Etický soud SU: Soudci se mohou sdružovat v odborech
Soudci si mohou na úrovni jednotlivých soudů zakládat odborové organizace. Problém by nastal, pokud by se takto začali soudci organizovat celostátně. K takovému závěru dospěl minulý týden Etický soud Soudcovské unie (ES SU), který reagoval na podnět předsedy Krajského soudu v Plzni (KS) Alexandra Krysla.
Krysl, člen unie, se na ES SU obrátil v dubnu a požádal o stanovisko, zda jsou „soudcovské odbory“ v souladu s etickým kodexem soudce. Na plzeňském soudu totiž část soudců a zaměstnanců založila odborovou organizaci, kterou ovšem předseda Krysl odmítl uznat.
ES dospěl k závěru, že založení odborů soudci a aktivní členství v nich není v rozporu ani se zákonem, ani s etickým kodexem soudce. „Etický soud k výše položeným otázkám a) až c) v obecné poloze uvádí, že samo členství soudce v odborech společně se zaměstnanci na tom kterém soudu nezpůsobuje rozpor se soudcovskou etikou a není tak tomu ani v tom případě, je-li soudce členem statutárního orgánu v těchto odborech. Eticky problematickým (případně i právně, pokud by v konkrétním skutku přicházelo v úvahu porušení ustanovení § 80 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb.) by mohla být shledána jen činnost soudce v konkrétní skutkové situaci a v tomto směru se Etický soud nevyjadřuje,“ uvádí se v závěru stanoviska, které je podepsané Ladislavem Derkou.
Právo hájit své hospodářské a sociální zájmy je totiž dáno podle ES Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina), přičemž mezi ně patří i právo sdružovat se za tímto účelem. Podle Listiny lze toto právo zákonem omezit, děje se tak však výslovně toliko v případě příslušníků bezpečnostních sborů a ozbrojených sil, nikoliv v případě soudců. „V odst. 3 Čl. 27 LZPS je stanovena možnost zákonem omezit činnost odborových organizací, pokud by šlo ‚o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých‘. Nezdá se, že by odborová organizace soudců mohla naplnit tyto podmínky (jak by mohla být ohrožena bezpečnost státu, veřejný pořádek či práva a svobody druhých takovou odborovou organizací?) a žádný takový zákon není součástí našeho právního řádu,“ konstatuje se ve stanovisku ES SU. Návrh na omezení práva soudců sdružovat se v odborech nepadl ani při projednávání aktuální novely zákona o soudech a soudcích, upozorňuje se dále ve stanovisku.
Podle ES také nelze směšovat role soudcovských rad a odborové organizace, neboť rady jsou zřízeny ze zákona o soudech a soudcích a vyjadřují se k otázkám personálním a státní správy soudů.
Mohlo by vás zajímat
ES upozornil i na mezinárodní aspekt, kdy například výslovný zákaz sdružovat se v odborech platí pro soudce jen ve Španělsku.
Ohledně nálezu Ústavního soudu (Pl. ÚS 12/10 ze 7. 9. 2010), v němž se píše o tom, že soudci nemohou být odborově organizováni a o který se mj. také ve své argumentaci předseda Krysl opřel, ES ve stanovisku konstatoval, že na jeho základě nelze učinit závěr, že by se soudci nemohli odborově organizovat. Není totiž podle ES zcela zřejmé, co touto jednou větou, vyslovenou obiter dictum, ÚS vlastně myslel. „Je možné, že Ústavní soud chtěl tímto poukázat na rozpor se soudcovskou etikou, pokud by si soudci jako stav založili odbory. Etický soud s tímto názorem (byl-li tak míněn) souhlasí – bylo by možné považovat za eticky problematické a nevhodné, pokud by existovaly jakési centralizované celosoudcovské odbory, jejichž prostřednictvím by si soudci vyjednávali své „zaměstnanecké“ podmínky se státem,“ interpretuje ES ve stanovisku zmíněný nález ÚS.
Zlepšení pracovních podmínek
Jiná situace ale podle ES nastává, založí-li se odborová organizace u konkrétního soudu, přičemž členy jsou jak zaměstnanci, tak soudci. V tomto případě by mohl nastat pouze problém s konkrétní činností soudce v takové organizaci. „Nepochybně uvedení zaměstnanci mohou založit odbory a Etický soud nevidí etický důvod (a již vůbec ne právní), proč by členy těchto odborů nemohli být i soudci, a to i eventuálně v postavení statutárního orgánu. Zaměstnanci soudů mohou zakládat odbory např. za účelem zajištění či zlepšení svých pracovních podmínek (obecně řečeno) a není dán důvod, proč by v těchto odborech nemohli být členy i soudci příslušného soudu. Tento názor zastává Etický soud v obecné rovině, nicméně je si vědom toho, že etický problém může nastat v konkrétní situaci činnosti soudce v odborech. Nastane-li taková situace, je nutno ji posuzovat a hodnotit ad hoc, nelze však obecně říci, že již jen z důvodu potenciální možnosti etického konfliktu vyvolaného konkrétními okolnostmi, se kterými se soudce při své činnosti v odborech setká, by soudce neměl do odborů vstupovat. Pokud by bylo zaujato toto maximalistické stanovisko, nemohli by soudci kvůli etickým důvodům být členy jakéhokoliv sdružení či spolku. Tím by se ale ve víc než výrazné míře vyčlenili ze společnosti, stali by se z nich skutečně soudci žijící ve „slonovinové věži“ bez kontaktu s realitou společnosti, ve které žijí. Nepochybně by tím neposílili důvěru veřejnosti v justici, nýbrž naopak by vzbudili pochybnosti, zda soudci nejsou příliš odtržení od života společnosti a spíše by podnítili úvahy o jakémsi „pseudoelitářství“ soudců,“ konstatuje se ve stanovisku ES.
V něm také ES označil za příliš paušalizující záběry Veřejného ochránce práv ze srpna 2006, podle kterého je eticky problematické každé členství soudců v kontrolních či řídících orgánech sdružení. Podle ES takové členství pouze zvyšuje riziko případného neetického chování. „Opět by se muselo jednat o hodnocení konkrétní situace, aby bylo možné učinit závěr, že v dané situaci využití právních znalostí soudce dosáhlo takové intenzity, že ohrožuje nezávislost a nestrannost soudce, nebo že snižuje důvěru veřejnosti v tohoto soudce,“ uvádí se ve stanovisku ES.
Petr Dimun
