Lepší reagování na potřeby pojištěnců, možnost volby, vyšší kvalita za rozumnou cenu i vyhýbání se excesům – to jsou některé z výhod, které s sebou nese pluralitní systém zdravotních pojišťoven. To se také odráží v hodnoceních spokojenosti klientů – pacientů, která je obecně vyšší právě v systémech s větším počtem zdravotních pojišťoven oproti národní zdravotní službě. Podle odborníků, kteří se sešli u Kulatého stolu ZD s tématem pluralita zdravotních pojišťoven konaného ve středu 27. února v Praze, je proto pluralita pojišťoven zdravá a bylo by potřeba ji v českém prostředí nadále rozvíjet.
Na současném českém systému lékaři nejvíce oceňují, že jak pacienti, tak poskytovatelé mají výběr, a zároveň služba v poměru cena/výkon není drahá. „Pluralita je zdravá, protože nenechá pojišťovny usnout na vavřínech, takže se za vybrané peníze snaží poskytnout pacientovi, co nejvíc můžou,“ uvádí přednosta Kardiocentra IKEM Jan Pirk. „Má být víc pojišťoven, protože by měly mezi sebou soutěžit – jako to dělají zubaři a všichni odborníci,“ dodává profesor Pirk.
„Péče, kterou dostávají naši pojištěnci, je nevídaná – jak v kvalitě, tak v dostupnosti,“ domnívá se také vedoucí Centra fetální medicíny a ultrazvukové gynekologické diagnostiky 1. LF UK a VFN v Praze a předseda České společnosti pro ultrazvuk v gynekologii a porodnictví ČLS JEP profesor Pavel Calda. „Pacienti a svým způsobem i poskytovatelé mají výběr. Druhá věc je, že díky tomu, že pojišťoven je hodně, není služba drahá. Často se říká, že jsme nejlevnější západní zdravotnictví, a já si myslím – a pamatuji si, jak postupně odcházel monopol VZP -, že tomu pluralita pomáhá. Máme tu tedy výběr a za poměrně málo peněz vysokou kvalitu,“ podtrhuje předseda Sdružení ambulantních specialistů Zorjan Jojko.
Podle vědecké pracovnice Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK Lucie Bryndové ukazuje měření spokojenosti klientů podle Consumer Powerhouse Index, které od roku 2005 probíhá každé dva roky, že kontinuálně lépe vycházejí systémy postavené na zdravotních pojišťovnách než na národní zdravotní službě. „Je to dáno tím, že v národní zdravotní službě mají pacienti menší výběr, a to nejen v tom, že si mohou vybrat pojišťovnu a mají na základě čeho si jí vybrat. V tomto i Česko vychází lépe, protože se volba pacientů apriori neomezuje,“ popisuje Lucie Bryndová. Roli pak hrají i čekací doby (a to i na praktika, kdy například v Anglii reprezentující typický příklad národní zdravotní služby, je běžné, že musí pacient týden čekat).
Pojišťovny klienta neseženou přes tvář na billboardu, ale když mu zajistí zubaře
Podívejme se krátce i do historie. Kořeny dnešních zdravotních pojišťoven, zejména zaměstnaneckých a oborových, sahají do druhé poloviny 19. století v Rakousku-Uhersku. V 80. letech totiž bylo na našem území poprvé zavedeno povinné nemocenské a úrazové pojištění. Za první republiky se pak ze stovek pokladen a vzájemných pojišťoven vyvinuly zdravotní pojišťovny blízké těm dnešním. V první polovině 20. let se také začaly přepracovávat rakousko-uherské zákony, nicméně principy zůstaly dodnes stejné.
„Jedním z principů je pluralita, tedy ne výlučné postavení jednoho hráče a státu v organizaci zdravotního pojištění, ale mnoho subjektů. Druhá věc, která hrála roli, byla, že na území České republiky měli pojištěnci výběr, u koho budou pojištěni. Třetí klíčová věc je samospráva fondů, které se staraly o peníze používané od 20. let na platbu za zdravotní péči nebo předtím na finanční dávky a zpětné výplaty za utracené účty u lékařů. To, co pojišťovenský systém historicky na sto procent odlišovalo od národní zdravotní služby, bylo, že peníze spravovali pojištěnci. V pojišťovnách za první republiky neměl stát své lidi. Své zástupce tam měli zaměstnavatelé, případně regiony, ale dvě třetiny byly pojištěnci. Potřeby lidí se totiž mohou lišit místně, podle povolání nebo komunity,“ vypočítává Lucie Bryndová.
Mohlo by vás zajímat
Prezident České stomatologické komory Roman Šmucler ovšem podtrhuje, že náš systém má velké množství prvků národní zdravotní služby, byť se tváří jako systém zdravotních pojišťoven. „Přál bych si, abychom měli z historických i funkčních důvodů skutečně pojišťovnický systém, tedy aby plátci měli možnost věci reálně ovlivňovat,“ konstatuje Šmucler. To v některých aspektech potvrzuje i Lucie Bryndová. Podle ní je samosprávnost narušena zejména tím, že majoritní VZP je cele ovládána politiky – a i zbylým pojišťovnám nedávno hrozilo, že skončí podobně, nakonec se ale podařilo zachovat stávající uspořádání.
„Pokud by na stejném principu byly řízeny i zaměstnanecké pojišťovny, tak se už opravdu o pojišťovnách nemá cenu bavit. Je ale pravda, že se můžeme bavit i o tom, nakolik mají správní a dozorčí rady skutečný vliv na řízení institucí a nakolik ty jsou svázány regulativy ministerstva zdravotnictví. Objevuje se tu velký politický tlak a politici vyžijí každou skulinku k tomu, aby více sektor zdravotnictví ovládli,“ přiznává Lucie Bryndová.
Na druhou stranu i Roman Šmucler nyní vidí snahu o posun k pojišťovenskému systému. „Ministerstvo zdravotnictví od toho dává ruce pryč a říká, ať se poskytovatelé a plátci domluví. To je ta cesta,“ podtrhává Šmucler. „Už jsou pojišťovny, které jsou neobyčejně flexibilní ve shánění zubních lékařů. Najednou zjišťují, že klienta neseženou přes tvář na billboardu, ale když mu skutečně dokáží zajistit zubaře či gynekologa. Ne že musím dát deset tisíc za to, že mě vezme do kartotéky, ale že tam zazvoním a on se ke mně bude chovat jako k člověku,“ dodává.
Jak ovšem poukazuje Zorjan Jojko, chápou někteří lékaři větší počet zdravotních pojišťoven jako práci navíc, protože jim musí vykazovat výkony a mnohým se nechce přemýšlet nad tím, jaká má ta či ona pojišťovna pravidla pro předepisování léků. Na druhou stranu však větší konkurence v posledních letech například na severní Moravě vede k lepšímu vyjednávání. „Osobně si myslím, že mluvit o radikální redukci počtu zdravotních pojišťoven je z pohledu soukromého lékaře, jako mluvit o sebevraždě,“ dodává Jojko.
Politici by měli rezignovat na to, aby vymýšleli ideální počet pojišťoven
Podle odborníků by tak bylo na místě, abychom systém zdravotních pojišťoven dále rozvíjeli a začali naplno využívat jeho možnosti. Pojišťovny by proto měly konečně získat vyšší kompetence. „Potřebujeme lepší zákon o zdravotních pojišťovnách a posílení jejich kompetencí. Úplně tady chybí vztah pojištěnec – pojišťovna. Tam se neodehrává vůbec nic, veškeré regulace jsou na ose pojišťovna – poskytovatel. Voláme tedy po větších kompetencích v tomto smyslu a ruku v ruce s tím musí jít kompetence pojišťovny jako tvůrce sítě, protože někdo musí říct, že někteří poskytovatelé v systému nemají ve stávající kvalitě, personálním obsazení a hustotě sítě co dělat. Politici to evidentně udělat nedokážou,“ upozorňuje předseda Sdružení praktických lékařů Petr Šonka.
Zároveň by systém neměl být pod tak velkým politickým vlivem. „Politici by měli rezignovat na to, že někdo z nich je tak geniální, že vymyslí ideální počet zdravotních pojišťoven a ideální poměr sil,“ apeluje Zorjan Jojko.
Inspiraci k tomu, jak by náš systém mohl ideálně fungovat, můžeme hledat u našich sousedů. „Německo a Rakousko, to jsme přece my. Mezi Německem a Rakouskem je malý rozdíl, máme stejnou představu sociální, stejnou představu o kvalitě medicíny, i v organizaci, kde jsme trochu více organizovaní vojensky s tituly a státními nemocnicemi. Tak to pojďme takto převzít a hlavně už přestaňme jako Jára Cimrman stále něco vymýšlet, vždyť to tu od 1. 1. 2022 takto může fungovat,“ myslí si Roman Šmucler.
Větší volnost fungování zdravotních pojišťoven by měla být ku prospěchu pojištěnců. Zdravotní pojišťovny by totiž měly být právě tím místem, kde najde pacient zastání. „Bohatí si to zaplatí. Je to sice nedůstojné, ale když je bolí kyčel, vezmou někam obálku a nějak to vymyslí. Ale když budete soustružník, primáře neznáte, v těchto kruzích se nepohybujete a systém je vůči vám nelidský. Potřebujete, aby se vás někdo zastal, a to je pojišťovna. Ta tomu i rozumí, protože vy potřebujete nejen ekonomickou, ale i zdravotní poradu – aby vám někdo řekl, že tohle je zbytečné nebo že vás někde chtějí ošidit,“ vysvětluje Roman Šmucler.
„Je velká část populace, která potřebuje, aby se i o ni někdo postaral,“ přidává se Pavel Calda. „Ti nejslabší potřebují někoho, kdo se jich zastane, a já se domnívám, že by se jich měla zastat právě zdravotní pojišťovna. V tom je náš pojišťovenský systém nedotažený, ale má obrovský potenciál. Oproti tomu u jednoho dominantního molochu těžko můžeme hledat zastání. Pokud je jich víc a člověk neuspěje, může jít o dům dál, může hlasovat nohama. Více pojišťoven zároveň naráží na reputační riziko – jedna pojišťovna si může dovolit cokoliv, protože nemá srovnání, více pojišťoven si ale nemůže dovolit excesy a přešlapy, protože by za to byli pranýřované,“ uzavírá Lucie Bryndová s tím, že zahraniční zkušenost poukazuje na to, že i malé množství lidí hlasujících nohama stačí k posunu kupředu.
V nadcházejících vydáních ZD se budeme věnovat problematice financování zdravotnictví, české nemocniční sítě i politické ochotě český systém kultivovat.
Kulatý stůl se konal za laskavé podpory společnosti OKsystem, a.s.
Michaela Koubová, foto: Radek Čepelák
