Kubánský zdravotní systém se zrodil v revoluční ideologii Fidela Castra a umožňuje svým občanům obdržet bezplatnou zdravotní péči včetně léků. Od uvalení obchodního embarga v roce 1960 se Kuba soustředila na levnou preventivní péči, díky které dnes vykazuje některé zdravotní statistiky lepší, než leckteré vyspělé země. Z politické izolace režimu vzešel také způsob, jak si vyzískat globální politický vliv, vytvořit pozitivní PR režimu a ufinancovat vlastní zdravotní systém. Kuba je totiž známá svým „exportem“ lékařů do zahraničí, kde jich nyní pracuje okolo 50 000. Lékařské mise vynášejí Kubě 8 miliard dolarů ročně. V posledních měsících se ale tento způsob diplomacie dostal do střetu s vládami jihoamerických zemí jako Brazílie, Bolívie a Ekvádor, kde kubánské lékařské mise byly ukončeny.
Kubánský export lékařů má své kořeny v letech po revoluci v roce 1959, kdy vůdce rebelů Fidel Castro svrhnul pravicového diktátora Batistu a nastolil komunistický režim.
Kubánští lékaři jako národní pýcha a ekonomická spása
Veřejné zdravotnictví a bezplatné vzdělání byly stěžejními pilíři v projektu levicově orientovaného Castra. Podle údajů Světové zdravotnické organizace je střední délka života na Kubě delší než ve Spojených státech. Kubánci mají třikrát více lékařů na 10 000 obyvatel než Spojené státy a téměř dvakrát více než Česko. Za dob studené války začala Kuba používat lékaře jako nástroj diplomacie v boji s politickou izolací. V roce 1962, kdy byla Kuba vyloučena z Organizace amerických států, vyslala svou první lékařskou misi do Alžírska. Od tohoto momentu považuje komunistická vláda lékařské mise jako symbol své solidarity s lidmi po celém světě. Fidel Castro kdysi označil kubánské lékaře za „armádu bílých plášťů“. Ban Ki-moon, bývalý generální tajemník Organizace spojených národů, zase za „zázračné pracovníky“ (angl. Miracle Workers). Stejně jako je tato armáda zdrojem velké národní pýchy a prestiže, je to také ekonomická spása pro místní režim, která přináší na Kubu cennou zahraniční měnu.
Globální PR, politický vliv a finanční injekce kubánské ekonomice
V současné době pracuje v 67 zemích světa okolo 50 000 kubánských lékařů, kteří byli mezinárodně oceněni v médiích za odhodlání po zemětřesení na Haiti v roce 2010 anebo během vypuknutí epidemie viru Ebola v Západní Africe v roce 2014. To vytváří autoritářskému režimu přijatelný obraz. Vysílání lékařů do menších afrických a karibských zemí, které si nemohou dovolit zaplatit, pomáhá Kubě při posilování vlivu na tamní politiky a obecně k vytváření prokubánských postojů. Nutno ale dodat, že všechny mise nejsou jen o altruistických úmyslech Kuby. Kuba má poměrně dobře vzdělanou populaci, ale také nedostatek finanční hotovosti, a proto se některé mise snaží zpeněžit. Poskytování lékařů jiným zemím je pro Kubu hlavním zdrojem tvrdé měny, které jí přináší 8 miliard dolarů ročně. V roce 1998, krátce po revoluci ve Venezuele, uzavřely obě země společnou dohodu. Na ropu bohatá Venezuela zasílala Kubě peníze a dodávky ropy výměnou za lékaře. Se snižujícími se příjmy v poslední dekádě z programu ve Venezuele se Kuba obrátila na nové země jako Saudská Arábie a Katar. V roce 2012 byla v Dauhá otevřena nová Kubánská nemocnice, která zaměstnává pouze Kubánce. Podle neoficiálních zdrojů deníku The Guardian se odhaduje, že Katar měsíčně posílá kubánské vládě částku 5 000 až 10 000 dolarů za každého lékaře pracujícího v této nemocnici.
Není všechno zlato, co se třpytí
Od Spojených států, přes Brazílii až po Keňu, se kritika misí různí. Zatímco v Brazílii kritizovali nízké platy Kubánců, tak v Keni považují za velký problém fakt, že kubánští lékaři přebírají práci místním nezaměstnaným lékařům. Ve Spojených státech zase označují kubánskou diplomacii, mimo jiné, jako snahu o ovlivňování politiky. Po nedávno publikovaném podezření, že Kubánci podněcují současné nepokoje v Ekvádoru a Bolívii, se bezprostředně poté ekvádorská vláda a prozatímní vláda v Bolívii rozhodly tyto dlouholeté mise ukončit. Pokus o politickou podporu popisovali někteří Kubánci již dávno, kdy v roce 2004 ve Venezuele byli vysíláni „od domu k domu“ s rozkazem podávat léky, ale jen výměnou za podporu režimu Hugo Cháveze. V rozhovoru pro BBC shrnula svůj pocit z mise ve Venezuele doktorka Carlos slovy: „Brzy jsem si uvědomila, že naše mise je více politická než humanitární.“ Ve všech případech Kuba kritiku odmítá a považuje ji za pokus o diskreditaci své solidarity s lidmi po celém světě. Podle průzkumu opoziční organizace Cuban Prisoners Defenders (Kubánští ochránci vězňů), 46 % lékařů sdělilo, že jim kubánští úředníci zabavili pas při příletu na misi. Mimo to 91 % z nich uvedlo, že byli na misi pod stálým dohledem kubánských bezpečnostních úředníků.
Prezident Brazílie označil mise za „moderní otroctví“
V roce 2013 podepsala Kuba dohodu s levicovou prezidentkou Dilmou Roussefovou. V rámci programu nazvaném „Více doktorů“ vyslala Kuba své vojsko lékařů do Brazílie, především do oblastí, které jsou u brazilských kolegů nejméně žádané. To mělo přímý vliv na zlepšení přístupu k primární péči v Brazílii a ekonomický přínos pro Kubu. Podle deníku The New York Times lékařská mise v Brazílii vynášela kubánské vládě zhruba 270 milionů dolarů ročně. Již během prezidentské kampaně označil kandidát Bolsonaro kubánské lékaře jako „agenty“ režimu a za „nebezpečí brazilské demokracii“. Po svém zvolení hned zpochybnil jejich kvalifikaci a označil smluvní dohody jako „moderní otroctví“. Kubánští lékaři na jakýchkoliv misích si smějí totiž ponechat jen okolo 15-25 % výdělku, zbytek jde kubánské vládě. Kubánská vláda toto označení samozřejmě odmítla, označila za nepřijatelné a stáhla svých 11 420 lékařů z celé Brazílie. Podle odhadu Národní konfederace obcí mělo rázem 28 milionů lidí napříč Brazílií v důsledku této roztržky silně omezený přístup ke zdravotní péči. Program „Více doktorů“ má své chyby, nicméně mnoho odborníků se shoduje, že rozhodnutí prezidenta Bolsonara bylo spíše ideologické než reformní.
Vykořisťování lékařů? Ne každý to tak vidí
Kubánští lékaři studovali medicínu zcela zdarma, aby posléze pomáhali dalším lidem, většinou v odloučených lokalitách. To je princip kubánské sociální medicíny, díky kterému se staly zahraniční mise nedílnou součástí kubánského zdravotního systému. Svůj pohled na věc sdílel profesor John Kirk z Dalhousue Univerzity v Kanadě s britským deníkem The Guardian: „Nemyslím si, že jsou (kubánští lékaři) zneužíváni. Vydělávají si podstatně více, než co by si vydělali doma. Byli vytrénováni v socialistickém režimu, nic neplatili za školné a rozumí, že část jejich platu je použita na podporu zdravotního systému na Kubě.“ Stejného názoru je i nejmenovaný medik z Kubánské nemocnice, který tento názor podtrhuje slovy: „Život v naší zemi je velmi těžký a platy jsou velice špatné. Tady vyděláváme pro Kubu a také pro sebe.“ a k tomu dodává „Vzdělání na Kubě je zdarma. Vláda nás připravuje na mnoho let a tak si vláda potřebuje něco za to vzít“. Výpověď dřívější studentky medicíny a dnes doktorky Dayli Coro pro BBC popisuje zase finanční atraktivitu misí. Zatímco na Kubě měla v roce 2011 plat pouhých 15 dolarů měsíčně, tak během prvních 6 měsíců na misi ve Venezuele její plat vzrostl na 125 dolarů měsíčně, za dalších 6 měsíců na 250 dolarů až na konečných 325 dolarů ve třetím roce působení na misi.
Solidarita, politika, anebo obchod? Od všeho něco…
Kubánské mise jsou ukázkou dlouholeté solidarity vůči světu. Například díky programu „Zázračná operace“, společné dílo Kuby a Venezuely v roce 2004, znovu získalo svůj zrak více než 3 miliony lidí v 35 zemích světa. S tím, jak se historicky klíčový partner Venezuela dlouhodobě nachází „ve stavu klinické smrti“, a z důvodů pokračujícího americké embarga a nedávné ztráty misí v Brazílii, Bolívii a Ekvádoru, je možné, že se bude Kuba v budoucnu poohlížet více po nových obchodních partnerech, například na Blízkém východě.
Jan Šaroch
