Pandemie zvýšila počet duševních poruch o třetinu. Nejvíce přibylo depresí a sebevražedných nálad

Úzkosti, deprese, sebevražedné myšlenky či posttraumatická stresová porucha – to všechno jsou problémy, které kvůli pandemii covid-19 pociťuje mnohem více lidí než před příchodem covidu. Potvrzují to jak zahraniční, tak česká data, která navíc poukazují na oslabení lůžkové i ambulantní péče během první vlny epidemie v naší republice. Tomu, jak se doba covidová podepsala na duševním zdraví Čechů, se věnovala Konference VZP a Zdravotnického deníku, která se konala on-line formou 12. března.

„Duševní zdraví je důležité téma, které má výrazný průmět do fungování společnosti jako celku, a bohužel pandemická situace některé aspekty ještě zdůrazní, takže duševnímu zdraví, prevenci i léčbě budeme muset věnovat větší pozornost než doposud,“ konstatuje náměstek ředitele VZP pro služby klientům Ivan Duškov.

Lockdown, strach o zdraví svoje i blízkých, izolace, mediální masáž akcentující negativní zprávy či obavy o zaměstnání, to všechno jsou faktory vedoucí ke zhoršení duševního zdraví řady obyvatel. Ještě před vypuknutím pandemie bylo na světě 332 milionů lidí s depresí, 264 milionů lidí trpících úzkostmi a obecně pak nějakou formou duševního onemocnění mělo minimálně deset procent populace. V Česku to s sebou v roce 2010 neslo náklady ve výši sta miliard ročně (zejména v podobě ztráty pracovní produktivity, invalidních důchodů a podobně, přímé náklady na léčbu z toho tvořily jen zhruba 10 procent). Socioekonomické náklady celosvětově se pak mají do roku 2030 vyšplhat na šest bilionů amerických dolarů. K tomu všemu ze studií vyplývá, že pandemie ještě přinese třetinový nárůst problémů, takže i celosvětový účet může být ještě o dost vyšší.

V souvislosti s horšícím se duševním zdravím obyvatel se navíc objevují spekulace o tom, jak velká část z tzv. nadúmrtí není dána samotným covidem, ale vlivem celé situace, která některé obyvatele oslabuje a stresuje natolik, že pak snáze podlehnou jakékoliv chorobě. „Domnívám se, že takzvaná nadúmrtí jsou vektorem několika činitelů, mezi nimiž je nepochybně covid, ale jsou tam také vedle negativních dopadů na duševní zdraví i zadržené preventivní programy v jiných významných oblastech medicíny. V jaké proporci to však je, na to nechť odpoví ti, kdo se analýze dat věnují,“ říká k tomu ředitel Národního ústavu duševního zdraví profesor Cyril Höschl.

Domácí násilí i nárazové popíjení

Jak přesně se tedy covidová pandemie podepsala na duševním zdraví Čechů? Dnes máme k dispozici data získaná díky studii CZEch Mental Health Study (CZEMS), která běží na Národním ústavu duševního zdraví od listopadu 2017. Průřezová reprezentativní studie provedená na 3300 neinstitucionalizovaných dospělých, která sbírá data prostřednictvím mezinárodního neuropsychiatrického interview, měla první kolo v roce 2017, druhé pak připadlo na jaro loňského roku. Neplánovaně tak studie odpověděla na otázku, jaký vliv má pandemie na duševní zdraví obyvatel (nad plán pak přibyl jeden další sběr v závěru loňského roku). Ukázalo se přitom, že výskyt jakékoliv duševní poruchy v populaci vzrostl o třetinu z 20 na cca 30 procent, ovšem s rozdílnými nárůsty u jednotlivých diagnóz. Velká deprese narostla trojnásobně, podobně jako sebevražedné tendence a myšlenky, u úzkostných poruch pak došlo k dvojnásobnému nárůstu.

Během pandemie narostlo domácí a také záchvatovité pití alkoholu, což má dopad na další sociální jevy. „Izolace vede v mnoha rodinách k tomu, čemu se laicky říká ponorková nemoc, a to spolu s nárůstem spotřeby alkoholu vede zejména u mužů ke zvýšení domácího násilí. To víme z reportování linek pomoci, kam volalo násobně víc lidí než před pandemií,“ vysvětluje Cyril Höschl.

Velké společenské změny také obvykle doprovází nárůst sebevražednosti, který ale zatím naštěstí odborníci nepozorují. Po jarním lockdownu byl sice (alespoň v Praze) zaznamenán nárůst i u sebevražedných pokusů, ten se ale záhy zastavil a dnes se situace nijak neliší od normálu v letech před pandemií. Bohužel je ale u nás problém s reportováním sebevražedných pokusů, které jsou přitom rizikovým faktorem pro další pokusy do budoucna.

Podzimní sběr dat přinesl ještě další zjištění. „K dalšímu významnému nárůstu duševních poruch už nedochází, určitá část populace zvládne všechno. Ukázalo se ale, že ti zranitelní už nejsou jen, jak se říkalo na jaře, senioři, ale do značné míry spoluobčané ve středním věkovém pásmu, zejména zdravotníci, dále spoluobčané z nízkopříjmových kategorií a se základním vzděláním. Objevují se tu tedy nové rizikové skupiny,“ vysvětluje Cyril Höschl s tím, že do budoucna by se studie měla zaměřit i na rozklíčování dopadů samotného covidu a vedle toho restrikcí. S postupem času má totiž na duševní zdraví větší vliv lockdown oproti počátkům, kdy dominoval strach z infekce.

Mohlo by vás zajímat

Tripartita se shodla na zlepšení podmínek dlouhodobě nemocných

Co se týče četnosti problémů, je situace podobná i za hranicemi. Data z jiných zemí shodně poukazují na to, že nárůsty se týkají hlavně depresí, úzkostných poruch a posttraumatické stresové poruchy. „Jen málo v současné době vídáme nové vzniky nebo exacerbace závažných psychotických onemocnění, ale tam se zase může propsat problém s tím, že se pacient bojí navštívit lékaře kvůli obavě z nákazy, vynechá kontrolu a jeho stav se dostává mimo doporučené meze,“ popisuje místopředseda České psychiatrické společnosti docent Martin Anders.

Náročná doba pro lidi v institucích

Změny byly během pandemie zaznamenány i v konzumaci péče. Data ilustrující spotřebu léků poukazují na zvýšenou preskripci psychiatrických léčiv v únoru a hlavně březnu, kdy zřejmě vzhledem ke zprávám z Číny došlo k předzásobení, načež během dubna a května následoval pěti, někdy i desetiprocentní propad oproti stejnému období předchozího roku. „Myslím, že někteří pacienti léčbu přerušili, což je veliké riziko, protože se jejich onemocnění může stát rezistentním. Měli bychom se proto připravit na to, že až se situace změní, budeme řešit léčbu rezistentních pacientů, kteří se v důsledku přerušení léčby dostanou do stavu, kdy budou potřebovat razantnější způsob, jako je hospitalizace nebo použití nových léčebných prostředků,“ varuje docent Anders. Ten by proto stál o to, aby se s VZP dotáhlo společné doporučení ohledně léčby právě pro rezistentní pacienty.

Údaje za první polovinu roku 2020 také ukázaly, že během března až května kleslo oproti předchozím letem množství hospitalizací. Co se pak týče lidí docházejících do psychiatrických ambulancí, ubyl v dubnu počet unicitních rodných čísel vykázaných zdravotním pojišťovnám o 30 tisíc (zatímco v dubnu 2019 jich bylo vykázáno 181 tisíc, o rok později 156 tisíc) a v květnu o 20 tisíc. V červnu sice počet naopak narostl, nevykryl ale předchozí propad.

„Je to alarmující, protože se ukazuje, že lidé nejenže nebyli hospitalizováni na lůžkách, ale ani nenavštěvovali psychiatrické ambulance. Je tedy otázka, jak byla zajištěna jejich udržitelná léčba,“ shrnuje Martin Anders. Sami pacienti přitom poukazují na to, že narážejí na nedostupnost psychoterapeutické péče. Pojišťovny sice vyšly vstříc a umožnily online formu, ta ovšem nemusí být pro všechny vhodná, nemluvě o tom, že ne každý má k dispozici techniku a prostředí, kde by mohl sezení online nerušeně absolvovat.

„Když jsme dělali krátký průzkum mezi uživateli péče, zjistili jsme, že frekvence jejich návštěv u psychiatrů se u některých snížila. Co nás ale jako uživatele péče hodně trápí, je, že máme pocit, že hospitalizovaným pacientům zejména ve velkých psychiatrických nemocnicích se nedostává plné péče, zvlášť kvůli omezení různých terapeutických aktivit. Docházelo k tomu, že kvůli omezení návštěv se někteří pacienti dostávali do situace, kdy byli úplně odstřiženi od svých nejbližších. Když se přitom objeví duševní onemocnění, je třeba vysvětlovat a s rodinou pracovat. Omezení kontaktu tak může znamenat i to, že se pak o pacienta nebude mít kdo postarat. Řešili jsme i možnosti kontaktovat blízké kolem Vánoc. Nemocnice dostaly metodický pokyn od ministerstva zdravotnictví, aby umožnily pacientům mít u sebe déle mobilní telefony, umožnily nabíjení a tak dále, ale ne všude se tak dělo. Častěji se k nám dostávaly i zprávy přímo o porušování lidských práv v některých psychiatrických nemocnicích, kdy se jednalo například o možnost setkat se s právníkem v době, kdy se řešilo omezení svéprávnosti,“ popisuje spoluzakladatelka a ředitelka spolku spolku Nevypusť duši Marie Salomonová.

To potvrzují i zjištění Rady vlády pro duševní zdraví, jejíž pracovní skupina vliv pandemie mapovala. „Jedna věc je, jak dopadá pandemie na lidi, kteří jsou doma, ale mohou kdykoliv zvednout telefon, zavolat blízkým nebo jít na procházku do lesa, a úplně jinak dopadá na lidi v institucích, jejichž celý den je řízen chodem instituce. Náplň denních aktivit byla výrazně ochuzena, takže došlo ke zhoršení duševního zdraví jak uživatelů péče, tak personálu,“ doplňuje tajemnice Rady vlády pro duševní zdraví Dita Protopopová.

Pomoci může i omezení konzumace negativních zpráv

Zatímco tedy výskyt duševních poruch během pandemie vesměs kopíruje situaci ve světě, odlišnosti vidíme v tom, jak se se stavem vyrovnává náš systém péče o duševní zdraví. Specifičtější jsou Češi také v (ne)dodržování opatření. „Odlišnosti vidíme zejména v obecném chování populace v tom, jak respektuje či nerespektuje vládní opatření. Již méně se lišíme v tom, jak jsou vládní opatření chaotická. Ačkoliv se to u nás hodně zdůrazňuje, když se podíváme za hranice, nejsou na tom jiné státy v chaotičnosti o moc lépe. Jsou na tom ale lépe, co se týče disciplíny, viz třeba Švýcarsko. Můžeme si položit spekulativní otázky, čím je to dáno, a bavit se o národním charakteru a švejkování, ale to už jsme na úrovni dojmů, spekulací a osobních názorů, ne dat,“ konstatuje Cyril Höschl.

Asi každý také pociťuje rozdělení společnosti, která se štěpí na přívržence a odpůrce opatření na všech úrovních. „Je těžko rozeznat, co je příčina a co následek – jestli jde o důsledek stresu nebo je stres důsledkem antagonizmů. Napětí narůstá tím, že se společenský pohyb zastavil – do určité míry se zastavily dějiny, pandemie problém synchronizovala globálně po celé zeměkouli, narůstá vnitřní napětí a společnost se začíná drolit. Je to tím, že lidé na všech úrovních nenacházejí přirozené ventily, jako jít večer do hospody, a místo toho mají doma ponorkovou nemoc, nebo něco si osobně vyříkat – online to moc nejde. Izolace zkrátka blokuje přirozené odreagovávání konfliktů a napětí. Zároveň je tu obrovská hyperkonektivita po celé zeměkouli, která tu nikdy nebyla, a zejména mediálním prostorem se přednostně šíří negativní zprávy. Tyto dva jevy dohromady zvyšují agresivitu a napětí, a to i v jiných zemích,“ vysvětluje Cyril Höschl.

Jak se tedy před všemi stresory chránit? „Je třeba si uvědomit, že v krizi je úzkost normální. Projevy úzkosti, obav a strachu hned neznamenají, že jsem nemocný, ale že reaguji adekvátně na situaci, ve které jsem se ocitl. To je prvním předpokladem, abych se s tím naučil zacházet a uklidnil se. Důležitá rada je za každou cenu udržovat komunikaci. To, že nesmím do divadla, na koncerty, mnozí nesmějí ani do práce, ještě neznamená, že nesmím komunikovat – naopak, komunikaci musíme udržovat jakýmikoliv povolenými způsoby – emailem, mobilem, přes plot, na procházce v lese. Když už musím být v izolaci, je třeba udržovat časovou strukturu, to znamená cirkadiální rytmus, a udržovat zdravý životní styl, fyzickou aktivitu, nepřejídat se a udržovat kontakt. Emoční stavy bychom neměli léčit konzumací drog, alkoholu ani kouřením, spíše vyhledat odbornou pomoc. Měli bychom také věnovat pozornost pouze faktům a důvěryhodným zdrojům, dávat si pozor na strašení a fake news a omezit čas strávený konzumací mediálních zpráv – nesedět od rána do večera na řetězových tiskových konferencích, které jen chrlí negativní data o počtech nakažených a mrtvých. Občas je třeba dát do mozku jinou disketu a věnovat se něčemu jinému než pandemii,“ shrnuje Cyril Höschl.

Tomu, co nás čeká na poli duševního zdraví do budoucna a jaké jsme již v Česku udělali kroky, abychom se na to připravili, se budeme věnovat v dalším vydání ZD.

Michaela Koubová