Český červený kříž vyškolil na pomoc v nemocnicích tři tisíce dobrovolníků, 1200 z nich již v terénu pomohlo

V současných nelehkých časech je solidarita a vzájemná pomoc důležitější než kdy jindy. I když je česká společnost v přístupu k nemoci covid-19 rozdělena, přesto jsou tu mnozí, kteří navzdory rizikům pomáhají v nemocnicích, domovech pro seniory i na dalších místech. To potvrzuje i prezident Českého červeného kříže Marek Jukl. Vedle stabilní dobrovolnické základny totiž organizace od podzimu vyškolila na tři tisíce dobrovolníků v základech ošetřovatelství tak, aby mohli pomáhat s polohováním, krmením či přemisťováním pacientů na lůžku. Více než třetina těchto lidí už také našla v nemocnicích své uplatnění.

Jak se změnila činnost Českého červeného kříže od doby, co odstartovala pandemie covid-19? Kde bylo těžiště vaší činnosti před covidem a kde je nyní?

Je to už skoro rok, co i Český červený kříž reaguje na pandemii covid-19. Naše hlavní činnosti se ale nezměnily, musíme je zabezpečovat i teď bez ohledu na to, zda je či není pandemie. Máme několik desítek sociálně-zdravotních zařízení, která fungují nadále. Zasáhlo nás to ale ve výuce první pomoci, protože jedním z našich důležitých projektů je výuka dětí a mládeže, kde se standardně pracuje s kroužky mladých zdravotníků na školách a pořádá se pro ně každoroční soutěž, což je ale hlavně setkání na úrovni okresní, krajské i celorepublikové. To všechno nám loni vypadlo. Také se nemohly pořádat kurzy první pomoci pro veřejnost či podniky, což pro nás má i negativní finanční dopad. Ostatní hlavní činnosti, jako je ta sociální nebo dárcovství krve, jsme ale museli zabezpečovat i nadále.

K tomu vám však nyní přibyla i řada nových činností…

Začali jsme dělat to, kvůli čemu také Červený kříž existuje, a to je poskytování pomoci při mimořádných událostech. Naše oblastní spolky i ústředí se zapojovaly v oblastech, kde to bylo zapotřebí. V prvním pololetí byly symbolem pandemie roušky a další ochranné prostředky, které nebyly běžně k dostání. V rámci Červeného kříže se jich několik set tisíc podařilo zajistit buď tak, že byly ušity, nebo díky kontaktům na distributory ze zahraničí. Sociálním i zdravotním zařízením jsme také dodávali další ochranné prostředky – rukavice, ochranné štíty či ochranné obleky. Vedle toho jsme se zaměřovali – a to trvá dodnes – na pomoc seniorům a jiným zranitelným skupinám, které se bály i jít si nakoupit. Dělali jsme pro ně proto donáškovou službu, nákupy, léky či nyní pomoc s registrací do systému pro očkování. Velice důležitou činností Červeného kříže je také zdravotní výchova. K obvyklým tématům v oblasti zdravotní výchovy jsme vedle první pomoci či ochrany zdraví přidali specifika související s pandemií, tedy jak se nemoc přenáší, jak se chránit a jak by se člověk měl chovat i v oblasti psychohygieny, aby zvýšil svou imunitu a zamezil tomu, aby se sám stal částí řetězce šíření nákazy. V prvním pololetí jsme se podíleli i na doučování dětí, protože on-line výuka na základních a středních školách ještě nebyla tak zaběhnutá.

Mohlo by vás zajímat

Sobotka: zdravotnictví funguje z hlediska makroúdajů efektivně

Zmínil jste osvětu ve vztahu k pandemii. Jak to probíhalo, na koho byla zaměřena?

Měla dvě části – celoplošnou, kdy na našich webových stránkách byly a dodnes jsou jednoduché rady a odpovědi na otázky, třeba jak zacházet s rouškou, a vedle toho naši lidé přicházejí do kontaktu s obyvatelstvem v terénu. Pak se třeba formou letáčků nebo rozhovorů s lidmi na tato témata zaměřují. Vedle toho jsme provozovali a provozujeme několik krizových či informačních linek. Dodávali jsme také dobrovolníky na linku 1221.

V druhém pololetí, respektive na podzim, kdy se začaly plnit nemocnice, jste ale začali pomáhat i tam.

I když se přes prázdniny zdálo, že je klid, tak jsme činnosti doplnili a začali se připravovat na personální pomoc zdravotnickým zařízením. I v prvním pololetí některé naše humanitární jednotky asistovaly různým zdravotnickým zařízením například v rámci třídění před vstupem a podobně. V druhém pololetí to ale získalo další rozměr v tom, že jsme reagovali na přetížení profesionálního zdravotnického personálu a začali jsme školit v krátkém, ale intenzivním kurzu základy ošetřovatelství. Jde o základy péče o nemocného na lůžku – jak se s pacientem manipuluje, když ho třeba chcete dostat na toaletní křeslo, jak se poskytuje osobní hygiena, jak se krmí a polohuje, aby se předešlo vzniku proleženin a samozřejmě, jak se s ním komunikuje. Těmito kurzy prošlo více než tři tisíce lidí z řad veřejnosti, ale také 500 příslušníků Armády ČR, pro níž jsme školení v závěru loňského roku pořádali. Armáda vysílala do lůžkových zdravotnických nebo sociálních zařízení své profesionální zdravotníky, ale vyžádala si kurz i pro nezdravotnické příslušníky, aby mohli pomáhat. Nebylo cílem, aby tito absolventi nahradili profesionální zdravotníky, ale pomáhali jim tak, že budou vykonávat tyto jednoduché, ale potřebné a někdy namáhavé práce. Profesionální personál se tak může věnovat jiným věcem. Z oněch tří tisíc absolventů kurzů jich okolo 1200 nastoupilo v různé době do nemocnic. Podobně to pak funguje v sociálních zařízeních.

Jaký je o školení dobrovolníků zájem? Probíhá i v současnosti?

Ano, na webu zvladnemeto.cervenykriz.eu jsou pořád vypisovány termíny. Absolventi kurzů mohou znalosti využívat i v domácnosti při péči o člověka upoutaného na lůžko, takže to nemusí být jen hospitalizovaný člověk. Určitě je celá řada situací, kdy je starší člen rodiny dlouhodobě upoután na lůžko, a pak třeba není nutné, aby k němu přicházel profesionální personál, který se může věnovat jiným úkolům. Může se také předejít hospitalizaci, čímž se zdravotnickému systému ulehčí.

Máte od kolegů z Červeného kříže v jiných státech porovnání, jaký je zájem o dobrovolnictví a pomoc tam?

Konkrétní čísla sice nemám, ale když si vezmu jiné situace, třeba jak jsou naši občané ochotni přispívat postiženým katastrofami, myslím, že ochota je srovnatelná s jinými zeměmi. I u dobrovolnictví to určitě nebude horší, protože jak při první vlně, kdy lidé houfně šili roušky, které nám nosili, i při druhé vlně, kdy se hlásili do kurzů, se ukázalo, že jsou velmi solidární.

Dobrovolníků je tedy v Česku řada, jak je ale do nemocnic „doručíte“? Jak funguje komunikace s nemocnicemi?

Kurz jsme začali pořádat v říjnu loňského roku na základě průzkumu mezi několika nemocnicemi, abychom zjistili, co požadují, aby absolventi uměli. Tím, že je kurz pouze jednodenní, je třeba vybrat to podstatné, co by se lidem mělo říci a co je třeba nacvičit – podstatnou složkou je právě fyzický nácvik a manipulace s nemocným. Pak to fungovalo na horizontální bázi, kdy tito lidé tam, kde by chtěli působit, oslovovali zdravotnická nebo sociální zařízení, jestli by o ně měli zájem. Od nás měli certifikát o absolvování kurzu, který zdravotnická zařízení znala. Koncem roku byla také navázána spolupráce s ministerstvem zdravotnictví, kterému nemocnice hlásí personální požadavky, a pokud nahlásí, že by měly zájem o tyto dobrovolníky (většinou chtějí hlavně profesionální zdravotníky), jsme s ministerstvem v kontaktu, máme informace o potřebě, které nemocnice vkládají, a dispečerskou službou jim lidi nabízíme. Minulý týden jsme na Karlovarsku zahájili vysílání ucelených týmů složených z členů ČČK a dobrovolníků – absolventů tohoto kurzu na žádost krajského koordinátora.

Liší se zájem o dobrovolníky mezi kraji nebo třeba typy nemocnic?

To bych úplně neřekl. Máme požadavky z terénu – tím, že máme pobočky v každém okresním městě, jsou naši lidé dlouhodobě s nemocnicemi v kontaktu kvůli celé řadě jiných věcí, dárcovstvím krve počínaje. Víme tedy, že jak malé nemocnice, tak některé fakultní nemocnice zájem o lidi mají, ale je to individuální, někde dobrovolníky tolik nechtějí. Do budoucna v tomto směru pomůže právní podklad pro tuto činnost v podobě novely zákona o zdravotních službách, která je v legislativním procesu. Zde se počítá s dobrovolníky a jejich využitím i při mimořádných událostech ve zdravotnictví. Není to ale nutný předpoklad, i když to může do budoucna prospět. S nějakými dobrovolníky dnes každopádně spolupracuje skoro každá nemocnice. Je jen otázka, jak moc je potřebuje a na jaká zařazení.

Nemocnice si tedy mezi dobrovolníky vybírají? Stane se, že někoho odmítnou?

Jsou nemocnice, které mají vyloženě požadavek, že to musí být profesionální zdravotník. A pak jsou takové, které mají zájem i o dobrovolníky. Ministerstvu hlásí požadavky strukturovaně podle odbornosti lidí, které si žádají. Když je tam požadavek na dobrovolníky bez nějakých předpokladů, zabezpečujeme to z naší databáze absolventů kurzů.

A nabízíte i zdravotníky?

Ano, podle možností nabízíme případně i zdravotnické pracovníky, ale samozřejmě ne v takovýchto počtech. Jde například o mobilní očkovací týmy, kdy jsme se po Novém roce nabídli jako pomocníci v oblasti očkování. Učinili jsme nabídku všem krajům, že bychom se mohli podle svých možností podílet na mobilitě očkovacích týmů, zajistit administrativní či zdravotnický personál. Nyní to aktivně probíhá na území Hlavního města Prahy a Olomouckého kraje, ale i další kraje jsou připraveny a jednají s úřady o možném zapojení, ať už v rámci mobilních týmů, nebo při zřízení hromadných očkovacích center. Tam bude potřeba spousta lidí, kteří by usměrňovali tok lidí, kteří se přijdou naočkovat. Co se týče třeba Olomouckého kraje, tam vysíláme i profesionální zdravotníky a zajišťujeme to tak od vozidla po personál. Vedle toho se také podílíme na testování.

Zmiňoval jste, že pomáháte seniorům právě třeba s registrací na očkování. Jakým způsobem vstupujete do kontaktu s těmi, kdo pomoc potřebují?

Kontakty se navazují přes oblastní spolky Českého červeného kříže, na které se může kdokoliv obrátit s jakýmkoliv požadavkem. Oni pak řeknou, zda jsou schopni požadavek uspokojit nebo ne. Tím, že máme základnu v terénu prakticky po celé republice, lidé Červený kříž znají a vědí, že se na něj mohou obracet – není na to třeba dělat speciální kampaň. I na centrálních webových stránkách pak kontakty jsou k nalezení a je tam uvedeno, co všechno poskytujeme. V prvním pololetí jsme také nabízeli službu Zavoláme zpátky, kdy si mohl senior takříkajíc objednat rozhovor o obecných tématech, aby překonal izolaci, ve které se nacházel.

Když pak senior pomoc potřebuje, vyšlete k němu dobrovolníky?

Ano, převážně dobrovolníky, i když to neplatí obecně. Spolky, které provozují různá sociální zařízení, mají i profesionální personál, který mohou v nějaké míře uvolnit i pro potřeby jiných osob, než jsou jen klienti jejich zařízení. Každý oblastní spolek má databázi několika desítek dobrovolníků, které různě využívá, a k tomu teď přibyla databáze účastníků kurzu základů ošetřovatelství.

Kolika seniorům takto pomáháte?

Podle statistiky z prvního pololetí loňského roku bylo takto obslouženo v řádu jednotek set tisíc lidí.

Pomoc nabízíte i sociálním zařízením. Jak vnímáte situaci, v níž se kvůli pandemii ocitli senioři v domovech?

Senioři se potýkají s izolovaností, protože jsou omezeny návštěvy. V tom mohou dobrovolníci pomoci, protože mohou dělat společnost. V prvním pololetí jsme také zkoušeli dělat akci, která se jmenovala Koncerty pod okny, kdy se objížděly domovy pro seniory a pořádala se různá hudební vystoupení, která mohli sledovat z oken. Vedle „běžných“ dobrovolníků, kteří koncertovali, jsme tam měli i známá jména jako Klus, Farna, Anna K. a tak dále.

Vedle těžké situace způsobené pandemií ještě nyní navíc udeřily silné mrazy. Zvládáte personálně zajišťovat pomoc v nemocnicích, domovech, očkovacích a testovacích týmech a tak dále a teď navíc poskytovat zázemí lidem bez domova?

Některé naše oblastní spolky se na lidi bez domova zaměřují, ale není to celoplošné. Jejich činnost je jedna z těch, které pokračují dále. Jsou to útulky či takzvané seďárny, kde lidé mohou přebýt, a ty fungují. Na činnosti, které jsou navíc, saháme do databází dobrovolníků, které jsou nyní využívány mnohem víc než za normálního provozu. Personálně to nějak zvládnout musíme, děláme, na co stačíme.

Vy ale nepomáháte jen v Česku, teď jste například vysílali pomoc do Běloruska. Jak volíte místa, kam bude pomoc vyslána? Je to o spolupráci s místním Červeným křížem?

Ano. V rámci Červeného kříže bývají zahraniční aktivity koordinovány ústředím v Ženevě. Tyto centrální aktivity jsou doplněny aktivitami bilaterálními. Na centrálu posílá každá společnost Červeného kříže nebo půlměsíce každý rok finanční prostředky do Ženevy, bilaterální aktivity jsou organizovány na základě vztahů s konkrétními partnery. Český červený kříž tak má dlouhodobou spolupráci se Syrským červeným půlměsícem nebo Ukrajinským červeným křížem, což jsou naše hlavní partnerské společnosti. Do obou už řadu let od počátku událostí, k nimž tam došlo, tedy občanské války v Sýrii nebo konfliktu na Ukrajině, dodáváme nejrůznější zdravotnický materiál, sanitky a podobně. V případě Běloruska šlo o aktivitu, kdy Česko poskytovalo nejrůznějším zemím komodity. V případě Běloruska to šlo cestou Českého červeného kříže Běloruskému červenému kříži.

Jde vždy o hmotnou pomoc, nebo někdy vysíláte i lidi?

Do Běloruska šlo pouze o převezení hmotné pomoci, v ostatních případech ale vysíláme i lidi. Vždy je pomoc třeba doručit a přístroje zapojit, nebo když šlo o zemětřesení v Nepálu, jeli tam s pomocí i naši lidé, aby ji mohli distribuovat. V případě Ukrajinského červeného kříže jsme na Ukrajině pořádali kurzy pro jejich personál.

Jak dlouho taková mise trvá?

To záleží na situaci. Pokud šlo o zemětřesení, byli tam celou dobu, kdy se tam pomoc dovážela a rozdělovala. Stavělo se tam zdravotní středisko, což je ale honosné označení – šlo o domek s několika místnostmi, kde byly ordinace, a my jsme tam krom financování stavby dodávali vybavení, například rentgen. To si vyžádalo delší přítomnost. V případě Ukrajiny se po uspořádání kurzů lidé vrátí, nebývají tam tedy trvale.

Na závěr: co byste chtěl jako šéf Českého červeného kříže vzkázat lidem v Česku?

Měli by pomáhat v boji s covidem tím, že budou dodržovat všechna opatření. Nejsou nijak složitá, ale při správném dodržování mají velký efekt. V opačném případě hrozí přetížení nemocnic a to, že se nedostane potřebné péče všem, kdo ji budou potřebovat. Tuto zprávu se snažíme předávat dál, stejně jako to, že očkování je potřebné. Teď je sice počet zájemců větší než počet vakcín, ale přijde doba, kdy vakcín bude dost a bude třeba víc přesvědčovat ty, kdo mají o vakcinaci nejrůznější zkreslené představy. Chci také poděkovat všem, kteří nám pomáhají pomáhat.

Na řešení problémů souvisejících s mimořádnými událostmi či poskytování pomoci zdravotně oslabeným, postiženým či jinak potřebným je možno přispět na sbírkový účet Fondu Humanity ČČK 333999/2700.

Michaela Koubová