NSS zrušil pokuty insolvenčním správcům, kteří se podle ministerstva dopustili porušení povinností
Nejvyšší správní soud (NSS) dal po letech za pravdu třem insolvenčním správcům ve sporu s Ministerstvem spravedlnosti (MSP) ohledně výkladu insolvenčního zákona. Ministerští úředníci provedli v roce 2016 sérii kontrol v provozovnách insolvenčních správců, přičemž čtyřem z nich udělili pokutu za údajné porušení povinností, spočívající v přítomnosti na provozovně. NSS však nedávno rozhodl, že výklad ministerstva byl chybný.
V roce 2016 provedli úředníci ministerstva celkem 95 kontrol, přičemž pro porušení údajné povinnosti správce, spočívající v povinné přítomnosti v úředních hodinách v provozovnách, zahájili se čtyřmi insolvenčními správci správní řízení a uložili pokutu. Zároveň MSP připravilo novelu zákona o insolvenčních správcích, která tuto povinnost do zákona explicitně zaváděla. Ta byla účinná od července 2017.
Proti rozhodnutí MSP postižení správci podali správní žaloby, které v prvním stupni zamítl Městský soud v Praze (MS). V polovině dubna letošního roku však s kasační stížností u NSS uspěl insolvenční správce Michal Žižlavský, kdy senát v čele se soudkyní Miluší Doškovou zrušil jak rozhodnutí senátu MS, tak ministerstva s tím, že jejich výklad zákona je chybný. Obratem následovala další dvě v podstatě totožná rozhodnutí jiných dvou senátů NSS v dalších dvou případech, opírající se v argumentaci o toto prvotní rozhodnutí.
Podle NSS totiž zákon platný do 30. června 2017 vyžadoval po insolvenčních správcích toliko povinnost ministerstvu uvést adresu provozovny a úřední hodiny, ve kterých bude činnost vykonávat. Porušením povinnosti by tak bylo neuvedení těchto údajů, přičemž zákon podle NSS nestanovil povinnost v uvedené hodiny tuto činnost také vykonávat.
Mohlo by vás zajímat
[mn_protected]
„Jakkoli by možná z pohledu žalovaného bylo logické postihnout i podle právní úpravy účinné do 30. 6. 2017 jednak neuvedení místa provozovny, v níž je činnost vykonávána, tak i jednání, kdy je místo nahlášeno, ale nejsou dodržovány úřední hodiny pro ně stanovené, muselo by to být jasně vyjádřeno, což v tomto případě nebylo. Možná analogie či hledání smyslu právní normy znamenající rozšíření věcné působnosti nad rámec doslovného výkladu a v konečném důsledku i rozšíření správně trestní odpovědnosti v neprospěch obviněného je pak v příkrém rozporu se zásadou vyjádřenou v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, resp. čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a zásadou nullum crimen sine lege (mimo jiné rozsudek Nejvyššího správního soudu z 25. 2. 2015, č. j. 1 As 236/2014 – 22). Argumentace krajského soudu v napadeném rozsudku, že výklad zvolený žalovaným je jediný možný, je pak ve světle právě uvedeného zcela chybná, naopak žalovaný měl užít takovou formu výkladu, která šetří práva adresátů právní normy a jejich legitimní očekávání. Skutková podstata nejen trestného činu, ale i správního deliktu by měla být dostatečně určitá, konkrétní a jednoznačná, aby adresáti právní normy mohli svoje jednání právní normě přizpůsobit (rozsudek Nejvyššího správního soudu z 19. 4. 2007, č. j. 2 Afs 176/2006 – 96, publ. pod č. 1258/2007 Sb. NSS),“ uvádí senát Miluše Doškové v odůvodnění svého rozhodnutí.
Ministerstvu pak „přitížila“ i následná novela zákona o insolvenčních správcích, jejíž přijetí odůvodňoval úřad podle názoru soudu právě absencí možnosti postihnout insolvenční správce za neplnění této údajné povinnosti. „Bylo-li smyslem novely posílení dohledových kompetencí žalovaného nad výkonem činnosti insolvenčních správců nejen pro dobu při vstupu do systému, ale i poté při běžném výkonu jejich činnosti, přičemž mělo dojít k postihu dříve nepostižitelných jednání, a výsledkem je mimo jiné zakotvení nové skutkové podstaty správního deliktu podle § 36b odst. 2 zákona o insolvenčních správcích, jediným možným rozumným výkladem je, že do 30. 6. 2017 jednání stěžovatele, jež je popsáno ve skutkové větě, postižitelné nebylo, resp. nebylo možné postihnout nevykonávání činnosti insolvenčního správce v provozovně v úředních hodinách této provozovny,“ uvádí se k tomu v rozhodnutí.
Celý spor má kořeny již v roce 2015, kdy nový ministr spravedlnosti Robert Pelikán pojal záměr omezit počet provozoven insolvenčních správců. Vyhlášku ministerstva, která tento jeho záměr převáděla do praxe, však v únoru 2016 zrušil Ústavní soud. Ministerstvo na to reagovalo zvýšenou kontrolní činností v provozovnách správců, kterou opíralo o takový výklad zákona o insolvenčních správcích, který by znamenal jejich povinnou přítomnost v provozovnách v čase, který uvedli ministerstvu.
[/mn_protected]
Petr Dimun
Tomáš Cikrt
