Nejen kvalita a kapacita zdravotnického systému ovlivňují to, kolik obyvatel se v jednotlivých státech nakazí infekcí covid-19 a také v jejím důsledku zemře. Možnou odpověď na otázku, jaké jsou faktory úspěšnosti pro zvládaní pandemie, přináší nová studie publikovaná v žurnálu The Lancet Planetary Health. Podle ní zásadní vliv mají kulturní rozdíly, přesněji to, jak jednotlivé společnosti lpí na dodržování společenských pravidel. Čím je daná země uvolněnější a porušování pravidel společensky přijatelnější, tím hůře zvládá současnou pandemii. Její obyvatelé se pak chovají jako již vyhynulí blbouni nejapní neschopní adaptovat se na hrozící nebezpečí.

I když je pandemie covid-19 celosvětový problém, nezasahuje všechny země stejně. Naopak se stále více ukazují výrazné rozdíly mezi nimi. Česko v celosvětovém srovnání rozhodně nevychází jako premiant, ale přesně naopak.

Více než 100 milionů případů nemoci a zhruba 2,3 milionu mrtvých nejsou rozděleny rovnoměrně. Například v Japonsku, kde žije více než 126 milionů obyvatel, od začátku pandemie onemocnělo „pouze“ necelých 400 tisíc osob a zhruba 6 200 jich zemřelo. Více než desetkrát menší Česko eviduje více než milion nakažených a takřka 17 tisíc úmrtí v důsledku infekce. Výrazné rozdíly jsou ale i mezi řadou dalších zemí.

Profesorka kulturní psychologie Michele J. Gelfand, která nyní působí na americké University of Maryland, spolu se svým týmem přišla s teorií, jež by mohla vysvětlit dramatické rozdíly mezi jednotlivými státy v úspěšnosti zvládání pandemie. Jednotlivé země se liší nejen třeba kapacitami a kvalitou zdravotnických systémů, klimatickými podmínkami nebo třeba ekonomickou silou, ale také tím, jak dalece je tamní společnost přísná v dodržování společenských pravidel a norem. Čím je pro danou zemi normálnější pravidla porušovat, tím jsou její výsledky nyní horší.

Podle studie, kterou profesorka Gelfand spolu se svým týmem publikovala v žurnálu The Lancet Planetary Health a zahrnovala 50 států včetně Česka, měly země s uvolněnějšími společenskými normami v průměru pětkrát více nakažených, a dokonce téměř devětkrát více zemřelých v důsledku covid-19 než státy, jež jsou z hlediska dodržování společenských pravidel přísnější.

Mohlo by vás zajímat

Obyvatelé přísnějších zemí se infekce covid-19 obávají více a nechovají se jako blbouni nejapní

Tato korelační studie, která zpětně analyzovala počet nakažených a zemřelých v jednotlivých zemích a srovnávala jej s teorií společenské přísnosti a uvolněnosti, tedy obecnou ochotou respektovat společenské normy a pravidla, ukázala, že v přísnějších zemích byl počet nakažených 1 428 na milion obyvatel a počet zemřelých 21 na milion obyvatel do října 2020. Oproti tomu v uvolněnějších státech se počet nakažených dostal na 7 132 na milion obyvatel a počet zemřelých byl 183 na milion obyvatel. Zjednodušeně řečeno, státy s přísnějšími sociálními normami se dokázaly v krizi semknout a lépe fungovat než ty, kde je obecně respekt k dodržování pravidel nižší. Současně přísnější země vykazovaly větší obavy ze samotné nákazy, které mělo v průměru 70 procent obyvatel, zatímco v uvolněnějších zemích to 49 procent. Nicméně autorský tým sám upozorňuje, že pracoval pouze s daty do října 2020 a jeho studie je korelační, tedy má svá omezení.

„Ačkoliv země s přísnými sociálními normami měly nízké počty případů a úmrtí, mohou se stát zranitelnými, pokud pravidla předčasně uvolní,“ varuje autorský tým s tím, že ale právě kulturní kontext může být jednou z cest, jak lépe pochopit rozdílný vývoj pandemie i jak nastavit pravidla do budoucna v případě nástupu dalších kolektivních hrozeb. Sociální normy nejsou neměnné a je možné s nimi pracovat, právě s ohledem na přítomnost celospolečenského nebezpečí.

Podle profesorky Gelfand se obyvatelé uvolněnějších zemí chovají podobně jako již vyhynulí nelétaví blbouni nejapní, kteří žili na ostrově Mauricius, kde se nesetkávali s žádnými predátory a nebyli zvyklí se před nimi nijak chránit. Vyhynuli pouhé století poté, co ostrovy začal osídlovat člověk. Ve svém komentáři pro britský deník The Guardian napsala, že „příběh ptáka dodo ukazuje, že vlastnosti získané v jednom prostředí se mohou stát přítěží, pokud se prostředí změní“. „To je to, co vědci nazývají evoluční nesoulad a vedlo to k tisícům zbytečných úmrtí v uvolněnějších společnostech. Je zřejmé, že uvolněnějším skupinám není předurčené, aby zmizely z povrchu Země, ale jejich pokračující obtíže s rok trvající pandemií ukazují, jaké problémy mají s přizpůsobením se.“

Samotná přísnost či naopak uvolněnost v dodržování společenských pravidel není podle profesorky Gelfand dobrá či špatná, ale je možné jí vnímat jako jeden z prediktivních faktorů zvládání pandemie. Už jen proto, že je nutné s různými státy vzhledem k jejich vlastnímu rozdílnému vnímání pravidel pracovat odlišně a jinak oslovovat jejich obyvatel.

„Abychom minimalizovali další úmrtí na covid-19 a připravili se na budoucí kolektivní hrozby, což jeden expert označil jako zkoušku pro to, co má přijít, uvolněnější národy se musí přizpůsobit a všímat si správných signálů hrozeb,“ píše profesorka psychologie, která před několika lety přišla s teorií přísnosti – uvolněnosti při dodržování společenských pravidel obecně. Tato teorie vysvětluje, jak se lidé v dané společnosti budou chovat v určitých situacích. Za přísné kultury v tomto ohledu označuje Čínu, Japonsko, Rakousko a Singapur. Naopak uvolněné jsou USA, Brazílie, Španělsko a Itálie.

Obecně mají země s přísnějšími normami zkušenosti s přírodními katastrofami, výskytem nemocí, nedostatkem zdrojů a také invazemi, tedy tragickými událostmi zasahujícími celou společnost. Právě větší přísnost či také „těsnost“ při dodržování pravidel jim umožňuje se semknout a lépe čelit obdobným hrozbám. „Naše teorie předpokládá, že kolektivní hrozby vyžadují obrovské množství koordinace k přežití, a dodržování sociálních norem je klíčový koordinační mechanismus, který to umožňuje,“ konstatuje autorský tým.

Česko nemá příliš potřebu dodržovat pravidla

Viru SARS-CoV-2 se podle profesorky Gelfand mimořádně dobře dařilo rozklížit už tak volný přístup k dodržování společenských pravidel v některých zemích. Konkrétním příkladem jsou USA, kde někdejší prezident Donald Trump v březnu 2020 uklidňoval veřejnost slovy, že „vir sám od sebe do Velikonoc zmizí“. V lednu 2021 si pak stěžoval, že americký úřad Centre for Diseases Control and Prevention přeháněl, když zveřejnil čísla o více než 300 tisících lidských obětí onemocnění covid-19. Americká společnost se tak podle profesorky Gelfand může chlubit značnou uvolněností a také větší mírou kreativity, ale na druhé straně právě tato uvolněnost a neochota respektovat ustanovená pravidla vede k tomu, že se v zemi stále konají domácí večírky, někteří lidé odmítají nosit roušky a vlastní hrozby spojené s nemocí podceňují. Sám Trump pak onemocnění opakovaně zlehčoval i ve chvíli, kdy onemocněl.

Stejně tak ve Velké Británii tamní premiér Boris Johnson měl sklon situaci nejprve zlehčovat a v březnu loňského roku, kdy postupně rostl počet hospitalizovaných, se chlubil: „Byl jsem dnes v noci v nemocnici, kde bylo několik pacientů s koronavirem, a s každým jsem si potřásl ruku, budete rádi, že to víte, já si dál budu podávat ruce… …lidé si očividně můžou udělat názor sami.“

„Tragicky, s odvoláním na behaviorální únavu, Johnson a jeho ministři záměrně přijali zdravotní omezení pomalu, a v podstatě stiskli tlačítko na odložení poplachu, který měli občané cítit,“ hodnotí zpětně profesorka Gelfand vývoj situace. Proto podle ní není nijak překvapivé, že podle dat King’s College London pouze jedna z deseti osob, která byla prokazatelně vystavena kontaktu s pozitivně testovaným, dodržuje pravidlo čtrnáctidenní karantény. Izolaci pak dodržuje méně než jeden člověk z pěti, který byl v kontaktu s nakaženým a současně se u něj projevily příznaky nemoci.

Česko v tomto srovnání také nevychází příliš dobře. Podle zmiňované studie patří mezi deset nejuvolněnějších ze zkoumaných států. Nicméně také, a to studie zahrnovala údaje pouze do října 2020, tedy ještě před tím, než v listopadu došlo k výraznému nárůstu úmrtnosti v důsledku covid-19, patřilo k nejhůře zasaženým zemím. Je velmi pravděpodobné, že obdobně na českou společnost mohly uklidňujícím dojmem působit výroky premiéra Andreje Babiše během loňského srpna, kdy odmítl zavedení povinného nošení roušek uvnitř budov, ačkoliv toto navrhovalo ministerstvo zdravotnictví. Na začátku října také skupina lékařů z různých s epidemiologií nesouvisejících oborů požadovali, aby vláda nepřijímala žádná drastická opatření s tím, že ta jsou „nebezpečnější než virus samotný“. Tato výzva se pak rychle šířila po sociálních sítích jako „důkaz“ pro to, že dodržování opatření je zbytečné.

Poučení z krizového vývoje

Podle profesorky Gelfand je možné současné zkušenosti ze zvládání pandemie využít nejen jako poučení pro další měsíce, kdy se budeme s infekcí covid-19 potýkat, ale také pro další možné hrozby, které mohou přijít. Zásadní je podle ní přijmout tři kroky. Prvním je změna komunikace.

„Rychle utahujeme v reakci na viditelné a konkrétní hrozby, jako je válka. Naproti tomu, protože mikroby jsou neviditelní a abstraktní, je snadnější ignorovat signály hrozby. Úředníci působící v oblasti ochrany veřejného zdraví (pozn. redakce – například hygienická služba či ministerstvo zdravotnictví) musí z covid-19 učinit živé viditelné nebezpečí,“ doporučuje profesorka psychologie s tím, že pouhé „vyděšení“ ale může selhat. Hrozí totiž, že společnost zaujme pasivní a obranný postoj. „Abychom přesvědčili lidi ke změně chování, měli bychom být upřímní ohledně symptomů covid-19 a zároveň bychom je měli vyzývat k jednání v duchu „co můžu udělat“,“ doporučuje.

Současně je nutné sdělit, že toto zpřísnění pravidel je dočasné, nikoliv trvalé. „Společnost, která nedodržuje pravidla, se může dostat do stavu, kdy je nutné nasadit přísnější pravidla, protože konec je v nedohlednu. Čím rychleji utáhneme, tím rychleji omezíme hrozbu a také tím dříve obnovíme svobodu,“ popisuje profesorka Gelfand.

Příkladem takového postupu je podle ní Nový Zéland, což je obecně velmi uvolněná společnost, která ale velmi rychle přijala velmi přísná pravidla proti šíření infekce a současně rychle zkrotila snahy o porušování norem. Výsledkem je pouhých 25 zemřelých v důsledku covid-19 v zemi a současně rychlý návrat k běžnému životu bez větších omezení. I lidé, kteří jsou obvykle zvyklí porušovat pravidla, jsou ochotnější akceptovat, že se jimi budou řídit, a tedy změní své chování, pokud vědí, že je to pouze dočasné.

Posledním zásadním doporučením profesorky Gelfand je posílit vědomí, že „jsme v tom všichni společně“. Jako příklad dává malý ostrov Tangier v americkém státě Virginia, o jehož úspěšném boji s infekcí psal deník The Washington Post. Dlouhé měsíce byl ostrov bez případů nákazy, ale jakmile se ohnisko objevilo i tady, zdejší obyvatelé se sjednotili v tom, aby situaci zvládli, i když to pro ně znamenalo přijmout mnohá omezení.

„Napříč Spojenými státy pandemie rozdělila lidi. Zde je spojila. Když se Američané všude možně dohadovali ohledně nošení roušek, zavírání obchodů a podniků a očkování, Tangier byl striktnější než mnohá liberální města. Nošení roušek zde je povinné nejen ve vnitřních prostorách, ale je také velmi rozšířené venku,“ popisoval deník. Právě myšlenka, že problému daná společnost čelí společně a také jej společně řeší, může být jednou z cest z krize.

Ludmila Hamplová