Exministryně Němcová: Jsme na křižovatce. Pandemie ukázala, že při řešení sociálně zdravotního pomezí nemůžeme přešlapovat na místě

Pandemie covid-19 podtrhla problémy, s nimiž se potýká zdravotně sociální pomezí. Nyní se tak podle bývalé ministryně práce a sociálních věcí Jaroslavy Němcové ocitáme na křižovatce, kdy bychom situaci měli začít urgentně řešit. Úkolů, které před námi stojí, je celá řada, jedním z nejdůležitějších je ale vydefinovat garantovanou síť sociálních služeb podobně, jako tomu je ve zdravotnictví. Na místě je také začít se zabývat kvalitou, která v řadě zařízení i vzhledem k jejich umístění například ve starých zámcích zdaleka neodpovídá 21. století. A protože klientela domovů vyžaduje velké penzum zdravotní péče, je třeba bavit se i se zdravotními pojišťovnami o dostatečných úhradách, za které by ovšem zařízení měla zajistit i zmiňovanou kvalitu. V neposlední řadě pak je třeba zahájit debatu i o tom, zda občanům neumožnit připojištění dlouhodobé péče, které by dalo větší jistotu při zajištění domácích či pobytových služeb.

 

Sociálně zdravotní pomezí se řeší desítky let, stále bez výsledku. Jak se na něm podepsala pandemie covid-19 – objevily se v této oblasti nějaké nové problémy, případně zhoršila situace problémy stávající?

Zcela nové problémy se neobjevily, ale na mnoha místech a v řadě situací se stávající problémy prohloubily a byly více čitelné. Zdravotní a sociální systém spolu zkrátka opravdu souvisejí – není to jen o tom, že jsou budovy ministerstev vedle sebe. Ač jsou rozpočtově oddělené, mají toho společného více, než by se zdálo. Je to nejen o propojení či dokonce sdílení služeb, ale i financování. Hranice mezi sociálními a zdravotními službami je velmi jemná, a dnes se navíc mění demografická křivka, kdy narůstá počet lidí ocitajících se v určité míře snížené soběstačnosti. Roste tak poptávka po následné dlouhodobé péči, která je složená jak ze zdravotní, tak sociální péče. Kdyby se narovnaly a zjednodušily procesy i systém financování, mohlo by dojít k velkému zefektivnění a zlepšení kvality služeb a jejích dostupnosti potřebným lidem.

Vy sama přitom máte z obou oblastí vlastní zkušenosti…

Mohlo by vás zajímat

Mohlo to být horší, komentuje Karásková postoj europarlamentu k farmaceutickému balíčku

Ano, zcela určitě. Člověk musí být pro práci nadšený, to jsem přesvědčena, ale osobní zkušenosti pro to, aby člověk mohl navrhovat změny, jsou dle mého nenahraditelné. Léta jsem se věnovala ekonomice zdravotní péče ve velkých nemocnicích, mám zkušenost rovněž z největší zdravotní pojišťovny a také zkušenosti z řízení sociálních služeb, jak z krajské, tak z té nejvyšší úrovně na MPSV. A právě tu na MPSV považuji za jednu z nejcennějších pro další profesní život, i když trvala pouhých sedm měsíců. Nikde jinde člověk nezíská tak potřebný nadhled nad systémem jako celkem. Díky těmto zkušenostem tak dovedu najít slabá místa sociálně zdravotního pomezí, která by byla elegantně řešitelná.

Můžete je přiblížit?

Ve zdravotnickém systému je nastavena garantovaná síť a je dáno, co stát bude hradit a za jakých podmínek. To v sociálních službách není. Máme sice síť poskytovatelů, ale nikde není vydefinováno, co stát garantuje. V roce 2014 došlo k decentralizaci sociálních služeb a povinnost zajistit kvalitní, dostupnou péči přešla na kraje – jenže nikdo krajům neřekl, co to vlastně znamená v praxi. Každý kraj tak postupuje při plánování a rozvoji sítě služeb podle svých možností a zkušeností, bez návaznosti na potřebu některé speciální služby řešit nadregionálně, tedy napříč republikou jednotně. Peníze z MPSV jsou krajům přerozdělovány dle takzvaných směrných čísel, zjednodušeně rozdělujete 15 či 18 miliard určitým poměrem na jednotlivé kraje, které pak síť zajišťují dle svého uvážení. Při tomto modelu se ale jen prohlubuje propast mezi tím, jaké kapacity systém nabízí a jaké by skutečně vyžadoval, ještě dál se prohlubují také obrovské rozdíly i ve financováni stejného lůžka, s totožnou poskytovanou službou, například lůžka v domově seniorů napříč republikou.

Takže se v systému vytvářejí velké nerovnosti.

Když si lidé celý život platí sociální pojištění, očekávají, že pokud se ocitnou na pomezí, kdy se jich začne dotýkat určitá míra nesoběstačnosti, budou se krom rodiny moci do jisté míry spolehnout i na stát. Do dlouhodobé péče spadá zdravotní péče – následná dlouhodobá rehabilitace, LDN či různá speciální zařízení, ale i zařízení sociálních služeb, kde pracovníci pomáhají s každodenními úkony. V sociálních službách ale existuje 33 druhů služeb, které se různě prolínají a jsou různě vícezdrojově financovány. Pokud je poskytovatel sociálních služeb zaregistrován v síti poskytovatelů, dostává na službu dotaci ze státního rozpočtu, která je z MPSV vyplacena přes kraj. K tomu je možno připočíst příspěvek na péči odpovídající míře nesoběstačnosti a finanční spoluúčast přímo z prostředků samotných klientů – z jejich důchodů. Některé služby dofinancovává zřizovatel formou příspěvku na provoz zařízení. Mnohdy, zejména pokud klient nemá dostatečně vysoký příjem ze starobního důchodu, nedostatek prostředků doplácejí například další rodinní příslušníci. U soukromých poskytovatelů sociálních služeb a poskytovatelů, kteří nejsou registrovaní v síti poskytovatelů a tudíž nemají na dotaci ze státního rozpočtu nárok, pak ale vzniká ještě větší propast. Stát v takovém zařízení sice na službu pro občana nepřispívá, ale na druhé straně poskytovatele paradoxně limituje, kolik může od klientů žádat za úhradu stravy a ubytování. Pokud poskytovatel sociální služby chce dodržet kvalitu a sebevíc se snaží o efektivnost, rozdíl, který chybí na dokrytí nákladů, od klientů získává pod hlavičkou různých „nadstandardních“ služeb. Systém rozšiřování kapacit sítě je zejména v některých krajích vůči zapojení soukromých poskytovatelů velice nepružný, i když z mnoha provedených analýz a studií jasně vyplývá, že soukromí poskytovatelé jsou schopni službu na vysoké úrovni kvality poskytovat mnohem efektivněji než některá krajská zařízení. A to vše pramení z neexistence jasných pravidel tvorby a rozvoje sítě sociálních služeb, kterou má garantovat stát.

Očekávání, že se člověk s omezenou mírou soběstačnosti může spolehnout na stát, tak dnes není zcela naplněno?

Vyspělost státu a společnosti se pozná podle toho, jak a v jaké kvalitě se dokáže postarat o lidi, kteří potřebují pomoc. Dnes ji v mnoha případech nejsou schopni čerpat, protože se nedostanou na lůžko v domově seniorů anebo k ambulantní či terénní pečovatelské službě tak rychle, jak by potřebovali. Prostředí je navíc k soukromým investorům velmi nepřívětivé, nicméně ti tady jsou a naštěstí zejména v posledních letech kapacity krajů doplňují. Pokud se ale z důvodu nedostatečných kapacit lidé dostanou do domova seniorů patřícího soukromému vlastníkovi, jsou nuceni navzdory celoživotním příspěvkům do sociálního systému na péči přispívat více. A to pouze z toho důvodu, že tento poskytovatel není registrován v síti poskytovatelů, takže konkrétní klient na službu, kterou potřebuje, dotaci státu prostě nedostane. Jedno z důležitých témat, které bude na stole, tak je, jakým způsobem umožníme lidem transparentně si do systému přispívat v době, kdy jsou ekonomicky aktivní, aby byli na stáří nebo případně nečekanou velkou změnu zdravotního stavu připraveni a mohli si sami rozhodnout, jakou službu a v jaké kvalitě si vyberou. Zda raději delší dobu zůstanou doma ve svém prostředí a budou preferovat pečovatelskou či jiné terénní služby a odlehčovací služby, anebo raději půjdou do lůžkového zařízení. Rolí státu je jednoznačně nastavit pravidla tak, aby občané měli možnost volby a stáří anebo změna zdravotního stavu pro ně nepředstavovala hrozbu a stres navíc. Největší přidanou hodnotu pro lidi neoddiskutovatelně vždy měla a bude mít péče v domácím prostředí.

U pobytových zařízení na sociálně zdravotním pomezí by ministr Vojtěch rád zavedl registraci dle zákona o zdravotních službách, a vedle toho by místo výkonových úhrad chtěl péči hradit formou platby za lůžkoden. Je to podle vás řešení?

Je to jedno z dílčích řešení. Ošetřovatelská péče je poskytována nejen v pobytových zařízeních sociálních služeb, ale i v denních stacionářích či ambulantních zařízeních sociálních služeb. V domovech seniorů, kde se věkový průměr pohybuje v rozmezí 84 až 88 let, je to z velké části o ošetřovatelské a lékařské péči. Máme tam odbornost 913 a v terénních službách 925, nicméně existuje obrovská disproporce mezi objemem úhrad prostředků poskytovaných ze zdravotního systému do zařízení sociálních služeb a objemem skutečně poskytnutých ošetřovatelských služeb v lůžkových zařízeních či přímo u klientů. Výkon, který provede sestra v domově pro seniory, je naprosto stejný jako v LDN nebo na akutním lůžku. Proto by bylo vhodné, aby se situace zreálnila a úhrada směřovala tam, kde je péče konkrétnímu klientovi fakticky provedena. Je přece více než jasné, že pokud budeme dostatečně hradit ošetřovatelskou péči v zařízení sociálních služeb, kde se lůžko v celkových nákladech pro systém veřejných financí mnohem levnější než akutní lůžko v nemocnici, přičemž je klientovi poskytována obdobná péče, není důvod, aby tuto péči dostával na akutním lůžku v nemocnici. Pomohlo by to všem – státu i občanům. Jednou ze zásadních cest řešení sociálně zdravotního pomezí tak je vybalancovat, aby člověk ležel na akutním lůžku jen nezbytnou dobu a pak postupoval do sociálních služeb. Změny přitom musí ruku v ruce probíhat jak v sociálních službách, tak v akutní péči ve zdravotnictví.

Měla by tu také být zajištěna kontinuita péče…

Jedno z úzkých míst systému projevující se v akutních lůžkových zařízeních je právě situace, kdy poté, co byla pacientovi poskytnuta drahá specializovaná zdravotní péče, je hospitalizace uměle prodlužována z důvodu toho, že ho nemají kam přesunout na lůžko následné péče. Narovnání by pro pacienta znamenalo, že návazně dostává pořád dostatečnou kvalitu péče, kterou potřebuje, a pro systém by to navíc představovalo přínos ve snížených nákladech. Následná lůžka ale pořád v systému chybí, volné kapacity se nehledají lehce, stejně tomu tak je u lůžek sociálních služeb. Česká republika se nachází na jednom z posledních míst EU v počtu lůžek v sociálních službách na počet lidí nad 65 let. Zároveň nemáme jednotnou evidenci a nevíme, kolik lůžek doopravdy chybí, protože tu existuje duplicita žádostí do několika různých zařízení a lidé žádosti podávají roky dříve, než službu skutečně potřebují. Podle studií se ale počet nesoběstačných lidí do roku 2050 u nás zdvojnásobí. Už včera tak bylo na řešení sociálně zdravotního pomezí, byť cestou postupných dílčích kroků, skoro pozdě. Navíc v období aktuální pandemické krize lze očekávat ještě větší napětí v rozpočtech obou resortů, a proto konečně, doufám, již nebude stačit v hledání zefektivnění pouze přešlapovat, nýbrž konkrétně jednat.

Mluvily jsme o návrhu ze strany ministerstva zdravotnictví. Jak ale vnímáte aktivity týkající se sociálně zdravotního pomezí ze strany MPSV?

Potřebovali bychom nastavit garantovanou síť poskytovatelů sociálních služeb a jasná pravidla, jaké služby, v jakém objemu a kvalitě budou spolufinancovány ze státního rozpočtu a dle jakých pravidel se bude tato síť dál rozvíjet. Novela zákona o sociálních službách se ale připravuje již mnoho let, zatím bez výsledku. Pravidla a zefektivnění by měli nastavovat lidé, kteří systém znají a vědí, co chtějí, jaký je cíl. V poslední době mám trochu pocit, že právě toto z ministerstva práce trochu uniká a koncepce není jasná. Prozatímní návrh novely zákona o sociálních službách se setkal se stovkami zásadních připomínek, zejména krajů. A posílat novelu dál bez jejich vypořádání by bylo vzhledem k zachování stability systému velmi diskutabilní a odvážné. Také některé další oblasti jsou upravovány pouze dílčími novelami, bez návaznosti na další. Příspěvek na péči byl upraven pouze pro některé vybrané skupiny, posun v řešení velkého problému v lékařské posudkové službě lidé nepocítili vůbec. Dosud se na posouzení příspěvku na péči či rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu čeká dlouhé měsíce. MPSV je resort s obrovským rozsahem kompetencí, má možnost ovlivnit oblasti, které se týkají všech občanů. A já bych si i v oblasti sociálních služeb moc přála, aby další kroky řešení na centrální úrovni byla logická, s jasným cílem a přinesla zefektivnění a zkvalitnění služeb. Dokud se v novele nevyřeší základní problémy se způsobem financování, kdy stát určí garantovanou síť, jasná pravidla a odstraní rozdíly mezi dotací na stejné lůžko napříč republikou v řádu stovek procent, tak do té doby se opravdu nikam nepohneme.

Vy sama jste ovšem měla možnost, byť jen na několik měsíců, ministerský post vyzkoušet.

Na ministerstvu jsem byla sedm měsíců, během kterých se připravily koncepční kroky, na které mohlo ministerstvo navázat. Připravili jsme novou koncepci lékařské posudkové služby, se kterou jsou spojeny obrovské problémy, hodně jsme se věnovali náhradní rodinné péči a zdravotně sociálnímu pomezí. Jednali jsme se zdravotními pojišťovnami, povedlo se po letech konečně prvně navýšit důchody. Za krátkých sedm měsíců to bylo 11 šanonů předávacího protokolu a byla jsem ráda, když se mě následovníci ptali, zda mohou navázat na něco, co jsme připravili, například v lékařské posudkové službě. Tak by to mělo fungovat.

Bohužel ale od té doby je o sociálně zdravotním pomezí slyšet velmi málo.

Já jsem se chtěla hodně věnovat sociálně zdravotnímu pomezí, měli jsme to v programovém prohlášení vlády. Když jsme se sešli s ministrem zdravotnictví a sezvali odbornou skupinu zástupců obou ministerstev, která problematiku řešila v předchozím období, bylo trpce úsměvné, že když jsem se zeptala, co se vyřešilo a na co můžeme navázat, zcela vážně se nás zeptali, jestli chceme slyšet dosud zpracované návrhy ministerstva zdravotnictví, nebo MPSV. A to přece není možné. Tenkrát jsme velmi úzce komunikovali a spolupracovali s ministrem Adamem Vojtěchem, poté, co jsem odešla, ale partner v této oblasti asi trochu chybí. Otázky sociálně zdravotního pomezí jsou v posledních měsících možná upozaděny vzniklou situací, nicméně jsem přesvědčena, že v blízké budoucnosti to bude jeden z důležitých bodů. Sociálně zdravotní pomezí rozhodně není pouze termínem, o kterém by se mělo dlouhá léta pouze mluvit. Tato oblast si zasluhuje přijímání řešení, která se z logiky věci musejí následně velmi rychle u lidí projevit tím, že sami v různých oblastech pocítí zlepšení. A to jistě pocítí v různých situacích téměř každý občan.

Řeší se alespoň jedna oblast sociálně zdravotního pomezí, a to je reforma psychiatrické péče.

Už dnes je zřejmé, že pokud proběhne reforma psychiatrické péče, bude to znamenat velký nápor nejen na zdravotní, ale i na sociální služby. Pokud budeme mít více lidí s psychiatrickou diagnózou nebo i mentálními problémy v domácím prostředí, nebude to jen o zdravotní péči sestry a lékaře, kteří přijdou za pacientem domů, ale bude to hodně záviset i na terénních sociálních službách. A právě na to by se systém sociálních služeb měl rovněž připravovat již dnes. Bude to velký nápor zejména na personální zajištění již tak chybějících pracovníků v terénních službách.

V centrech duševního zdraví jsou koneckonců půl na půl zdravotní sestry a sociální pracovníci, plus psychiatr a psycholog. A záměr by měl být rozšířit tento model multioborových týmů i na seniory s demencí či děti s psychickým postižením.

Obecně platí, že nejlepší řešení pro člověka je, když co nejdéle může zůstat ve svém přirozeném prostředí doma. S demografickou křivkou tak poroste také tlak na terénní služby včetně mobilních hospiců. Ruku v ruce s tím jde podpora neformálních pečujících, kteří jsou třeba ochotni krátkodobě se vzdát pracovní kariéry, aby poskytli péči svým rodinným příslušníkům.

Za což je dnes spíš trestáme.

Přesně tak. Některé věci se přesto povedly, třeba dlouhodobé ošetřovné, a tímto směrem musíme pokračovat dál. To jsme u seniorů, dlouhodobě nemocných, ale věnovat se musíme také náhradní rodinné péči. Stát musí chápat jakoukoliv ochotu lidí spolupodílet se na poskytování služeb mimo registrované poskytovatele jako velkou pomoc.

Když se vrátím k pobytovým službám, zmiňovala jste, že ze zdravotnictví jde menší částka, než by jít měla, ale sama říkáte, že síť není garantovaná a i kvalita se liší. Pak se možná pojišťovnám tolik nedivím, že se nehrnou dávat peníze někam, kde nemají jako v nemocnicích zajištěné plnění personálních a dalších standardů. Byla by tedy dle vás na místě registrace podle zákona o zdravotních službách směřující k zajištění definované kvality, nebo spíš dáváte za pravdu některým poskytovatelům a dalším, podle nichž by šlo jen o další byrokratickou komplikaci ztěžující fungování sociálních zařízení?

Záleží na typu. Pokud budeme hovořit o zařízeních pro zdravotně postižené, Alzheimer centra nebo zařízení, kde lidé potřebují velký objem ošetřovatelské a lékařské péče, je určitě na místě registrace podle zákona o zdravotních službách. A mnohá sociální zařízení už dnes registraci jako zdravotnická zařízení mají, aby mohli čerpat prostředky rovněž ze zdravotního systému. Pak jsou zařízení jako domovy pro seniory, kde převládají sociální služby. Poskytování ošetřovatelské péče tam probíhá za jasných pravidel a registrace k jiným než ošetřovatelským výkonům, dle mého názoru, tak důležitá není. Pokud by se domovy seniorů a další zařízení ústavní péče měly přimět k registraci jako zdravotnické zařízení, pak by ruku v ruce mělo jít nadefinování, jaké zdravotní služby zde mohou být poskytovány a následně budou hrazeny. Dnes jde pouze o zdravotní sestru, odbornost 913, potažmo 925, ale zcela prokazatelně jsou v zařízeních sociálních služeb poskytovány například služby fyzioterapeuta, které jsou velice žádané, ale tyto dnes hrazeny nejsou, i když tomu tak historicky nebylo vždy.

Jak rozetnout to, kdy by zařízení mělo mít registraci s paušální platbou a kdy stačí jen sestra a výkonová úhrada?

Je to o diskuzi, o jaké klienty se zařízení stará. Pokud to jsou dlouhodobě nemocní či zdravotně postižení, je to na místě. Když se ale nastaví pravidla pro určité personální vybavení, která jsou ve zdravotnických zařízeních tvrdší než v sociálních službách, musí přijít úhrady. Současné nedostatečné úhrady v pobytových, ale i ambulantních službách vedou k tomu, že si zařízení nemohou dovolit zaměstnat tolik ošetřovatelského personálu, kolik by fakticky pro zajištění kvality a hlavně bezpečnosti péče potřebovala. Druhá věc je, že oproti zdravotnictví ještě násobně bojují sociální služby s nedostatkem ošetřovatelského personálu. Zůstávají tu totiž pořád rozdíly s ohodnocením u sestry, která poskytuje podobné výkony na akutním lůžku.

Máte návrh, jak to řešit?

Spoustu let se to řeší, dle mého názoru, velmi zúženým pohledem, kdy stále hovoříme o podfinancování a nedostatečném ohodnocení lidí ve zdravotních a sociálních službách. Jedná se o psychicky a fyzicky velmi náročnou práci, a i když se v posledních letech povedlo platy navýšit v desítkách procent, nemyslím si, že jde o jedinou cestu. Je to o zvýšení společenské prestiže a komplexu ostatních podmínek, které jsou zaměstnavatelem poskytovány. Podle mě je ale přirozený jev, který někteří naši politici příliš nechtějí vidět, kdy ve vyspělé společnosti a ekonomice budou profese, jež čeští pracovníci vzhledem k zaměstnanosti a vyspělosti naší ekonomiky v posledních letech prostě nebudou chtít vykonávat. Tak jako naši vzdělaní lidé odjíždějí do západní Evropy, kde je ohodnocení vyšší, tak je přirozená tendence, že se po některých pracovnících se i my, chtě nechtě, musíme porozhlédnout v zahraničí. Zcela logicky nám vyplyne, že kulturně a jazykově jsou nám nejbližší země bývalého východního bloku. Umožnit přísun lidí z těchto zemí do zdravotních a sociálních služeb je dle mého jednou z velmi reálných cest řešení personálního deficitu.

Ne vždy ale mají tito pracovníci kvalifikaci, kterou tady potřebujeme. Jak to zajistit?

Na ministerstvu zdravotnictví i MPSV se několik let připravují podmínky a pravidla zapojení zahraničních pracovníků do našeho systému, jak do zdravotnictví, tak sociálních služeb. To je naprostý základ. Vláda připravila řízené programy ekonomické migrace a v kompetenci jednotlivých ministerstev je nastavit konkrétní podmínky a kvalifikační předpoklady. V sociálních i zdravotních službách je dle mých praktických zkušeností skutečnou alfou a omegou důraz na adaptační proces. Když přijede sestra pracovat do nemocnice nebo sociálních služeb, její práce spočívá především v přímé péči o klienta. Musí proto splňovat určité předpoklady vzdělání, péče má svoje standardy a pravidla, která je nutno pro zachování bezpečnosti dodržovat. Ministerstva nastavují pravidla pro splnění odborné způsobilosti, velká práce s faktickým začleněním mezi české zaměstnance ale čeká na konkrétní zaměstnavatele. Dlouhá léta jsem pracovala přímo v nemocnicích, proto mi tato oblast je velmi blízká. Dle mého mého názoru a zkušeností to není o tom, že k nám přijede zdravotní sestra s jazykovou zkouškou A1, B1 a letitou praxí určité odbornosti. To je její kvalifikační předpoklad. Velice důležité je následně ale její začlenění, když zařízení člověka pozná a samo vyhodnotí, kudy pracovníka nasměruje tak, aby byl pro provoz zařízení co nejvíce přínosný, a to v co nejkratším čase – jestli z něj bude sanitář, praktická nebo všeobecná sestra, či zda má dokonce perspektivně šanci se stát sestrou s ještě vyšší odborností.

Doposud to však takto příliš nefungovalo…

Víme, že nám chybí tisíce sester a tisíce lidí v zařízeních sociálních služeb. Přesto se v posledních letech povedlo z Ukrajiny přivézt jen několik stovek lidí, kteří se zapojili do ošetřovatelské profese.

A potenciál lidi sem přivézt je větší?

Zájem na straně Ukrajiny je stále obrovský. Problémy s řešením zaměstnanosti a nedostatkem personálu znám přímo z působení v nemocnicích. Proto, než jsem končila v ministerském úřadu, jsem absolvovala cestu do Kyjeva a Lvova, kde jsem v praxi chtěla poznat celý proces vyřizování víz a oprávnění dlouhodobě v ČR pracovat. Připravila jsem si postupy a kroky, které by velice zdlouhavý a komplikovaný proces zaměstnavatelům usnadnily a zrychlily. Zařízení nemají dostatečné kapacity, aby měla odborníka na vízovou oblast, proto jsme připravili koncept, který umožní administrativní zátěž zaměstnavatelům odbourat a takovou specializovanou službu si jednoduše objednat. Díky Hospodářské komoře jako největšímu garantovi vládních programů Kvalifikovaný a Vysoce kvalifikovaný pracovník jsme za tímto účelem vytvořili asistenční kancelář HK ČR – Ospro MB., která zajišťuje servis pro členy i nečleny Hospodářské komory – zaměstnavatele, kteří se rozhodli zaměstnat kvalifikované pracovníky za zahraničí. Cílem poskytnutí naší služby je ten výsledek, že zaměstnavateli stojí u dveří pracovník, který má potřebnou kvalifikaci, potřebné zkušenosti a je připraven uzavřít pracovní smlouvu a zapojit se do potřebného a zaměstnavatelem nastaveného adaptačního procesu.

Jde o profese napříč segmenty?

Ano. Začali jsme poskytovat služby pro členy komory, nicméně protože organizace mají velký problém sem lidi přivézt – je tam obrovská administrativní zátěž, což je pochopitelné, a není v silách personalistů jednotlivých zařízení vyřizovat veškeré záležitosti s vízovým centrem, ministerstvem zahraničí či ministerstvem vnitra, okruh zákazníků se zájmem o naše služby se velmi rozšířil. V minulém roce jsme s Hospodářskou komorou absolvovali řadu odborných seminářů, na kterých HK ČR seznamuje zaměstnavatele s možnostmi zahraniční zaměstnanosti, v lednu byl obrovský zájem o kulatý stůl, kdy jsme na půdě HK společně se zástupci ministerstva zdravotnictví, vnitra, zahraničních věcí i MPSV, Univerzity Karlovy a poslanecké sněmovny vydiskutovali konkrétní postupy pro pracovníky do sociálních a zdravotních služeb. Obrovský význam této otevřené diskuse se okamžitě projevil v praxi v odblokování některých zbytečných administrativních zádrhelů. V rámci Ospro MB jsme díky velkému zájmu zaměstnavatelů zřídili v roce 2019 asistenční kanceláře obsazené kvalifikovanými pracovníky krom Lvova také přímo v Bělorusku, Mongolsku či Moldávii. Je to hodně práce, ale také obrovský zájem a spokojenost klientů. To mne utvrzuje v tom, že tato námi zvolená cesta řešení dílčího, ale pro mnohé zaměstnavatele zásadního problému s řešením nedostatku pracovníků, je správná.

Můžete proces přesně popsat? Kancelář lidi přiveze a zajistí administrativu. Tady se dovzdělají a zároveň budou docházet do zařízení, kde mají pracovat?

Pokud mluvíme o programech Kvalifikovaný a vysoce kvalifikovaný zaměstnanec, což jsou programy schválené vládou, v rámci kterých si mohou prověření zaměstnavatelé přivézt zaměstnance, jsou pro jednotlivé profese nastavená jasná pravidla, co lidé musí splnit, aby jim byl umožněn pobyt a legální práce v ČR v rámci tohoto programu. Role asistenční kanceláře spočívá v zajištění náboru pracovníků, pokud tedy nemá zaměstnavatel vybraného pracovníka sám, zpracování všech potřebných dokladů a v pomoci řešení formalit také přímo ve vízovém centru nebo ve spolupráci s kanceláří tady v Praze tak, aby celý proces od požádání do vydání víza a následně po cestu do ČR přímo k zaměstnavateli byl co nejrychlejší. Po příjezdu a nástupu k zaměstnavateli přichází již zmiňovaný a velice důležitý adaptační proces přímo u zaměstnavatele. A i tady se snažíme pomoci. Dnes velmi úzce spolupracujeme s Univerzitou Karlovou, která má doškolovací centra, či s IPVZ, a jsme tak schopni nemocnicím i zařízením sociálních služeb pomoci s tím, aby dokázaly zajistit odpovídající jazykovou a odbornou přípravu s cílem co nejrychleji zapojit pracovníky do procesu přípravy na splnění aprobační zkoušky v Čechách. Poskytovatelům sociálních služeb pomáháme se získáním akreditací, aby sami mohli pracovníky k potřebným zkouškám připravovat.

Co nám dnes v Česku chybí k tomu, aby tento proces běžel zcela hladce?

Pokud potřebujeme tisíce lidí, ale v posledních letech se jich povedlo přivézt jen několik stovek, je jasné, že něco v procesu chybí. Je to vybudování pravidel, což částečně činíme tím, že jsme v kontaktu s ministerstvem zdravotnictví a MPSV, ministerstvem vnitra a konzulárními zastoupeními. Po zkušenostech se jako jedna ze správných a přirozených cest ukazuje ta, kdy zdravotní sestry nastupují a pracují po příjezdu nejdříve v zařízeních sociálních služeb anebo na odděleních následné péče, a teprve poté, co se s novým prostředím sžijí, naučí se jazyk, projdou odbornou přípravou a prokážou odbornou připravenost i splněním předepsaných zkoušek, postupně přejdou na pracoviště, na kterých je poskytována vysoce specializovaná zdravotní péče..

Okruhem se tak vrátím ke kvalitě péče v sociálních zařízeních. Kdo a jak by ji měl kontrolovat?

Požadavky na poskytovatele jsou dány legislativou, jejich splnění a dodržování kontroluje kraj, který vydává oprávnění k poskytování služeb. Nicméně jakási obecně přijatá definice standardů kvality péče vymezená přímo MPSV spočívající ve vymezení věcných a personálních předpokladů pro jednotlivé služby dosud neexistuje. Určitými směry postupují při snaze zajištění kvality kraje, jisté standardy zpracovala Asociace poskytovatelů sociálních služeb dle zkušeností ze zahraničí. Ale právě kvalita poskytovaných služeb by měla být zásadním ukazatelem, u jakého poskytovatele a za kolik je stát uvedenou službu ochoten prostřednictvím přímé dotace pro svoje občany zajistit. Jen tak bude mít jistotu, že péče je kvalitní a bezpečná.

Kdo přesně by měl akreditace provádět? Podobně jako ve zdravotnictví nějaká akreditační komise, nebo přímo ministerstvo či jeho organizace?

Hlavní autoritou, která řekne, že toto jsou z pohledu státu požadované podmínky technické a personální, které zajistí potřebnou kvalitu a bezpečnost péče a za kterou je stát ochoten pro svoje občany zaplatit napříč republikou stejnou částku, musí být jednoznačně MPSV. Dosud však krom materiálně technického doporučení MPSV nic takového neexistuje. A bez zahrnutí jasného technického a personálního standardu nemá ani smysl jakákoliv novela zákona o sociálních službách. To je společně s pravidly pro tvorbu a rozvoj sítě poskytovatelů základ ke zkultivování a zefektivnění celého systému. Jen poté může MPSV určit případně subjekty, které konkrétní praxi budou schopny posoudit a případně stvrdit certifikátem.

Sama jste navštívila velké množství sociálních zařízeních. Nakolik se z vašich zkušeností kvalita liší?

Ano, za poslední roky jsem navštívila určitě kolem dvou stovek takových zařízení. Využívám všechny možné příležitosti. Kvalita je velmi, velmi rozdílná, i když jsou to zařízení registrovaná, kdy musí k registraci splnit podmínky dnes dané legislativou. Je ale třeba si na rovinu říci, že to není vždy jen o schopnosti či neschopnosti daného zařízení. Je to do velké míry dáno i tím, jaké podmínky vyžaduje a je schopen zajistit zřizovatel. Kraje zodpovědnost za síť sociálních služeb převzaly v roce 2014 a segment sociálních služeb, který býval zejména před rokem 1989 na samém okraji zájmu, byl hodně zanedbán a podfinancován. Některá zařízení tak mnohdy ještě dnes nejsou schopna zajistit služby na úrovni, jakou by 21. století vyžadovalo. Jde o velkokapacitní zařízení, staré zámky a prostředí, které ani neumožňuje standardy kvality zvýšit a přizpůsobit. Je mi z toho smutno, protože když je domov pro seniory ve starém zámku, tak i když jde o krásné prostředí s pěknou zahradou, ale pokoj bez sociálního zařízení sdílí i devět lidí, to není veselý pohled. To určitě není standard, který bychom si ve stáří představovali. Možnosti státu a krajů jsou limitovány a my se musíme velmi rychle a velmi zodpovědně zamyslet nad zlepšením podmínek vstupu soukromých investorů to tohoto segmentu. Soukromé investice zejména za poslední roky skokově rostou, kapacita je zcela využita klienty, ale pravidla vstupu soukromých investorů do sítě jsou tak nepřívětivá, až je to paradoxní. Soukromý investor, který je schopen lůžko levně postavit a zajistit službu na vysoké úrovni, se posléze do sítě, která by mu zajistila spolufinancování ze strany státu, nedostane, protože se nedostane do koncepce rozvoje sociálních služeb v daném kraji. Proto jsem již dříve mluvila o tom, jak zásadní jsou pravidla pro tvorbu a rozvoj státem dotovaných služeb. Již dnes máme obrovské nedostatky kapacity. Víme, že krom cca 50 tisíc lůžek je v systému až 30 procentní převis poptávky. Lůžka potřebujeme rychle a není v silách státu ani krajů, aby síť vybudovaly, spravovaly a jen ze státních prostředků zajistily obnovu a rozvoj bez toho, abychom do procesu nepustili s férovými podmínkami soukromý sektor.

Když se bavíme o nerovnosti, nakolik tu hraje roli dostupnost personálu včetně sester, ale i praktického lékaře, v regionech?

Hraje to obrovskou roli. Neznamená to ale, že třeba v odlehlejších regionech je problém větší. Pokud totiž jde o region, kde není tak rozšířená například výroba a jiné oblasti, není problém se středním personálem takový jako ve větších aglomeracích, kde zařízení sociálních služeb nejsou mzdovým ohodnocením tak konkurenceschopná. Co se pak týče lékařů, je péče v zařízeních sociálních služeb zajišťována smluvně. Jde ovšem o jeden z obrovských problémů k řešení. Aby zařízení mohla klienty obsloužit přímo na lůžku ambulantním specialistou, což je vždy levnější varianta než na akutním interním lůžku, je třeba zajistit lékaře. Mám zkušenost ze Středočeského kraje, kde je v některých zařízeních velký problém zajistit, byť na částečný úvazek 0,2 či 0,4, praktického lékaře – a ještě mnohem těžší situace je s ambulantními specialisty. Třetina až polovina klientů v těchto zařízeních je přitom imobilních. Můžeme je vozit na vyšetření ke specialistovi anebo do nemocnice, ale mnohem efektivnější je, aby lékaři jezdili do zařízení. To se ale musí řešit se zdravotními pojišťovnami, které jako jediné jsou schopny praktiky a ambulantní specialisty k poskytování takové péče motivovat. A bez toho se také nepohneme z místa.

U praktiků asi v některých regionech lze mluvit o horší dostupnosti, ale ambulantních specialistů máme na počet lidí snad nejvíc v Evropě. Jak přesně tedy tyto lékaře k péči o klienty v domovech motivovat?

Mělo by dle mého jít o jakousi formu „létajících doktorů“. Není nutné, aby seděli v zařízeních celé dny, ale je třeba zajistit pravidelnou péči pro klienty dle požadované frekvence. Zdravotní pojišťovna má možnost využití systému různých bonifikací, které může uplatnit při úhradě zdravotních výkonů. Moment, který je třeba ze strany zdravotní pojišťovny využít, je již při uzavírání smlouvy s ambulantním specialistou. Zároveň vidím velký prostor pro kraj, který je registrujícím orgánem a měl by tak s lékaři komunikovat. Síť je pokrytá a je to jen o nastavení motivace lékařů, aby za lidmi do zařízení sociálních služeb přijeli.

Vy sama nyní budete kandidovat ve Středočeském kraji. Jaké jsou vaše plány?

Do zastupitelstva Středočeského kraje kandiduji už podruhé, v minulém období jsem dokonce jeden rok po volbách měla možnost rok řídit sociální služby. Pro mě to byla obrovská zkušenost. Máme ve Středních Čechách cca 300 poskytovatelů sociálních služeb, více než 8,5 tisíc lůžek sociálních služeb, pět nemocnic řízených krajem, stovky dalších zdravotnických zařízení ve vlastnictví měst i soukromých vlastníků. Po svém nástupu jsem okamžitě začala budovat systém kontaktních míst, které vytvoří kraj společně s městy či obcemi, kterým pomůže s financováním. Sem se kdokoliv v těžké životní situaci může přijít poradit. Dostaly název POSEZ a zahrnují v sobě pomoc zejména pro seniory a zdravotně hendikepované. Zanalyzovali jsme financování sociálních služeb v kraji a nastavili pravidla pro sjednocení financování jednotlivých služeb u všech poskytovatelů zřízených krajem. Vypracovali jsme jasnou koncepci dalšího rozvoje sociálních služeb. Rozvoj kapacity byl zajištěn navýšenými investicemi do zařízení sociálních služeb, některá nová zařízení kraj do svého majetku koupil. Další velká práce je ale určitě před námi. Velkým cílem je pokračovat v postupném přesunutí klientů z nevyhovujících podmínek a neefektivních provozů ze zámků do moderních prostor splňujících standardy 21. století. To ale není proces na jedno volební období. A není to pouze o prohlášeních a nápadech před volbami. Navíc krajská i komunální politika je hodně o tom, že lidé mají do velké míry možnost volit zástupce, které znají ze svého okolí a díky konkrétním výsledkům, které se jich mnohdy přímo dotýkají.

Sociální a zdravotní služby, jejich kultivace a jejich kontinuální zlepšování, to není běh na jedno volební období. Mnohé změny představují změny na dlouhé roky dopředu. Je to opravdu, ač to může znít nadneseně, o obrovské odpovědnosti spojené s pokorou, protože změny v právě v těchto službách se dotýkají a ovlivňují bytostně každého z nás. Je to ale vždy zároveň velká výzva a já věřím, že veškeré svoje zkušenosti ze zdravotnictví, sociálních služeb a nakonec i z MPSV budu moci i nadále využívat ve prospěch Středočeského kraje, ve kterém se mi krásně již 25 let žije. A právě proto jsem se rozhodla i letos kandidovat do zastupitelstva Středočeského kraje a do veřejného života se dle možností zapojovat i nadále.

Michaela Koubová