak chtějí vyvarovat situace ze Slovenska, které má sice před námi osmiletý náskok, databáze ale obsahuje obrovské množství souborů a vyhledávání je velmi zdlouhavé.
V souvislosti s tímto nečekaně účinným nástrojem anonymizace se samozřejmě v diskusi objevila i obava z opačného procesu – tedy strojové deanonymizace zveřejněných anonymizovaných informací. Tento proces ostatně už několik let probíhá a deanonymizovaná rozhodnutí nejvyšších justičních orgánů jsou předmětem podnikání. Účastníci kulatého stolu se ale spíše přiklonili k závěru (resp. s vysloveným názorem nikdo nepolemizoval), že pokud někdo informaci deanonymizoval, nese odpovědnost právě on, ne ten, kdo zveřejní anonymizovaný text. Naopak možnost vyselektovat ze zveřejněných rozhodnutí soudu určitý osobnostní profil konkrétního soudce a ve vlastní cause tomu pak přizpůsobit taktiku vedení sporu, nebyl shledán nijak zásadně škodlivým (byť se objevil názor, že jméno soudce by přinejmenším vyhledávacím kritériem být nemělo), podle Martina Šarocha z KVOP lze těžko hledat důvod, proč jméno soudce „ukrývat“, protože i porovnání rozhodnutí podle soudce může být leckdy důležité (třeba při kritice „rozvodových soudkyň“, že při svěřování dětí příliš nadržují matkám).
[/mn_protected]
Ivan Holas
Tomáš Cikrt
