Jak je možné, že Česko, země s tak vyspělým a robustním systémem zdravotnictví, patří při přepočtu obětí covid-19 na počet obyvatel k vůbec nejpostiženějším světa? Proč se i po více než roce trvání pandemie, kdy v důsledku infekce zemřelo několik desítek tisíc lidí, objevují snahy o zpochybňování závažnosti tohoto onemocnění? A jak je možné, že se libovolný lékař bez ohledu na svou odbornost mohl stát autoritou v oblasti zvládání pandemie? Část odpovědí na tyto otázky leží na místech, kde selhaly jak medicína a věda, tak média, respektive odhalily své dlouhodobé bolesti a nedostatky. Právě řada českých medicínských autorit se, ať už nechtěně či záměrně v touze po pozornosti, stala vděčným zdrojem pro šíření dezinformací, které se v konečném důsledku podílely na vysokém počtu obětí onemocnění covid-19 v Česku.
Opakování, že to nejhorší už máme za sebou, tvrzení, že covid-19 není nic jiného než běžná viróza, smrt prostě patří k životu, a tak není důvod se příliš znepokojovat rostoucími počty obětí, nebo že je lepší covid-19 prodělat než se proti němu očkovat. To jsou jen některé z dlouhé řady mýtů, které se opakovaně v posledním roce objevovaly ve veřejném prostoru. Překvapivě ale často zaznívaly či stále zaznívají z úst lékařů, kteří jsou veřejností vnímaní jako autority, jež je třeba následovat. I když prezentovali pouze své osobní názory, mnohdy jen s velmi vachrlatou, pokud vůbec nějakou, oporou ve vědeckých důkazech, z pohledu veřejnosti se jejich „postřehy z praxe“ běžně měnily a stále mění v náboje umožňující odmítat prakticky jakékoliv preventivní opatření, hledat neověřené způsoby léčby či vyhýbat se očkování.
A co víc, právě „kouzlo bílého pláště“ sehrálo nemalou roli v tom, proč část české veřejnosti (včetně část politické reprezentace) má stále pocit, že se „až tak moc nestalo“ a „musíme se chovat normálně“. A to bez ohledu na skutečnost, že si pandemie covid-19 u nás vyžádala desítky tisíc lidských životů.
V klidných časech mluvící hlavy tolik neškodí
Vědecké poznání o tom, co to covid-19 je, jak se šíří i jak dokáže zasáhnout lidský organismus, se od začátku loňského roku zásadně posunulo. Právě vývoj vědeckých důkazů sehrál klíčovou roli v tom, jak se daří s pandemií bojovat. Počáteční nejistota způsobená tím, že lidstvo čelilo nové a doposud neznámé infekci, se postupně změnila v poměrně spolehlivé znalosti, které lze úspěšně využít ke zvládání epidemiologické situace. Už jen proto, že pokud lidé vědí, jak se účinně chránit a změní své chování, infekce se šíří méně a méně z nich se také dostane do vážného stavu nebo dokonce zemře. V Česku ale došlo k něčemu, co tomuto přímo bránilo a nabourávalo ochotu veřejnosti spolupracovat.
„Myslím, že zde není jedna jediná příčina, na kterou bychom mohli ukázat jako na jednoznačného viníka. Během pandemie covid-19 se ale odhalily dlouholeté bolesti a nedostatky, kterými trpí jak česká média, tak komunikace na poli medicíny a vědy,“ popisuje Josef Šlerka, mediální analytik a někdejší ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, který na Filosofické fakultě UK vede obor Studia nových medií. Pro média v „klidných časech“ platilo, že si vystačila s omezeným seznamem osobností, kterým stačilo zavolat a požádat o více či méně expertní komentář k tématu. Rozhodujícím kritériím pro získání mediálního prostoru byla ochota zvednout telefon a schopnost zformulovat pár vět.
„Obvykle se nic zásadního nestalo, pokud se někdo z lékařů vyjadřoval mimo svůj obor, protože mohl napáchat jen omezené škody. Během pandemie jsme ale jako celá společnost čelili krizové situaci a slova jednotlivých lékařů měla mnohem větší dopad,“ dodává expert. Konkrétními příklady byly třeba slova o tom, že to nejhorší už máme za sebou pronesená opakovaně během loňského podzimu, výzvy k tomu, že je nutné vše bezpodmínečně otevřít, či tvrzení, že zdraví lidé se infekce vůbec bát nemusí.
Svou roli sehrálo také to, že všechna média potřebují zájem svých čtenářů či diváků, a tak během dlouhotrvajících měsíců krize musela přicházet se stále více šokujícími zprávami, aby přilákala pozornost. „Opakovaně se setkávám s tím, že novináři tvrdí, že pouze prezentují různé pohledy a názory, a závěry si má udělat čtenář či divák sám. To také vedlo k tomu, že česká média nebyla schopna kriticky konfrontovat různé osobnosti české medicíny s jejich přinejmenším zavádějícími či následně nepravdivými výroky,“ shrnuje Šlerka. Snadno tak mohl vzniknout falešný dojem, že tu jsou vlastně dva zcela rovnocenné pohledy, na jedné straně obavy ze závažnosti infekce, a na té druhé dojem, že je to všechno vlastně příliš nafouknuté, a „pravda bude někde uprostřed“.
Svůj vliv také měla skutečnost, že redakce předchozí roky potřebovaly „univerzální vojáky“, nikoliv specializované redaktory a redaktorky pro oblast medicíny a vědy, kteří už jsou schopni informace podávat v širším kontextu a jednoduše řečeno neskočí na (pavědecký) špek. Najednou se ale z těch, kteří se dříve věnovali například domácí politice, měli stát ti, kteří řeší otázky virologie, epidemiologie či infekčního lékařství. Snadno tak i nechtěně mohlo dojít k omylům. A naopak lékaři ani vědci nejsou obvykle trénovaní v tom, jak komunikovat s médii, a tak mohou mnohdy i nechtěně poskytnout zavádějící prohlášení.
„Negativní roli sehráli někteří novináři, kteří těmto exhibicionistům z řad lékařů opakovaně dávali a dávají prostor, přičemž nejsou schopní nebo ochotní názory takových tlučhubů korigovat. Čím nehoráznější nesmysl, tím větší publicita,“ upozorňuje Milan Kubek, prezident České lékařské komory. „Veřejnost ke své škodě opravdu často nerozlišuje, zda člověk ověnčený tituly je odborníkem na danou problematiku, nebo na něco jiného. To, že někdo umí operovat srdce nebo trhat zuby, přece neznamená, že rozumí epidemiologii nebo imunologii. Nejnebezpečnější však byli a jsou odborníci, u kterých by člověk oprávněně očekával, že problematice rozumí. Chci říct to, že pokud šíří bláboly o epidemii zubař, kardiochirurg nebo onkolog, pak to není takový průšvih, jako když nevědecké názory vytrubuje třeba profesor imunologie,“ dodává.
Tohle není můj obor umí říct jen málokdo
Potřeba ukázat „něco jiného než konkurence“ také posilovala hlad médií po tom přinést co nejpestřejší názory bez ohledu na jejich relevanci k tématu. A naopak mediální zájem posiloval mnohdy zdánlivou odbornost a dovolil růst ega. „Skutečných odborníků na epidemiologii máme jako šafránu. Mediální snaha sehnat vyjádření alespoň někoho vzdáleně kompetentního vedla ke komickým situacím. Dokonce i já jsem byl jedním médiem osloven, zda bych nemohl komentovat vývoj epidemie. Odmítl jsem, ale pokušení bylo velké,“ říká s jistou dávkou nadhledu Jaromír Šrámek, předseda Českého klubu skeptiků Sisyfos a vědec působící na Ústavu histologie a embryologie 1. LF UK. Navíc během pandemie se dříve nepříliš mediálně známí lékaři a vědci stali přes noc hvězdami, které se objevovaly v hlavních vysílacích časech a na titulních stranách. Zažili neskonalou pozornost a pocit výjimečnosti.
„Pro řadu lékařů je neuvěřitelně obtížné říct, že toto není téma, ke kterému se budu vyjadřovat, protože nejsem odborníkem v dané oblasti. Pokud vás média opakovaně oslovují a ptají se vás na názor, podlehnete pocitu, že se prostě musíte vyjádřit,“ je přesvědčený profesor Martin Prázný, vědecký sekretář České diabetologické společnosti ČLS JEP a současně vedoucí lékař Diabetologického centra III. Interní kliniky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. „Osobně vnímám jako selhání médií, že v lačnosti po kliknutí zcela rezignovala na svou společenskou zodpovědnost a osobní postoje lékařů z nejrůznějších oborů prezentovala jako fakta bez potřebného širšího kontextu a kritického odstupu,“ dodává. Jinými slovy, je naprosto v pořádku oslovovat různé specialisty různých oborů a zajímat se o to, jak se pandemie covid-19 dotýká právě jejich práce a jejich pacientů, ale už je přinejmenším zavádějící stavět jejich osobní postřehy naroveň výsledků rozsáhlých vědeckých studií či doporučení mezinárodních odborných společností či orgánů.
V rámci mediálních zkratek se běžně objevovaly i příběhy „rebelů, kteří jako jediní přišli na to, jak se celý svět mýlí, zatímco oni objevili pravdu“. „Máme rádi rebely, outsidery, kteří stojí jako David proti Goliášovi, český vědec proti mocnému farmaceutickému průmyslu. Je to lákavá představa, která nám dává pocit určité výjimečnosti, ale svět je komplikovanější. Jak se říká, hodně géniů bořilo konsenzus, ale to neznamená, že každý, kdo boří konsenzus, je génius,“ říká Jan Strojil, farmakolog, který působí na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a ve Fakultní nemocnici Olomouc. Právě média sama vytvářela přívlastky superlativů jako „světový virolog/mikrobiolog/epidemiolog…“. „To skoro evokuje větu z Obecné školy „Víte, náš kluk o vás doma vypráví úplný dobrodružný romány, a tak se člověku nechce věřit, že byste to všechno stih.““, dodává.
Za velmi nezodpovědné považuje chování některých lékařů ve vztahu k médiím prezident ČLK Milan Kubek. „Ne nadarmo se říká „Drž se, ševče, svého kopyta“. Problém však ani není v tom, že se vyjadřovali lékaři nejrůznějších oborů, problém je, že řada z nich plácala naprosté nesmysly. Z neznalosti, anebo proto, aby byli zajímavější, nerespektovali platné vědecké poznatky a tím se v mých očí zpronevěřili etice lékařského povolání.“ Podle něj není chybou přiznat, že něčemu nerozumím nebo něco neznám. „Ale pokud se již musím vyjadřovat k něčemu, o čem toho moc nevím, měl bych v první řadě respektovat názory v dané problematice vzdělanějších kolegů,“ dodává Kubek s tím, že pandemie ukázala, že „některým tituly ověnčeným medicínským celebritám chybí schopnost sebereflexe“.
Nezpochybnitelný primář od dob Nemocnice na kraji města
Široká veřejnost snadno také podléhá dojmu, že lékaři jsou „univerzální experti na lidské zdraví“, zvlášť když jsou takto běžně prezentováni v televizních seriálech už od dob Nemocnice na kraji města. „Stejně jako v minulosti stačilo mít bílý plášť a něco říkat. Toto se příliš nezměnilo, jen poptávka po vyjádřeních ze strany médií logicky stoupla, a tak se dostalo na víc bílých plášťů, zároveň hlasy těch, kteří říkali to, co chtěl lid slyšet, byly zesilovány,“ popisuje Strojil. Pokud třeba část společnosti měla dojem, že roušky a respirátory jsou zbytečné, v médiích o to více zaznívaly hlasy lékařů, kteří tento pohled posilovali. Jenže autorita a důvěra, kterou veřejnost v lékaře obecně vkládá, sama o sobě nestačí. Stejně jako tvrdit, že daný lékař či lékařka během svého studia složili zkoušku z hygieny a epidemiologie, a tak mají co říci ke zvládání pandemie.
„Klinická praxe ani pregraduální příprava lékařů nijak nezvyšují způsobilost k řešení pandemie. To ale neznamená, že by kliničtí lékaři neměli své místo v týmech řešících pandemii. Klinický lékař může být zdrojem cenných informací týkajících se klinického průběhu a možností zdravotnictví, podobně jako například virolog je cenným zdrojem informací o chování patogenu nebo sociolog zdrojem informací týkajících se reakce společnosti. Klinický lékař ale nemá akademickou ani profesní průpravu na to, aby všechny dílčí poznatky integroval,“ upozorňuje Jaromír Šrámek s tím, že právě toto je důvodem, proč je namístě mít k dispozici celé expertní týmy. Zatímco klinická praxe staví do středu zájmu jednoho jediného pacienta a jeho obtíže, epidemiologie vyžaduje zcela jiný přístup, a to nejen z hlediska velkého počtu nemocných. Také to znamená pracovat s matematickými modely, chápat jejich možnosti i omezení.
„Pokud se někdo odvolává na vlastní klinickou praxi jako na nějakou zvláštní kvalifikaci k řešení pandemie, tak se tím podle mého názoru vlastně přiznává k tomu, že vůbec nechápe, co se vlastně děje. Nelze vyloučit, že by se například intenzivista ve svém volném čase zabýval například modelováním epidemií, nakonec nástroje pro různé přístupy k „amatérskému“ modelování epidemií jsou snadno přístupné, některé dokonce bezplatně, ale takový lékař by se pak odvolával na svůj koníček, a nikoliv na svoji klinickou praxi,“ dodává.
Lékaři hvězdami dezinformačních webů
Předchozí měsíce navíc ukázaly, že od prezentace svých názorů v médiích je jen krůček k tomu stát se vděčným materiálem pro dezinformace nebo se přímo aktivně podílet na jejich vzniku a šíření. „Tito lékaři se stali dočasnými „celebritami“ dezinformačních webů. Jejich výroky rezonovaly hodně, protože zdánlivě odborně potvrzovaly dezinformace, které dezinformační weby vytvářely a šířily již předtím. Vznikaly i samostatné dezinformační články, které byly založené na konkrétních výrocích některých lékařů v rozhovorech nebo na sociálních sítích,“ přibližuje Veronika Kratka Špalková, analytička bezpečnostního centra Evropské hodnoty, které se věnuje monitorování dezinformací.
Pandemie zesílila to, že se autority staly „potvrzením věrohodnosti“ určité dezinformace. „Je potřeba se na to dívat tak, že tyto medicínské autority nevytvářely nové dezinformace, ale svými výroky potvrzovaly ty, které již byly v oběhu. Z výzkumu agentury STEM ve spolupráci s neziskovou organizací TOL o dopadu covidových fám vyplývá, že i lidé, kteří mají tendenci věřit konspiracím, si zachovávají důvěru vůči lékařům. V tomto smyslu je to však jistým způsobem zneužitelné, vyjadřuje-li je lékař, který není příslušným odborníkem a říká věci, které zapadají do dezinformačních narativů,“ dodává.
Velkou pozornost v tomto ohledu získala například iniciativa Otevřeného dopisu lékařů vládě, parlamentu a médiím ohledně tzv. koronavirové krize, který vznikl loni na podzim a v rámci dezinformačních článků byl skloňován velmi často. „Jedním z dezinformačních narativů bylo totiž obecné zlehčování pandemie, samotného onemocnění či přímo popírání existence pandemie, a pro potvrzení těchto narativů byl mnohdy využit právě tento dopis,“ doplňuje. To ale nebyla jediná situace, kdy se někteří lékaři stali vděčným materiálem pro dezinformační obsah. Opakovaně se jim toto „dařilo“ i v souvislosti s používáním neověřených metod léčby, konkrétně přípravků isoprinosine či ivermektin. Ačkoliv ani u jednoho nebyly (a stále ani nejsou) k dispozici potřebné vědecké důkazy o účinnosti a bezpečnosti při terapii covid-19, byly prezentovány jako takřka „zázračné“.
Medicína postavená na autoritách, nikoliv důkazech
Pandemie covid-19 naplno odhalila jednu velkou bolest české medicíny, a to sice, že stačí být dostatečnou formální autoritou, a je možné tvrdit prakticky cokoliv. „I ten skutečně nejlepší odborník se může mýlit. Pokud je navíc vychováván k tomu, že omyl je neodpustitelný, nebo pokud je nadán ješitností, která mu brání připustit možnost omylu, může zapojit celý svůj intelekt do budování zdánlivě logické obrany svého chybného postoje. Tenhle nedostatek může udělat z kohokoliv z nás hlasatele myšlenek, které buď nemají oporu v datech, nebo je data zcela rozprášila, protože každý z nás má nějakou slepou skvrnu,“ upozorňuje Jaromír Šrámek.
Zatímco v rutinním provozu a za častého přebírání postupů ze zemí, kde se klade větší důraz na medicínu postavenou na důkazech, to není až tak vidět, na lámání chleba dojde ve chvíli, kdy je člověk odkázán na své znalosti, širší rozhled, pochopení principů vědecké práce a v neposlední řadě i kritické myšlení. „Bohužel se ukázalo, že řada našich lékařů zvučných jmen má přinejmenším v jedné z těchto oblastí deficit,“ konstatuje předseda Klubu skeptiků Sisyfos.
„Pokud se léta pohybujeme na poli eminence-based medicine (pozn. redakce medicíny postavené na autoritách), kdy pan profesor něco řekne, protože si myslí, že to tak je, tak máme problém. Pandemie ukázala, jak je důležité umět pracovat s daty a prezentovat fakta, nikoliv jen pocity a názory,“ shrnuje Petr Smejkal, vedoucí Mezioborové skupiny pro epidemické situace, s níž ministerstvo zdravotnictví ukončilo spolupráci, oficiálně mimo jiné proto, že situace je již natolik dobrá, že tato skupina není potřeba.
Jenže dokud se principy medicíny postavené na důkazech nestanou samozřejmou součástí medicínské praxe, včetně krizových situací, jako je pandemie covid-19, mnoho se nezmění. Stejně jako pokud medicína zůstane izolovaná od ostatních oborů s klamným pocitem, že covid-19 je přece nemoc a řešení pandemie patří jen do rukou lékařů.
„Krize vždy odmaskuje slabiny, a tohle je bez nadsázky největší selhání české reakce na pandemii. Už přes rok jdeme ode zdi ke zdi, chvíli se bojíme, chvíli popíráme. Musíme si přiznat, že znát virus, umět PCR či umělou ventilaci, prostě nestačí. Dnešní svět je složitý, a ať se to některým líbí nebo ne, neobejdeme se bez psychologů, sociologů, vystudovaných odborníků na komunikaci či andragogiku. Lidé nejsou roboti a nejde je řídit jako součástky ve stroji nebo součásti počítačového programu,“ uzavírá Jan Strojil.
Ludmila Hamplová
