Zdravotnické záchranky začaly v posledních letech suplovat činnost řady jiných subjektů – praktiků, koronerů či některých sociálních zařízení, která kvůli nedostatku zdravotního personálu nebo nepřítomnosti smluvního lékaře řeší problémy svých klientů přivoláním sanitky (problematice jsme se věnovali například zde či zde). I v uplynulém roce záchranářům přibyly činnosti, které běžně nedělali, jako jsou mobilní odběrové týmy. Přestože jsou ale zdravotnické záchranné služby jedním ze základních kamenů zdravotnictví, jejich financování se od jiných zdravotnických subjektů liší – a jak říkají sami záchranáři, model rozhodně není nastaven vhodně. Nadpoloviční část rozpočtu totiž musí financovat kraje, zatímco zdravotní pojišťovny hradí služby záchranek výkonově a ve finále tak pokrývají jen zhruba třetinu rozpočtu. I v nadcházejícím dohodovacím řízení s pojišťovnami se proto záchranky budou snažit tento stav změnit. Bohužel však zatím přes vstřícnost pojišťoven docházelo v posledních letech maximálně k tomu, že se dohání velký nárůst osobních nákladů.
Zdravotnické záchranné služby jsou dle zákona o zdravotnických záchranných službách financovány z několika zdrojů – ze zdravotního pojištění (hrazené zdravotní služby), státního rozpočtu (letecká záchranka, připravenost na řešení mimořádných událostí a krizových situací financovaná 10 Kč za občana kraje) a z krajů. Ty tak hradí provoz formou provozního příspěvku, který se odvíjí od výše v předchozím roce a reflektuje legislativní opatření aktuálního roku, tedy například navýšení platů, zvýšení počtu výjezdových základen, posádek či zavedení nového typu poskytovaných služeb. Vedle toho kraj poskytuje investiční prostředky dle aktuální potřeby záchranné služby (sanitní vozidla, zdravotnická technika a výstavba nových základen či rekonstrukce původních). Obecně lze přitom říci, že zdravotní pojišťovny se na financování záchranek podílejí z 35 procent, ministerstvo z 10 procent a kraje z 55 procent.
„Zásadní problém financování ZZS ze strany zdravotních pojišťoven je již v primárním nastavení výkonového systému, které vzniklo v roce 1997 odvozením výkonů zdravotní dopravy. Doposud například nereflektuje skutečnost, že existují zdravotnická operační střediska jako vysoce finančně náročné provozy (jak personálně, tak technicky), nebo to, že i mimo vlastní výjezd musí ZZS samozřejmě platit obrovské osobní náklady. I přes opakovanou kultivaci výkonů v odbornosti 709 a následně 779, včetně navyšování hodnoty bodu, se bohužel nepodařilo zatím dosáhnou výše úhrad, které by posunuly poměr položek v příjmové části k relativně optimálnímu poměru např. ZP: kraje: MZ na 40: 40: 20,“ načrtává prezident Asociace zdravotnických záchranných služeb Marek Slabý.
Některé kraje ovšem mají podíl na financování záchranek ještě vyšší než zmíněných 55 procent. O tom, jak vypadá situace například v Olomouckém kraji, jak by bylo možné úhrady řešit a čeho by záchranky rády dosáhly v rámci dohodovacího řízení, se můžete dočíst v placené sekci ZD.
Přečtěte si celý článek s předplatným elektronického Media Network Magazínu
- přináší exkluzivní informace, analýzy a komentáře o klíčových změnách v oblasti ekonomiky, práva a zdravotnictví
- zaměřuje se na nejzásadnější problémy jednotlivých oblastí a způsoby jejich řešení
- věnuje se strategickým otázkám rozvoje
Michaela Koubová
