Duševní zdraví dětí během covidu trpělo. Pociťují to ordinace odborníků i nemocnice

Děti mají za sebou školní rok, během něhož po většinu času vyměnily školní lavici za domácí sezení u počítače, poznaly doposud neznámý způsob výuky a nové formy komunikace se svými učiteli i spolužáky. Ztráta normálního fyzického sociálního kontaktu či standardního školního režimu se přitom u některých podepsala na jejich duševním zdraví. Po obnovení fungování zdravotnického systému se naplnily ordinace dětských praktiků, klinických psychologů, klinických logopedů a také dětských psychiatrů. Některé děti s ohledem na tíži duševní poruchy nebo nevhodné sociální zázemí musely být hospitalizovány na akutních dětských či akutních psychiatrických odděleních nemocnic nebo přímo v dětských psychiatrických nemocnicích.

„V ambulancích vidíme více poruch. Po covidu vnímáme nárůst – přibylo úzkostných poruch, obsedantně-kompulzivních poruch či poruch příjmu potravy. Každý týden mi přichází nějaká dívenka, 11, 12 či 13 let, s rozvinutou mentální anorexií. V době lockdownu byly na Instagramu, kde měly spoustu informací, co se sebou dělat, a došly k závěru, že je vhodný čas začít si organizovat svůj život. I ze zahraničí je známo, že dívky, které už předtím se sebou měly nějaký problém, to vzaly jako šanci a spadly do nemoci se vším všudy,“ popisuje docentka Libuše Stárková, která má psychiatrickou ambulanci v Olomouci.

Zda ale po návratu dětí do školních lavic došlo k poklesu nebo naopak nárůstu případů v dětských ambulancích, je podle dětské klinické psycholožky v Psychiatrické nemocnici Dobřany a členky Odborné rady Asociace klinických psychologů ČR Karolíny Malé těžké říci – vzhledem k dlouhým objednacím lhůtám do klinicko-psychologických ambulancí se návrat do škol ještě nemohl projevit (zvlášť když byly ambulance přetížené už před covidem). Těm dětem, které byly pod dohledem odborníků již dříve, ale návrat do školy vesměs prospěl. Konečně totiž znovu mohly obnovit sociální kontakty s vrstevníky a mít pravidelný denní režim.

„V době uzavření škol jsem se v souvislosti s distanční výukou setkávala především se dvěma druhy rodinných konstelací. Někteří rodiče delegovali zodpovědnost za distanční výuku komplet na děti s tím, že už jsou veliké. Docházka na distanční výuku, průběžné plnění úkolů a soustředěnost při takto koncipované výuce ovšem vyžaduje disciplínu a kvality, kterých často nedosahují ani dospělí (uvědomme si, jak se nám daří či nedaří pravidelně cvičit, nakolik vytrváváme v hubnutí či přestáváme s kouřením). Děti z těchto prostředí mívaly psychické problémy různého druhu, relativně často šlo o sebepoškozování, rozlady, pocity marnosti, ale i další. Řada z nich ani nevylézala z postele před „školou“, neupravila se, vázla hygiena, úplně se jim vytratil denní režim. Za to se pak jejich rodiče zlobili, anebo na vše rezignovali, každopádně pohodová atmosféra doma nebývala,“ popisuje Karolína Malá.

Druhá skupina rodičů naopak podle ní své děti popoháněla a kontrolovala, zda jsou připravené, jak se učí, jestli ráno vylezou z pyžam a mají splněné všechny povinnosti. Tyto děti se zase mnohdy cítily příliš kontrolované a sekýrované, takže ani v tomto případě nemohla být o pohodové a uvolněné atmosféře řeč. Psychické potíže měly tyto děti ve výsledku podobné jako skupina první.

Mohlo by vás zajímat

Komentář Jiřího Bronského: Pediatrické ordinace v nemocnicích zachraňují systém, v řadě regionů představují jedinou možnost

„Z mého úhlu pohledu je velice sporné, zda se vůbec dalo najít něco, co by bylo možné nazvat vyváženým rodičovským přístupem k dětem během distanční výuky. O tom, že škola není jen o učení, ale že je to také hlavní místo, kde se děti setkávají, baví, učí se sociálním dovednostem jeden od druhého, tříbí si vrstevnické názory či se svěřují mezi sebou, asi snad raději ani nemluvím. Návrat k normálnějšímu životu musel být v tomto ohledu velice úlevný,“ dodává Karolína Malá.

Některé děti měly z obnovení školní docházky obavy

Náročnost období potvrzuje také Regina Jandová z Linky bezpečí. „Na naši krizovou linku se děti obracely v různých fázích pandemie jak telefonicky, tak i online přes chat a e-mail. Nejčastějším tématem v loňském roce byly psychické obtíže, kam můžeme zařadit i sebepoškozování nebo sebevražednou tematiku (v široké škále od „pouhých myšlenek“ až po pokus). Děti často zmiňovaly i úzkosti, strachy a depresivní ladění. Téma psychických obtíží na lince vzrůstá posledních pět let, není to tedy jen záležitost pandemie,“ popisuje Jandová.

Druhým nejčastějším tématem konzultovaných na Lince bezpečí byly vztahy v rodině, následovaly dotazy na sexuální témata a různé osobní obtíže. Děti řešily například subjektivně vnímané zhoršené psychické zdraví v souvislosti s ostatními tématy, jako jsou vztahy v rodině, sociální izolace a nedostatek volnočasového vyžití, problémy s distančním vzděláváním a velkými nároky na sebeorganizaci.

„I děti, které to na začátku pandemie celkem zvládaly, byly časem už unavené a rezignované. U dětí, které potřebovaly nebo již měly nějakou odbornou péči (psychologickou či psychiatrickou), jsme řešili, že je ta péče hůře dostupná. Obracely se na nás ale i děti, které někoho v důsledku covid-19 ztratily, případně jejich rodiče přišli o práci,“ doplňuje Regina Jandová.

Linka bezpečí ovšem i v době, kdy se děti vrátily do škol, jela na plnou kapacitu, kdy denně přijala přes přes 300 hovorů. Mnohé děti se totiž návratu do škol obávaly. „Zhruba od začátku dubna jsme zaznamenali 48 telefonátů, 9 chatů a 19 e-mailů na toto téma. Šlo nejčastěji o obavy z toho, jak děti zvládnou učivo, z množství písemek a vůbec uzavírání roku. Také z toho, zda dokáží (znovu)navázat vztahy s kamarády, které byly často redukovány právě na online formu,“ dodává Jandová.

Že návrat do školy nemusel být úplně jednoduchý, potvrzuje také Libuše Stárková. „Děti, které do školy přišly – a je část těch, které ani nenastartovaly – byly zaskočeny tím, že jim chybělo začlenění a sociální komunikace. Když se setkaly, chyběly jim z celého roku zážitky a neměly, co si sdělit. Normálně by si povídaly o tom, co všechno prožily, ale teď to bylo všechno ploché. Jinak část dětí, které mají potřebu kontaktu s ostatními, se na návrat velmi těšila, ale byla i část, která říká, doma to bylo lepší. Jsou to introverti, kterým vyhovovala vlastní organizace času,“ vysvětluje Stárková.

Zvýšil se také počet hospitalizací

Covid tak každopádně přispěl k tomu, že se už beztak vytížení odborníci zaměřující se na dětské duševní zdraví nezastaví. „Mívám několik nových vyšetření týdně – jde například o děti úzkostné, které nejsou schopny zvládnout první krok návratu do školy. Bývají to doma těžké afekty a poruchy chování. Přitom dříve mít problémy nemusely. Mám třeba v ordinaci dívku, která se zcela oddala virtuálnímu světu a začlenila se do něj, takže teď odmítá kontakt s realitou,“ popisuje Libuše Stárková.

Aby toho nebylo málo, plno mají i nemocnice. „V poslední době se zvýšil počet hospitalizací, a když chceme někoho hospitalizovat, jsou nemocnice plné. Pokud potřebujeme někde hospitalizovat děvčata s poruchami příjmu potravy, tak z Olomouce často volíme Brno, což je teď naprosto nemožné. Hospitalizací tedy přibylo, protože někdy děti potřebují znovu nastartovat a osvojit si režim, ale doma to nejde. V léčebnách mají první pomoc a mohou tam dochodit měsíc školy, aby ji vůbec dokončily,“ poukazuje Stárková.

Vytíženost nemocnic potvrzuje i Karolína Malá. „Na lůžkovém psychiatrickém zařízení jsme oproti době před pandemií zaznamenali markantní nárůst těžkých duševních poruch u dětí, míněno psychóz. Nelze samozřejmě dovozovat, že okolnosti pandemie způsobují schizofrenii, nicméně za výzkum, co by mohlo být příčinou, by to jistě stálo. S kolegy jsme nejčastěji polemizovali o tom, že pod vlivem stresu a rozpadu denní struktury u dětí se možná objevovaly zřetelněji pozitivní i negativní schizofrenní příznaky, které by v době před pandemií zůstaly jako diskrétní, ztracené v denním režimu dítěte, eventuálně, že relativně pravidelný denní režim dětí měl protektivní význam v tom smyslu, že psychóza u disponovaných ještě nepropukla (a propukla až v pozdějším věku). O něco častěji jsme také oproti minulosti vídali děti, které popíjely alkohol, nejčastěji relaxačně, dopoledne,“ vypočítává Karolína Malá.

Nejistá organizace psychiatrické péče a kapacit

Podle Malé nám bohužel ani budoucnost nepřinese zlepšení. „Myslím, že poznání, co fakticky rok distanční výuky pro duševní zdraví dětí znamenal, nás teprve čeká. Nezapomeňme, že návrat do škol před hlavními prázdninami byl na opravdu krátkou dobu. Vyšší tlak na služby zaměřené na duševní zdraví dětí skutečně očekávám. Jen nevím, kde se seberou noví odborníci, kteří by uvedené služby dokázali kompetentně poskytnout. Smutnou realitou je, že systém péče o duševní zdraví dětí, zejména péče klinicko-psychologická o děti a péče pedopsychiatrická, mají tendenci se spíše hroutit, než aby se racionálně její struktury využívaly a strategicky se budovaly,“ konstatuje Karolína Malá.

Že bude potřeba služeb pečujících o duševní zdraví dětí nadále růst, si myslí i ředitel Národního ústavu duševního zdraví Petr Winkler. „Domnívám se, že budeme dále svědky stoupající poptávky po službách péče o duševní zdraví dětí, kterou stávající služby nebudou schopny pokrýt. Bude tedy důležité, abychom se systematicky věnovali zvyšování duševní gramotnosti dětí a adolescentů (tedy jejich schopnostem získat a udržet si dobré duševní zdraví, porozumět duševním onemocněním a jejich léčbě, zamezit stigmatizaci a umět si říct o odbornou pomoc, když je to potřeba), dále efektivně využívat všechny dostupné zdroje (od univerzální prevence ve školách, přes práci školních psychologů, pedagogicko-psychologických poraden, metodiků prevence, až po pediatry, ambulantní psychiatry a další specializované zdravotní služby) a zajistit dobrou propojenost těchto služeb, a v neposlední řadě investovat do rozvoje systému péče o duševní zdraví dětí a adolescentů, včetně prevence či krizové péče,“ shrnuje Petr Winkler.

Podpořit duševní zdraví dětí se přitom snaží také Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR. Ta se již několik let podílí na probíhající reformě psychiatrické péče tím, že aktivně rozšiřuje síť smluvních partnerů, a to nejen pro duševně nemocné nezletilé pacienty, ale zlepšuje zajištění dostupnosti této péče pro všechny své pojištěnce. Pro zvýšenou poptávku po péči o duševně nemocné dětské pacienty vznikla také dvě Centra duševního zdraví pro děti a adolescenty v Berouně a Ostravě, která poskytují individualizovanou péči a jsou mezičlánkem mezi primární a pedopsychiatrickou péčí, a to jak ambulantní, tak lůžkovou. Během pandemie umožnila poskytovat distanční péči dětským praktikům, psychologům, psychiatrům i klinickým logopedům. V současnosti se pak pojišťovna připravuje na vznik center krizové péče, která mají fungovat při nemocnicích u urgentních příjmů nemocnic od 1. ledna 2022.

Zároveň ZP MV ČR ve spolupráci s Asociací klinické psychologie ČR a Asociací klinických logopedů ČR připravila program Podpora duševního zdraví, v jehož rámci zavádí příspěvek 500 Kč pro dospělé a 1500 Kč pro děti (případně navíc 1000 Kč jako postoupený příspěvek obou rodičů). Příspěvek v rámci klinické psychologie je možno čerpat na kurzy pro děti s ADHD a podobně, dyslektické nácviky, prevenci neurotizace, skupinovou formu nácviku asertivního chování či relaxačních dovedností jako prevenci stresu nebo na psychosomatickou konzultaci a nebo párové konzultace pro dospělé.

Právě teď, o prázdninách, ale mají děti a jejich rodiny prostor pro prevenci bez asistence odborníků. „Je potřeba, aby děti načerpaly ze života radost a hodně zážitků. Potřebují, aby se saturovalo to, co jim teď rok chybělo,“ uzavírá docentka Stárková.

Michaela Koubová