Nábor cizinců do nelékařských profesí může pomoci, ale není samospásný. Je třeba více působit v zemích původu

Jsou různé způsoby, jak řešit problém nedostatku pracovníků v nelékařských profesích. Jedním z nich je dovézt si je ze zahraničí. Ze třetích zemí se nabízí Ukrajina nebo Vietnam, využít lze vládní programy na podporu pracovní migrace. I to se však neobejde bez úskalí. Někdy může být schůdnější dovézt kvalifikovanou sestru na méně regulované místo v sociálních službách a po doplnění kvalifikace ji přeřadit na místo zdravotnické. Pomoci by mohly také cílené jazykové a adaptační kurzy v mateřské zemi. Problém nedostatku pracovníků je však hlubší a vyžaduje další opatření.

V České republice chybí zhruba 3 tisíce zaměstnanců v nelékařských profesích, tedy zdravotních sester, pečovatelů, sanitářů nebo pracovníků v sociálních službách. Nedostatek se projevuje nejvíce v akutní lůžkové péči (viz graf). Již dnes mohou personální problémy v mnoha zdravotnických zařízeních a zařízeních sociálních služeb vést k omezování kapacit poskytovaných služeb a jejich kvalitu. A s ohledem na stárnutí populace se problém bude do budoucna stále prohlubovat. Velmi těžké je získat nové lidi zejména do sociálních služeb, mimo jiné i s ohledem na vyšší platy ve zdravotnickém sektoru.

„U lékařských profesí jsme nedávno navýšili počet studentů na lékařských fakultách, o něco podobného bychom se chtěli pokusit i pro nelékařská povolání,“ uvedl náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula na nedávném kulatém stole Hospodářské komory ČR s názvem „Jak efektivně řešit nedostatek nelékařského personálu v ČR“. Dále je podle něj potřeba se systémově dohodnout, jak vysoké vzdělání v určitých oborech skutečně potřebujeme. Z tohoto pohledu se může jevit jako dvojsečný stávající (nejen český) trend zvyšovat kompetence sester. „V době, kdy je nemáme, to může působit až kontraproduktivně,“ řekl Prymula. „Nejdříve potřebujeme zabezpečit jejich počty a až posléze měnit jejich kompetence.“ Pomoci nemusí vždy ani restrukturalizace, tedy snížení počtu, zařízení. „Pokud je sestra usazená v jednom městě, těžko se přestěhuje do jiného desítky kilometrů vzdáleného. A s ohledem na současnou mizivou nezaměstnanost nalezne poměrně rychle práci mimo obor,“ dodal.

Zdá se tedy, že se do budoucna neobejdeme bez pracovníků ze zahraničí, ať již ze států Evropské unie nebo třetích zemí. V případě EU přichází v úvahu – s ohledem na jazykový problém a také obecný trend migrace zdravotnických pracovníků v rámci Evropy z východu na západ – pracovníci ze Slovenska, v případě třetích zemí se zaměstnavatelé často obrací směrem k Ukrajině.

Není to jednoduché

V rámci Projektu Ukrajina, který skončil v loňském roce (psali jsme o něm například zde), přišlo do České republiky z této země mezi lety 2016 a 2019 celkem 437 pracovníků, z toho 278 všeobecných a 138 praktických sester. Zaměstnalo je celkem 27 zařízení, a to z různých částí republiky. „Byly to jak přímořízené organizace, tak krajské nemocnice i zařízení sociálních služeb,“ popisuje Kateřina Přibylová, vedoucí oddělení uznávání kvalifikací ministerstva zdravotnictví ČR.

Vloni schválila vláda nový způsob podpory pracovní migrace, který dále zjednodušuje administrativní požadavky na pracovníky ze třetích zemí.  Projekt Ukrajina tak od září nahradil program Vysoce kvalifikovaný zaměstnanec pro zdravotnické profese (klasifikace zaměstnání CZ-ISCO  ve třídách 1 – 3, viz rámeček) a program Kvalifikovaný zaměstnanec pro pracovníky v sociálních službách (klasifikace zaměstnání CZ-ISCO  ve třídách 4 – 8). Přes tyto dva programy může přijít do České republiky pracovat celkem 41.100 lidí (z toho 40 tisíc kvalifikovaných zaměstnanců). „Vloni jsme takto zařadili 69 vysoce kvalifikovaných zaměstnanců, z toho 48 všeobecných a 15 praktických sester,“ upřesňuje Přibylová. Všechny žádosti předložili zaměstnavatelé se zkušeností z projektu Ukrajina, zatím tedy nepřibyl žádný nový.

Program Kvalifikovaný zaměstnanec využívají zatím především průmyslové podniky a firmy zaměřené na služby. Zdravotnictví a sociální zařízení stojí spíše stranou. „Děje se tak i s ohledem na nejednoznačnou metodiku, cizince je v této oblasti celkem složité získávat,“ tvrdí Irena Bartoňová Pálková, viceprezidentka Hospodářské komory ČR, která je jedním z garantů přijímání žádostí o zařazení do tohoto programu v zahraničí. Aktuální rozhodovací praxe je podle ní při posuzování žádostí o zaměstnaneckou kartu, což je pro cizince bez trvalého pobytu hlavní způsob získání pracovního povolení, někdy až zmatečná.

Hospodářská komora chce proto přivést všechny aktéry rozhodovacího procesu k jednomu stolu, najít shodu na metodice a případně navrhnout změny, který by pomohly ještě více otevřít dveře cizincům se zájmem o práci ve zdravotních nebo sociálních službách.  Zmíněný kulatý stůl tak byl mimo jiné příležitostí pro lidi z praxe, jak si s úředníky vyjasnit, zda potřebují pro doložení odborné způsobilosti kopie dokumentů úředně ověřené (nepotřebují) či zda postačí potvrzení o zdravotní způsobilosti vydané ukrajinským lékařem (s překladem ano). Nepodařilo se ale dořešit situaci, když je potřeba předložit úředně ověřenou moc potencionálního pracovníka, který stále žije na Ukrajině, a čeští úředníci neuznají ukrajinskou ověřovací doložku (bude se – snad – řešit).

Můžete to zkusit přes sociální služby

Nejčastějším problémem, na němž se vydání zaměstnanecké karty často „zasekne“, je podle ředitelky odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra Pavly Novotné právě prokázání odborné způsobilosti. V případě nelékařských pracovníků přicházejících ze zemí mimo Evropskou unii platí, že si musí nechat ministerstvem zdravotnictví uznat svou způsobilost k výkonu povolání, což je podmíněno složením aprobační zkoušky. Nebo lze požádat o časově omezené povolení (na jeden rok s možností prodloužení) k výkonu odborné praxe, kde stačí prokázat odborné znalosti (tzv. nostrifikací vzdělání). Zájemce musí v tomto případě také mimo jiné doložit i pozvání zaměstnavatele, kde je uvedena osoba, která bude vykonávat přímé odborné vedení. Podle Přibylové vydalo ministerstvo zdravotnictví do roku 2019 celkem 973 povolení výkonu odborné praxe (okolo 200 z nich však byly případy opakovaného povolení).

Vzhledem k tomu, že druhá možnost, tedy povolení k výkonu odborné praxe, je administrativně i časově jednodušší, je jednou z možností zaměstnat cizince nejprve s tímto povolením s tím, že si aprobační zkoušku složí později. V případě pracovníků v sociálních zařízeních tuto možnost ale komplikuje skutečnost, že zmíněné pozvání může dle zákona vydat pouze škola, univerzita, výzkumná instituce nebo zařízení akreditované podle zákona 96/2004 za účelem poskytování specializačního vzdělávání či kurzů. Podle Němcové tak sociálním zařízením nezbývá než získat akreditaci na vzdělávání nelékařů. „Chceme ale jednat s ministerstvem práce a sociálních věcí i ministerstvem zdravotnictví o tom, aby se do příslušného zákona doplnila i sociální zařízení pobytová, která mají registraci jako zdravotnické zařízení,“ uvedla Němcová.

Někdy se čeští zaměstnavatelé také rozhodnou dovézt pracovníka rovnou na místo neregulované. To je skutečně možné, takový zaměstanec je dle platné klasifikace zaměstnání CZ-ISCO veden jako „Ostatní pracovní osobní péče ve zdravotní a sociální oblasti jinde neuvedená“. Ředitelka Novotná však důrazně doporučuje tuto možnost vždy důkladně zvážit. „Takový pracovník nesmí být vůbec v kontaktu s pacienty nebo klienty. Může být rovnou veden jako vrátný nebo recepční,“ upozorňuje. Jako vhodnější variantu proto doporučuje spíše „dovézt“ pracovníka cestou méně složitého uznání kvalifikace v sociálních službách (stačí uznání odborné kvalifikace a základní vzdělání), a pak si v ČR dodělat potřebné kurzy, které se následně uznají.

Viceprezidentka Hospodářské komory dokonce považuje tuto cestu, tj. přes sociální služby, za vhodnou i s ohledem na adaptační proces. „Sociální oblast je jednodušší a cizinci se seznámí s prostředím, jazykem i lidmi. I to je velmi důležité, i když pak utečou do zdravotnického sektoru. Je to jedna z cest, kterou bychom neměli opomíjet a která je průchozí, to již dnes vidíme,“ dodala Pálková.

Tuto cestu si vyzkoušela a velký důraz na adaptační proces klade i Lenka Guttová, náměstkyně ředitele pro nelékařské zdravotnické profese a řízení kvality zdravotní péče v Ústřední vojenské nemocnici Praha. „Velmi záleží na tom, jak se k tomu vedení nemocnice od začátku postaví. Od chvíle, kdy nová zaměstnankyně vystoupí na nádraží z vlaku, přes poskládání pracovního týmu až po každodenní jazykové a další vzdělávání,“ popisuje Guttová. „Je to ale nákladný proces, musíme na to vyčlenit lidi a peníze.“ Nemocnice si zpracovala i vlastní materiály k samostudiu, cizince nelze učit frontálně, protože jednoduše nerozumí.

Inspirace z Německa

Podle účastníků kulatého stolu by stát mohl ještě více finančně podpořit nábor potenciálních pracovníků přímo v zemích jejich původu tak, aby veškeré náklady neležely jen na bedrech zaměstnavatelů. A to například prostřednictvím cílených jazykových nebo adaptačních kurzů, aby odpadl problém jazykové bariéry a cizinci mohli bez zbytečného odkladu nastoupit do zaměstnání. „Jako to dělá například Německo nebo Rakousko,“ říká předsedkyně poslaneckého výboru pro zdravotnictví Věra Adámková (za ANO). Česko by se podle ní mělo vedle Ukrajiny zaměřit i na Vietnam, jehož občané mohou mít zájem v Česku pracovat. „Jednou z cest je vybrat si místní školy nebo region – ve Vietnamu by bylo vhodné například město Danang – kde by probíhala výuka češtiny. Z vlastních jednání vím, že ochota a připravenost tam je,“ dodala Adámková. S tím souhlasí i náměstek Prymula. „Určitě je lepší, když potencionální zaměstnanci získají jazykové vzdělání ve své mateřské zemi, a to i z hlediska finančního.“

Podle Adámkové je však zásadní, aby se při veškeré podpoře pracovní migrace v žádném případě neslevilo na požadované kvalitě. „Pracovníci z ciziny musí být platnými pracovníky z hlediska našeho systému a musí splnit kvalifikační podmínky. Z toho nelze ustoupit, to bychom našim lidem nepomohli,“ dodává Adámková na závěr.

Helena Sedláčková