Každý den se na krizovou Linku bezpečí obrátí jeden až dva dospívající, kteří řeší otázku své sexuální orientace či genderové identity. Mají strach ze svého coming outu, obávají se, že je ostatní nepřijmou takové, jací jsou, a oni se svým trápením zůstanou osamocení. Právě pocit, že nejsou schopni naplnit představy okolí, ať již nejbližšího nebo celé společnosti, pak může být součástí problémů, které vyústí v sebevražedné uvažování nebo přímo sebevražedné pokusy. Zvýšenou míru sebevražd u neheterosexuálních lidí zmiňuje i Situační analýza prevence sebevražd v České republice, oficiální dokument, který je podkladem pro Národní akční plán prevence sebevražd 2020-2030, jenž vznikl ve spolupráci Ministerstva zdravotnictví ČR, Národního ústavu duševního zdraví a Regionálního úřadu pro Evropu Světové zdravotnické organizace. Právě uvědomit si, že sebevraždy LGBT+ lidí jsou problém, je základem pro jeho smysluplné řešení.
Gabriel Švábenský byl trasgender člověk. Narodil se jako dívka, ale toužil se stát mužem. Jeho sen, navzdory podpoře a úsilí blízkých, zůstal nenaplněný. Bylo mu necelých dvacet let, když se rozhodl dobrovolně ukončit svůj život. „I když jsou to dva roky, stále mám pocit, jako by se to stalo včera. Pro nás to byla obrovská rána, ale bylo by dobré, aby takováto tragédie nebyla zbytečná. Myslím, že také Gabrielovým přáním by bylo, aby k podobným zbytečným tragédiím docházelo co nejméně,“ popsal Waldemar Švábenský, otec zesnulého Gabriela, který stál u zrodu slovenského festivalu transgenderové kultury Svet podľa Gabriela, jehož cílem je rozšiřovat povědomí o trans komunitě v zemi a také upozorňovat na kritickou situaci těchto lidí. „Gabriel chválabohu nezažil osobní šikanu od blízkých, byl obklopený chápavými lidmi, ale velmi výrazně vnímal celkově transfobní klima společnosti,“ uvedl během debaty Sebevraždy mladých LGBT+ lidí, která proběhla během festivalu Prague Pride.
Skutečnost, že sebevražedné uvažování a také sebevražedné chování jsou u LGBT+ lidí častější, už potvrdily četné zahraniční studie. Rozsáhlá systematická rešerše zaměřená na duševní zdraví sexuálních minorit, publikovaná v roce 2015 v žurnálu International Review of Psychiatry a zahrnující závěry celkem 199 odborných prací, ukázala, že neheterosexuální lidé jsou ohroženi nejen vyšší mírou rizika rozvoje duševního onemocnění, ale také byli více ohroženi sebevražedným pokusem nebo úmrtím v důsledku sebevraždy.
„Napříč zahrnutými studiemi byla identifikována zvýšená míra sebevražedných pokusů u obou pohlaví, ve všech věkových skupinách i napříč regiony, nehledě na to, zda byla konceptualizována jako celoživotní prevalence, prevalence v posledních 12 nebo 6 měsících, nebo posledních 5 letech,“ shrnuje závěry této systematické rešerše Situační analýza prevence sebevražd v České republice, oficiální dokument, který je podkladem pro Národní akční plán prevence sebevražd 2020-2030, který vznikl ve spolupráci Ministerstva zdravotnictví ČR, Národního ústav duševního zdraví a Regionálního úřadu pro Evropu Světové zdravotnické organizace.
„Studie věnující se problematice dokonaných sebevražd u neheterosexuálních lidí zahrnutých do zmíněné systematické rešerše ukazují na zvýšenou míru sebevražednosti u neheterosexuálních lidí,“ konstatuje dokument. Právě získat podrobnější česká data o životě a zdraví LGBT+ je cílem probíhajícího výzkumného projektu v Národnímu ústavu duševního zdraví, jeho cílem je zmapovat také toto téma. Už nyní se v rámci tohoto výzkumu ukazuje, že právě transgenderové a nebinární osoby jsou z hlediska sebevražedných tendencí ohroženy nejvíce. Zahraniční data pak ukazují, že míra sebevražednosti je u LGBT+ osob v průměru 3x vyšší, zejména u mladých lidí. Více o dopadech homofobie na veřejné zdraví jsme psali v minulosti zde.
Očekávání společnosti, které se liší od reality života LGBT+
Vysvětlení toho, proč jsou LGBT+ lidé více ohroženi sebevražedným uvažováním i rizikem smrti v důsledku sebevraždy, neleží v samotné menšinové sexuální orientaci či genderové identitě. „Žijeme v heteronormativně nastavené společnosti, kdy automaticky odmalička od každého očekáváme, že bude heterosexuální a ani nás nenapadne, že by tomu mohlo být jinak, byť existuje nemalá pravděpodobnost, že člověk nebude heterosexuální,“ popsal sociální geograf Michal Pitoňák, výzkumný pracovník Národního ústavu duševního zdraví a také předseda organizace Queer Geography.
Právě skutečnost, že člověk zažívá rozpor mezi tím, jaké je očekávání společnosti a jak on sám reálně žije, je základem konfliktu, který se ne vždy podaří adekvátně zvládnout. Podle probíhajícího výzkumu Život a zdraví LGBT+ v Česku svou identitu před celou svou rodinou stále skrývá zhruba třetina bisexuálních/trans žen a více než čtyřicet procent bisexuálních/trans mužů. Stejně tak svou identitu před všemi rodinnými příslušníky skrývá zhruba osmina leseb a desetina gayů.
„LGBT+ lidé prožívají strach, že je jejich okolí nikdy nepřijme a oni nikdy nebudou moci dostát společenským požadavkům. Ve chvíli, kdy tento strach roste, se smutek může proměnit v beznaděj, kdy se zdá, že neexistuje jiné východisko než „nejjednodušší“ řešení v podobě sebevraždy,“ upozornil psycholog Josef Smrž, který je zároveň odborným garantem poradny Sbarvouven.cz, na níž se obrací jak sami LGBT+ lidé, tak jejich okolí. Jejím cílem je nabídnout bezpečné a vstřícné prostředí ve chvíli, kdy člověk řeší téma coming outu, a snaží se tak možné negativní dopady menšinové sexuální orientace a genderové identity na duševní zdraví. Během roku jejího fungování se na ní obrátily více než čtyři tisíce lidí. „Beznaděj, ve které se člověk nachází, je skutečná i se všemi svými důsledky, i když se odehrává pouze v niterném světě člověka. I když se společnost může zvenku jevit jako velmi liberální, tak uvnitř některých lidí může vznikat velmi beznadějný svět,“ upozornil Pitoňák s tím, že nahlížet na českou společnost jako na tu, kde LGBT+ nemají problémy, by bylo velké zjednodušení.
„Až zpětně jako mentorka poradny jsem začala chápat důvody, proč se Filip rozhodl odejít. Prožíval těžké chvíle, nedokázal nám to říct a my to nepoznali,“ vzpomínala Svatava Havlíčková, matka zesnulého chlapce, který zemřel ve čtrnácti letech. „Když se to před pěti lety stalo, okolí nechápalo, že to udělal kvůli své homosexualitě, když společnost je přece tolerantní. Filip ale velmi citlivě prožíval, co se ve společnosti děje. Chtěl, aby všichni měli stejná práva, ale zároveň viděl, že tomu tak není,“ popsala s tím, že jejímu synovi chybělo vědomí, že s LGBT+ lidmi společnost počítá, také v podobě toho, že manželství je pro všechny, tedy také pro gay a lesbické páry. „Smyslem poradny Sbarvouven.cz, která vznikla rok po Filipově smrti, je to, aby lidé, kteří se trápí, měli možnost s někým sdílet své starosti a nezůstávali osamocení. Kdybych měla možnost s Filipem znovu mluvit, řekla bych mu, že mu jednou bude lépe, že si najde člověka, kterého bude moci milovat a on bude milovat jeho,“ je přesvědčená moderátorka Ester Janečková, teta zesnulého chlapce a také patronka poradny.
Pomoc existuje, třeba v podobě online chatu
Sebevražedné uvažování u dětí a dospívajících řeší také krizová Linka bezpečí. Každý den se na ní, ať už formou telefonu, online chatu nebo emailu obrátí zhruba jeden až dva dospívající, kteří řeší svou sexuální orientaci či genderovou identitu. „Tito mladí lidé mají obavy z coming outu, z toho, že je okolí nepřijme. Často volají a říkají, že ještě nikomu nesdělili nic o své identitě. Naši pracovníci jsou proškolení také v oblasti sexuality a podstatou naší služby je, že všichni, kteří se na nás obrátí, budou bráni bez předsudků,“ popsala Lucie Zelenková, sociální pracovnice Linky bezpečí.
K tématům rozhovorů s klienty patří například to, jak se připravit na rozhovor s rodiči, kdy se jim mladý člověk chce svěřit se svou identitou. „Připravujeme volající na to, že první reakce nemusí být příznivá, a řešíme také to, zda nemají případně někoho jiného, komu by toto mohli říct nebo jak je možné najít další pomoc, třeba v poradně Sbarvouven.cz. Snažíme se o to, aby první zkušenost, kdy se člověk svěří svému okolí, nebyla traumatická,“ dodala.
K tématům hovorů na Linku bezpečí patří také sebevražedné uvažování mladých lidí. „Sebevražda není většinou úplně svobodným rozhodnutím. Člověk se dostal do kouta a nevidí jiné možnosti, jak svou situaci řešit. My mu nabídneme vyslechnutí, pochopení, může se i rozbrečet, a společně vytváříme prostor, který je bezpečný,“ vysvětlila s tím, že takový rozhovor může obsahovat i konkrétní doporučení, například, aby po dobu telefonátu člověk poodešel od kolejí, stoupl se dál od okna nebo odložil nůž.
Právě pocit osamocení, který lidé LGBT+ mohou zažívat, případné sebevražedné uvažování ještě zhoršuje. „Já jsem si myslel, že si o tom, co prožívám, nemám s kým povídat. Neměl jsem nikoho, komu bych důvěřoval natolik, že bych se mu svěřil. Před svým coming outem jsem velmi bedlivě sledoval své okolí. Stačily tehdy jen náznaky a já věděl, že ten či onen není ten, komu bych chtěl říct o svém životě,“ přiblížil Karel Pavlica, mentor poradny Sbarvouven.cz a také člověk s osobní zkušeností se sebevražedným chováním.
Podpůrné služby, ať už v podobě této poradny nebo Linky bezpečí, mohou rozšířit tunelové vidění, kdy se sebevražda zdá jediným východiskem. „My klientům neříkáme, že se nemohou zabít. Respektujeme, že tyto myšlenky mají a prožívají bolest. Ale zároveň jim říkáme, že s tímto jejich rozhodnutím nesouhlasíme a že existují možnosti, jak svou situaci řešit. Jsou to malé krůčky, které pomohou otevřít tunel a nabídnout pomoc,“ popsal práci poradny psycholog, který také upozornil na časté mýty ohledně sebevražd. Například, že člověk, který o sebevraždě mluví, jí nikdy nespáchá. Naopak skutečnost, že má potřebu hovořit o tom, co cítí, včetně například zveřejnění svých plánů na sociálních sítích, je voláním o pomoc. K varovným signálům patří také to, že člověk změní své obvyklé zvyky, ztrácí zájem o své okolí, uzavírá se do sebe, i když navenek může působit „usměvavě“.
Společenské klima lze změnit
Ke smysluplným prvkům prevence sebevražd LGBT+ lidí patří například to, že se téma sexuální orientace a identity, ale také duševního zdraví, stávají součástí školní výuky, a zároveň škola je prostředím, kde se mladí lidé dozvědí, že existuje možnost pomoci, zejména, pokud nezažívají přijetí v rodině. „Často se na nás obrací lidé, kteří mají podezření, že jejich dítě je odlišné, a ptají se, jak na to mají reagovat. Říkám jim, hlavně dejte svému dítěti signál, že ho přijímáte, ať už bude jakékoliv. Vím, jaký strach prožívají naši klienti, když mají rodiče, kteří mají homofobní narážky a vyjadřují se negativně třeba k Prague Pride,“ upozornila Svatava Havlíčková. Společenské klima a vnímání LGBT+ osob je ale něco, co lze změnit a co se také v řadě zemí podařilo změnit směrem k větší otevřenost.
Konkrétní dopady je možné také měřit, včetně dopadů na sebevražednost mladých lidí. V roce 2017 byla v prestižním americkém žurnálu JAMA Pediatrics publikována studie, do níž bylo zahrnuto více než 760 tisíc středoškoláků ve 47 státech USA. Tento celonárodní reprezentativní výzkum ukázal, že federální rozsudek, který prosadil možnost uzavírat manželství a partnerství stejného pohlaví napříč celými Spojenými státy, vedl k pozitivnímu dopadu na duševní zdraví všech středoškoláků, neboť bylo asociováno se sedmiprocentním poklesem sebevražednosti všech středoškoláků, ještě významněji pak mezi těmi, kdo se identifikovali jako gayové a lesby. Podrobněji jsme mimo jiné o dopadech společenského klima na zdraví LGBT+ osob psali dříve (zde).
„Důležité je uvědomit si, že sexuální orientaci ani genderovou identitu druhých nevidíme, proto si nemusíme být vždy schopni uvědomit, že kolem nás je spousta rozmanitých lidí, a jen my si myslíme, že jsou stejní jako my,“ uzavřel sociální geograf Michal Pitoňák.
Ludmila Hamplová
