Současná doba klade obrovskou zátěž na duševní zdraví nás všech, děti nevyjímaje. Neplatí to ovšem zdaleka jen o období pandemie. Na duševním zdraví dětí se v moderní době podepisuje celá řada faktorů, jako jsou vyšší věk rodičů či technologie, které otevírají dveře jevům typu kyberšikana či sexuální obtěžování přes internet. Psychiatři, kliničtí psychologové, praktičtí dětští lékaři či kliničtí logopedi tak dnes pečují o jinou skladbu dětských pacientů, než tomu bylo několik desítek let zpátky. Co ovšem bohužel stále přetrvává, jsou předsudky, stigmatizace, mýty a dezinformace, které mnohdy stojí v cestě tomu, aby dítě s duševními problémy dostalo pomoc, kterou potřebuje. Problematice duševního zdraví dětí a prevenci se věnovalo sympozium, které Zdravotnický deník uspořádal spolu se Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra ČR on-line formou 24. února.
Nějakou formou duševní poruchy dnes trpí osm až deset procent dětí. Zhruba 70 procent z nich má přitom více psychiatrických diagnóz najednou. Péči dětského psychiatra tak dnes potřebuje 100 až 150 tisíc dětí a jejich množství roste.
„Je to jednak důsledkem perinatálních faktorů, tedy komplikovaná těhotenství, nedonošené děti či hypoxie během porodní doby, ale jsou to i souhry zevních faktorů, jako je rozvodovost, nároky na výkon a další stresové faktory,“ vysvětluje docentka Martina Zvěřová z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN. „Jedním z faktorů je nárůst věku prvního porodu, tedy věk rodičů, který se může podílet na vzniku neurovývojové poruchy,“ doplňuje klinický psycholog a psychoterapeut Petr Nilius z Ambulance klinické psychologie v Ostravě – Porubě. Vedle toho mohou mít vliv i moderní technologie, které s sebou nesou negativní jevy například v podobě kyberšikany nebo sexuálního obtěžování.
Na druhou stranu je pravda, že roli hraje i lepší diagnostika. „Máme lepší nástroje a je trend rozšiřovat u některých poruch diagnostická kritéria nebo nové poruchy přidávat – to ale neznamená, že dříve neexistovaly,“ říká k tomu dětská klinická psycholožka v Psychiatrické nemocnici Dobřany a členka Odborné rady Asociace klinických psychologů ČR Karolína Malá. Vliv také má to, že je dnes širší síť odborníků, kteří dětské pacienty zachytávají a starají se o ně.
ADHD, úzkosti, deprese i sebepoškozování
Některé poruchy jsou přitom vázány začátkem na dětský věk, přičemž do dospělosti mívají různý průběh (ADHD, dětský autismus, poruchy chování, emoční poruchy a další), zatímco menší část je podobná jako u dospělých, ovšem často s atypickými symptomy (schizofrenie, deprese, bipolární afektivní porucha, úzkostné poruchy či poruchy příjmu potravy). „U dětí nejsou diagnózy jako u dospělých pacientů tak vyhraněné, příznaky poruchy se mohou měnit, mísit se a nedá se to většinou v dětském věku uzavřít jako jediná diagnóza. Obtížně se tedy určuje, jestli problémy do budoucna odezní, nebo se vyvinou v duševní poruchu i pro dospělý věk,“ objasňuje docentka Zvěřová.
Vůbec nejčastěji se dnes psychiatři setkávají s ADHD (trpí jím až devět procent dětí), stále více se ale objevují úzkosti a také děti se sklonem k depresím (trápí tři až šest procent dětí). Dále dětští psychiatři často pečují o děti s izolovanou poruchou autistického spektra nebo o děti s různým stupněm mentální retardace spojené s poruchou autistického spektra či vývoje řeči. Smutnou zprávou je, že přibývá dětí a dospívajících se sebepoškozováním, a lékaři navíc detekují poruchy příjmu potravy ve stále nižším věku – setkávají se i se sedmi či osmiletými pacienty. Více je také návykových poruch.
„Skladba duševních poruch u dětí se mění. Dříve jsme vídávali hlavně noční pomočování, později to byl boom ADHD, tedy poruchy pozornosti, neklid, zdánlivě nevychované, zlobivé děti. V současnosti přicházíme stále více do styku s dětmi, které trpí nějakou formou úzkostí nebo depresemi. Bohužel se setkáváme i s formami velmi těžkými, které jsou srovnatelné s těmi, kterými trpí dospělá populace. Změnilo se také to, že děti, které trpěly bipolární afektivní poruchou nebo schizofrenií, dříve končily v nějakých zařízeních, měly sníženou známku z chování a byly umisťovány do výchovných ústavů. Vývojem prošla i věková skladba pacientů. Nebývalo zvykem, aby děti přicházely s nějakou poruchou ve věku dvou až tří let, k prvovyšetření docházelo kolem 10 až 12 roku. Dnes se posunujeme do časných věkových kategorií,“ popisuje Martina Zvěřová.
Šéfka Sdružení praktických dětských lékařů Ilona Hülleová k tomu doplňuje, že problém nočního pomočování dnes nemizí, ale mnohdy se s ním praktici vypořádají sami a dál posílají jen závažné případy. Na druhou stranu praktici vidí nárůst problémů se školní docházkou, i oni ale zaznamenávají nárůst sebepoškozování a poruch příjmu potravy.
Zajímavostí je, že v dětském věku oproti dospělosti mezi pacienty převažuje mužské pohlaví. Důvodem jsou biologické faktory, protože vyzrávání u chlapců je pozvolnější než u děvčat. U dětí nejčastější ADHD je navíc častěji vázáno právě na mužské pohlaví.
Rodiče mnohdy odmítají psychiatrickou medikaci u dětí. Zbytečně
Bohužel ne všechny děti, které by péči potřebovaly, ji dostanou. Dokládá to i fakt, že zatímco dle odhadů má nějakou duševní poruchu 100 až 150 tisíc dětí, ambulancemi dětských psychiatrů jich ročně projde zhruba 60 tisíc. Jedním z hlavních důvodů (kterému se budeme hlouběji věnovat v navazujícím článku) je nedostatečný počet dětských psychiatrů, jsou tu ale i další překážky. Jednou takovou jsou předsudky a mýty, které problematiku duševního zdraví opřádají.
„Často si rodiče nechtějí připustit, že by jejich dítě mohlo mít duševní poruchu – některé rodiny považují za úplné tabu, že by jejich dítě mělo docházet na psychiatrii a mělo psychické potíže. Bojujeme i s tím, jaké jsou vztahy v rodině – někdy to vídáme u rodičů, kteří se o dítě přetahují a jeden z nich odmítá s dítětem na psychiatrii chodit či připustit, že by mohlo mít problém. Někdy je to složitější na menších městech, kde stále vidíme stigma psychiatrické péče, které ve společnosti přetrvává,“ vysvětluje Martina Zvěřová.
„Stigma v České republice je stále veliké a pro spoustu lidí je představa, že si řekou o pomoc a terapii, srovnatelná s tím, že je někdo hospitalizuje v uvozovkách v blázinci a označí je za blázna,“ potvrzuje Jiří Pasz, spoluautor knihy Normální šílenství.
Spolu se stigmatizací jsou rozšířené i dezinformace týkající se duševního zdraví a nemocí. „Nejúčinnější zbraní proti dezinformacím obecně jsou kvalitní, srozumitelné informace. Pokud je veřejnost nemá, a v případě duševního zdraví je to velmi často, stane se, že skočí na lep nějakému podvodníkovi. Řada rodičů tak odmítá farmakologickou léčbu svých dětí právě na základě anonymních rad na internetu. To může vést k tomu, že dítě s ADHD, které může profitovat z komplexní léčby, jejíž součástí bude i farmakoterapie, ji nedostane proto, že rodiče narazí na zprávy typu, že se z dítěte v případě, že bude medikováno, stane budoucí feťák,“ říká novinářka zaměřující se na zdravotnictví a dezinformace Ludmila Hamplová.
To potvrzuje i Martina Zvěřová. „Nikdo z nás nechce dítěti dávat léky zbytečně. Stigma je ale veliké, protože kdyby specialista třeba zjistil, že má dítě vysoký krevní tlak a bude na něj muset brát léky, rodič to z 99 procent nezpochybňuje. Když to ale ordinuje dětský psychiatr, mají s tím rodiče mnohdy problém,“ dodává docentka Zvěřová.
V tomto směru Karolína Malá přiznává dluh dětských klinických psychologů v tom, aby v některých případech rodiče k zamedikování dítěte podpořili. „Řada rodičů si myslí, že když půjdou na dětskou psychiatrii, tak jim tam dítě ztlumí. To vůbec nebývá pravda. Tímto bych chtěla povzbudit kolegy, aby farmakoterapii věnovali díl pozornosti, protože k nám někdy chodí rodiče s dětmi z toho důvodu, že nechtějí léky, i když by je děti potřebovaly,“ vysvětluje Karolína Malá.
Samozřejmě by situace neměla sklouznout do opačného extrému, kdy rodič považuje tím, že dítě dostane předepsané léky, věc za vyřešenou. Farmakoterapie je jedním dílem mozaiky – dalším je například to, aby rodič (a také učitel) věděl, jak nastavit domácí přípravu, rozvíjet pozornost a exekutivní funkce. „Medikace může pomoci se soustředěním, ale nenaučí dítě, jak si chystat pomůcky, jak dělat úkoly, jak si plánovat věci ani řešit konflikty. Někdy může být farmakoterapie trochu dvojsečná v tom smyslu, že poskytuje výmluvu, abychom už nic nemuseli dělat,“ říká k tomu psycholožka zaměřená na poradenství pro rodiče dětí s vývojovými problémy a problémy v chování Zuzana Masopustová s tím, že péče musí být komplexní.
Na druhou stranu u mladé generace je možno proti stigmatizaci duševních chorob bojovat prostřednictvím osvícených youtuberů a influencerů. „Ve chvíli, kdy youtubeři nebo třeba i organizace typu Nevypusť duši dokáží používat sociální sítě a komunikovat o tématech duševního zdraví touto formou, která je pro mladou generaci přijatelnější a zajímavější, mohou je oslovit, umožnit další komunikaci a řešit témata jako kyberšikana či problematika příjmu potravy. Už ale jen to, že někdo, kdo je mladými lidmi přijímaný jako vzor, je ochotný říci, že se sám potýká s úzkostmi nebo dalšími psychickými problémy, je velmi důležité,“ podtrhává Hamplová.
Rodiče musí umět říci, kdy bylo mobilu dost
Pokud předsudky, neschopnost rodičů rozeznat psychické problémy dítěte, nedostatek důvěry v rodině či nezájem rodičů vedou k tomu, že se dítě nedostane k péči, hrozí, že se potíže budou fixovat, může se objevit vážnější duševní onemocnění, poruchy chování, agresivita a ve finále dítě může sklouznout k trestné činnosti.
Faktem ale je také to, že dnes přibývá osvícených rodičů, kteří na duševní zdraví svého potomka velmi dbají. „V posledních letech se setkávám s tím, že jsou rodiče ochotni se ozvat i drobnějšími problémy v začátcích a s problémy u mladších dětí, kdy jsou možnosti k nápravě a rozvoji dítěte větší. Také se často setkávám s tím, že rodiče spoustu věcí vědí, umí a netrvá tak dlouho nastavit tu správnou cestu – což ovšem může být ovlivněno specifickou klientelou, která ke mně dochází,“ načrtává Zuzana Masopustová.
Rodiče samozřejmě hrají obrovskou roli také v prevenci – což se týká například vlivu moderních technologií. „Někdy mám pocit, že rodiče musíme učit, že oni jsou ti, kdo musí rozhodnout, jak dlouho budou děti na počítači či mobilu – musí jim někdy telefon sebrat nebo se jít podívat, jestli ho večer nemá dítě pod peřinou. Pak děti usínají po půlnoci a my řešíme důsledky nevyspání. V posledních letech se množí případy, kdy nejsou schopny dojít do školy, rodiče je nemohou na vyučování dostat. V současné době tak mám obavy z návratu dětí do škol,“ upozorňuje Ilona Hülleová. Poruchy spánku jsou přitom spjaty s řadou dalších problémů, jako jsou celková únava, kolísání nálad či deprese.
Jak již bylo zmíněno, klíčem k co nejúspěšnější léčbě je včasný záchyt a ochota s dítětem pracovat a nechat ho léčit. K časnému záchytu některých poruch přitom dnes napomáhá screening, který se provádí v ordinacích praktických dětských lékařů. „Screeningy jsou dobré pro detekci dětí, které jsou v riziku jakékoliv vývojové poruchy,“ konstatuje Karolína Malá, podle níž však máme u řady diagnóz s včasnou diagnostikou velké rezervy a podstatně více pozornosti obecně by zasluhovala prevence.
Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR proto nyní zavedla nové příspěvky z fondu prevence, kdy nabízí 500 Kč pro dospělé a 1500 Kč pro děti (případně navíc 1000 Kč jako postoupený příspěvek obou rodičů). Příspěvek je možno čerpat na kurzy pro děti s ADHD a podobně, dyslektické nácviky, prevenci neurotizace, skupinovou formu nácviku asertivního chování, relaxačních dovedností jako prevenci stresu a psychosomatická konzultace. V rámci klinické logopedie pak jde o diagnostiku přetrvávajících primárních reflexů, poruch senzorické integrace a provádění neurovývojové stimulace s cílem včasného záchytu a předcházení prohlubování symptomatiky neurovývojových poruch (např. včasný záchyt poruch polykání či obtíží s krmením), screening neurovývojových poruch řeči, jazyka a komunikace u dětí (od 18 měsíců věku) a návrh dalšího diagnostického a terapeutického postupu v případě pozitivního výsledku screeningu.
Problematice prevence, duševního zdraví v době pandemie či síti odborníků, kteří dětem s duševními chorobami mohou pomoci, se budeme věnovat v nadcházejících vydáních ZD.
Michaela Koubová
